ROBERT MASELLO

ROBERT MASELLO

BESTIÁŘ

PROLOG

Vojenská základna, předměstí Mosulu, Irák

Písek. Měl písek v botách. Měl ho i v oblečení. Měl písek v podpaží i ve vlasech. V noci se mu o písku dokonce i zdálo. Greer si přísahal, že jestli se kdy dostane z Iráku živý, už nikdy nechce žádný písek vidět.

A jestli jim to dneska vyjde, tak se mu to přání možná splní.

Odvázanou celtou prostrčil do stanu hlavu Sadowski. „Hasan už je v autě, kapitáne,“ ohlásil. „Dal jsem mu náramky.“

Greer přikývl a dokončil kličku na tkaničce u boty. V ponožce měl písek, ale copak by mělo smysl ho vyklepávat? Sundal by si botu, pořádně ji vyklepal, znovu si ji nazul… a uvnitř by bylo písku víc než předtím.

Greer se podíval na hodinky. „Tak vyrážíme,“ oznámil Sadowskému. „Ať tam dojedem ještě za světla.“

Venku pálilo slunce tak, že když se člověk chvíli díval do kraje, zdálo se, že se země vlní. Greer si přitiskl sluneční brýle na oči, posunul kšilt čepice víc do čela a vyrazil k humvee parkujícímu v úzkém proužku stínu, který poskytovala cisterna s vodou stojící vedle. Humvee měl karoserii s pouštním maskováním a byl vybaven detekčním zařízením proti bojovým plynům, které permanentně monitorovalo stupeň zamoření ovzduší. Kouřová skla oken byla téměř černá a pancéřování tvořené čímkoli, co byli schopni vyžebrat ze skladu, se táhlo od čelní masky až po nárazníky. Greer si nasedl dopředu vedle řidiče. Neohlížel se. Věděl, kdo sedí za ním.

Lopez choval na klíně svůj zrezlý lehký kulomet SAW. Donlan měl mapu, laptop a džípíesku. A Hasan sedící přímo za ním svíral ve spoutaných rukou kapesní vydání koránu.

„Můžeme, kapitáne?“ ozval se Sadowski ze sedadla řidiče.

Greer místo odpovědi prostě zvedl bradu směrem k čelnímu neprůstřelnému plexisklu a humvee s výkonnou hučící klimatizací vyrazil z tábora na silnici vedoucí pryč od Mosulu.

Před třemi týdny bylo oficiálně potvrzeno, že tento úsek cesty už není zaminován a je plně pod kontrolou koalice. Toto prohlášení ale nezabránilo tomu, aby na ní minulý čtvrtek po zásahu protitankovou střelou nevyletěl do vzduchu jeden džíp. Ani nezamaskovalo úplně čerstvé krátery po minometné palbě.

Už žádný písek, pomyslel si Greer. Už nikdy. Ani na pláži.

„Promiňte, pane Greere,“ ozval se za ním Hasan, který se ze zadního sedadla naklonil tak daleko dopředu, že Greer ucítil jeho horký dech na zátylku. „Neměli bychom s sebou mít víc vojáků? A víc zbraní?“

Greer se usmál. Ten chlap si snad musel něco vzít. Copak mohl mít dojem, že tohle je nějaká oficiálně schválená akce, nebo co? Přitom to nebylo víc než jen soukromý a skvěle dotovaný hon za pokladem.

„Máme všechno, co potřebujeme,“ ujistil ho. „A jestli uděláš to, co po tobě chceme, tak v klidu stihneš další výslech.“

Vojáci v autě se zasmáli; Hasan mlčel.

Následující hodinu se drželi cesty známé jako Saddámova dálnice. Podél cesty nemíjeli nic než opuštěné a vybombardované vesnice. Sem tam zahlédli ohořelý vojenský náklaďák, taxíka, a jednou se jim dokonce naskytl naprosto absurdní pohled na zničený jasně žlutý školní autobus. Greer si v duchu marně lámal hlavu, jak se sem mohl dostat. Lopez s kulometem v klíně podřimoval. Donlan po celou cestu sledoval na mapě jejich postup.

„Už bychom se měli blížit k paláci,“ oznámil ze zadního sedadla s pohledem upřeným na obrazovku laptopu.

„Tak Hasane, je ti tu něco povědomé?“ zeptal se Greer.

Hasan přitiskl obličej na tmavé sklo a zahleděl se ven. V těchto končinách vyrostl. Měl tu nejlepší obchod s potravinami. Měl manželku a dvě dcery. A teď měl jen svůj život a nic víc. „Ano,“ řekl. „Dojedete na místo, kde se cesta… dělí na dvě cesty.“

„Vidlice,“ poradil mu zezadu Lopez.

„Dobře, tak k vidlici,“ souhlasil Hasan. Nenáviděl je všechny tolik, až se bál, že přestože mluvil o zcela nevinných věcech, poznají mu to na hlase. „Tam musíte zatočit na pravou stranu. Potom pojedeme tak ještě pět kilometrů.“

„Nebude ta silnice zaminovaná?“ staral se Sadowski.

Hasan neměl ponětí. Tenhle podnik nebyl jeho nápad.

Sadowskému neodpověděl ani nikdo jiný.

„A co můžeme čekat potom?“ zajímal se Greer.

„Uvidíte zdi – vysoké zdi, asi třímetrové. A velikou kovovou bránu.“

„Jestli ji teda někdo neukrad,“ ušklíbl se Sadowski.

„Tu určitě nikdo neukradl,“ prohlásil Hasan s naprostou jistotou. „Lidé tady mají velký strach.“

„Ze Saddáma?“ vložil se do hovoru Lopez. „Copak se k nim nedoneslo, že už jsme ho dostali?“

„Ne ze Saddáma. Lidé se bojí al-Kalliů.“

„A co je na těch al-Kalliových tak děsivýho?“ chtěl vědět Lopez.

Co na to měl Hasan říct? Jak mohl těmhle zabedněncům, těmhle barbarům vysvětlit, kdo jsou al-Kalliové? Ale bude jim to muset říct. Musí je donutit, aby byli ostražití. Musí nějak zařídit, aby si dávali velký pozor, protože jinak by to mohlo stát život i jeho samotného. „Al-Kalliové jsou nejstarší rodina v Iráku. A taky nejmocnější. Tohle býval jejich palác, než jim ho Saddám sebral.“

„Ten si tady přece vzal úplně všechno,“ poznamenal Greer.

„Ale al-Kalliové se vrátí. Žili tu déle než tisíc let.“ Hasan sjel pohledem na své ruce. Pouta se mu zařezávala do zápěstí. „Možná tady žili odnepaměti.“

Sadowski s Greerem si vyměnili pohledy. Oba se usmáli. Byly to zase ty stejné povídačky, kterým tihle lidé věřili a kterých se báli.

„No a co?“ ozval se znovu Greer. „Tak už tady ňákej pátek bydlej.“

„Existují příběhy,“ pokračoval Hasan, i když si byl plně vědom toho, že se mu posmívají. Pootočil zápěstím a snažil se uvolnit ve spoutaných rukou krevní oběh. „Al-Kalliové mají… moc. Mají schopnosti. Dějí se tam divné věci. Musíte být hodně opatrní.“

„A koho zavoláte?“ zanotoval Lopez nápěv z titulní písně filmu Krotitelé duchů a zatřásl zbraní do rytmu. „GhostBUSTERS!“ vykřikl a vojáci se zasmáli. Hasan sice nechápal, proč se smějí, zato mu blesklo hlavou, že kdyby našel nějaký způsob, jak je všechny zabít, neváhal by ani vteřinu. Mohl by se pak zmocnit auta a utéct.

Ale kam?

Humvee se kodrcal po cestě, na které bylo naváto tolik písku, že občas ani nebylo vidět dál. Sadowski se naklonil až k přednímu oknu a snažil se cestu rozeznat. V duchu neustále odháněl myšlenky na miny skryté pod pískem; dva jeho kamarádi z třetí pěší divize zrovna minulý týden najeli na minu s devatenáctitunovým náklaďákem. Oba přišli o nohu. Měl dojem, i když možná si to jen představoval, že v dálce zahlédl bílou stěnu. Zvedala se z pouště jako fata morgána. Jestli to byly ty zdi, o kterých mluvil Hasan, tak jejich výšku ještě dost podcenil. Tyhle zdi byly vysoké nejmíň pět, a možná i víc metrů. Z té dálky se to špatně odhadovalo. A táhly se do vzdálenosti dobrých čtyři sta metrů. Sadowski se už účastnil „osvobozování“ dvou Saddámových paláců, ale ty nebyly o nic honosnější než vily, které občas vídal v televizi v pořadech o slavných lidech. Rozhodně nepřipomínaly nic z toho, co si předs
tavoval pod slovem palác. Tohle sídlo ale bylo na první pohled jiné. „Mělo by to být přímo před náma,“ hlásil Donlan. „Necelej kilometr přímo na západ.“

„Já už to vidím,“ informoval je Sadowski.

Nad zdmi se tyčily dvě věže, úzké bílé sloupy, které se daleko za zdí zdvihaly k nebi jako zářící jehlice. Celé sídlo muselo mít obrovské rozměry. Dokonce i cesta k němu se začala měnit. Po obou stranách ji lemovaly datlové palmy a další rostliny, které pravděpodobně uhynuly nedostatkem vláhy. Sadowski si dokázal představit, že příjezd k bráně musel být před nějakou dobou velice honosný.

Kapitán Greer si přiložil dalekohled k očím a prohlédl zeď, jestli na ní nespatří nějakou nepřátelskou aktivitu. Ale jedinou známku života představovalo hejno ošklivě vyhlížejících vran, které posedávaly na římse nad hlavní branou. Samotná brána byla nedotčená, přesně jak Hasan předvídal. Nebylo však poznat, jestli byla zamčená nebo ne. Pro jistotu s sebou vzali několik náloží plastické trhaviny.

„Zastav tak padesát metrů od brány,“ přikázal Greer Sadowskému a dodal: „Ty zůstaneš v autě a necháš puštěný motor.“

Humvee zpomalil, až se nakonec na písčitém povrchu cesty docela zastavil. Hasan zašeptal tichou modlitbu. Neznal nikoho, kdo by se odvážil za zdi sídla al-Kalliových. Neznal ani nikoho, kdo by o to stál. Celé dlouhé generace zdejší matky hrozily svým dětem, že jestli nebudou poslouchat, prodají je al-Kalliům. A kdykoli někdo v kraji zmizel, hned se o něm začalo povídat, že se zatoulal příliš blízko k jejich paláci.

Místní vesničané tvrdili, že někdy v noci, když vítr vanul ze správného směru, ozývaly se z jejich sídla zvláštní a divoké skřeky.

Sadowski čekal v autě a všichni ostatní vystoupili.

„Zatím to vypadá, že nikdo není doma,“ poznamenal Greer, když se s beretou v ruce přiblížil k bráně. Donlan se držel pár kroků za Hasanem, jenž mohl na svou obranu použít jedině korán, který ve spoutaných rukou svíral tak křečovitě, jako kdyby na něm závisel jeho život.

Greer došel k bráně, která měla rovněž skoro sedm metrů na výšku. Brána byla dlouhým nepoužíváním ztuhlá, panty zasypané pískem, ale zamčená nebyla. Greerovi se dokonce podařilo jedno křídlo částečně odstrčit. Musela být ve své době vyrobena s naprosto fantastickou precizností, když ještě po takové době dokázala fungovat. Bylo na ní něco vyrytého, něco, co připomínalo složité a zdobné písmo. Greer se otočil na Hasana.

„Znamená to něco?“ zeptal se ho.

Hasan přikývl.

„A co?“ chtěl vědět Greer.

Jak to má přeložit správně? uvažoval Hasan v duchu. Ten text byl velice starobylý. Několika veršům dokonce nerozuměl ani on. Ale význam byl naprosto jasný. „Je to přivítání a zároveň varování.“

„Co jsme tady, neslyším nic jiného,“ ušklíbl se Donlan.

„Pověz nám, co tam stojí,“ vyzval Hasana Greer.

„Stojí tam: Vítejte pocestní dobré…,“ Hasanovi chybělo slovo. Angličtinu se učil ve škole a jednou strávil celé léto u strýce v Miami, ale teď mu zrovna to správné slovo vypadlo.

„Pokračuj.“

„Takový pocestný může v těchto zdech strávit noc. Ale pocestný, který nemá tak dobré… srdce, ten bude litovat, že mu jeho matka dávala mléko.“

„Tak to není přesně mi casa es su casa,“ poznamenal Greer a protáhl se škvírou v bráně dovnitř.

Hasan zvedl hlavu a zahleděl se na vykrmené vrány na římse. Třepetaly křídly a horký pouštní vítr k němu donesl jejich ochraptělé krákání. V duchu přemýšlel, jak se mohl dostat do takové situace. Proč je s těmi muži na takovém místě? Jednou večer na jeho vesnici dopadly bomby. On byl zrovna na fotbalovém hřišti. Než stihl doběhnout domů, zbyla z jeho domu jen hromada cihel a zvířený prach. Jeho manželka a děti zůstaly uvnitř. A krátce poté ho zatkli. Za co? Za to, že přežil?

V zádech ucítil dloubnutí pušky. „Tak jdeme, Hasane,“ promluvil Donlan, „třeba se nám ještě budeš hodit.“

Vstoupili do paláce. Greer je vedl. Nejdřív se ocitli v tunelu, který byl dost široký na to, aby jím projel náklaďák. Zdálo se, že končí další kovovou branou. Tahle byla vytažená vzhůru nad jejich hlavy a byla zakončená ostrými hroty. Jejich kroky se k nim vracely v ozvěně.

„Jodlei-ů!“ zazpíval tiše Lopez. Greer se otočil a vmžiku mířil na jeho hlavu.

„Di do prdele!“ zaklel vztekle.

Lopez stál na místě a tvářil se zkroušeně. Pistole mu stále ještě mířila na čelo. Chtěl jen zažertovat. Trošku zlehčit atmosféru. On už byl prostě takový.

„Lopezi, to si snad děláš prdel, ne?“

„Omlouvám se, kapitáne,“ klopil Lopez kajícně zrak; věděl, že Greer má pravdu. V životě už několikrát slyšel, že ho ta jeho huba jednou přivede do hrobu. „Už se to nestane.“

„Příště tě prostě zastřelím, rozumíš?“

Greer se otočil a potom jeden po druhém vybíhali z tunelu na prostranství, které pravděpodobně sloužilo jako nádvoří před palácem. Instinktivně se rozmístili tak, aby pokryli celý prostor, který měl několik akrů. Pod vrstvou písku bylo cítit něco, co hladkostí a tvrdostí připomínalo mramor. Na konci nádvoří před nimi se nad širokým schodištěm tyčil několikapatrový palác ze žlutého kamene, zastřešený kopulí, kterou si Greer za běžných okolností spojoval jen s mešitou. Z postranní kapsy bundy vytáhl složenou mapu zatavenou do igelitové fólie, kterou obdržel, když na tenhle kšeftík kývl. Rychle se zorientoval a ověřil si, že před sebou skutečně má hlavní budovu. Bylo tu ještě mnoho dalších domů pro služebnictvo a jiný personál a to, co hledali, leželo až za nimi někde vzadu na pravé straně.

Otočil se a mávl na vojáky a na Hasana, aby ho následovali. Vojáci se chvíli tvářili zmateně. Vrhali toužebné pohledy na palác, jako kdyby se ptali: „Copak my nepůjdeme tudy dovnitř?“ Greer jejich pocitům rozuměl. Jen bůh ví, co všechno by tam uvnitř mohli najít, zvlášť jestli měl Hasan pravdu a místní se neodvážili do těchto míst ani vkročit. Ale kvůli tomu sem nepřišli. Byl sem vyslán, aby našel jednu jedinou věc, a hned, jak ji najde, s ní měl co nejrychleji vypadnout.

Cesta kolem boční stěny paláce byla dlouhá, ale naštěstí tudy vedla kolonáda, která skýtala alespoň jakousi ochranu před paprsky odpoledního slunce. Horko bylo přesto téměř nesnesitelné. Určitě bylo k nevydržení alespoň pro pár ptáků, jejichž těla ležela natažená v prachu. Ocasy měli rozprostřené kolem jako vějíře.

„Pávi,“ podotkl Hasan. „Al-Kalliové je mají rádi.“

Tihle ale vypadali, že byli dočista obráni. Zbyly z nich jen ohlodané kosti a hromada peří, jehož duhové zbarvení házelo v záři slunce fialovomodré odlesky. Greer mávl na muže, aby si pospíšili. Očima stále přejížděl okolí. Proběhli kolem několika menších budov. Z jedné vykukovala zaprášená maska rolls-royce, další připomínala koňské stáje. Dostali se ke krátkému mostku, který vedl přes pás stojaté zelené vody. Greer zkusil pevnost dřeva, těžkou botou dupl na desku, která tvořila mostovku. Zdála se být pevná. Přeběhli přes můstek a octli se na dalším nádvoří, které bylo ze všech stran obklopené vzrostlými palmami. Pod nohama se jim táhl dlouhý řetěz propojený do husté sítě. Greer se sklonil a chtěl řetěz zvednout, ale zjistil, že mu vede pod oběma nohama a také pod nohama všech jeho mužů. Řetěz byl úplně všude.

„Co asi tak chtěli do týhle sítě chytit?“ podivil se nahlas.

Nikdo neodpověděl.

Greer se podíval na Hasana, který zvedl spoutané ruce a ukázal na vrchol jedné z palem. „Vidíte tam ten hák?“

Greer se podíval, kam ukazuje, a opravdu. Na samotném vrcholu byl ke kmeni stromu připevněn železný hák.

„Ty háky jsou na všech stromech,“ poznamenal Hasan.

„Pořád to nechápu,“ postěžoval si Donlan.

„Do té sítě nic nechytali,“ vysvětloval Hasan. „Byla připevněná k těmhle hákům a držela něco uvnitř.“

„Aha, myslíš ty ptáky? Ty pávy?“

Hasan pokrčil rameny. Jestli tomu chtějí věřit…

„Co to vlastně hledáme, pane?“ zajímal se Donlan. „Už brzy se setmí.“

Greer se díval do mapy; už museli být blízko. Přímo před nimi byla řada něčeho, co na mapě vypadalo jako malé čtverečky. Ve skutečnosti to však byly klece se slámou na dřevěné podlaze. Některé byly tak malé, že by se do nich vešel tak párek králíků, jiné by ale dokázaly pojmout i dva nosorožce. Všechny byly uzavřené i shora a některé byly zvláštně poničené. Jako kdyby tvorové, kteří v nich žili, bušili hlavami do kovových tyčí. U poslední klece v řadě byla dokonce dvířka vyvrácená a bezmocně visela ven z pantů.

„Co to tady měli – nějakou zoo?“ divil se Donlan nahlas.

Vzduch kolem byl skutečně cítit podobně, jako bývá cítit v zoo. V dohledu sice nebyla žádná zvířata, ale čpící zápach hnoje, tlející slámy a špinavé srsti přetrvával všude kolem. Za řadou eukalyptů pak Greer spatřil tu budovu, kterou hledal. Byla téměř ukrytá pod uschlými úponky révy a okrasných květin. Na mapě bylo toto místo označeno žlutým zvýrazňovačem. Budova vypadala jako neúměrně veliké mauzoleum. Byla postavená ze stejného světlého kamene jako palác.

„Pojďte za mnou,“ zavolal Greer a vyběhl nahoru po schodech. Zastavil se u masivních dřevěných dveří, hustě pobitých železnými hřeby. Dovnitř vešel s tasenou pistolí.

Prostor byl zbudován jako atrium. Byl kruhový, všude byly žebříky a podél celé místnosti stály dřevěné regály z olivového dřeva. Byly tam stovky polic a některé z nich byly ještě plné starobylých knih v kožené vazbě. Police se táhly ve spirále až ke klenutému stropu budovy. Uprostřed bylo okno z malovaného skla, které na vše uvnitř vrhalo bledě růžové světlo.

„Tady jsou jenom samý knížky,“ posteskl si Lopez. „Povídám, že bysme se měli vrátit do toho paláce.“

„A já říkám, abys držel hubu,“ umlčel ho Greer, přeložil mapu a zasunul ji zpět do kapsy. Teď už věděl přesně, co má dělat.

K přední stěně byl připevněný velký kovový pták – no dobrá, byl to páv. Křídla měl doširoka roztažená. „Pojď sem, Lopezi,“ rozkázal Greer. „A chytni toho ptáka za křídla.“

Lopez vypadal dost zmateně, ale opřel pušku o knihovnu a udělal, co mu Greer řekl. Pták byl téměř dva metry vysoký a přes metr široký. Kov byl na dotyk teplý. Lopez v duchu uvažoval, jestli by se ta věc dala ve Státech nějak výhodně zpeněžit.

„Až ti řeknu, zatlačíš ty křídla dopředu,“ instruoval ho Greer.

„To chcete, abych je zlomil?“ Tak tím to veškerou hodnotu ztratí.

„Udělej, co ti říkám. Teď!“

Greer zatlačil na jedné straně a Lopez na druhé. Kov zprvu trochu vzdoroval, ale potom křídla povolila.

„Tlač dál,“ povzbuzoval Greer Lopeze.

Křídla se k sobě pomalu přibližovala, a když se spojila, ze stěny pod ptákovýma nohama se vyvalil oblak prachu.

Lopez spatřil prach a začal couvat, ale Greer ho zarazil. „Neboj. Přesně to se mělo stát.“

„Co? Má to celý spadnout?“

Donlan sice puškou stále ještě mířil přibližně na Hasana, ale od té scény nemohl odtrhnout oči. Když se konečky obou křídel dotkly, pod nohama páva se otevřel úzký otvor. Podle instrukcí, které Greer obdržel, měl ten otvor být mnohem širší, ale Greerovi tohle stačilo. Přikrčil se a zasunul prsty do otvoru ve stěně. Vypadlo několik uvolněných úlomků cihel a vysypal se písek. Otvor se rozšířil natolik, že mohl dovnitř strčit ruku. Škvíra byla vysoká jen pár centimetrů a na šířku mohla mít tak metr. Greer uvnitř něco nahmatal. Zaprášenou kovovou krabici. Pro tu sem přijeli. Když ji vytahoval, slyšel, jak pod ní vrže písek. Posunula se jen o kousek a zadrhla se. Z tohoto úhlu bylo dost těžké dostat ji ven. Greer vytáhl ruku z otvoru, otřel si ji a znovu se snažil krabici posunout. Podařilo se mu ji vysunout o dalších pár centimetrů. Odhadoval, že musí vážit tak deset, patnáct kilo.

„Potřebujete pomoct, kapitáne?“ nabízel se horlivě Lopez. Třeba nakonec Greer opravdu ví, co dělá. Možná právě našli poklad.

Greer pomoc nepotřeboval. Alespoň ne teď. Zapřel se patami do země a vytáhl krabici z díry ve zdi. Byla pokryta vrstvou špíny a podle váhy Greer soudil, že je celá z olova. Dvě mohutné kovové přezky byly po obou stranách zabezpečené starobylými zámky, do nichž by klidně mohly pasovat klíče velikosti pěsti.

Lopez se na zámky zálibně zadíval a prohodil: „Ty dokážeme rozbít raz dva.“

Ale Greer popadl oběma rukama krabici, zvedl se a zavelel: „Musíme odsud vypadnout.“

Lopez s Donlanem stáli bez hnutí. Hasan se bál toho, co by mohlo následovat.

„Co tím chcete říct, pane?“ zeptal se Donlan. „Chcete to otevřít až v táboře?“

„Chci tím říct, že jdeme. Hned!“

Greer je obešel a postrčil Hasana ke dveřím. Donlan s Lopezem si vyměnili tázavé pohledy a vydali se za ním.

Venku už se prodlužovaly stíny. Slunce se sklonilo na úroveň vrcholku zdí a noční vítr už nabíral na síle. Greer hnal Hasana podél řady prázdných klecí a přes dřevěný mostek. Hasan byl z duše rád, že už jdou pryč. Neměl tušení, co v těch klecích dřív přebývalo, a neměl ani za mák chuti to zjistit… Rovněž si vůbec nepřál dozvědět se, k čemu al-Kalliové potřebovali natáhnout silnou síť, která vytvořila třicet metrů vysokou a desetkrát tak dlouhou voliéru.

Když procházeli kolem garáže se zaparkovaným rollsem, Lopez po něm vrhl žádostivý pohled. Třeba by ta věc ještě nastartovala. To by bylo, kdyby se do tábora vrátil v rollsu hned za humveem. No, nebylo by to vážně něco?

Když tu náhle… přísahal by, že v garáži zahlédl nějaký pohyb. Neviděl nic určitého, jenom světlo a stín v tom prostoru se nějak proměnily. Podíval se na ostatní. Mělo smysl vyhlašovat kvůli tomu poplach? Zahleděl se ještě jednou do garáže. Puškou mířil na předek rollse. Ale tentokrát už nespatřil nic a ostatní mu mezitím utekli o notný kus dopředu. Přidal do kroku a neustále se otáčel, aby viděl, co se děje za ním. Teď už litoval, že poslouchal ty Hasanovy kecy. Podivné noční zvuky, výkřiky, mizející lidé. A ještě mnohem více litoval, že poslouchal Greera. Co měly znamenat všechny ty řeči o výpravě za pokladem? Jediný poklad, který tu viděl – a bůh ví, co vlastně bylo uvnitř –, teď spočíval v Greerově náručí.

Po levé straně míjel to, co považovali za stáje. Byla tam prázdná stání a z dvířek visely zvláštní postroje. Lopez byl ze Santa Fé a v létě často pracoval na ranči, ale takový postroj nikdy v životě neviděl. Možná al-Kalliové chovali ty slavné arabské hřebce, o kterých už tolik slyšel.

Blížili se zpět k paláci. Lopez pohledem přejel řadu úzkých oken a v duchu se ptal, co je asi za nimi. Copak takhle někdo vážně žije? Palác mu připomínal obrázky Tádž Mahálu, které jednou viděl. Když se dal k armádě, myslel si, že taková místa možná spatří. Tohle však bylo zatím první.

Ozval se výkřik. Hlasité a táhlé zavřeštění, jako když někdo škrtí mimino.

„Ježíši!“ vykřikl Lopez zděšeně. „Co to bylo?“

Všichni se zastavili.

„To byl páv,“ uklidňoval je Hasan. „Volá o déšť.“

Lopez těžce polkl. Najednou měl v puse sucho jako na poušti. „A funguje to?“ zeptal se.

„Většinou ne.“

Sloupy kolonády vrhaly na zem pruhy stínu. Slunce se mezitím schovalo těsně za okraj obvodové zdi. Na nádvoří se rozléhaly vojenské kroky a vracely se v ozvěně a Lopez už věděl své a další vtípky nezkoušel. Potem zvlhlý límeček si odtáhl od krku, a jen to udělal, měl dojem, že za sebou zaslechl něčí dech a tiché zavrčení. Hned se otočil s prstem na spoušti, ale spatřil jen řadu kamenných sloupů zalitou zlatou barvou zapadajícího slunce.

„Hej!“ zavolal a vojáci před ním se zastavili a otočili.

„Co je?“ zeptal se Donlan.

„Mám dojem, že jsem něco slyšel.“

„Hasan už ti přece říkal…, to jsou pávi.“

„Ne. Tohle bylo něco jinýho.“

Greer si strčil krabici do podpaží a vytáhl pistoli.

„Tak jdem. Hněte sebou!“

Lopeze svědil zátylek a nebylo to od kapek stékajícího potu. Měl nepříjemný pocit, že ho někdo pozoruje. Sleduje ho. Vzpomněl si na kojoty, které střílel doma v Novém Mexiku, a rázem si připadal jako jeden z nich.

„Až se dostaneme k přední stěně,“ sděloval Greer všem strategii, „rozviňte se do –“

Najednou to bylo na Lopezovi. Pohybující se stín, velká temná skvrna, která vyrazila zpoza jednoho sloupu a popadla ho jako jehně, co se oddělilo od stáda. Donlan zpanikařil a vystřelil dávku ze samopalu na všechny strany. Hasan se okamžitě přimáčkl k vnitřní stěně a Greer ucítil, jak mu po levé noze začalo téct cosi připomínající horkou vodu. Hned mu bylo jasné, že ho zasáhla odražená střela, ale neměl čas se podívat. Musí se dostat odsud i s tou krabicí, kterou svírá v podpaží.

Pokusil se běžet, ale noha ho stěží nesla.

Donlan střílel dál. Hasan se nejspíš někde schoval, ale k čertu s ním, teď už ho přece nepotřebovali.

Greer se vlekl přes mramorové nádvoří a byl si dobře vědom toho, že za sebou zanechává krvavou stopu. Ta věc, co dostala Lopeze – ať už to bylo cokoli – určitě ucítí pach krve. Donutil se pokračovat. Adrenalin ho naštěstí podržel, takže se nezhroutil bolestí. To ale moc dlouho nevydrží. Zaslechl, jak Donlan nabíjí zbraň. Rychle se snášela noc, jako ostatně v této oblasti vždycky. Bránu však ve tmě rozeznat šlo.

Pokračuj, přikazoval si v duchu. Jen dál!

Vběhl do tunelu a ječel na Sadowského: „Byli jsme napadeni!“

Ale pochyboval, že by to mohlo být slyšet až do uzavřeného vozu.

Donlan už zase střílel. Greer se v duchu ptal, jestli na něco míří, nebo střílí jen tak?

Reflektory byly puštěné, Greer se dopotácel do jejich záře a zamával rukou.

Sadowski si ho všiml a hned vyskočil z auta.

„Pomoz mi!“ zařval Greer.

Sadowski se mu pokusil sebrat krabici, ale Greer řekl: „Jen otevři ty zatracený dveře!“

Sadowski otevřel dveře a Greer hodil krabici na podlahu auta.

Ozvala se další dávka výstřelů. Od brány k nim běžel Donlan a funěl námahou.

Krvácející Greer se nasoukal na přední sedadlo. Donlan skočil do zadních dveří, jako kdyby měl za zadkem tygra.

„Kde je Lopez?“ vykřikl Sadowski a Greer chvatně odpověděl: „Je po něm! Jeď!“

Sadowski za Greerem zabouchl dveře a oběhl auto ke straně řidiče. Lopez je mrtvý? Je po něm?

Zařadil rychlost a zeptal se: „A co Hasan?“

„Jeď už, sakra!“

Vůz se začal v širokém kruhu otáčet, když vtom se ve světle reflektorů objevila postava. Běžela k nim a ruce měla jakoby prosebně sepjaté a napřažené.

Hasan s pouty na rukou.

Sadowski se podíval na Greera a vyčkával. Určitě ho tady jen tak nenechají.

O vteřinu později se však na Hasana sneslo něco, co připomínalo hrozivý černý mrak. Ozval se výkřik a Sadowski viděl, jak se světlo reflektorů odrazilo od Hasanových hrůzou rozšířených očí. Potom s ním ta věc škubla, zvedla ho do vzduchu a zmizela s ním do tmy. Na zemi na místě, kde předtím Hasan stál, zbylo jen malé kapesní vydání koránu.

Sadowskému ztuhly ruce na volantu.

„Jeď!“ vyštěkl na něj Greer a tiskl si bolavou nohu. „Nevidíš, že krvácím?“

JEDNA

Současnost

Carter Cox by sám na dno jámy číslo 91 lézt nemusel. Jako hostující profesor v Přírodovědeckém muzeu George C. Page a vedoucí oddělení terénních paleontologických výzkumů by mohl celý den trávit v příjemně klimatizované kanceláři s výhledem na Wilshire Boulevard. Místo kombinézy a vytahaného trika by na sobě měl oblek a kravatu – no, kravatu možná ne, Carter už přišel na to, že většina mužů v L. A. kravatu nenosí –, měl by čisté ruce, učesané vlasy a vyleštěné boty.

Ale nebyl by ani z poloviny tak šťastný.

Na dně asfaltové jámy, kde se právě nacházel a kde teplota přesahovala hodně přes třicet stupňů, měl vlasy stažené propocenou čelenkou a pohorky pokryté mazlavou vrstvou teplého černého dehtu. Vlastně to byl asfalt. Oficiální název naleziště – La Brea Tar Pits – sice hovořil o dehtu, ale v jámách tady posledních třicet nebo čtyřicet tisíc let probublával asfalt, nejnižší stupeň surové nafty. Bubliny, které se zvolna draly na povrch jámy, kde se dříve, než neslyšně praskly, nadouvaly jako ropuchy, obsahovaly metan. A když člověk použil lopatku, kartáč a silnou vrstvu vazelíny namazanou až po lokty, mohl z toho černého kafíčka vytáhnout zázračně zachovalé prehistorické kosti.

Samotná jáma měla asi tak čtrnáct metrů čtverečních a stěny kolem dokola byly vyztužené výdřevou a podepřené rezavými traverzami pro případ sesuvu půdy nebo zemětřesení. Asi osm metrů hluboká jáma byla na volném prostranství před sluncem a deštěm krytá umělohmotnou fólií (i když s deštěm si v květnu v Los Angeles nebylo potřeba tak moc lámat hlavu). U severní stěny byla vyrovnaná řada těžkých černých kbelíků, jimiž se dal asfalt z jámy nabírat. Z kladky pak na dno vedl silný rezavý řetěz.

Dnes pro Cartera pracovala tříčlenná skupina dobrovolníků, kteří měli od muzea patřičný výcvik. Na čtverci metr krát metr ve východním úseku pracoval Claude – inženýr v penzi. Vedle něj se činila Rosalie – učitelka ve středních letech, která má roční volno. Vedle Cartera pak – a zdálo se, že tam ji nachází vůbec nejčastěji – byla Miranda. Právě získala bakalářský titul z antropologie a snažila se zjistit, jestli by ji taková práce skutečně zajímala.

V tomto okamžiku to na to moc nevypadalo.

„Asi jsem zase uvízla,“ ozvala se. Klečela na jedné z desek, které byly položené křížem krážem, a ruce měla ponořené hluboko do černého bahna. Carterovi okamžitě došlo, že je má až příliš hluboko. Ten kdo asfalt nabíral, si musel dávat velký pozor, aby se nedostal příliš hluboko nebo toho nechtěl nabrat příliš najednou. Tahle hmota dokázala pohltit všelijaká zvířata – od huňatých mamutů po šavlozubé tygry. Dělala to celé tisíce let a rozhodně s tím ještě neskončila.

„Uklidni se,“ radil jí, „a pomalu tahej.“

„Snažím se,“ ohradila se Miranda nervózně a podívala se na Cartera, který seděl vedle a otíral si pot z čela.

„Zatímco se snažíš jednu ruku vyndat, druhou tlačíš ještě hlouběji,“ řekl a opatrně se po desce posunul, až se dotýkali rameny. „Což v důsledku znamená, že jednu ruku uvolníš a druhá uvízne.“ Položil jí ruce na předloktí a začal ji pomalu, plynule a rovnoměrně vyprošťovat. Asfalt byl dnes teplejší než obvykle, o to to bylo těžší. Jejich tváře od sebe byly jen pár centimetrů. Byl u ní tak blízko, že dokonce cítil, že si před chvílí vložila do úst tictac.

„Něco tam dole je,“ oznámila mu. „Je to velké, cítím to.“

„Vždycky tam něco je,“ prohlásil Carter a postupně uvolňoval její ruce ze sevření asfaltu. „V katalogu muzea už mají nejméně dva miliony záznamů.“

„A kolik z nich je přímo z téhle jámy?“

„Hodně.“ Ruce se konečně vynořily ven, celé černé a lesklé; asfalt byl tak hustý, že ani neodkapával. „Proto tady taky kopeme.“

Miranda se zaklonila a vzdychla. „Díky, zachránil jsi mi život,“ řekla.

„Není zač,“ mávl Carter rukou. „Musel jsem v muzeu slíbit, že nikoho z dobrovolníků nenechám utopit v asfaltu.“

„A co by se stalo, kdyby se někdo z nás utopil?“ chtěl vědět Claude.

„Musel bych zaplatit pokutu deset dolarů a na týden by mi sebrali parkovací místo,“ odpověděl pohotově Carter.

„To máme štěstí, že jsme se zapsali na tvoji směnu,“ prohlásila Rosalie a hrst plnou asfaltu plácla do připraveného kyblíku. Všichni se zasmáli.

Dostat ten sajrajt z rukou a z vlasů vždycky zabralo přinejmenším půl hodiny. V přívěsu zaparkovaném hned vedle naleziště byly dobře vybavené sprchy. Byla tam pemza, lufa, houby a kartáče na dlouhém nástavci. Šampony a scrub pak měly pomoct nad špínou zvítězit.

Pracovní oblečení lidé nechávali viset na dřevěném věšáku. Tyhle šaty si totiž už po zbytek života nikdo nevezme na nic jiného.

Carter si navlékl čisté džíny a modré tričko s límečkem a obul si bílé tenisky. Ačkoli se o něm nikdy nedalo říct, že by chodil zrovna formálně oblečený, takový styl se výrazně vymykal tomu, co byl zvyklý nosit jako profesor paleontologie a biologie obratlovců na New York University. Tam musel mít vždycky alespoň košili s dlouhým rukávem. Los Angeles bylo mnohem méně formální a Carter musel přiznat, že je to jedna z věcí, která mu na tom městu velice vyhovuje.

Další bylo počasí. Bylo už pozdní odpoledne, a ačkoli jáma měla tendenci kumulovat teplo, vzduch kolem v parku byl příjemně teplý. Vrcholky palem se pohupovaly v mírném vánku a po kmeni kalifornského dubu se proháněly veverky. Carter sice nikdy netoužil po tom bydlet v Los Angeles – obyčejné předsudky lidí z východu mu vždy připadaly milejší než tamní pozlátko a povrchnost –, když se na to ale díval objektivním okem vědce, musel uznat, že místní klima přináší mnohé výhody.

A kromě toho mu tady nabídli práci.

Po té tragédii v laboratoři na NYU se z něj na katedře stala víceméně nežádoucí osoba. Měl dobré postavení a místo zajištěné, ale nikdo mu nevěřil a nechtěl s ním nic mít. Lidé uhýbali pohledem, když ho náhodou potkali na chodbě. Takže když jeho manželce nabídli místo v Gettyho muzeu s tím, že se má přestěhovat do Los Angeles, stačil jim na rozmyšlenou jeden večer, během kterého se společně rozhodli, že to má vzít.

Otázkou bylo, co bude dělat Carter. S jeho nezpochybnitelnými vědeckými úspěchy a skvělou kariérou však ani pro něj nebyl problém sehnat na západním pobřeží slušnou práci. Nakonec byl spíš problém vybrat si mezi hromadou nabídek tu nejlepší.

Jen jejich nový životní styl snad ani nemohl být víc odlišný. V New Yorku žili v mrňavém bytečku u Washington Square Park, tady si od jednoho člena správní rady muzea, který byl natolik štědrý, že mu nevadilo tratit, pronajali plně zařízený dům v soukromém střeženém komplexu Summit View. Jelo se tam po hlavní dopravní tepně s názvem Sepulveda Boulevard, která se vinula podél dálnice do San Diega. Čtyřproudá komunikace byla plná zatáček a kopců, po jedné její straně se zvedaly hory a druhou lemovala dálnice, jíž naprostá většina lidí dávala přednost, protože se po ní dalo jet nesrovnatelně rychleji (tedy pokud vás zrovna nezastihla dopravní zácpa). Carter ale jezdil raději po Sepulvedě, protože mnohem více odpovídala jeho představě o silnici. Byla předvídatelná a nikdy na ní nebyl hustý provoz. Měla charakter, ke kterému neodmyslitelně patřil i tunel skrz Santa Monica Mountains, kterým jste se mohli dostat do
údolí San Fernando. Dnes, na to že byl pátek odpoledne, provoz ani moc nezhoustl a Carter měl právě čtyřicet pět minut, aby si poslechl nahranou přednášku o Galapážských ostrovech, než zabočil na cestu k Summit View.

Jakmile člověk odbočil na příjezdovou cestu, bylo to, jako kdyby se octl v jiném světě. Příjezdová cesta byla ve skutečnosti široká a prázdná promenáda vedoucí přímo do hor. Lemovaly ji pečlivě zastřižené trávníky a budova starého společenského centra. V polovině cesty stálo jako vždy firemní auto soukromé ostrahy. Carter strážci zamával – je víkend, takže v autě nejspíš sedí Al Burns – a pokračoval dál na vrchol kopce. Jejich dům byl na levé straně a příjezd byl dlážděný kameny. Stavba byla moderní, s bílou omítkou a střechou z červených tašek. Carter si stále ještě nezvykl, že tady je doma. Pokaždé, když před domem parkoval, měl z toho zvláštní pocit.

Ale nebyl to jen nezvyk, co ho znervózňovalo. Bylo to i ticho, které tu panovalo. Domy po obou stranách silnice byly udržované a pěkné, ale bylo kolem nich ticho jako v hrobě. Na ulici si nehrály děti, nikde nevrčely sekačky, v oknech se nesvítilo, nikde neřvalo rádio. Na nových, naprosto nedotčených chodnících nebyla ani noha.

Upřímně musel přiznat, že ho to trochu děsí, ale říkal si, že si určitě zvykne.

„Jsem doma,“ zavolal, když vešel do dveří. Těžký batoh plný knih a papírů shodil na parkety v předsíni. „Haló?“

Nikdo neodpověděl. Čekal, že se ozve Robin, chůva, kterou najali, aby jim pomáhala s dítětem.

„Robin? Jsi tady?“

Vyšel nahoru po schodech, které majitel, když se dozvěděl, že Carter a Beth mají roční dítě, nechal pokrýt hustým kobercem, a zamířil do dětského pokoje. Beth seděla v rohu v houpacím křesle s vyhrnutým trikem a kojila jejich syna Joeyho.

„Nechtěla jsem křičet,“ zašeptala.

„Kde je Robin?“

„Dneska jsem zůstala doma, tak jsem jí dala den volna.“

„Máš pořád tu rýmu?“

„Nějak se toho tentokrát nemůžu zbavit.“

„Náš korunní princ vypadá spokojeně.“

„To jo – toho nerozhodí vůbec nic.“ Často si z toho dělali legraci. Joey měl mít za sebou přinejmenším rýmu, zánět středního ucha a koliku. Byli na to připraveni, nastudovali všechny knihy, ale doposud nic z toho nedorazilo. Tohle dítě bylo snad z oceli.

„Nemám udělat večeři?“ nabídl Carter.

„Ani nemám hlad. Ale zbyl tam ještě ten losos od včerejška.“

„Tak jo, nebudu vás rušit,“ prohlásil Carter a kývl na Joeyho plně zaujatého jídlem.

V přízemí si z lednice vytáhl pivo a potože tu nebyli žádní svědci, vypil ho rovnou z láhve. Pošta ležela na kuchyňském pultu – nějaké účty, pár katalogů –, ale mnohem zajímavěji vypadala neuspořádaná hromádka papírů na dřevěném prkénku v snídaňovém koutě. Carter zpod stolu vytáhl dvě židle, na jednu si sedl, na druhou si natáhl své dlouhé nohy a otočil pár papírů k sobě, aby si je mohl přečíst.

Průvodní dopis, adresovaný Beth, byl od Berenice Cabotové, vedoucí odboru z Gettyho muzea, která Beth žádala, aby prozkoumala přiložené dokumenty a připravila se na setkání s vlastníkem uměleckého díla, které na nich bylo nafocené. Podle paní Cabotové chtěl vlastník prozatím zůstat v anonymitě. Carter dobře věděl, že to není nic neobvyklého. Muzea se často setkávala s bohatými dárci, kteří si přáli, abych jejich totožnost zůstala utajená do doby, než se rozhodnou oznámit to veřejně.

V tom okamžiku Carterovi došlo, že by do toho měl přestat strkat nos. Tohle byla korespondence mezi Beth a Gettyho muzeem. Ještě jednou si zavdal z láhve. Pak si ale řekl, že když to Beth nechala celé ležet ostatním na očích… Copak to nebylo dostatečné ospravedlnění pro to, aby si to přečetl? A kromě toho, komu uškodí, když si pár těch obrázků prohlédne. Na první pohled mu bylo jasné, že je na nich něco velice neobvyklého.

Odložil dopis stranou a podíval se na lesklou fotografii, která ležela navrchu hromádky. Byla na ní objemná starobylá kniha, jejíž obálka vypadala jako vyřezaná ze slonoviny a vykládaná drahokamy. Podle pravítka, které bylo vedle knihy položeno kvůli měřítku, to vypadalo, že kniha má skutečně velké stránky – přibližně sedmdesát centimetrů na výšku a téměř stejný rozměr i na šířku. Carter se sice v ničem takovém nevyznal, ale kniha mu připomínala staré rukopisy, které viděl v Evropě, zejména Book of Kells v Trinity College v Dublinu. Ta pocházela z osmého století a to, co viděl na obrázku, jeho nezkušenému oku připadalo přinejmenším stejně staré.

Na dalších fotografiích byly vnitřní strany knihy. Barvy byly tlumené, což Carter přičítal nedostatečnému osvětlení při fotografování. Na většině stran se objevovala fantastická stvoření, bájné příšery složené z těch nejpodivnějších kombinací. Hlavy lvů na tělech hadů, slepičí zobáky na medvědí tlamě, vysoká žirafa s osmi nohama s dost nepatřičně umístěnými kly. Všechna ta stvoření byla vyvedena primitivní, ale působivou středověkou malbou. Carter už se s tím stylem seznámil dřív v některých z Bethiných učebnic z dob, kdy studovala na Courtauldově uměleckém institutu v Londýně.

„Ty šmíráku,“ obvinila ho Beth, která díky měkkým ponožkám vešla do kuchyně zcela neslyšně.

„Přistihla jsi mě.“

Svezla se mu na klín a zády se opřela o desku stolu.

„Tak se zdá, že tě přiměli pracovat i z domova.“

„Paní Cabotová mi ty fotky nechala poslat dneska ráno.“ Měla na sobě tepláky, které ladily s mikinou, a vlasy měla ledabyle stažené do culíku.

„A co s tím máš udělat?“ zeptal se Carter nevinně.

Beth se usmála. „Netvrď mi, že sis ten průvodní dopis nepřečetl.“

Carter se zasmál. „A kdy se máš teda s tím panem Záhadným setkat? To tam vážně nebylo.“

„Kdo ví. Až se sám uráčí ukázat.“

„To vypadá jako hodně zajímavý projekt.“

Přitulila se k němu a řekla: „Taky si myslím. Zatím to vypadá, že to bude jeden z nejstarších a nejzachovalejších bestiářů, jaký byl kdy objeven. Už se nemůžu dočkat, až ho dostanu do rukou.“

„Já už se taky nemůžu dočkat, než se mi dostaneš do rukou,“ zalaškoval Carter a objal ji. Voněla mýdlem, voňavkou a mateřským mlékem. Nikdy by si nemyslel, že by mu taková směs mohla zamotat hlavu. „Princátko už usnulo…,“ prohlásil podbízivě a rukou jí přejel po přední straně mikiny.

„A královnu všechno bolí,“ utnula ho Beth, odstrčila mu ruku, ale předtím ji políbila. Opřela si hlavu o jeho rameno a on ji držel, přitom očima sjel na další z fotografií, která ležela vzhůru nohama na stole. Otočil ji a spatřil cosi, co na první pohled považoval za nádherný barevný obraz páva. Hlavu měl natočenou na stranu a ocasní péra roztažená do širokého vějíře. Oproti všem pávům, které kdy viděl, však tento byl sytě rudý a vyzařovala z něj neklamná aura nebezpečí. Oči mu zářily jako rubíny a jeho drápy vypadaly ostré a zahnuté jako ostny. Ten obraz mu vůbec nepřipomínal něco ozdobného. Připadal mu spíš jako prehistorický dravec.

DVĚ

Nemocnice Správy veteránů byla hned na sjezdu z Wilshire Boulevard, ale nikdo z řidičů si jí nevšímal. Všichni měli co dělat, aby našli nájezd na dálnici číslo 405. Díky tomu byl provoz v tomto bodu i na losangeleské poměry horší než nejhorší noční můra. Sjezd vedl jen k nemocnici a kdykoli po něm Greer jel, připadal si malý a zbytečný. Jeho otlučený mustang opustil ostatní auta a Greer měl dojem, jako by jeho zranění bylo znovu čerstvé. Díval se na ty hajzly, jak si klidně jedou dál a nemají ani tušení, co si musel vytrpět a jakou bolest musel snést, když bojoval za svou zem v Iráku. Bylo to tak svinsky jednoduchý, jet prostě dál v mercedesu nebo SUVéčku, plkat něco do mobilu a ani jednou nepomyslet na kluky, jako byl on, kteří přinesli tak velkou oběť.

A kvůli čemu vlastně? Ta otázka mu nedávala spát víc nocí, než hodlal počítat.

Místní rutinu už znal nazpaměť. Zaparkoval auto na jednom z mála míst, kde byl stín, prokázal se u ostrahy, která po něm pokaždé chtěla, aby znovu a znovu vytahoval potvrzení (další způsob, jak mu armáda mohla znepříjemňovat život), a potom se ploužil přes příjem na kliniku fyzikální terapie.

Většinu tamních pacientů znal. Byl tam Gruber, který kvůli jedné nastražené výbušnině v Tikritu přišel o obě ruce; Rodriguez, který poblíž Basry stoupl přímo na nášlapnou minu, a Mariani, který nikdy nikomu neřekl, co ho dostalo na kolečkové křeslo. Greer se rozhlížel kolem sebe. Díval se na ostatní kluky, z nichž mnozí utrpěli vážnější zranění než on sám, a snažil se kvůli tomu cítit o něco lépe. Podívej se, říkal si v duchu, mohl bys bejt mrzák jako Mariani, nebo mít protézy na rukou jako Gruber, nebo se tady belhat na umělý noze z uhlíkovejch vláken jako Rodriguez. Nikdy to ale nefungovalo tak, jak chtěl. Když odcházel, byl stejně zahořklý a otrávený, jako když tam přišel.

Jeho terapeutka Indira už pro něj měla připravený stůl. „Jak se dneska cítíte, kapitáne Greere?“ zeptala se a uhladila papírovou podložku na stole pod oknem. „Jste mrzutý jako obvykle?“

Nikdy nevěděl, jak má na takové řeči odpovědět. Měl snad říct souhlasí, jako by to udělal v armádě?

Poklepala rukou na stůl a usmála se. Tak nějak by nejspíš pobízela psa, aby vyskočil nahoru. „Pojďte se připravit. Přinesu ručníky.“

Po jedné straně byla kabinka na převlékání. Většinu svého oblečení a cennosti zamkl do skříňky a ven vyšel v čistém tričku a v trenkách. Ty otevřené nemocniční hábity odmítal. Indira už na něj čekala a jen co se vyhoupl nahoru na stůl, strčila mu jeden polštářek pod krk a druhý pod kolena. Potom mu levou nohu jemně zabalila do zahřátého ručníku. Snažil se, aby si nevšimla, že ji při práci pozoruje, ale měl určité podezření, že o tom ví. Když ji viděl poprvé, byl tak pohlcený bolestí a zlobou, že ji sotva vnímal. Ale příště a při dalších návštěvách už na tom byl lépe a mohl si ji pořádně prohlédnout.

Nikoho podobného neznal. Byla malá, měla tmavé vlasy a tmavé oči a její pleť měla zvláštní, jakoby měděnou barvu. Připomínala mu Iráčany. O sobě příliš nemluvila, ale při těch několika setkáních se mu podařilo pár věcí zjistit. Pocházela z Bombaje, což vysvětlovalo její zpěvavou intonaci, a byla něco, čemu se říká stoupenec Zoroastra. Byla to nějaká starodávná víra (vyhledal si to na internetu), která věřila v cykly ohně, které se střídají po milionech let, nebo tak něco. Bydlela s rodiči a kupou bratrů a sester někde v západním L. A. Nikdy nepřišel na to, jak se jí zeptat, kolik jí je, ale jemu bylo třicet a bylo jasné, že ona je mnohem mladší.

„Necháme to tak patnáct minut,“ řekla, nastavila kuchyňské minutky a položila mu je k nohám. „Řekněte, kdyby to bylo moc horké.“

Teplo mělo učinit nohu ohebnější, mělo zvýšit svalový tonus a rozšířit možnost pohybu dřív, než začnou skutečně cvičit. Nikdy se jí nesvěřil s tím, jak k tomu zranění přišel, a ona se ho na to nikdy neptala. Přemýšlel o tom, jestli je v tom smyslu nějak školí. Počkejte, až se mrzák sám rozmluví. Do ničeho je netlačte. Greer věděl, že spousta chlapů – třeba jako ten Mariani na vozíku – o tom vůbec mluvit nechtěla. V jeho případě to bylo jiné. Greer byl jen spokojený, že může mlčet. Když ho dovezli k lékařskému stanu na předměstí Mosulu, Sadowski se už o historku postaral. Vyrazili na okružní hlídku a snajpr je dostal pěkně zblízka. Tehdy se nikdo na nic nevyptával. Stávalo se leccos a útoky snajprů tu měli téměř každou hodinu. Od armády pak dostal purpurové srdce, čestné propuštění ze služby a měsíční šek na invaliditu, který zdaleka nepokrýval jeho potřeby.

Ležel na zádech, zíral do stropu a poslouchal tikání minutek, sténání, vrčení ostatních veteránů, kteří zrovna podstupovali bolestivé cviky, a tlumený hovor jejich terapeutů. Svým způsobem se na ta cvičení těšil. Vláda za něj platila a Indira se o něj starala.

Když minutky zazvonily, vrátila se k němu, rozbalila ručníky a hodila je do koše. Potom mu řekla, aby ohnul nohu v koleni. Nejdřív to vůbec nešlo.

„Pomůžu vám,“ nabídla se a lehce nohu nadzvedla. „Řekněte, kdybyste potřeboval přestat.“

Ruce měla chladné a hladké. Stačilo, aby se Greerovy nohy dotkla, a hned měl dojem, že ho bolí méně. Snažil se ohnout koleno, ale někdy se ten pitomej kloub nějak zasekl. Jako právě teď.

„Uvolněte se. Pomůžu vám ho ohnout. Nesnažte se nic dělat,“ říkala mu Indira.

Greer zavřel oči a snažil se být naprosto pasivní. Indira mu jemně ohýbala koleno, vždy jen o několik stupňů. Prošli spolu ještě další cvičení, pokládali nohu nejdřív na jeden a potom na druhý bok, aby dosáhli toho, že bude hybná i do stran. Potom ho Indira požádala o několik cviků ve stoje a pár dřepů, které v jeho provedení vypadaly spíš jako přikrčení. Jako vždy skončili u ultrazvuku, který měl prostoupit svalem a rozrušit tkáň jizvy.

„Cvičíte doma pravidelně?“ zeptala se Indira jako obvykle a Greer jako obvykle zalhal, že cvičí.

„Jak jste na tom s léky?“

„Demerol mi dochází a vicodin už nemám ani jeden.“

Věnovala mu překvapený pohled. „Copak jste nedostal plnou lahvičku vicodinu, když jste tu byl posledně?“

„To jo, ale rozsypal jsem je. Většina z nich mi spadla do dřezu v kuchyni.“

Indira se zamračila. „Víte, že vicodin může být návykový? Máme přísné předpisy na to, kolik můžeme komu předepsat.“

„Ano, jistě, to samozřejmě vím,“ ujistil ji okamžitě. Absolutně si netroufal odhadnout, jestli ví, že jí lže, nebo jestli se mu jen snaží pomoct.

„Uvidím, co se dá dělat,“ řekla a odešla do nemocniční výdejny léků, aby zjistila, jestli pro něj získá další recept. Greer se oblékl a podíval se na hodinky. Měl se sejít se Sadowským v Modré bažině, což byl striptýzový klub, ve kterém tančila Sadowského přítelkyně.

Indira mu pilulky sehnala. Bůh jí žehnej. „Mají velké podezření,“ sdělila mu, „a příště už to bude muset schválit doktor Foster.“ Greer si je po cestě na parkoviště strčil do náprsní kapsy. Slunce se mezitím posunulo a volant už nebyl ve stínu. Byl tak horký, že na něm nemohl udržet ruce. Zapnul rádio a volant omotal pomačkanou stránkou L. A. Weekly, aby ho mohl držet. Většina aut jela opačným směrem, takže mu cesta dolů k oceánu zabrala asi jen deset minut. Zaparkoval přímo před klubem a na zpětné zrcátko pověsil štítek se znakem invalidy. Všiml si, že hned vedle něj parkuje hlídkový vůz soukromé bezpečnostní agentury Stříbrný medvěd. Sadowski už tam tedy byl.

Podnik byl téměř prázdný. Světla na pódiu byla zhasnutá a chlápek s mopem vytíral podlahu a chystal ji na večerní show.

U barmana Zeka si objednal Jacka Danielse. Zeke se ho polohlasem zeptal: „Máš?“ Prodával mu drogy. Léky na bolest, které by mu v nemocnici pro veterány nikdy nepředepsali.

„Jo, mám,“ odpověděl Greer. Zeke přikývl a přemístil se.

Sadowski seděl v zadní kóji. Na stole před sebou měl sklenici piva a rozevřený katalog zbraní. Byl vysoký a měl ochablý obličej. Vlasy měl zastřižené na krátkého ježka. Když dostal práci u bezpečnostní agentury, Greer si z něj dělal legraci. Říkal mu, že jeho zjev tak dokonale odpovídá stříbrnému medvědovi v názvu agentury, že ho nebudou moct nikdy propustit. Sadowskému se ten vtip docela líbil.

„Tak co kupuješ tentokrát?“ zeptal se ho Greer, když dorazil k němu do kóje. „Protileteckou střelu?“ Dobře věděl, že Sadowski má doma soukromý zbrojní sklad s lepším vybavením, než měli v Iráku.

„Zásobníky, kapitáne.“

„Říkal jsem ti, že už mi tak nemusíš říkat,“ okřikl ho Greer. „A oni ti nedávají dost munice, když jdeš na hlídku?“ zeptal se a ukázal na pistoli, kterou měl Sadowski v pouzdře na boku. Byl v pracovní uniformě a plné výzbroji. Stříbrošedá košile, kalhoty a pistole.

„Ne, tohle je něco, co potřebuju soukromě. Střely s ocelovým pláštěm.“

Greer se ani neobtěžoval zeptat, na co něco takového potřebuje. Sadowski byl členem nějakého tajného polovojenského spolku, který neustále zbrojil a chystal se na Armageddon. Kdykoli na to Sadowski před Greerem zavedl řeč a naznačoval, že by se Greer mohl přidat, Greer jen přikývl a změnil téma.

A to samé udělal i teď.

„Tak kvůli čemu jsi tak kvaltoval? Říkal jsi, že pro mě něco máš?“

Sadowski si lokl piva a odsunul katalog se zbraněmi na stranu. Pod ním ležely nějaké složené papíry.

„Vlastník odjíždí zejtra ráno a bude pryč celej den,“ oznámil Greerovi a rozložil vrchní papír s barevnou fotografií domu v koloniálním stylu obehnaného zdí z červených cihliček.

„Zatraceně, tos mi nemoh dát vědět dřív?“

„Dozvěděl jsem se to až dneska.“ Greer unaveně natáhl ruku a otočil papíry tak, aby na ně lépe viděl. Pod fotkou domu byl nákres s několika červeně zakroužkovanými místy.

„Budu muset stříhat nějaký dráty?“

„To nebude nutný. Můžu vám dát všechny bezpečnostní kódy.“

„No, to by asi bylo dost nápadný, ne?“

„Vzadu je vchod, kterej ještě není napojenej na alarm. Na obrázku to není vidět.“

Greer si prohlížel nákres. Už víc než rok spolu se Sadowským rozjížděli takový šikovný vedlejšák. Sadowski Greerovi předával informace o tom, kteří klienti Stříbrného medvěda nechávají své domy nehlídané. Klienti totiž byli instruováni, aby agentuře hlásili, kdykoli budou déle než dvacet čtyři hodin mimo domov. Greer toho využil a mezitím je vyloupil. Sadowski dostal dvacet pět procent z kořisti nehledě na to, jak tučná nakonec byla.

„Tušíš, co v tom baráku bude?“ zeptal se Greer a zapil alkoholem dva vicodiny. Rád věděl dopředu, co má hledat. Pracoval sám a nepřipadalo v úvahu, že by odněkud vláčel plazmovou televizi nebo stolní počítač. Zajímaly ho čistě jen malé a snadno přenosné věci. Hotovost, šperky, třeba i laptop, když na něj narazil.

„Ten chlap je doktor,“ prohlásil Sadowski, aniž by dodal něco určitějšího. „Ty přece nosej rolexky.“

„Jo, ale maj je vždycky na ruce.“

Sadowski nad tím chvíli uvažoval, ale pak pookřál. „Jo, ale oni maj vždycky víc než jen jedny hodinky.“

Greer vzdychl, složil papíry a zasunul je do bundy. „Je ženatej?“

„Ne.“

Takže šperků tam zřejmě taky moc nebude. Teda jestli… „Není aspoň teplej?“

„Nemám šajn. Mám se na to trochu poptat?“

„Panebože, ne! Hlavně se teď nikoho na nic neptej!“

Sadowski vypadal zdrble, což u něj nebylo nic divného. „Takže do toho pudete, nebo ne?“ chtěl vědět.

„Musím si to rozmyslet.“

„Protože bude pryč jenom –“

„Řekl jsem, že si to musím rozmyslet,“ opakoval Greer a pak se z kóje vytratil dřív, než ho Sadowski pozve na příští setkání Přátel bílé rasy, nebo jak se jmenuje ten spolek, pro který stále shání nějakou munici.

TŘI

Ve skupině bylo asi tak dvacet pět dětí, všichni žáci šesté třídy místní základní školy. Průvodkyni, která byla dnes první den v práci, dali dost zabrat. Prošla sice v muzeu podrobným výcvikem, musela úspěšně složit řadu testů prokazujících, že má dostatečné znalosti, ale zatím ještě neměla úplně sama na starosti skupinu a nikdy nemusela odpovídat na takovou záplavu otázek.

„Kde máte dinosaury?“

Tak tato byla zrovna jednoduchá. „Tady v muzeu dinosaury nemáme. Zkameněliny z našich nalezišť pocházejí zejména z doby ledové, tedy z doby, kdy dinosauři už byli dávno vyhynulí.“

„A co šavlozubí tygři?“

„Ve skutečnosti se o žádné tygry nejedná. Říkáme jim šavlozubé šelmy. A těch tady skutečně máme dost.“

„A jak byli velký? Stejně velký jako dinosauři?“

„To ne, byli přibližně stejně velké jako dnešní lvi.“ Průvodkyni bylo jasné, že by se měla se skupinou posunout dál, ale vždycky se vyskytl nějaký opozdilec, který odmítal odejít od modelu obřího lenochoda v životní velikosti nebo skleněné kupole ochraňující modely zvířat ponořených do asfaltu. „Kdybyste se teď posunuli tímto směrem,“ zkusila to průvodkyně znovu a zoufale vyhlížela učitelku této skupiny. Měla by tu přece být. Měla se účastnit celé prohlídky. „Dostáváme se totiž k nejzajímavější části celé –“

„Mohla byste mluvit hlasitěji? Vůbec vás neslyším.“

„Ano, jistě,“ pronesla o něco hlasitěji a k vlastnímu zděšení zjistila, že se jí hlas chvěje. „Teď nás čeká prohlídka toho nejúspěšnějšího predátora celé oblasti.“

„Predátor, to je jako ten film?“

Na chvíli si nebyla jistá, kam dotaz směřuje. Potom si vzpomněla, že jí přítel vyprávěl o nějakém filmu s názvem Predátor versus nějaká jiná potvora. Nejspíš vetřelec.

„Ne, to nejspíš ne. Predátorem myslím prostě zvíře, které, aby přežilo, lovilo a zabíjelo jiná zvířata. Karnivor.“

„Cože?“

„Masožravec, jako vy všichni.“

„Já nejsem masožravec,“ ohradila se jedna dívka. „Moje maminka je vegetariánka a já taky.“

„To je skutečně chvályhodné,“ ocenila to průvodkyně a stále se snažila zahnat to celé stádo k nejstrašidelnější expozici celého muzea – stěně, na které byly vystaveny a zářivým zlatým světlem nasvíceny čtyři sta čtyři lebky zvířete, které se nazývá pravlk. Děti se přiblížily ke stěně a ztichly. Semtam se ozvalo souhlasné šeptání. Ale už se řítila záplava otázek. „To je ze psů?“ „A proč je jich tady tolik?“ „To jste všechno vykopali někde tady?“ Vtom průvodkyně zahlédla svou spásu, jak rychlým krokem spěchá k hlavnímu východu z muzea.

„Doktore Coxi?!“ zavolala, a když se zdálo, že ji neslyšel, zkusila to ještě jednou: „Doktore Coxi! Tady!“ Dokonce jednou rukou nesměle zamávala nad hlavami dětí. „Nepověděl byste těmto mladým zvědavcům něco o pravlkovi?“ Směrem k dětem pak dodala. „Doktor Cox některé z těchto lebek sám vykopal. Je to velice slavný paleontolog.“

Carter zrovna mířil k jámě číslo 91. Jeho skupina se tam už za pár minut měla sejít. Ale možnosti promluvit k žáčkům nedokázal odolat, zvlášť když se zdálo, že nová mladá průvodkyně v tom pěkně plave.

„Jistě, s pravlkem jsme staří známí,“ zažertoval a postavil se před skupinu. „Byly doby, kdy se tady všude proháněl v početných smečkách. Lítal po Wilshire Boulevard i po Farmers Market a Century City.“ Carter ze zkušenosti věděl, že pokud umístí vyhynulá zvířata do kontextu moderní doby, posluchače to vždycky zaujme. Nejenomže je to poutavé, ale také jim to zvíře přiblíží, protože si pak dokáží představit, že ti tvorové nejsou jenom nějaké filmové výmysly, ale že kdysi stáli přesně na místě, kde teď stojí a mluví oni. Jeho slova vyvolala okamžitý efekt.

„Proč se jim říká pavlk?“

Carter měl sto chutí začít se smát, ale nechtěl riskovat, že by se to tazatele dotklo. „Správně se mu říká pravlk, přičemž ta předpona pra naznačuje, že se jedná o prehistorické zvíře.“

Lebky byly naaranžovány na čtyřech velkých panelech v šestnácti řadách. Jejich černá barva výrazně kontrastovala s jasným žlutým světlem. Carter stál před nimi a vysvětloval dětem rozdíly mezi pravlkem a dnešními vlky. Byli těžší, pevněji stavění, s hlubším hrudníkem, širšími kyčlemi a kratšíma nohama. Původně pocházeli z Jižní Ameriky, ale před sto třiceti tisíci lety se rozšířili i po celé střední a severní části kontinentu. V pozdním pleistocénu se v Novém světě jednalo o zcela dominantního karnivora.

„V pozdním čem?“ zeptalo se jedno z dětí. Carter sám sobě rychle připomněl, že už nepřednáší studentům z NYU.

„Pleistocén nazýváme období, které začalo přibližně před dvěma miliony let a skončilo asi před deseti tisíci lety.“ A potom, aby si znovu získal jejich pozornost, dodal: „Pravlk měl sice mnohem menší mozek než kterýkoli z dnešních vlků, ale zato měl mnohem větší a silnější zuby. V čelistech měl tak ohromnou sílu, že dokázal strhnout k zemi zvířata mnohem větší, než byl sám, třeba bizona nebo velblouda, a ještě mu zuby rozdrtil kosti.“

Následoval okamžik ticha.

„Ale teď už vás budu muset opustit. Zkusím totiž vykopat další lebku!“ Carter se otočil k vděčné průvodkyni a oznámil jí: „Teď už je zase řada na vás.“

Asfaltová jáma, která se nacházela na pozemcích muzea, byla vzdálená jen dvě minuty chůze. Když k ní Carter dorazil, zbytek jeho odpolední směny byl už na místě. Inženýr v důchodu Claude se dřel v jednom rohu, Rosalie v druhém a Miranda měla ruce po zápěstí ponořené v té tmavé břečce.

„Jdeš pozdě. To se řekne!“ prohodila škádlivě.

„A komu to hodláš říct?“

„No jo, vlastně vždyť ty jsi tady šéf.“

„Prozradím ti jednu životní moudrost. Vždycky existuje někdo důležitější,“ řekl Carter.

Claude plácl další hrst plnou hustého asfaltu do připraveného kbelíku a odfrkl si: „Tak na to můžeš vzít jed.“

Rosalie si otřela čelo buclatou paží a řekla: „Nahmatala jsem toho tam dole spoustu.“

„Já taky,“ přidal se Claude.

„A já taky,“ zajásala Miranda. Dnes na sobě měla přiléhavé růžové triko bez ramínek a náhrdelník ze stříbrných korálků. Nebyl to zrovna úbor, který by se hodil pro práci v terénu.

Carter se rozhlédl. Každý z nich pracoval v odděleném úseku a všichni se dostali do přibližně stejné hloubky.

„Už jsem to říkala minule,“ ozvala se znovu Miranda. „Nahmatala jsem tam dole něco moc zvláštního.“

Carter si začal říkat, jestli náhodou nenarazili na postranní „rouru“, tedy na místo, kde se nahromadilo mimořádné množství zkamenělin. Někdy k tomu došlo. Nějaké velké zvíře, například obří lenochodi nebo dlouhorohý bizon, se zatoulalo příliš daleko do asfaltu, který byl třeba přikryt vrstvou suchého listí, které tam zanesla voda, a tam uvízlo. Na to stačilo i jen pár desítek centimetrů. Mladé a silné kusy se možná dokázaly vyprostit z lepkavého sevření, ale starší, nemocná nebo vyčerpaná zvířata rychle propadla strachu a beznaději a zůstala tam uvězněná. A jejich volání o pomoc jen urychlilo zkázu. Přivolalo dravce z dalekého okolí. Smečky vlků, šavlozubých tygrů nebo amerických tygrů, kteří narozdíl od svých afrických kolegů nežili ve smečkách, ale v párech. Ti všichni se sesypali na ubohé zvíře, snažili se ho zabít a sežrat.

A mnoho z nich v tom místě uvízlo rovněž.

Carter se už dřív setkal se zmatenou směsí úlomků různých kostí, tesáků a čelistí, ale když si znovu prohlédl úsek, na kterém pracovali, musel uznat, že předchozí nálezy nikdy nebyly na tak rozlehlém území. Co může být na dně? Co sem mohlo přilákat tolik zvířat, která tu pak nalezla smrt?

„Co si myslíš, že tam dole máš?“ zeptal se Carter Clauda.

„Nejsem si úplně jistý,“ přiznal Claude. „Vypadá to jako krk, nebo klíční kost. Můžu ti přesně ukázat, kde to leží.“

Povrch jámy byl rozdělen dřevěnými chodníčky, které byly připevněné jen pár čísel nad asfaltem. Carter opatrně přešel do Claudova rohu a klekl si vedle něj. Dnes měl na sobě šortky a drsné dřevo ho tlačilo do kolen.

„Je to tak dvacet čísel hluboko,“ prohlásil Claude a ukazoval na místo mezi nimi.

Carter se předklonil a vsunul ruku do hustého lesklého bahna. Bylo teplé a vazké jako vždycky. Nořil ruku hlouběji a naskočila mu husí kůže. Konečky prstů narazil na něco tvrdého a hranatého přesně v místě, kde mu Claude ukázal.

„Už jsi to našel?“

„Ano.“ Kost však byla tak vklíněná do asfaltu a tak hluboko, že se jen stěží dalo odhadnout, o co se jedná. „Řekl bych, že je to nějaký machairodus.“

„Cože?“ nechápala Miranda.

„Mirando, ty víš, co je to machairodus?“ zkoušel Carter její znalosti.

Miranda se rozpačitě kousla do spodního rtu. „Mám dojem, že nic takového jsme nebrali.“

„A co kdybych ti řekl, že si myslím, že je to smilodon fatalis?“ napovídal jí Carter.

„Tak to vím!“ zajásala dívka. „To je šavlozubá kočka.“

Claude se jí pokusil zatleskat s rukama od asfaltu a Miranda se rozesmála. „To jméno jsem si zapamatovala, protože mi to připadalo, jako kdyby ta kočka ze sebe právě něco smyla.“

„Ale jak poznáš, že je to právě šavlozubá a ne nějaká jiná kočka, třeba xenosmilus?“ zajímal se Claude. O paleontologii se zajímal, hodně toho četl a Carter dobře věděl, že si nenechá ujít příležitost, aby se blýsknul.

„Nepoznám to,“ přiznal se Carter, „nebo aspoň ne jistě,“ dodal. Zanořil prsty ještě o něco hlouběji. „Ale něco mi říká, že tohle, na co sahám, je jazylka, nebo štítná chrupavka. Tyhle dvě součásti nám napovídají, že šavlozubí dokázali řvát jako lev.“ Kromě vlků byly šavlozubé kočky nejčastějšími nálezy v tomto regionu. Kočky byly naprosto bezcitní zabijáci se silnými předními tlapami, kterými si podržely kořist. A dlouhé tesáky pak dílo dokonaly. Ačkoli většinový názor tvrdil, že šavlozubé kočky kořist zabíjely tak, že se do ní zakously a zlomily jí vaz, Carter byl jiného názoru. Domníval se, že šelmy dávaly přednost útoku zdola na měkké břicho, které rozpáraly. Pak jen čekaly, než oběť vykrvácí, a potom ji sežraly. Z naleziště La Brea už bylo vyzdviženo přes sedm set lebek těchto tvorů a jen dva z nich měli tesáky zlomené. Kdyby zvířata tesáky používala k útoku na silné
svaly na krku svých obětí, muselo by lebek s poškozenými tesáky být mnohem více. Z toho Carter dovozoval, že jeho teorie je správná.

Prozatím byl ale v menšině. Plánoval však v blízké době dokončit článek, ve kterém by své názory představil světu.

„A co tady mám já?“ dožadovala se Rosalie.

Byly chvíle, a toto byla právě jedna z nich, kdy se Carter cítil víc jako učitel na střední se skupinou snaživých studentů. Bylo mu ale jasné, že je to trochu součást dohody. Výměnou za dobrovolnickou práci totiž lidé jako Claude, Rosalie nebo Miranda čekali, že se jim dostane vedení a péče od nefalšovaného vědce.

„Řekla bych, že je to nějaká končetina,“ mudrovala Rosalie, a aby se nenechala Claudem zahanbit, rychle dodala: „Možná femur.“

Carter dost pochyboval, že by dokázala rozpoznat femur od klu, ale to by nikdy nepřiznal. Nechtěl je v jejich nadšení nijak brzdit. Vstal a opatrně přešel do jejího úseku. Po cestě si prohlížel hrbolatý povrch asfaltového jezírka. Hladina byla skutečně velice nerovná, což bylo dost neobvyklé. Až na občasnou bublinku metanu, která se na povrchu vytvořila, nafoukla se a praskla, se nic nepohnulo, ale jezírko v této části vypadalo zvláštně neklidně. Přemýšlel, jestli třeba jeho malá skupina nenarazila na místo, kde nějaká mimořádná událost v minulosti rozpoutala žravé běsnění obludných rozměrů.

„Je to tak dvacet čísel přede mnou a stejně hluboko,“ naváděla ho Rosalie. Zaklonila se, aby mu udělala místo. Na sobě měla špinavé tričko a zelené kalhoty, které vypadaly, jako kdyby je někdo stříhal potmě. „Nemůžeš to minout.“

Carter si znovu klekl a vsunul ruku do asfaltu. Byl vysoký a měl hodně dlouhé paže, takže dosáhl dál než ostatní. Občas ale díky nim ztrácel rovnováhu a vypadal jako jeřáb, který se zmateně kymácí nad staveništěm. Asfalt se mu s hlasitým mlasknutím rozdělil pod rukou a Carter ji zasunul ještě hlouběji. Zatím nic nenahmatal.

„Je to víc nalevo,“ radila Rosalie.

Carter otočil zápěstím doleva a natáhl prsty. Stále nic. Z asfaltu se uvolnilo několik bublin metanu, které ve slunci hrály všemi barvami. Když praskly, do vzduchu unikl zápach plynu. Vtom to Carter ucítil a pomalu k tomu přes odpor mastné kaše sunul ruku. Rosalie měla nejspíš pravdu. Zdálo se, že to skutečně je nějaká kost z nohy. Pravděpodobně to byl medvěd, známý jako krátkočelý, předchůdce grizzlyho, který se usadil na území Spojených států a pak je navěky opustil někdy ke konci poslední doby ledové. Byl dokonce vyšší než současný grizzly, když si stoupl na zadní, měl hodně přes tři metry a mohl vážit skoro tunu, končetiny měl ale překvapivě tenké a dlouhé. Díky tomu mohl na krátké vzdálenosti vyrazit tryskem, což mu umožňovalo lovit neopatrné býložravce, jako koně a velbloudy. Kdykoli Carter zmínil na přednášce, že větší část vývoje velbloudů proběhla právě na území Severní Ameriky, v s ále to zašumělo překvapením.

„Trefila jsem se?“ chtěla vědět Rosalie. „Nahmatal jsi to?“

„Ano. Výborně,“ pochválil ji Carter. „Mohl by to být medvěd.“

Rosalie zazářila jako holčička, které právě řekli, že je nejlepší ze třídy.

„Tím si ale nebudeme jistí, dokud se nám nepodaří vyhrabat zbytek toho bahna a zkamenělinu vyzvednout.“

Dokonce ani potom to často nebylo jednoduché. Carter měl mimořádný talent na to odhadnout, kde by fosilie mohla ležet, a také dar uhádnout, o jaké zvíře by se mohlo jednat. Ten dar mu dobře posloužil na Sicílii v nalezišti zvaném Studna kostí, kde na sebe poprvé v oboru upozornil. Byl si ale také dobře vědom toho, že následná práce v laboratoři je velice náročná a původní očekávání může zhatit nález jedné stoličky nebo alveoly nebo, jak se dokonce jednou přihodilo jemu osobně, nález zkamenělé larvy masařky v ulně. Larvy dokázaly prozradit mnohé, když člověk nebyl nepozorný.

Vytáhl ruku z asfaltu, nechal trochu té břečky odkapat a pak ruku znovu zanořil. Už bylo jisté, že v jezírku narazili na velice úrodnou vrstvu – velká kočka, obří medvěd a Carterovo zkušené oko kromě toho na povrchu těch částí, kde ještě nepracovali, odhalilo mnoho dalších nepravidelných nerovností. Carter cítil, jak mu v nitru narůstá vzrušené očekávání. Pocit, který znal už z tolika předchozích výprav, z míst mnohem exotičtějších, než bylo toto, kde naleziště skýtala mnohem pozoruhodnější objevy. Ve stejném okamžiku si uvědomil, jak moc se mu právě po tomto pocitu stýskalo. Pozice v Pageově muzeu, kterou získal, byla vynikající. Většina paleontologů by za ni dala nevímco. Ale Cartera práce v kanceláři neuspokojovala. Dokonce ani psaní vlastních monografií, zpráv nebo článků ho neoslovovalo tolik jako požitek z možnosti být v terénu, v horách, v dávno zapomenutých řečištích, prohledávat zvlá
štní krajinu a odhadovat, kde bude ukryt ten nejlepší nález. Svět pro Cartera vždycky představoval truhlu plnou zvláštních pokladů – kamenů a kostí, skořápek, střepů a zkamenělých brouků, které nikomu jinému nepřipadaly zajímavé a nikdo o ně nestál.

Zato Carter je chtěl.

Miranda, která doposud trpělivě vyčkávala, se ozvala: „To jsem zvědavá, co zbude na mě.“

„Co prosím?“ zeptal se Carter, který se na okamžik zatoulal ve vlastních myšlenkách.

„No, Claude našel šavlozubého tygra a Rosalie má medvěda, tak bych chtěla vědět, co tady mám já,“ vysvětlila mu, obdařila Cartera tím nejzářivějším úsměvem, jakého byla schopna, a prstem si pohrávala se svým stříbrným náhrdelníkem. Na kůži jí přitom nechtěně ulpěla trocha asfaltu. Carter si uvědomoval, že se jí líbí, a přemýšlel, jak jí to nejlépe rozmluvit. „Třeba by to mohl být lev,“ navrhla Miranda.

Carter se usmál, obešel Rosaliiny kbelíky a vyrazil k Mirandinu místu. Předloktí měl pokryté tolika vrstvami asfaltu, že muselo mít přibližně trojnásobek normální váhy.

„Měla by sis dávat silnější faktor,“ podotkl a ukázal na Mirandinu zarůžovělou pleť ve výstřihu a na ramenou. Miranda okamžitě zrůžověla celá a Carter si v duchu spílal, že měl raději držet jazyk za zuby. Kdykoli se zmínil o něčem, co se jí týkalo, a nemuselo to být zrovna tak intimní jako odstín její pleti, dával jí tím další naději. „A měla by sis pořídit na práci nějaké horší tričko. Podívej na moje,“ řekl a předvedl svoje dnešní triko s opraným logem obchodu Old Navy. „Paleontologův nejlepší přítel!“

Miranda zamumlala něco o tom, že si ho pořídí, ale když si Carter vedle ní klekl, nepohnula se ani o kousek. Carter čekal, že mu udělá trochu víc místa, ale pak mu došlo, že čeká marně. „Tak kde přesně jsi něco našla?“ zeptal se.

„Je to přesně uprostřed mého čtverce,“ informovala ho. „Je to dost hluboko.“

„V tom případě to začni odkrývat ze strany,“ radil jí. „Je to jednodušší a stejně efektivní.“

Potom se naklonil nad asfalt a zanořil do něj ruku. V zádech cítil Mirandin pohled. Když mu pak navrhla, že ho bude jistit, a chytila ho zezadu za pásek, musel jí odmítnout. Nebezpečí, že by přepadl, ve skutečnosti neexistovalo. Mohl si jen představovat, jaké pohledy si ve svých koutech vyměňují Claude s Rosalií.

Zajel očima nahoru na vyhlídkovou terasu – malou kukaň krytou plexisklem, ze které mohla veřejnost pozorovat paleontology při práci. Dnes měli jen jediného diváka. Byl jím indián, který na vyhlídce býval pravidelně. Bez ohledu na počasí měl na sobě pokaždé bundu z jelenice.

Zprvu asfalt kladl větší odpor než obvykle. V tomto místě byl obzvlášť hustý a lepkavý. Pak ale najednou povolil, jako kdyby Carter narazil na kapsu plnou plynu a řidší hmoty. Cítil, jak se mu zápěstí noří do bahna. Zatím ale vůbec nic nenahmatal. Zašátral hlouběji. Čím hlouběji se dostával, tím teplejší asfalt byl. Uvolnilo se několik bublin metanu, které na povrchu popraskaly, a plyn se dostal do vzduchu. Miranda se zahihňala a zažertovala: „Cartere, co jsi měl dneska k obědu?“

„Děsná legrace,“ usadil ji Carter.

A pak to nahmatal. Spíš to nahmatalo jeho. Dech se mu zadrhl v hrdle, paže mu ztuhla. Prsty nechal roztažené doširoka a přísahal by, že nějaká jiná ruka, něčí prsty se s těmi jeho propletly tak, jako se topící snaží zachytit ruky svého zachránce. Carter přesně cítil jednotlivé kosti – metakarpus a falangy. A ačkoli si nic podobného nedokázal ani představit, měl pocit, že ty kosti reagují. Nezdálo se, že by byly mrtvé nebo ztracené. Spíš byly neživé a čekaly, až je někdo vyzvedne ze zapomnění. Carter měl dojem, že ta druhá ruka – byla příliš velká na to, aby to mohla být ruka ženy – hledala jeho ruku, našla ji a chtěla, aby jí pomohl ven. Aby ji vyzvedl z tiché věčnosti smrti.

ČTYŘI

Greer naposledy kontroloval, jestli má všechno. Z obýváku řvala televize – znělo to jako jedna z těch potrhlých zábavných estrád. Potřeboval baterku s úplně čerstvými bateriemi, peněženku s falešnými doklady (pro případ, že by se přece jen dostal do maléru), velký černý batoh, který se zatahoval na šňůrku, chirurgické rukavice, řezačku skla a hlavně nabitou berettu.

Na sobě měl černé džíny a černou košili, přes kterou přetáhl tmavě modrou větrovku s množstvím kapes na všechno možné. Podíval se na sebe do zrcadla na dveřích ložnice a pomyslel si: Bože, ještě masku a vypadal bych jako Zorro.

Doufal, že matka bude spát, až půjde ven, ale byla vzhůru. Byla rozvalená v křesle s jednou rukou na kočce v klíně a s druhou ponořenou do sáčku se sojovými lupínky. Sojové lupínky byly nízkokalorické, takže nejspíš dospěla k závěru, že může sníst tolik balení, kolik bude chtít. Greerovi to tak ale nepřipadalo. Matka neustále tloustla.

„Ty jdeš ven?“ zeptala se, aniž by oči odtrhla od velkoplošné obrazovky.

„Jo.“

„A kam?“

Bože, cítil se, jako kdyby mu zase bylo šestnáct. „Do toho ti nic není.“

„Proč se mnou takhle mluvíš, Dereku?“ ozvala se a podařilo se jí do hlasu vloudit dotčený tón.

„Budu doma za pár hodin,“ řekl, přešel ke vchodovým dveřím a pak suše dodal: „Nečekej na mě.“

Dům, ve kterém bydleli, byl stavěný v klasickém kalifornském stylu. Uprostřed byl dvůr, na který vedly ve všech patrech otevřené chodby. Byty tu pronajímali za regulovaný nájem, takže v domě už hodně dlouho nikdo nic neopravoval a dům se postupně rozpadal. Na betonových podlahách byly fleky pánbůhví od čeho, rostliny ve vnitrobloku postupně chřadly a výtah se zasekával, kdykoli v něm jeli víc než dva lidé najednou. Většinou se však nikdo po dvou jezdit neodvážil. Greera napadlo, jestli už je matka tak tlustá, že by se v něm zasekla, i kdyby jela sama.

Když se vrátil z Iráku, nastěhoval se do její zadní ložnice, kde měla uskladněné všelijaké harampádí. Původní plán byl, že tam zůstane jen pár týdnů, než se dokáže postavit na vlastní nohy a něco si najít. Ale postupem času se z týdnů staly měsíce a i invalidní důchod mu vydržel mnohem déle, když platil jen polovinu nájmu za laciný byt. Matka, která se s tím zezačátku smiřovala jen těžko, si nakonec taky zvykla. Hlavně si zvykla na jeho finanční příspěvky. I ona pobírala invalidní důchod kvůli maniodepresivní poruše, která jí znemožnila pracovat dál pro úřad sociální péče ve Westwoodu. Jeden druhému tedy neměli co vyčítat.

I když ani to nebyla tak docela pravda.

Greer měl některé dost nepříjemné zlozvyky – rád to sváděl na válku v Iráku, ale ani před ní nebyl žádný svatoušek. Vždycky byl schopen utratit víc peněz, než měl k dispozici. Kdyby si ale našel pravidelnou práci, přišel by o peníze od státu. Proto měl dojem, že ho do těchhle „bokovek“ vlastně dotlačili.

Než odešel z domu, prostudoval pečlivě plán města. Chtěl mít jistotu, že najde správnou cestu k domu, a chtěl si připravit několik verzí únikových cest. Taky si zkontroloval, jestli v noci bude svítit měsíc. Svítil. Byl úplněk, což nakonec nebylo ani tak moc špatné. Nějaké světlo stejně potřeboval, když se měl pohybovat v noci, a baterka nebyla zrovna nenápadná. Na druhou stranu Greer pracoval v lepších čtvrtích, kde byly domy před výhledem od sousedů většinou dobře chráněné.

Tento dům – patřil doktoru Hugovi, jak se dozvěděl od Sadowského, když mu oznámil, že do toho půjde – byl uprostřed bloku rozlehlých pozemků v Brentwoodu severně od Sunsetu. Jako vždycky byl problém s autem. Greer ho nemohl nechat jen tak stát u chodníku, na druhou stranu ho však potřeboval mít co nejblíže, protože k němu musel doběhnout s narvanou taškou v ruce. Tentokrát se proto rozhodl, že mustanga nechá stát ve stejné ulici o pár čísel dál. Vybral si místo ve stínu vzrostlého stromu před domem, který byl celý pod lešením. Ještě se ujistil, že kola jsou natočená od obrubníku a že nezamkl ze zvyku dveře.

Ulice byla naprosto tichá a dům doktora Huga byl ponořený do tmy, až na malé světýlko, které u vchodu nasvěcovalo pěknou tabulku s nápisem BEZPEČNOSTNÍ AGENTURA STŘÍBRNÝ MEDVĚD – 24HODINOVÁ SLUŽBA. Greer se rozhlédl a pak nenuceně přešel k boku domu. Vzal si pořádnou dávku prášků na bolest, takže noha mu teď starosti nedělala. Navlékl si chirurgické rukavice.

Branka byla dřevěná a na ní přišroubovaná cedulka s nápisem Pozor pes a obrázkem německého ovčáka. Greer věděl, že hodně lidí si tyhle cedulky pořizuje jen na efekt. Sadowski mu ostatně hlásil, že v domě žádný hlídací pes není. Alespoň v záznamech o tom nic neměli. Greer si umínil, že bude přesto dávat pozor na jakýkoli náznak, že v domě je pes – misku na vodu, vodítko v předsíni… nebo třeba vyceněné tesáky a vrčení.

Po straně domu byl venkovní plynový gril obřích rozměrů a vzadu, kde majitel nechal dostavět další pokoj s novým vchodem, Greer přišel na to, že spolu s ním si tu nechal vybudovat i bazén na pár temp. Některým lidem se prostě daří. Stěny a okenní rámy nové místnosti ještě nebyly natřené a dokonce i tady to vonělo čerstvým dřevem a pilinami. Ke Greerově velké spokojenosti byl zadní dvůr kryt vzrostlými stromy a zakončen vysokou zdí. Tenhle dům zvládne levou zadní.

Jen na zkoušku lehce stiskl kliku zadního vchodu. Jeden nikdy neví. Někteří lidé si o vykradení prostě přímo koledují. Ale tyhle dveře byly zamčené. Greer vytáhl řezačku skla, čistě vyřízl tabulku přímo nad klikou (tmel ještě ani pořádně nezaschl) a položil ji opatrně na trávník. Potom protáhl dovnitř ruku a otevřel dveře. V tomto okamžiku by se normálně musel bát, že se spustí alarm, ale on důvěřoval informacím od Sadowského – i když nikdy nevěděl, jestli to není jen jeho vlastní hloupost.

Uvnitř opatrně našlapoval v černých kotníčkových botaskách. Dřevěná podlaha přesto vrzala. Došel do kuchyně, kde nad sporákem umístěným do prostoru visela řada naleštěného mosazného nádobí, které se v měsíčním světle lesklo. Na levé straně vedla chodba k několika pokojům. Greer v jedné ruce držel baterku a pod druhou měl zasunutou tašku na lup. První místnost byla komora, druhá koupelna, třetí vypadala jako pracovna. Byl tam počítač, tiskárna a podobné krámy. Jestli bude mít po cestě zpátky čas a místo v tašce, ještě se tu staví a probere to tu. Nemělo by smysl tahat se s něčím těžkým nahoru a dolů po schodech.

Hlavní ložnice byla místnost, kterou hledal. V devadesáti procentech tam našel všechno, co potřeboval. Pomalu stoupal po schodech, zatočil na širokém odpočívadle s kobercem, a když došel nahoru, přejel baterkou po stěnách. Zase našel několik dveří, ale předpokládal, že hlavní ložnice bude až úplně vzadu, s výhledem na bazén a na zahradu. Na stěnách visely velké zasklené fotografie starých filmových hvězd – tenhle doktor Hugo byl nejspíš teplej – a na konci chodby vedly otevřené dvoukřídlé dveře do pokoje, který musel být hlavní ložnice.

Jak se Greer blížil, spatřil komodu, na které ležela digitální kamera. Přesně něco takového chtěl! Velká postel u protější stěny byla plná polštářů a drahého povlečení. Už dával kameru do tašky, když vtom zaštěkal pes.

Nebylo to hlasité štěkání, jen takové tiché ňafnutí. Ale zaznělo to v téhle místnosti a velice zblízka.

Pak to ňaflo znovu a Greer namířil světlo baterky do kouta. Na psím pelíšku tam seděl ospalý starý kokršpaněl.

Greer si oddechl. To nebude problém.

„Briane?“

Greer okamžitě zhasnul světlo a ani se nehnul. Tohle by problém být mohl.

„Briane?“ opakoval dívčí hlas. Byla v posteli. Greer slyšel, jak šustí přikrývky. „Jsi vzhůru?“

Doprdele. Odhadoval vzdálenost ke dveřím.

„Co to děláš?“

Greer neodpověděl. Dívala se na něj, nebo jen tak mluvila do tmy?

Stihl by se dostat ven? V duchu o tom začal uvažovat, když vtom se rozlétly dveře koupelny a v nich stál mladík s dredy na hlavě a s otevřeným županem.

„Říkalas něco?“

Greer rozsvítil baterku a namířil ji klukovi přímo do očí. „Kdo jsi?“ vyštěkl na něj.

Kluk se nehýbal ani neodpovídal.

„Agentura Stříbrný medvěd,“ prohlašoval o sobě Greer. „A teď mi odpověz!“

„Já jsem Julia,“ řekla vyděšená dívka třesoucím se hlasem. „Hlídám tady psa.“

Greer si nebyl jistý, jak na to má zareagovat. „Neměl tu nikdo být.“

„Já tady občas přespávám. Doktor Hugo o tom ví,“ vysvětlovala dívka. Pak rozsvítila lampičku na nočním stolku a Greer se ocitl mezi nimi. Na rukou měl chirurgické rukavice a přes rameno vak. Každému muselo být jasné, o co tu jde.

„Ty,“ mávl baterkou na kluka – toho Briana – „lehni si na podlahu břichem k zemi! Hned!“

Kluk udělal, co mu řekl. „A ty!“ Greer ukázal na holku. „Ty si lehni na postel!“

„Neubližujte nám,“ zaprosila dívka tiše. Mohlo jí být tak osmnáct a na sobě měla fotbalové triko.

Pes znovu zaštěkal, ale ze svého kouta se nehnul.

Greer rychle přemýšlel. Pustil tašku, jednou nohou šlápl Brianovi na záda a z jeho županu vytrhl bavlněný pásek. S ním došel k posteli a Julii řekl, aby dala ruce za záda.

„Neubližujte nám, prosím,“ opakovala vyděšeně.

„Drž hubu,“ okřikl ji. Zatraceně, říkal si v duchu. Tohle je úplně v prdeli. Ten podělanej Sadowski všechno zmrvil. Hodil baterku na postel, obtočil pásek dívce několikrát kolem rukou a zavázal ho.

V ten okamžik se Brian rozhodl využít příležitosti. Zvedl se. Byl rychlý a vyrazil ke dveřím.

Greer po něm chňapnul, ale minul ho. Zachytil jen vlající župan, který mu kluk vytrhl a spálil mu kůži v dlani. Popadl baterku a vyběhl za ním. Zraněnou nohu poháněl adrenalin. Kluk neznal dům o nic lépe než Greer. Řítil se dolů po schodech a Greer byl jen pár kroků za ním.

Dole se kluk otočil a pokusil se dostat ke dveřím. Běžel k zadnímu vchodu, ne k přednímu. Přes chodbu skrz kuchyň do přístavby. U francouzských dveří se musel zastavit a chvíli zápolil s klikou. Greer ho chytil, zrovna když se mu podařilo dveře otevřít. Popadl ho za límec, otočil s ním a udeřil ho do obličeje těžkou baterkou. Kluk zavrávoral, začal padat naznak ven na zahradu, ale nespadl. Jen couval směrem k bazénu. Rty měl celé od krve. Greer ho udeřil ještě jednou. Kluk couval dál.

Bože, copak nemůže zůstat ležet, říkal si v duchu Greer.

Tráva byla kluzká a klukovi to podkluzovalo. Greer s ním smýkl k bazénu a ještě než do něj spadl, praštil ho znovu silně do tváře.

Kluk spadl s hlasitým šplouchnutím do vody. Greer stál u bazénu a zhluboka oddychoval. Čekal. Kluk se vznášel ve vodě. Voda se začala zabarvovat krví. Greer čekal. Je mrtvý? Nebo to jen hraje? Krev se ve vodě postupně rozptylovala.

Milosrdný bože, snad nebude muset do toho bazénu vlézt?

Dívka nahoře v ložnici ječela. Bylo ji slyšet až ven.

Greer si klekl, popadl kluka znovu za límec a přisunul ho ke straně bazénu. Potom pořádně zabral a vytáhl ho ven na trávu, kde ho nechal ležet. Kluk prskal, ale byl naživu. Greer si pak svlékl rukavice, znechuceně si je narval do kapsy bundy a zamířil k autu.

Tak tohle si Sadowski vypije.

Už teď mu bylo jasné, že si s nohou tu noc ještě užije.

PĚT

Beth byla tak zabraná do práce, že zprvu telefon ani neslyšela. S velkou lupou zrovna studovala stránku starobylého pergamenu. Kromě toho se jí podařilo telefon utlumit hromadou zpráv z muzejní laboratoře.

Když ho konečně po pátém, šestém zazvonění vydolovala, měla radost, že se na druhé straně ozval Carter. Radost ji však okamžitě přešla, když se zeptal: „Co tam děláš?“

„Proč se ptáš?“ nechápala.

„Neměla bys náhodou být na té party pro tisk?“

Beth střelila pohledem po nástěnných hodinách. Měl pravdu.

„Myslel jsem, že ti jenom nechám vzkaz,“ pokračoval Carter.

„A co v něm mělo být?“

„Že stojím v zácpě na Wilshire a abyste začali pít beze mě.“

„Dobře, zařídím se podle toho. Ale máš pravdu, už musím letět.“

„Tak leť,“ rozloučil se a než Beth zavěsila, zaslechla ještě, jak někde kolem něj několik aut zatroubilo na klakson.

Odložila lupu a místo ní popadla kartáč na vlasy z dolní zásuvky. Před zrcadlem na dveřích kanceláře se rychle zkrášlila. Z hlavy si sundala sponku, která jí držela culík, aby jí vlasy při práci nepadaly do obličeje, a projela husté tmavé vlasy kartáčem. Potom si poopravila make-up – to nepatrné množství, které používala – popadla sako, které ladilo k sukni, přezula se z bot s nízkým podpatkem do lodiček a vyrazila. Její šéfová, paní Cabotová, by šílela, kdyby se zpozdila ještě víc.

Zejména proto, že recepce byla pořádána na počest výstavy „Génius z kláštera: Iluminované rukopisy jedenáctého století“, které Beth dělala hlavní kurátorku.

Dnešní recepce byla naplánovaná tak, aby představila výstavu místním uměleckým kritikům, znalcům a přátelům muzea. Ty všechny sezvali do rozlehlých prostor Gettyho centra. Beth strávila bezpočet hodin studiem nádherných a velmi vzácných rukopisů z muzejních sbírek a vybíráním těch nejlepších kousků, které by podpořily její teorii a příběh, který chtěla vystavit. Výstava nemohla být jen náhodným výběrem byť i souvisejících děl. Musela mít správný úhel pohledu a musela mít poselství. To byla první věc, kterou ji naučili na Courtauldově institutu, kde psala disertaci o Barnardovi.

Beth vystoupila z výtahu a prošla těžkými skleněnými dveřmi výzkumného institutu. Potom přeběhla přes venkovní dvůr k zahradám, kde se oslava konala. Čekal ji příjemný a krásný letní večer. Centrální zahrada byla na otevření výstavy to nejpříhodnější místo. Vcházelo se do ní točitým chodníkem a byla stíněna platany. Napříč zahradou protékal potok a všude rostlo nepřeberné množství rostlin a květin od levandule po slunečnice, od myrty po mnohokvěté růže, a terén zvolna klesal k prostranství s besídkami porostlými popínavými bougainviliemi. A uprostřed toho všeho bylo okrasné jezírko. Na třpytivě modré vodní hladině se odrážely trsy azalek.

Stoly pokryté damaškovými ubrusy byly prostřené, číšníci kroužili kolem s tácy se sklenkami šampaňského a se vším, co si jen kdo přál. Přibližně dva tucty hostů už měly výstavu za sebou, někteří z nich ještě žmoulali v ruce program, a teď si vychutnávali umně naaranžované předkrmy.

První, kdo si Beth všiml, byla paní Cabotová a nevypadala zrovna nadšeně. Stála vedle Critchleyových, prominentního manželského páru losangeleské umělecké scény. Beth z tácu, který kolem ní právě pronášeli, popadla skleničku a připojila se k nim.

„Doufali jsme, že se k nám přidáte,“ uvítala ji paní Cabotová s úsměvem, o kterém jen Beth věděla, že není ani trochu upřímný.

„Moc se omlouvám,“ zašeptala Beth, zatímco se zdravila s Critchleyovými. „Ponořila jsem se do práce a úplně jsem ztratila pojem o čase.“

„Ale to mně se stává úplně pořád,“ prohlásila paní Critchleyová; nebyla to zrovna Bethina oblíbenkyně, ale právě teď byla Beth ráda, že tam je. „Jednou jsem dokonce zapomněla na to, že mám oslavu vlastních narozenin, protože jsem plánovala oslavu pro dceru.“

Pan Critchley byl gentleman ze staré školy. Na sobě měl světlý oblek, rozhlížel se a zářil. Nikdy toho moc nenamluvil, ale Beth měla vždy dojem, že kolem sebe šíří dobrou náladu.

„Los Angeles Times sem poslaly tu Russofovou,“ svěřovala se paní Cabotová Beth. „A člověk z Art News stojí přímo támhle, ten s tím motýlkem.“ Beth se otočila tím směrem. Na podobných akcích nebýval motýlek nic neobvyklého. „Ten s tím červeným,“ doplnila informaci paní Cabotová, která si jejího zaváhání všimla.

„Ach ano, jistě. Určitě s ním promluvím.“

„Myslím, že Critchleyovým by nevadilo, kdybyste to udělala hned,“ popohnala ji Cabotová. „Mám takový dojem, že jsem ho zaslechla, jak říká, že po téhle akci musí jít ještě do městského muzea LACMA.“

Beth poznala, že se nejedná o nabídku, ale o příkaz, a okamžitě se vydala za mužem s červeným motýlkem. Tahle část její práce se jí ale moc nezamlouvala. Milovala výzkum, ráda studovala umění starých mistrů, starobylé rukopisy a prvotisky nesmírné ceny, kterými muzeum disponovalo v tak hojném počtu; ráda spolupracovala s předními odborníky na restaurování a konzervaci těchto skvostů, které se vlivem času začínaly rozpadat.

Ale povinnost činit se v public relations ji nijak netěšila.

Novinář z Art News, který jí své jméno – Alexander Van Nostrand – sdělil s pusou plnou moučníku, bezpochyby mířil na další akci. Když však spatřil Beth, rozzářil se a byl okamžitě rozhodnut, že se o přípravě této skvělé výstavy potřebuje dozvědět mnohem víc.

„Gettyho muzeum má, jak jistě víte, jednu z nejrozsáhlejších sbírek iluminovaných rukopisů na světě,“ vysvětlovala Beth. „A tyto duchovní skvosty, které datujeme od jedenáctého do třináctého století, vznikaly na objednávku pro anglická převorství a kláštery.“ Odříkávala běžný text, jehož část dokonce nahrála jako komentář pro průvodce. „Tyto rukopisy byly velice ceněné a mnoho klášterů včetně Abingdonu, Walthamu, Worcesteru a Christ Church v Canterbury si vedly přesné seznamy toho, které rukopisy vlastní. Knihy pak k pultíkům měly doslova připoutané řetězy.“

„Jistě, to všechno už jsem se dozvěděl ze samotné výstavy,“ podotkl Nostrand. Na horním rtu mu ulpěl sladký drobek. „Raději bych ale věděl, co na nich fascinuje vás osobně. Proč se tak krásná mladá žena, jestli to tak mohu říct…“

Chvíli čekal na její reakci, ale Beth se jen usmála a neřekla nic.

„…rozhodla zasvětit část života něčemu tak tajemnému, a dalo by se říct také dost zaprášenému?“

Měla by ho upozornit na ten drobek? Rozhodla se, že raději ne. „Myslím, že mě zpočátku na rukopisech přitahovala hlavně jejich krása.“

„To zlato a třpyt?“

„Ano, jistě, v některých případech,“ sice nechtěla, ale přesto se začala rozohňovat. „Hodně z těch středověkých děl jsou vskutku impozantní. Zejména ta, která vznikala na objednávku pro krále a císaře. Ale na druhou stranu některá z nich jsou mnohem skromnější. Říkáme o nich, že jsou iluminované, protože ten pojem je používán velmi široce, ale technicky vzato se o iluminace nejedná. Nemají na sobě ozdoby ze zlatého nebo stříbrného kovu, což je přesně to, na co slovo iluminovaný odkazuje. Přesto jsou však překrásně napsaná a zdobená.“

„A podle čeho jste vybírala díla právě na tuto výstavu?“

Beth měla nepříjemný pocit, že ten člověk vůbec neposlouchá, co mu říká. Zdálo se jí, že jí klade otázky jen proto, aby ji udržel u sebe. Ale vzhledem k tomu, že alternativou bylo vrátit se k paní Cabotové a Critchleyovým, byla ochotná zůstat.

„Na těchto konkrétních rukopisech mě zaujala jedna věc. Sice se nacházely v odlišných klášterech po celé zemi, mají ale výrazně podobný styl psaní i zdobení. Tyto rukopisy, jak jistě víte,“ – trocha toho lichocení nikdy nemůže škodit – „většinou nebyly signované. Tvořili je převážně anonymně mniši v klášterech a skriptoriích. Knihy na této výstavě by ale mohly pocházet, alespoň podle mého názoru, od jednoho autora.“

„Ale jak to můžete říct? Ty texty byly přece velice podobné. Bible, učení církevních otců, evangelia?“

Tak přece jen trochu vnímal, co Beth říká.

„Jistě, máte naprostou pravdu, ale přesto v této oblasti bylo mnohem víc prostoru pro tvorbu, než se všeobecně připouští. Mezi Lindisfarnovým evangeliem a Tr?s Riches Heures vévody z Berry je obrovský rozdíl. Je mezi nimi prostor, který mohou zaplnit třeba Liviovy Dějiny Říma a Aristotelova Etika, Vergiliova Aeneida nebo Dobrodružství Marca Pola. Například francouzský král Karel V. si oblíbil Marca Pola tak, že si pořídil dokonce pět knih s jeho příběhem. Všech pět bylo vázaných ve zlatém sukně.“

„Ale takové knihy vznikaly v průběhu celých staletí.“

„To je pravda, ale mnich, nebo autor, kterému knihy dnes vystavené připisuji, žil v druhé polovině jedenáctého století a nehledě na to, jaké téma zpracovával, psal dost výrazným stylem. Písmo má hodně skloněné a vychýlené doleva. Buď to byl levák, nebo špatně viděl. I jeho ilustrace jsou pozoruhodné. Mají neobyčejnou psychologickou výstižnost.“ Na rozdíl od běžných prací, na kterých vypadaly postavy ztuhle a bez výrazu, měla z kreseb tohoto neznámého autora pocit, že vyjadřují city.

„Počkat,“ zarazil ji Van Nostrand. „Samozřejmě se skláním před vědomostmi, které v této oblasti máte, ale copak to nebylo tak, že písaři psali texty a iluminátoři iluminovali? Myslel jsem si, že se jednalo o dvě různé osoby.“

„Máte pravdu,“ souhlasila Beth, „většinou tomu tak bylo. Ale něco mi říká, že tenhle autor, tenhle Michelangelo mezi iluminátory tehdejší doby, zvládal obojí. Když jsem tuto výstavu nazvala ‚Génius kláštera‘, mělo to dva různé významy. Chtěla jsem tím vyjádřit obecně obdiv nadání středověkých mnichů, ale také to měla být pocta jednomu muži, který je podle mého názoru všechny převyšoval.“

Van Nostrand se zatvářil pochybovačně. Beth se proto rozhodla, že mu poskytne něco hmatatelnějšího, co by ho mohlo přesvědčit. „Tenhle autor, tenhle umělec, byl na svá díla velice pyšný. Ačkoli rukopisy vznikaly většinou anonymně, jemu se přesto podařilo do každého z nich někam do psaného slova propašovat kousek vlastní osobnosti.“

„Do bible jistě ne,“ namítl Van Nostrand.

„To samozřejmě ne,“ usmála se Beth. „To by neudělal. Za to by přišel o místo nebo by ztratil pozici v církevní hierarchii. Ale vynalezl mnohem rafinovanější způsob, jak o sobě dát vědět.“

„A co to tedy bylo?“ Drobek ulpělý na jeho rtu se konečně uvolnil a večerní vánek jej odvál pryč.

„Proklínal.“

„Co že dělal?“

„Uvalil kletbu na každého, kdo by jeho práci chtěl ukrást nebo zničit.“

Van Nostrand se zasmál a Beth se k němu přidala. Byla to úplně první věc, která jí vnukla myšlenku vybrat pro výstavu právě tyto knihy. Na vrchu přibližně tisíc let starého rukopisu z opatství v Readingu stála věta Liber sancte Marie Radying (ensis) quem qui alienaverit anathema sit. Neboli: Buď proklet ten, kdo s knihou touto nedobře nakládá. Na dalších rukopisech pocházejících z celé Anglie byly obdobné kletby, některé dokonce mnohem barvitější a propracovanější. Bylo sice dost těžké rukopisy datovat přesně, ale Beth se zdálo, že tenhle konkrétní mnich byl den ode dne opovážlivější, až jednou prostě zmizel ze scény. Selhalo jeho zdraví? Zemřel snad? Nebo už dále nesměl vykonávat takovou práci? A kdo to vlastně byl?

Tato výstava představovala Bethin první cílený pokus ho odhalit.

„Omlouvám se, že jdu tak pozdě,“ řekl Carter, který se zjevil za Beth a podával Van Nostrandovi ruku. „Jsem Carter Cox.“

„Alexander Van Nostrand. Art News.“

Beth se otočila ke svému muži. Na krku neměl motýlka, dokonce ani kravatu. Oblékl si na tu příležitost rozhalenou modrou košili, na ni tmavě modré sako a to vše doplnil khaki kalhotami. Často si z něj utahovala a tvrdila, že ty modely prostě svléká u Brooks Brothers z figurín.

„Tak to vy jste ten šťastný manžel?“ pozdravil ho Van Nostrand.

„Ano, to slýchám často,“ usmál se Carter.

Dokonce i po několika letech manželství se Beth na svého muže ráda dívala. Líbilo se jí, jak mu hnědé vlasy padají do čela, jak se jeho tmavé oči vždy dokonale soustřeďují na věc nebo osobu, která ho zaujala. Líbilo se jí i jeho držení těla. Pro Beth Carter představoval dokonalou směs profesora a kovboje.

„Tak to vám věřím,“ pokračoval Van Nostrand, „protože vaše žena je stejně krásná jako je vzdělaná.“ Van Nostrand chytil Beth za ruku v posměšně dvorném gestu a rozloučil se. „Bohužel, LACMA volá. Ale o té vaší výstavě bych s vámi ještě rád mluvil. Kdyby vám to nevadilo, ještě bych během týdne zavolal.“

Beth ho ujistila, že jí to nevadí ani trochu, a potom provlékla svou paži pod Carterovým loktem a společně vyrazili k ostatním hostům. Vlahý večerní větřík pohyboval cípy ubrusů ze zlatého damašku.

„Kdepak máme zlobryni?“ zeptal se Carter.

„Dávej si pozor na jazyk,“ zasyčela Beth. „Je přímo támhle pod besídkou, s jedním manželským párem sponzorů.“

Paní Cabotová si Beth všimla a začala na ni zuřivě mávat. Potom se k nim vydala rovnou přes trávník.

„Provedla jsi něco?“ zeptal se Carter tiše. „Možná nejsem na seznamu hostů,“ napadlo ho.

„Nemám tušení, co chce,“ odpověděla Beth.

Carter se rozhodl, že chytí býka přímo za rohy, vykročil kupředu s napřaženou rukou a řekl: „Dobrý večer, paní Cabotová. Velice rád vás zase vidím.“

„Vás nepotřebuji,“ odbyla ho mávnutím ruky. „Chci mluvit s Beth.“

„Teď jsem zrovna domluvila s tím novinářem z Art News a…“

„Jede sem pan al-Kalli; bude tady každou chvíli.“

„Pan al-Kalli? Tak toho nejspíš neznám,“ nechápala Beth.

„Zvířata z ráje“ vyslovila Cabotová rázně. „Ten bestiář, jak jsem vám poslala ty fotky.“

„Pořád nevím, o čem mluvíte.“

„Ta kniha patří panu al-Kallimu! To on si u nás objednal její překlad a restaurování.“

„Aha,“ vydechla Beth, které to konečně došlo. V průvodním dopise ke snímkům ale o majiteli nebyla ani zmínka a Beth v duchu přemýšlela, jestli by se tím měla hájit.

Vtom jí na pomoc přispěchal Carter. „Ale jistě, miláčku, copak si nevzpomínáš? Říkala jsi mi přece, že budeš pracovat na nějakém úžasném projektu, ale že vlastník si přeje zůstat v anonymitě.“ Otočil se k paní Cabotové. „Beth měla obrovskou radost.“ Bylo mu jasné, že za žádných okolností nesmí před Cabotovou vyzradit, že mu Beth dovolila se na ty fotky podívat. „Myslel jsem, že mi schválně nechce říct, kdo je majitel. Teď to ale vypadá, že to vážně nevěděla.“

Podařilo se mu vyvést Cabotovou na okamžik z konceptu. „Ano, přesně tak to bylo,“ uznala nakonec. „Žádal nás, abychom jeho jméno prozatím nesdělovali.“ Potom ale rychle znovu zapadla do role. „Teď jsem ale dostala zprávu, že se sem dnes večer zcela nečekaně chystá. A prý se chce sejít výslovně s vámi, protože to budete vy, kdo ten projekt povede.“

Beth by si přála, aby varování přišlo s větším předstihem. Bylo by příjemné moct si promyslet postup a připravit si několik poznámek. Ale přesto měla radost, že se s majitelem seznámí. Těch pár snímků, které dostala, na nichž byla vyobrazena mytická stvoření, byly fascinujícím způsobem krásné. Skutečnost, že kniha pocházela z Blízkého východu – informace, jež prozatím obdržela, byly dost sporadické –, jen dodávala celé věci na zajímavosti. Neexistovalo totiž mnoho rukopisů, které by v té oblasti přetrvaly tak dlouho a v tak dobrém stavu.

„Tak,“ uzavřela debatu Cabotová, která zvedla zrak a podívala se na vrchol schodů vedoucích do zahrady. „Pan al-Kalli právě dorazil.“

Beth a Carter se podívali tím směrem. Na prvním schodu stál plešatý, asi padesátiletý muž v dokonale padnoucím černém obleku. Držením těla připomínal vojenského velitele. Rozhlížel se po společnosti, jako si generál prohlíží bitevní pole. Po jednom jeho boku stál mladý chlapec se znuděným výrazem – Carter si dokonce i z té dálky všiml, jak se mračí – a po druhém boku ho doprovázel urostlý muž, na první pohled tělesný strážce, který se uctivě držel o krok zpět.

Paní Cabotová zvedla ruku, aby na sebe upozornila, strážce si jí všiml a naklonil se ke svému zaměstnavateli, aby ho informoval.

Když se k nim al-Kalli blížil, sňal sluneční brýle a schoval je do vnitřní kapsy saka. Ubývající sluneční svit se mu zaleskl v očích a Carter si okamžitě vzpomněl na lesklé obsidiány, které viděl na plážích na Floridě. Jeho pleť připomínala leštěné zlato a perfektní tvar jeho holé lebky působil, jako kdyby ji někdo nablýskal flanelem do vysokého lesku.

Představil sebe i svého syna Mehdiho, který pokrčil rameny a uhnul pohledem. O strážci, který teď stál pár metrů za ním a pomalu se rozhlížel ze strany na stranu a hodnotil každého a všechno, co se ocitlo v blízkosti jeho šéfa, se však slovem nezmínil. Paní Cabotová vypadala nervózní. Carter si pomyslel, že u někoho, jehož práce spočívá v tom, že se stýká s vysoce postavenými a mocnými lidmi, je to trochu zvláštní. Na druhou stranu Beth působila klidně a soustředěně, což byla jedna z bezpočtu věcí, které na ní Carter obdivoval.

„Vím toho o vás docela hodně, paní Elizabeth Coxová,“ pronesl al-Kalli s lehkým úsměvem.

„Skutečně?“

„Ano.“ Hlas mu hladce splýval ze rtů. Jeho angličtina měla vybraný akcent horních deseti tisíc. „A všechno je pro vás velice lichotivé, smím-li to tak říct,“ pokračoval.

Beth si přejela hřbetem ruky přes čelo v předstíraném gestu úlevy.

„Proto jsem také dnes večer přišel. Chtěl jsem se seznámit s ženou, které svěřím nejcennější poklad své rodiny.“

„Podle toho, co jsem prozatím viděla, se skutečně jedná o nádherné dílo,“ řekla Beth.

„Ale je to mnohem víc než jen to,“ zareagoval okamžitě al-Kalli. „Je to odkaz mé rodiny. Představuje, abych tak řekl, zdroj naší… vytrvalosti.“

Beth nevěděla úplně jistě, kam tím míří, tak pro jistotu řekla: „Budeme postupovat s tou největší opatrností a zajistíme, aby vaše kniha nedošla úhony.“

„Ano, to vím,“ ujistil ji al-Kalli. „Prošel jsem velice pečlivě vaši kariéru. Barnard College jste ukončila s nejvyššími poctami, pak jste odvedla zcela vynikající práci v Londýně a velmi kvalifikovaně jste si poradila s těmi nejlepšími pracemi starých mistrů.“

Beth musela uznat, že al-Kalli rozhodně přípravu nepodcenil, i když z toho, jak vyjmenovával její úspěchy, jí spíš běhal mráz po zádech.

„Kromě toho vaše monografie o středověkých rukopisech jsou přístupné a zároveň vysoce erudované.“ Přejel pohledem na Cartera. „A asi vám nemusím vysvětlovat, jak nesrozumitelné tyhle vědecké texty pro laika občas bývají.“

Vzápětí se pod drobnohled dostal Carter a přitom vůbec nevěděl proč.

„I o vás jsem se leccos dozvěděl,“ prohlásil al-Kalli a vyjmenoval několik Carterových úspěchů od objevu, který učinil ve Studni kostí, přes jmenování na prestižní místo na NYU až po jeho pozici zde v Pageově muzeu. „Jak vidíte, dost jsem se na vás připravil,“ dodal na závěr.

Na rtech vyloudil lehký úsměv někoho, kdo je sám se sebou spokojen. Tvářil se, jako kdyby právě předvedl nějaký opravdu podařený salonní trik. Carter okamžitě vycítil, že má před sebou člověka, který má velice rád nad ostatními navrch.

„Zapomněl jste zmínit, že jsem ve čtvrťáku na střední získal medaili Americké legie správného občana.“

„Na Evanstonově městské střední škole,“ doplnil okamžitě al-Kalli. „A také jste za váš ročník pronášel závěrečnou řeč,“ dodal vítězoslavně a Carter si musel v duchu přiznat, že je poněkud v rozpacích. „Mohl bych si teď ale Beth na chvíli vypůjčit?“ pokračoval al-Kalli. „Potřeboval bych s ní pár věcí probrat.“

„Jdi si dát něco k jídlu,“ řekl synovi, „a Jakobe,“ otočil se ke strážci, „ručíš mi za to, že nebude pít žádný alkohol.“

A pak už byla Beth uchopena za loket a vedena do méně rušných částí zahrady. Gettyho centrum bylo zbudováno na vrcholu kopce na západní straně Los Angeles a místo skýtalo panoramatický pohled na město dole. Beth sem po dni stráveném v galerijních prostorách a laboratořích nad starými tisky občas chodívala, aby se nadechla čerstvého vzduchu a rozhlédla se po kraji. Vždy cítila, jak skvěle si tu její oči po hodinách intenzivní práce odpočinou. Mohla se dívat dodaleka, až na uklidňující modř Tichého oceánu. Dnes při západu slunce byl výhled přímo velkolepý.

Ale Beth se musela soustředit na al-Kalliho, který ji zahrnoval detaily o tom, jaké metody by při práci na knize měla použít, jaké absolutně vylučuje, i o tom, jaký přínos od jejího studia očekává. Také měla trochu pocit, že se snaží strávit o něco delší dobu v její společnosti, aby se ujistil, že byl jeho výběr správný. Všechno, co jí říkal, jí mohl stejně dobře sdělit písemně – kromě toho Beth nepochybovala, že by jí to zároveň nenapsal, ale zdálo se, že al-Kalli stojí o něco víc. Připomínal jí horolezce, který potřebuje před náročným výstupem lépe poznat svého parťáka. Může se na ni spolehnout? Zaslouží si jeho důvěru? Věděla sice, že do jejích rukou nevkládá doslova vlastní život, ale cítila, že chtěl, aby si to myslela.

Když skončil, řekla Beth tím nejkonejšivějším tónem, jaký svedla: „Je to naprosto jedinečný rukopis a neexistuje místo, kde by se o něj lépe postarali, než tady v Gettyho muzeu.“ Cítila se jako vedoucí letního tábora, která právě převzala odpovědnost za něčího potomka.

Pozoroval její obličej, jako kdyby v něm hledal nějaké další ujištění. A pak, zjevně spokojený, si znovu nasadil sluneční brýle a založil ruce za zády. Zahleděl se na město pod nimi a na mizející zlatou záři na obzoru a řekl: „Nechám vám ho doručit.“

ŠEST

Vůz, limuzína Mercedes-Benz, vypadal jako každý jiný svého druhu, dlouhý, černý, lesklý se silným motorem. Tenhle ale měl malé tajemství. Byl zkonstruován tak, aby vydržel téměř jakýkoli útok. Celá kostra – podvozek, sloupky, dveře, rámy i střecha – byla vyztužená tvrzenou ocelí a ještě zpevněná skelným vláknem a balistickým nylonem. Pod podlážkou pokrytou vínovým kobercem byla vrstva tlumící účinky výbušnin. Pneumatiky byly vybavené systémem runflat, na kterém lze pokračovat i po jejich prostřelení. V přední i zadní části vozu byl k dispozici satelitní telefon, speciální druhy klaksonů a megafon (šlo jimi podle potřeby volat o pomoc nebo vyjednávat s teroristy). Okna byla zhotovena ze silného neprůstřelného skla, které bylo navíc potaženo speciální dokonale průhlednou fólií pružného a vysoce odolného polykarbonátu. Celkově auto dosahovalo obranné úrovně B-7, což stačilo k tomu, aby člověk pře žil dokonce i cílený útok.

Mohammed al-Kalli chtěl mít vždy jen to nejlepší, zejména po tom, co postihlo jeho rodinu v Iráku.

Dokonce ani Saddám Husajn si netroufl na klan al-Kalliů přímo zaútočit. Nejenom kvůli jejich nesmírnému bohatství a vlivu, ale i z důvodů mnohem méně racionálních a prostých. Saddám stejně jako všichni ostatní Iráčané už od dětství slýchal historky a legendy o tajemných silách, které al-Kalliovi ovládali, a jaké podivné věci vlastnili. Jako mladík pak mnohokrát vyslechl varování, co se stane zlobivým dětem (pošlou je k al-Kalliům!), a vyprávění o tom, jaké peklo postihne toho, kdo se opováží jakkoli zkřížit al-Kalliům plány. Zvěsti hovořily o kobkách a mučírnách, o tajemných rituálech a lidských obětech… a v neposlední řadě o stvořeních přesahujících lidské představy.

Saddám celé dlouhé roky vyčkával na správnou příležitost. Dokonce sem tam s al-Kalliovými i obchodoval. Nakonec ale chamtivost byla silnější než strach. Al-Kalliovi se nikdy nedozvěděli, jestli se to stalo na přímý Saddámův rozkaz. Mohl to udělat nějaký nižší funkcionář, který horlivě zařídil to, po čem jeho velitel toužil, a zajistil si tak jeho přízeň. V každém případě se ten plán dal do pohybu. V jednom z mnoha Saddámových paláců se měla konat oslava a al-Kalliovi byli pozváni. Mohammed o to sice nijak nestál, ani jeho manželka ani bratři nebo jeho děti, ale pozvání bylo víc rozkaz než žádost. Proto Mohammed v zájmu udržení klidu pozvání pragmaticky přijal.

Mohammed si vzpomínal, že oslava se konala na počest nějaké pravděpodobně smyšlené události ve velkolepé až mytické historii Saddámovy rodiny. Saddám sestavil svůj rodokmen, který sahal přímo k Nabuchodonozorovi, nebo dost možná přímo k samotnému prorokovi. Al-Kalliovi opustili své paláce a obydlí a neochotně se dostavili na tu slávu. Akce byla podle očekávání velice opulentní. Zabírala prostor nejmíň tuctu akrů a počet hostů přesáhl tisíc. Saddám objednal i orchestr ze západu, který hrál Beethovena a Wagnera v obřím klimatizovaném stanu. Jinde zase vyhrávala tradiční blízkovýchodní hudba a kolem se kroutily houfy břišních tanečnic osobně vybraných Saddámovým synem Udajem.

Zpočátku šlo všechno dobře. Mohammed, který měl zrovna střevní chřipku, jen usrkával pití, zatímco jeho rodina, shromážděná na zvláštním pódiu vyčleněném pro čestné hosty, večeřela. Něco ale Mohammeda rušilo, nebylo to normální. Zdálo se totiž, že číšníci, kteří obsluhovali stůl jeho rodiny, nejsou příliš výkonní. Jako kdyby tu práci ani pořádně neuměli. Vypadali mnohem víc jako vojáci. Nakonec si ale řekl, že Saddámovi zaměstnanci tak nejspíš vypadají úplně všichni.

Pak ale jeho manželka zbledla. Upustila lžíci na stůl a Mohammedovi došlo, co se tady děje. I jeho mladší bratr přestal jíst. Jeho dcera nemohla popadnout dech a šmátrala po sklenici vody. Číšníci stáli kolem stanu s neumně složenými ubrousky přes ruku. Mohammed vstal a popadl syna Mehdiho, který seděl vedle něj. Mehdi naštěstí nikdy nejedl polévku. Jeden z číšníků mu zastoupil cestu, ale když Mohammed řekl: „Můj syn potřebuje na záchod,“ pustil ho dál. Mohammed si ale dobře všiml, že střelil pohledem pravděpodobně po svém nadřízeném a nevěděl, co má dělat. Mohammed zachoval klid a kráčel ven klidně, jako kdyby se ho ani za mák netýkalo to, co se ve stanu za ním dělo.

Když byl venku, vzal syna do náručí a vyrazil k limuzíně, která je sem dovezla. Řidič si hověl ve stínu a kouřil, když ale viděl, jak se k němu al-Kalli žene, instinktivně pochopil, co má dělat. Skočil do auta, nastartoval a vyrazil přímo přes jeden z keřů na příjezdovou cestu, která vedla k hlavnímu vchodu. Několik lidí mu muselo doslova uskočit z cesty. Auto prudce zastavilo a Mohammed s Mehdim naskočili na zadní sedadla. Zabouchli dveře, auto vyrazilo a zanechalo za sebou zvířený oblak prachu.

Než se dostali k hlavní bráně, hlídky už věděly, co se děje, a spustily na auto ostrou palbu. Vyděšení hosté křičeli a kryli se před střelbou. Mohammed se sklonil nad synem a chránil ho vlastním tělem. Okna kolem něj explodovala. Ostré střepy skla létaly kabinou. Kulky bušily do karoserie vozu jako kladiva. Řidič kličkoval a držel hlavu co nejníže a auto se řítilo přímo na stráž u brány. Když do vojáků narazilo, přelétli přes kapotu vozu a přitom dál pálili z automatických zbraní do vzduchu.

Auto se dostalo za bránu, řidič se znovu posadil rovně. Mohammed si dobře pamatoval, jak se mu vlasy ježily hrůzou a jak se ptal, co má dělat. Mohammed mu řekl, aby jel co nejrychleji zpátky do paláce.

„A co ostatní?“ zeptal se řidič rozpačitě. Mohammed však dobře věděl, že pro ostatní už nemůže udělat vůbec nic. Jed, který jim Saddám do jídla přidal, byl bezpochyby smrtelný, a i kdyby náhodou nebyl, kde by teď mohl najít pomoc? Copak je mohl odvézt do nějaké nemocnice v Bagdádu nebo v Mosulu? Pokud by dokázali přežít převoz, nikdy by nepřežili usilovnou péči tamních lékařů, kteří již jistě měli své rozkazy.

Mohammed zvedl telefon a přikázal svým lidem, aby spustili plán, jenž měl připravený již dlouho. Zdi jeho panství jeho soukromá milice posílila již dříve, helikoptéra byla připravená k okamžitému startu, a jeho nejcennější majetek, nebo spíš to, co z něj zbylo, byl naložen do připravených náklaďáků, ve kterých podnikne dlouhou cestu ven z Iráku po vlastní ose. Nebyl ani čas na truchlení. Pokud se mu podaří uprchnout, bude na ně mít zbytek života…

I pomsta bude muset počkat.

Mercedes právě projížděl klenutou branou do čtvrti Bel-Air. Mohammed se okénkem z neprůstřelného skla díval na vyumělkované fasády velkých domů, kolem kterých projížděli. Tepané kovové ploty s jemným zdobením, dokonale zastřižené trávníky a nákladně založené zahrady (omezení používání vody v období sucha rozhodně neubralo Bel-Air na svěží zelené barvě). Jeli dál a dál do kopce po prázdné silnici plné zatáček. Čím výš se dostávali, tím méně aut potkávali, až zůstali úplně sami. Už nebyly vidět ani žádné domy, jen zavřené brány, u kterých byla místy osvětlená budka se strážným, který si četl časopis nebo poslouchal rádio. I cesta potemněla a kolem utichly všechny zvuky. Až dojeli na samý vrcholek kopce a zastavili u kamenného domku pro hlídače. Malá tabulka zabodnutá do trávníku, která sem nedávno přibyla, hlásala, že každé narušení soukromí tohoto sídla vyvolá okamžitou a ozbroj enou reakci ostrahy bezpečnostní agentury Stříbrný medvěd.

Brána se otevřela, limuzína vjela dovnitř a pokračovala po dlouhé příjezdové cestě kolem velkolepé fontány zhotovené podle fontány Trevi v Římě pod baldachýnem vzrostlých jilmů až k hlavnímu vchodu do sídla. Mehdi, který v autě dřímal, se probudil.

„Jdi si lehnout,“ přikázal mu otec.

„Proč? Vždyť ještě není ani devět!“ protestoval mladík.

„Jsi unavený.“

„A co budeš dělat ty?“

„Do toho ti nic není.“

Mehdi se ušklíbl. „Jen si nemysli, že to nevím.“

„Jdi do postele.“

Jakob otevřel zadní dveře a Mohammed vystoupil. „Auto už můžeš zavézt. Dnes už nikam nepojedeme,“ řekl mu. A než se otočil, ještě dodal: „A podívej se taky na našeho hosta.“

Jakob přikývl.

Byl teplý večer a foukal suchý vítr. Jeden z pávů, kteří se volně procházeli po panství, táhle zakřičel. Al-Kalli se po dlážděné cestě pokryté jemnými fialovými kvítky z palisandru vydal do zadní části panství. Koupil si to nejrozlehlejší sídlo v celém Bel-Air – mělo dvacet pět akrů přímo na vrcholu kopce a rozšířil je o dalších dvanáct tím, že skoupil okolní pozemky (za strašlivě nadsazenou cenu) a domy na nich srovnal se zemí.

Jeho vlastní dům – mohutná stavba z šedého kamene a dřeva, které realitní agenti přezdívali hrad – byl původně postaven pro jednu tichou filmovou hvězdu, která ho podle všeho využívala zejména k divokým orgiím a bakchanáliím. Když pak herec během jedné podobné akce zemřel – byl nalezen mrtvý v bazénu, kromě vodítka na psy kolem krku na sobě neměl vůbec nic –, dům byl prodán jednomu ropnému magnátovi, který ho přestavěl po svém. Tehdy zde vznikl vinný sklep na deset tisíc lahví, terasa a stáje. Ze stájí i dnes jeden kůň vystrkoval hlavu a nasával noční vzduch.

Za stájemi a za dřevěným můstkem pak stála jediná dostavba, kterou k sídlu přispěl al-Kalli . Velký jezdecký ovál a stavba, jejíž vybudování si vyžádalo tucty různých povolení od stavebního úřadu. Zdálky to vypadalo jako starý venkovský letecký hangár s bílými zdmi a velkou šikmou střechou. Zblízka ale stavba budila naprosto jiný dojem. Okna měla trojité tabulky a byla uzavřená, tepelně zcela izolovaná. Dveře do stodoly nebyly ze dřeva, ale z galvanizované oceli, a bylo na nich víc zámků než na bankovním sejfu. Přímo nad nimi bylo upevněno několik bezpečnostních kamer, které všemi směry sledovaly okolí.

Když se al-Kalli přiblížil, dveře se jako zázrakem otevřely. Hned za nimi hučely obří větráky. Al-Kalli vešel a černý oblek se kolem něj proudem vzduchu nadouval. Když se dveře za ním zavřely, zase splaskl. Al-Kalli se octl uprostřed svého království.

Nebo alespoň toho, co se mu z něj podařilo zachránit.

V tuto hodinu tu bylo téměř ticho. Jen pták v kleci vydával nějaké zvuky. Hnízdil vysoko nad špinavou podlahou jezdeckého oválu. Podél celé zadní zdi za stěnou do výše ramen obloženou bílými dlaždičkami, ze které vycházely kovové mříže dalších neuvěřitelných pět metrů vysoké, byla ubytována al-Kalliho stvoření. Viděl je a také je cítil. Jak procházel kolem, sem tam se ozvalo zaštěknutí nebo zavytí. Zvířata věděla, že tam je, ale on dnes neměl v úmyslu se zastavit a pozorovat je. Dnes měl na práci něco mnohem naléhavějšího, co se týkalo muže jménem Rašíd, který čekal na konci u zdi. Na sobě měl bílý plášť a byl velmi nervózní.

„Žádné zlepšení?“ zeptal se al-Kalli.

Rašíd těžce polkl. „Ne, pane.“

Al-Kalli došel k nejvzdálenějšímu kotci, který měl plochu nejméně tří set metrů čtverečních. Udusaná podlaha vypadala, jako kdyby ji někdo uhrabal hodně mohutnými hráběmi, nebo kdyby ji nějaké mocné drápy celou rozdrásaly. Ve výběhu bylo na břehu malého jezírka zasazeno několik menších stromů a keřů. Na zemi se válelo pár bílých kostí zlomených vpůli jako párátka. I když vzduch v budově byl neustále měněn a filtrován, zde byl cítit nezaměnitelný zápach velkého zvířete. Slona nebo bizona.

Al-Kalli se zahleděl skrz mříže. Zprvu bylo těžké zvíře spatřit. Úplně vzadu bylo z šedého vápence použitého na stavbu domu vytvořeno něco na způsob jeskyně. Na první pohled to vypadalo jen jako obrovský tmavý stín, ale když na to pořádně zaostřil, spatřil u zadní stěny jeskyně ležet svůj nejcennější poklad. Tím totiž nebyla kniha, kterou svěřil té mladé ženě v Gettyho muzeu.

„Vzal si lék?“

„Nevzal. Vždyť vidíte sám, pane,“ přiznal Rašíd a ukázal na velkou porci krvavého masa, která ležela na jedné straně u vchodu do jeskyně. „Lék jsem dal do toho masa.“

Al-Kalli stejně nevkládal příliš nadějí do účinků toho léku a zároveň s tím také postupně ztrácel důvěru v Rašídovy schopnosti. Rašídovi předkové patřili k jejich bestiáři odnepaměti. Byla to práce, která přecházela z generace na generaci stejně dlouho, jak dlouho existovala rodina al-Kalliů. Přesnou dobu určit nebylo možné. Dynastie tu byla, kam až lidská paměť sahala. Al-Kalliové bojovali s křižáky, procházeli se v zahradách Babylonu, účastnili se bitev v oblasti úrodného půlměsíce údolí řek Eufrat a Tigris. Podle všeho, co al-Kalli o své rodině věděl, nejspíš jeho předci česali plody ze stromů v ráji.

A Rašídovi předci byli po celou tu dobu jejich nejvěrnějšími a nejoddanějšími služebníky. Jen a pouze jim bylo svěřeno tajemství bestiáře a do jejich péče připadli jeho tvorové. Rašídův otec synovi předal veškerá tajemství a prastarou moudrost, kterou zase jeho otec předal jemu. A al-Kalliovi poslali Rašída na univerzitu do Káhiry, kde studoval veterinu, aby tak propojil dávnou moudrost s moderními postupy péče o zvířata a znalostmi o jejich rozmnožování.

Ale nic z toho jim v současnosti nebylo příliš platné. Zvíře, poslední svého druhu, bylo nemocné. A Mohammed, který měl za úkol udržet rodinnou tradici, měl pocit, že zklamal tisíce generací před sebou. Měl dojem, že pochodeň, která tisíce let tak jasně plála, najednou skomírá a zhasíná přímo před jeho očima. Podle legendy byla moc jejich rodiny bytostně spjata s tímto zvláštním dědictvím. A ačkoli al-Kalli vyrostl v sekulárním světě a vzdělání získal na školách v anglickém Harrow a Sandhurstu, nedokázal ze sebe ten pocit bezmocné hrůzy setřást stejně, jako vlažný katolík na smrtelném loži nemůže odmítnout rozhřešení. To, co člověk nasál s mateřským mlékem, nedokáže nikdy zcela opustit.

„Jedl vůbec něco?“ zeptal se Rašída.

„Nejedl už celé dny.“

„Přiveď kozu.“

Rašíd přikývl a odešel. Al-Kalli uvažoval. Co by ještě mohl udělat? Stejně jako v Iráku nemohl přivolat doktora ke svým otráveným příbuzným, ani tady nemohl najmout cizího veterináře. Kdyby se o jeho zvířatech kdokoli dozvěděl, už nikdy by to tajemství nedokázal udržet. Ztratil by kontrolu. Kdyby se o nich kdokoli dozvěděl, okamžitě by čelil obvinění z porušování stovky různých zákonů od nepovoleného dovozu zvířat do země až po vědomé uvádění nepravdivých údajů v imigračních dokumentech. Zahájili by proti němu nové řízení a on i jeho syn by byli deportováni. A bestiář? Bestiář by mu ukradli. V zájmu vědy.

Zvířata by se potom dostala bůhví kam a al-Kalliové by upadli v zapomnění.

Nic z toho nemohl dopustit.

Rašíd se vracel a za rohy táhl šedostrakatou kozu.

Al-Kalli stiskl nerezové tlačítko, které uvolňovalo mříže, a první dvě brány se otevřely. Rašíd dovlekl kozu do první malé ohrady a zase rychle vyběhl. Al-Kalli stiskl tlačítko znovu a otevřela se druhá mříž. Koza se ocitla naprosto bezbranná ve velkém výběhu.

Sice se nic dalšího nestalo, ale koza přesto vycítila smrtelné nebezpečí. Zvedla hlavu, nasála úzkostně vzduch a zadkem se přitiskla ke mřížím. Potom zahrabala předníma nohama, sklonila hlavu a očichala zemi. Al-Kalli viděl, že v přítmí jeskyně se cosi pohnulo. Koza, která nejspíš něco ucítila, vyděšeně sklopila uši. Tvor v jeskyni zvedl svou strašlivou hlavu. Koza zamečela, poskočila nejdřív doleva, potom doprava, a pak zůstala bez hnutí jako přimražená stát na místě. Al-Kalli se zadíval příšeře přímo do očí. Byly hluboké, žlutě žhnuly a lemovalo je obočí připomínající krokodýla.

„Najez se,“ přesvědčoval ho al-Kalli laskavým hlasem.

Koza znovu zamečela a rozhlížela se, jestli by nepřišla na způsob, jak uniknout.

„Tak jez!“

Zvíře se postavilo na mohutné přední nohy, ale místo toho, aby vyrazilo z jeskyně ven, jen se otočilo a zalezlo ještě hlouběji do šera jeskyně. Na těle se mu při tom pohybu zaleskly hadí šupiny pokryté tu a tam chomáči srsti. Pak už jen bylo slyšet, jak se kdesi mimo dohled v zákoutích jeskyně znovu ukládá.

Nechtělo žrát.

„Vidíte,“ poznamenal Rašíd tiše. „Jako kdyby už ho nebavilo žít.“

„Ale to musí,“ řekl al-Kalli víc pro sebe než Rašídovi. „On musí žít.“

SEDM

Greer stál s nohama mírně rozkročenýma a oběma rukama svíral pistoli. Zvedl ji, zamířil a stiskl spoušť.

Nalevo od středu siluety se objevila malá kulatá dírka.

Greer posunul ruku na pažbě a vystřelil znovu. Z hlavně zbraně vyšlehl oranžový plamen, zbraň hodila krátký zpětný ráz, a když se rozptýlil kouř, na terči byl další zásah, tentokrát přesně ve středu světlezelené siluety muže, který byl od nich sedmnáct metrů daleko.

Stále byl dobrý. Při základním výcviku měl ve střelbě nejlepší výsledky a v poli také. Jeho nejoblíbenější zbraní zůstávala Beretta 92FS, nebo jak říkali v armádě, M9. Lehká poloautomatická pistole s rámem z hliníkové slitiny. Také byla vybavená systémem zpožděného uzamčení, který se vyznačoval větší kadencí a výjimečnou přesností. Oboustranná pojistka zásobníku umístěná vedle lučíku umožňovala pravákovi i levákovi vypustit vystřílený zásobník a rychle přebít. Zrovna tahle vymyšlenost se mu v Iráku nejednou velice hodila.

Dnes už samozřejmě nosil zbraň – stejný model, jaký mu kdysi svěřila armáda – jen při svých nočních loupežných výpravách a dával si veliký pozor, aby ji nemusel použít, což se mu doposud dařilo. Mohl jen doufat, že to tak také zůstane.

Tady, na kryté střelnici s názvem Svoboda, byl Greer poprvé. Sadowski navrhl, že se tam setkají, a Greer přijel raději dřív, aby trochu upustil páru. Zaregistroval se a šel si zastřílet k prvnímu stavu u zdi naproti vchodu. Měl tak jistotu, že nebude mít nikoho po levačce. Co musel vyrovnávat zranění levé nohy, byl raději, když měl na té straně volno.

Vypálil ještě několik ran, a když vytahovač přestal vyčnívat, uvolnil prázdný zásobník a nasunul dovnitř nový. Další věc, která byla na M9 výhodná – vyčnívající vytahovač mohl člověk cítit i ve tmě, a když přestal vyčnívat, bylo jasné, že je čas znovu nabít.

Otevřely se dveře a na střelnici vešel Sadowski. Měl žluté ochranné brýle a na uších barevně sladěná žlutá sluchátka.

Greera absolutně nepřekvapilo, když zjistil, že Sadowski si nese CX4 Storm – nejmodernější typ karabiny. Pro veterána z Blízkého východu byla CX4 Storm dokonalá. Nabíjela se běžnými zásobníky do beretty a ovládání bylo pro každého, kdo kdy používal M9, známé a přirozené.

Ale Greer si všiml, že Sadowského karabina měla několik vymožeností navíc, jako například přídavnou přední pažbičku, přední úchyt na doplňky a navrchu uchycenou taktickou svítilnu.

Ten chlápek měl výbavu, se kterou by se mohl bez okolků utkat i s celou zásahovou jednotkou.

„Máte ještě čas?“ zahulákal Sadowski na Greera. „Chtěl jsem si trochu zastřílet.“

Greer přikývl. Ještě měl nějaké náboje a nijak zvlášť nespěchal. A na to, aby Sadowskému vynadal, bude mít času dost.

Sadowski v druhém stavu vyvěsil terč a stiskl tlačítko. Terč odjel po kolejničce na konec dráhy. Minul ukazatel čtyř metrů, ukazatel sedmi metrů, ukazatel dvaceti metrů a dojel na samý konec na vzdálenost dvaceti pěti metrů. Nic jiného Greer ani nečekal. Z místa, kde stál jediný další střelec, se ozvala tlumená střelba. Latinoameričan stál u čísla deset a na sobě měl kalhoty volné v pase, div mu nespadly.

Sadowski začal pálit. Dokonce i přes sluchátka Greer slyšel, jak jeho poloautomatická zbraň štěká a při každém výstřelu se objeví u ústí hlavně jasný záblesk. Přes kouř nebylo vidět na terč, ale se všemi těmi přídavnými dalekohledy a zaměřovači, které měl Sadowski na zbrani nainstalované, by sotva minul. Greer vystřílel zásobník a přivolal si terč zpátky. Podařilo se mu do středu postavy vystřílet dokonalý tvar srdce. Rozhodl se, že počká na Sadowského v obchodě. Skleněné vitríny byly narvané vším možným od pouzder na zbraně po lovecké nože. Byly tu i videokazety o zbraních a krabice s náboji. Naproti toaletám – Greera napadlo, jak často se tady asi používá kabinka s nápisem Dámy – byla místnost používaná jako přednáškový sál a denní bar. V přední části místnosti bylo narovnaných několik skládacích židlí a na stěně nad nimi visel plakát popisující základní prvky bezpečnosti při
zacházení se zbraní. V zadní části pod rukou psaným nápisem na stěně DO HÁJE S KUNG FU A KARATE – ZKUS RUKOU ROZSEKNOUT LETÍCÍ KULKU stálo pár ošoupaných pohovek a konferenční stolek s ohmatanými časopisy a katalogy s oslími rohy.

Když Sadowski vešel, Greer zrovna jedním z nich listoval. CX4 už bezpečně odpočívala v koženém pouzdře.

„Pořád používáte M9, kapitáne?“ zeptal se Sadowski a začal ládovat mince do automatu na nápoje. Otvorem propadl sprite. „Nedáte si taky?“ nabízel Sadowski.

„Ne, nedám,“ řekl Greer suše.

Sadowski se zoufale snažil předstírat, že všechno je v pořádku. Rozvalil se na pohovku naproti Greerovi. Polštář se pod ním propadl a po straně se vyboulil.

„Nechtěl bys mi třeba říct proč?“ zeptal se Greer.

Sadowski usrkl limonády. „Co proč?“

„Proč v tom domě byla ta holka, co tam hlídala čokla? A proč tam s ní byl ten její mladej? A hlavně, proč jsem nevěděl, že v tom baráku budou lidi?“

„Já to taky nevěděl,“ bránil se Sadowski. „Ten doktor nám nic takovýho nenahlásil. Kontroloval jsem to.“

„Tak tys to kontroloval? A kdy, prosím tě? Až potom, co jsem toho kluka málem musel utopit v bazénu?“

„Kluk bude v pohodě. Máme od policajtů kopii zprávy.“

Greer si odfrkl a chtěl pokračovat, když dovnitř vešel muž, který, když sem Greer dorazil, stál u vchodu u recepce a zaregistroval ho. Byl tlustý, na sobě měl šortky a na nohou plážovky. Odemkl prodejní automat, vyndal několik čokoládových tyčinek a nacpal si je do kapsy košile s havajským vzorem.

Sadowski se k němu vrhl, jako kdyby mu měl zachránit život. „Poslyš, Barte, tohle je ten člověk, kterýho jsem ti chtěl tak dlouho představit. Kapitán Greer. Můj velitel z Iráku.“

Tlouštík k nim došel a podal Greerovi ruku. „Burt Pitt,“ představil se a dodal: „S Bradem Pittem nemám nic společnýho, pro případ, že by vás zarazila ta podoba.“

Sadowski se zasmál a přejel pohledem z jednoho na druhého, aby zjistil, jestli si padli do oka. „Burtovi to tady patří,“ prozradil Greerovi.

„To mi došlo, když si bral ty tyčinky,“ podotkl Greer.

„Stan mi o vás hodně vyprávěl.“

To určitě, pomyslel si Greer. Taky mu došlo, že ačkoli on ho nikdy nepoužíval, Sadowski ve skutečnosti má křestní jméno.

„Řikal, že ste byl ten nejlepší velitel, jakýho v Iráku měl.“ Burt rozbalil tyčinku twix a kousl do ní. „Taky řikal, že ste to tam koupil. A že nemůžete pořádně vohnout levou nohu.“

Greer na to nereagoval.

„Měl ste vpředu u pultu něco říct. Veteránům normálně dávám desetiprocentní slevu.“

Greer si všiml, že Burt má na pravé paži vytetovaný zvon svobody.

„Povídal vám Stan něco vo naší skupině?“

„Něco řikal,“ utrousil Greer. V duchu se ptal, jestli je ten chlap ještě vůbec nechá o samotě. Se Sadowským, se Stanem, ještě rozhodně neskončil.

„Tak to by měl. Třeba byste měl zájem.“

„No, já bych se k vám asi nedal.“

„Neříkejte hop, dokud nevíte, přes co skáčete. Stane, až půjdete, dám vám nějaký papíry. A ty se zkus postarat o to, aby si je tady tvůj kámoš přečetl.“

„Můžeš se spolehnout, Burte. Jasně.“

„Rád jsem vás poznal,“ rozloučil se a zvedl se. Greer počkal, než plácání jeho plážovek odeznělo, a pak se hodlal znovu pustit do Sadowského.

Ale dřív, než vůbec stihl něco říct, Sadowski zvedl ruku a zarazil ho. „Musím vám něco říct, kapitáne. A to bude stát za to, to uvidíte. Mám pro vás něco, co vás docela určitě bude zajímat. Věřte mi.“

„Jestli je to vo tý vaší blbý skupině podělanejch nácků, tak to slyšet nechci.“

„Ne, to ne. Tohle se vám bude vážně líbit.“

Greer se opřel a vyčkával.

„Pamatujete si, jak jsme si v Iráku vyrazili na ten malej soukromej podnik?“

„Zatraceně, Sadowski –“

„A na ten palác, do kterýho jsme jeli?“

„Nikdo další tu není. Tak se koukej vymáčknout!“

„No, Stříbrnej medvěd právě koupil jinou bezpečnostní agenturu.“

„Jo. A co to má co dělat s Irákem?“

„No právě. Hádejte, kdo byl jejich klient? A kdo je tím pádem teďka náš klient?“

Greer čekal, ale ten idiot Sadowski si nejspíš myslel, že vážně bude hádat. „George Bush,“ navrhl.

„Ne, je to mnohem lepší. Pamatujete si, jak se jmenoval ten chlápek, kterýmu patřil ten palác?“

„Jo,“ připustil Greer a začalo ho to zajímat. „Jmenoval se al-Kalli.“

Sadowski se jen zakřenil.

„Al-Kalli je klient Stříbrnýho medvěda?“

Sadowski horlivě zakýval hlavou.

Greerovi se mozek roztočil na plné obrátky. „On tu žije?“

„Jo, nahoře na Bel-Air. Má tam ten největší barák ze všech.“

Greer musel uznat, že to je skutečně zajímavé překvapení. Posadil se příliš prudce a v noze mu škublo, jako když se přetrhne struna. Al-Kalli je tady? V Los Angeles?

„Má tam taky ze všech největší pozemky,“ upřesňoval Sadowski.

Jeden nikdy neví, třeba Sadowski pro změnu jednou řekl něco, co by se mohlo hodit. V každém případě kvůli tomu zapomněl na to malé fiasko v Brentwoodu. A i když ještě nepřišel na to, jak by se ta informace dala využít, měl intenzivní pocit, že právě zaslechl, jak mu příležitost klepe na dveře.

OSM

Na prvním řádku stránky stálo velkým písmem: OKAMŽITĚ UVOLNIT PRO TISK.

Hned pod tím začínal text tiskového prohlášení. „Paleontologové z Muzea přírodní historie George C. Page uskutečnili v rámci trvalého výzkumu prehistorického života v Los Angeles zcela přelomový objev, který pravděpodobně přepíše antropologické dějiny západu Spojených států.“

Carter se pomalu vzdával všech nadějí.

„Tým vedený doktorem Carterem Coxem, hostujícím profesorem a vedoucím odboru paleontologického výzkumu muzea, odkryl v jedné z asfaltových jam v nalezišti La Brea zkamenělé lidské ostatky…“

Carter papír odložil a podíval se na ředitele muzea pana Gundersona. Ten seděl zakloněný ve vysokém koženém křesle a ruce měl založené na břiše.

„Ještě jsme to nedali tisku, že?“ ujišťoval se Carter.

„Vždyť jste to ještě ani nedočetl,“ namítl Gunderson. „Prosím, pokračujte.“

Carter znovu sklonil zrak k papíru. Oknem Gundersonovy kanceláře, které se muselo na jeho osobní příkaz, jak se alespoň tvrdilo, mýt třikrát týdně, dovnitř pražilo slunce a jeho světlo čtení ztěžovalo. A obsah četbu také neusnadnil.

„Muzeum sice již vlastní přes dva miliony nálezů, počínaje mastodonty, přes obří lenochody a konče šavlozubými tygry a velbloudy, ale lidské ostatky se doposud podařilo odkrýt jen jednou.“

Alespoň v tom měla zpráva pravdu.

„Tento nález je znám jako žena z La Brea a jedná se o ostatky přibližně osmnáctileté ženy, vysoké necelých sto padesát centimetrů, která podle radiologických rozborů zemřela asi před devíti tisíci lety. Okolnosti její smrti i to, jak se její tělo octlo uvězněné v asfaltové bažině, sice stále ještě zůstávají záhadou, jedna věc je však již dnes jistá.“

Carter přesně věděl, co bude následovat.

„Žena z La Brea už není sama.“

Zpráva čím dál tím víc připomínala scénář k filmu Frankensteinova nevěsta. A nedělá to náhodou z Cartera něco jako Frankensteina?

„Stáří nového nálezu, který byl objeven v jámě číslo 91, jež je přímo součástí muzea a je opatřena i vyhlídkovou terasou pro návštěvníky muzea, ještě určeno nebylo.“ Carter znovu přestal číst a zvedl zrak od listu papíru.

„Píše se tady, že stáří nálezu musí být teprve určeno,“ namítl rozhořčeně.

„Vždyť je to také pravda,“ podivil se Gunderson.

„Pravda je to jenom proto, že jsme ten nález ještě vůbec nevyzdvihli,“ rozčiloval se Carter a pobouřeně mával tiskovou zprávou. „Tohle je strašně předčasné. Tu zkamenělinu jsme nevyzdvihli, dokonce jsme si ji ještě ani neprohlédli. Pořád ještě leží pár čísel pod asfaltem.“

„Doktore Coxi,“ řekl Gunderson a konečně se v křesle předklonil, „podařil se nám úžasný objev a já naprosto nechápu, proč bychom se o něj neměli podělit s veřejností.“

Carterovi samozřejmě neuniklo, že se ředitel okamžitě zahrnul mezi ty, kdo učinili objev.

„Víte, co muzea a výzkumné instituce, jako jsme my, potřebují, aby přežily?“ zeptal se Gunderson.

Než však mohl Carter odpovědět – nebyla to zrovna těžká otázka –, Gunderson pokračoval.

„Peníze. A víte, co udržuje peníze v pohybu?“

„Zkamenělé lidské ostatky?“

„Zprávy. A ano, v tomto okamžiku jsou zrovna zkamenělé lidské ostatky takovou zprávou. A to pořádnou zprávou, řekl bych.“

Carter dobře věděl, kam tím ředitel míří. Nevyrostl v jeskyni a strávil spoustu času sháněním sponzorů a grantů. Ale rozhodně kvůli tomu nehodlal vyrukovat na veřejnost s neověřenými informacemi.

„Já vás naprosto chápu. Ale přesto si myslím, že bychom to měli ještě chvíli pozdržet. Teď potřebuji jenom ještě pár lidí – pár zkušených lidí – do týmu a několik hodin navíc, a taky druhý pás na vytahování kbelíků, a pravděpodobně i noční osvětlení. V noci je totiž chladněji, takže by se nám mohlo dařit odstraňovat asfalt rychleji.“

„A přesně o tom jsem mluvil,“ usmál se ředitel. „Všechno, o co mě žádáte, stojí peníze. A muzeum v současnosti nemá žádné finanční rezervy.“

Možná by si mohl dávat mýt to okno jen dvakrát týdně, pomyslel si Carter.

„Kromě toho teď zrovna dvě naše žádosti o granty posuzují. A objev takového významu, pokud se s ním bude správně pracovat, by mohl přinést hodně peněz. A to nemluvím o zisku z vyšší návštěvnosti. Dovedete si představit ty davy, které k nám budou proudit, aby mohly sledovat, jak tohle drama skončí?“

Ano, Carter si je docela dovedl představit. Bylo něco jiného mít za zády pár tváří ze skupiny, kterou provázejí po muzeu, a něco jiného mít tam hlučící dav, který dusá po vyhlídkové plošině, klepe na plexisklo a snaží se přes něj křičet na vědce různé dotazy. Byl zvyklý pracovat sám v odlehlých lokalitách – v horách na Sicílii, v poušti v Utahu a v zemědělských oblastech severovýchodní Číny – v doprovodu jen dalších několika lidí, vědců a najatého místního personálu. Musel si zvyknout provádět výzkum uprostřed města s týmem amatérů a se skupinou čumilů, majících v ruce iPod a na nohou boty Nike, za zády.

„A mluví se v tom tiskovém prohlášení o Mirandě Adamsové?“

„Ne,“ dopověděl Gunderson. „Kdo je Miranda Adamsová?“

„Je to studentka magisterského cyklu z UCLA, která tu zkamenělinu objevila jako první.“

„Myslel jsem, že jste to byl vy.“

„Ona mě na ni upozornila.“

Carter přímo viděl, jak Gundersonovi v hlavě rotují mozkové závity. Jak to může ovlivnit jejich zájmy? Komplikuje se to tím? Umenšuje to nějak roli muzea?

„Médiím se bude něco takového zamlouvat. Mladičká studentka, která plánuje kariéru paleontoložky, náhodně narazí na něco tak překvapivého.“

Gunderson našpulil ret a přikývl. „A ona tam pořád ještě pracuje?“

„Ano.“

„A je hezká?“

Carter tu otázku čekal. „Ano.“

„Proberu to s lidmi z PR. Mohl byste mít pravdu,“ uzavřel debatu Gunderson a jeho telefon zazvonil. Podíval se na blikající světlo na displeji a řekl: „Čekám jeden hovor a to by mohl být on.“

Carter se zvedl a tiskové prohlášení stále držel v ruce. „Mohl byste mi dát alespoň ještě pár dní, abych získal nějaké důkazy, než tohle vypustíme ven?“

Ale Gunderson již zvedl sluchátko a otočil se na židli k nablýskanému oknu. Do telefonu říkal něco o nějaké plánované výstavě. Carter přeložil papír s tiskovým prohlášením, nacpal ho do kapsy a v duchu se jen modlil, aby Gunderson ještě neměl v hlavě plány na výstavu muže z La Brea.

Na odpoledne Carter plánoval pro Mirandu Adamsovou něco zvláštního.

Vzhledem k tomu, že byla první, kdo na ten nález v jámě číslo 91 narazil, byla to výborná příležitost ukázat jí, jak takový proces funguje. Jestli se má rozhodnout, zda by ji lákala kariéra antropoložky, tak ani lepší úvod do takové profese neexistuje.

Domluvil si s ní schůzku ve vnitřní zahradě muzea – v uzavřeném prostoru, ve kterém se návštěvníci mohli procházet v bujné zeleni ne nepodobné té, která zde rostla v prehistorických dobách. Až na starší pár mluvící německy a na jednoho indiána, kterého Carter už mockrát viděl na vyhlídce nad asfaltovým jezírkem, dnes v zahradě téměř nikdo nebyl. Kdo indiána jednou viděl – pokrytého stříbrnými a tyrkysovými šperky, dlouhý černý cop mu splýval po košili z jelenice –, ten na něj nezapomněl. V minulosti měl, pokud Carter věděl, nejméně jednou nějaký konflikt s průvodcem v muzeu a musel být vyveden. Teď si jen pro sebe něco nesrozumitelného mumlal a zíral do vody ve struze, která protékala zahradou.

Carter také věděl, že ostraha mu dala přezdívku Geronimo.

Miranda dorazila s dvacetiminutovým zpožděním. Carter ji odvedl do suterénu muzea, kam skoro nikdo nechodil. V podzemí byly dlouhé chodby pokryté linoleem, které lemovaly nekonečné řady kovových skříní se spoustou zásuvek plných zkamenělin rozličných rostlin a živočichů. Výzkum asfaltových jezírek probíhal od počátku dvacátého století a na nálezy byl tak plodný, že oblast dala jméno i celému zkoumanému období – pozdní pleistocén, kdy se v Americe objevil první člověk, byl oficiálně nazván Rancholabreaský věk savců.

Miranda na takovou prohlídku nebyla dobře oblečená. Vzduch v suterénu byl udržován chladný a suchý a ona na sobě měla jen lehounkou blůzku a kalhotovou sukni. Carter ji měl dopředu varovat a říct jí, aby si na sebe vzala něco s dlouhým rukávem, nebo rovnou svetr.

„Je to tady docela strašidelné, že?“ poznamenala. Jejich kroky se v ozvěně vracely prázdnou chodbou.

„Myslíš?“ zeptal se Carter ironicky. „Jsme pod zemí, nikde nikdo a kolem nás všude tisíce, možná miliony kostí pravěkých zvířat, která lovila lidi k obědu.“ Nad hlavami jim zasyčela a zablikala zářivka. „A nezapomeňme na nejmodernější technologii.“

Na konci chodby se Carter zastavil u skříně, která vypadala stejně jako všechny ostatní. Sklonil se a vysunul jednu z širokých mělkých zásuvek. Miranda spatřila sbírku různých artefaktů, které i jejímu nezkušenému oku připadaly, jako že by mohly být dílem člověka.

Carter vysunul zásuvku celou ven a přenesl ji na ocelový stůl. Kolem bylo několik židlí a Miranda se na jednu z nich usadila.

„Kdo to vyrobil?“ zeptala se, aby ukázala, že tolik si dokázala sama odvodit.

„To jsou věci ženy z La Brea,“ řekl Carter. „Jediné lidské bytosti, kterou se kdy v nalezišti podařilo odhalit. Byla nalezena v roce 1915. A ty jsi teď možná narazila na další.“

„To není tak úplně pravda,“ bránila se Miranda, ale nedokázala potlačit plachý úsměv. „Jenom jsem řekla, že tam dole něco cítím. Našel jsi to ty, a hlavně jsi věděl, co to je.“

„Dobrá, tak se o ten nález podělíme,“ navrhl Carter. „Ale nejdřív musíme přijít na to, co jsme vlastně našli.“

Zvedl ze zásuvky jeden z předmětů – hrubě opracovaný kámen. „Už jsi někdy něco takového viděla?“

Miranda už ho viděla, ale jen na obrázku při přednáškách na UCLA. „Vypadá to jako jeden z těch mlecích kamenů.“

„Výborně,“ pochválil ji Carter. „Říká se mu skutečně mlecí kámen. Ale nevšimla sis na něm ještě něčeho zvláštního?“

Podal jí ho a Miranda si ho prohlédla důkladněji. Kámen byl celý otlučený a poškrábaný. „Je v dost špatném stavu,“ poznamenala.

„Právě jste vyhrála pračku,“ zahalekal Carter. „Kámen byl úmyslně poničen.“

„Doufám, že v tom nemá prsty někdo z muzea.“

Carter se usmál. „Ne, došlo k tomu před mnoha tisíci lety a udělal to někdo z místních původních obyvatel. Domníváme se, že by to mohl být jeden z jejich pohřebních rituálů.“

Vrátil kámen na místo a zvedl kus čediče velikosti cihly. „Vidíš tady ten zářez?“

Viděla ho.

„Říká se tomu zubatý kámen. Nejspíš ho používali k zatížení rybářských sítí, ale možná s ním také kopali zem. Nejsme si jistí.“

„Mně ta rýha připadá docela ozdobná.“

„Už ti někdo řekl, že by z tebe mohla být antropoložka? Existuje i jedna teorie, že by tyhle zubaté kameny mohly sloužit k nějakým obřadům nebo jiným symbolickým účelům.“

Miranda pohlédla na Cartera a bylo vidět, jak je sama se sebou spokojená.

„Ještě jednu věc ti chci ukázat, než se přesuneme k hlavní atrakci.“

Zvedl plochou lasturu a řekl: „Tohle pravděpodobně částečně patřilo k obživě naší ženy z La Brea.“

„Snad neprodávala mušle?“

„Ne tak docela, ale možná je získala nějakým výměnným obchodem.“

„Sloužilo to jako šperk?“

„Ne, naše žena byla praktická. Takovéhle lastury používala k nabírání a přenášení horkého asfaltu.“

„A k čemu ho používali?“

„Ke spoustě různých věcí. Jako lepidlo, našli jsme ho na zbytcích prehistorických kánoí. Asfalt je totiž voděodolný, takže jím lodě impregnovali.“

Carter odsunul zásuvku stranou a ze skříně vytáhl další stejně širokou, ale o poznání hlubší.

Byla dost hluboká na to, aby mohla ukrýt lebku ženy, o které hovořili. Na první pohled bylo jasné, že to na Mirandu udělalo dojem. To bylo dobré znamení. Pokud se někdo chtěl stát antropologem nebo paleontologem, musel mít schopnost žasnout nad nálezy. Většina vědců, které znal, o tu schopnost nikdy nepřišla. Nezáleželo na tom, kolika vykopávek se účastnili nebo kolik kostí a zkamenělin vykopali, pokaždé jim to znovu připadalo zázračné a tajil se jim dech. Zvlášť když se jim podařilo odhalit ostatky ranných hominidů.

Lebka ženy z La Brea byla malá, podle dnešních měřítek by žena byla drobounká. Výškou nedosahovala ani sto padesáti centimetrů. Studie kostí, založené na výzkumu lebky a několika dalších kosterních součástí, které se podařilo odkrýt, toho o ní o moc víc nenapověděly. Podle pánevních kostí bylo možné odhadnout, že už pravděpodobně rodila. Ale o jedné věci spor nevznikl.

„Jak to, že tady má jednu část lebky jinak zbarvenou?“ chtěla vědět Miranda a ukázala na temeno lebky.

„Protože jí lebku někdo prorazil,“ odpověděl Carter.

Miranda se zarazila a odhodila pramen blonďatých vlasů, který jí padal do očí. „A víme, jak se to stalo?“ zeptala se.

„Je možné, že k tomu došlo během vyzvedávání z asfaltu; levá část spodní čelisti je také zlomená.“

Něco v Carterově hlase Mirandě napovědělo. „Ale ty tomu nevěříš, že?“ ujišťovala se.

„Ne.“

„Takže si myslíš, že ji někdo… zavraždil?“ Miranda zjevně ani na okamžik nepřemýšlela o tom, jestli je možné, aby jeden člověk na druhém spáchal zločin ještě dávno předtím, než byl tento zločin technicky pojmenován. Ale měla antropologie vůbec nějaký termín pro zabitého prehistorického člověka?

„Myslím si, že ji někdo udeřil tupým a těžkým předmětem do hlavy,“ řekl Carter. „Ta část lebky s jinou barvou je ze sádry; použili ji, aby doplnili chybějící část kosti.“

Díval se bez hnutí do prázdných očních důlků a rozevřených čelistí. Dnes by to bylo téměř ještě dítě, ale ve světě, ve kterém žila a zemřela – nebo snad byla z nějakého důvodu obětována, nebo byla jednou z lidských ztrát nějaké války? –, měla žena z La Brea už velkou část života za sebou. Přirozeného života, který byl podle známé poučky Thomase Hobbese bídný, brutální a krátký.

Pravděpodobně poněkud odlišný od života muže z La Brea, který Carterovi podal hubenou osamělou ruku hluboko v asfaltu jámy číslo 91.

„Je mi tady trochu zima,“ posteskla si Miranda, která se už viditelně třásla.

Carter přikývl. Bylo mu jasné, že Mirandina reakce se netýká jen okolní teploty. Vrátil vzorky na místa a navrhl: „Tak se vrátíme zpátky na sluníčko, co říkáš?“

Miranda nadšeně přikývla a po cestě zpátky se držela Carterova boku jako štěně. Společně dorazili do zahrady v atriu a nad hlavami se jim klenula jen modrá obloha a větve palem.

DEVĚT

Beth zabočila na dlouhou příjezdovou cestu k Summit View a nálada se jí zlepšila. Už za pár minut obejme svého syna Joea.

Když vzala místo v Gettyho muzeu, dala jasně najevo, že počítá s tím, že nebude v práci trávit plnou pracovní dobu všech pět dní v týdnu. Vymínila si, že bude mít flexibilní pracovní dobu a že jednou nebo dvakrát do týdne bude pracovat z domova. Skutečnost ale byla jiná. Paní Cabotová vyžadovala, aby Beth byla v práci každý den, a kdykoli Beth zůstala doma a bylo nutné například zařídit nějaký pracovní hovor, dávala paní Cabotová bez okolků najevo svou nespokojenost.

A teď, když dostala na starosti ten al-Kalliho projekt, dalo se čekat, že se to spíš jen zhorší.

Dnes Beth cestou do kopce minula dokonce tři lidi, což bylo zcela nevídané. Pravda, dva z nich byli zaměstnanci bezpečnostní agentury, ale třetí byla žena v teplákové soupravě a se sluchátky, která s největší pravděpodobností bydlela v jednom z těch monotónních drahých domů, které lemovaly širokou ulici.

Beth zaparkovala volvo vedle scionu jejich chůvy. Na nárazníku jejího vozu se objevily nálepky, které tam dřív nebývaly. Stálo na nich: VÁLKA NENÍ ODPOVĚĎ a ROPA ROVNÁ SE KREV. A pak že se mladí lidé o nic nezajímají.

Po cestě do domu si všimla kuchyňské misky, která ležela na trávníku u vchodu. Co tam dělá? ptala se Beth v duchu.

„Robin?“ zavolala, ale nikdo neodpověděl. „Robin?“ Teplý vánek foukající zpoza domu ji nalákal dozadu na zahradu. Francouzské okno z přízemí vedlo přímo na vyprahlý trávník. Vyhlášená omezení používání vody činila z kropení trávníku hrdelní zločin. Robin ležela na trávníku na plážové osušce a četla si časopis. Joey byl v žlutočervené dětské ohrádce a vesele poskakoval. Když spatřil matku, spokojeně zabroukal.

„Ahoj,“ pozdravila Robin Beth a odložila časopis. „Vůbec jsme tě neslyšeli přijet.“

„Jak se má můj malý andílek?“ zeptala se Beth a zvedla Joeyho z ohrádky. Chvíli se s ním mazlila a otírala se tváří o jeho líčka. Pokaždé znovu žasla nad tím, jak hebký a dokonalý má obličej. Věděla, že si všechny maminky myslí, že jejich děťátko je nejkrásnější ze všech, ale v jejich případě byla ochotná tvrdit, že by to šlo i empiricky dokázat. Joey bezpochyby byl to nejroztomilejší dítě na světě. Měl dokonalé rysy v obličeji, krásné zlaté lokýnky a v očích měl… zvláštní moudrost, jako kdyby do nich dokázal pojmout všechno najednou.

„Jak jste se dnes měli?“ zeptala se Beth a čekala obvyklou odpověď, kterou taky dostala.

„Dobře. Joey je andílek.“

„Viděla jsem vepředu u dveří kuchyňskou misku. Co jste to vyváděli?“

Robin se zahihňala. „Už několik dní tu míváme hosta.“

Beth držela Joeyho v náručí a vyčkávala.

„Doufám, že ti to nebude vadit, ale vypadá tak neodolatelně smutně. Je to takový velký žlutý pes, řekla bych, že z větší části je to labrador. Už několikátý den se tady potuluje a dnes bylo tak horko, dala jsem mu vodu, aby se napil.“

„Je toulavý?“

„Nejspíš ano, neměl žádný obojek.“

Beth byla na vahách. Zvířata milovala, ale představa, že kolem domu, kde nechává celý den Joeyho, se potlouká toulavý pes, se jí moc nezamlouvala.

Robin nejspíš uhádla, co se jí honí hlavou, proto rychle dodala: „Ten pes je moc milý. Chová se přátelsky. Je trochu plachý, ale přátelský. A absolutně nedovoluju, aby se přiblížil k dítěti.“

Beth si byla jistá, že se Robin bude chovat zodpovědně. Byla sice mladá, právě vyšla z dvouleté nástavby, bylo jí teprve dvacet, ale byla moc milá a Beth měla obrovské štěstí, že ji objevila. Hororových historek o špatném výběru chůvy už slyšela tolik, že jí to stačilo na zbytek života.

„Spěcháš? Nemohla bys tady ještě chvilku vydržet? Chtěla bych se vykoupat,“ sondovala Beth.

„Jasně, klidně se vykoupej,“ ujistila ji Robin a znovu zvedla časopis. „Ráda se odsud dívám na západ slunce.“

S tím Beth nemohla než souhlasit. Domy byly postavené na hřebenu s výhledem na hory v Santa Monice. Z malých zahrádek byl úchvatný výhled na kaňon, na křovím zarostlé úbočí hor a na slunce, které za ně zapadalo.

Beth odložila Joeyho zpátky do ohrádky a vyšla do prvního patra. V koupelně otočila kohoutkem a začala napouštět vanu. Nepustila ale horkou. Teplota v Los Angeles se pohybovala kolem třiceti stupňů a nebylo nic příjemnějšího než studená osvěžující koupel. Když si do vany vlezla, cítila, jak od ní odplouvá všechno od horkého zaprášeného města až po stres v práci.

Mobil, který nechala ležet v ložnici na posteli, zazvonil. Až vyleze z vany, vyzvedne si vzkaz. Bude nejspíš od Cartera. Doufala, že řekne, že domů veze nějaké jídlo. Nesmírná vzdálenost od města byla jednou z věcí, na které si tady po tolika letech strávených v New Yorku nemohla zvyknout. Tady na Summit View nebyly žádné samoobsluhy, malé krámky ani čistírny, žádné pizzerie ani trafiky. Člověk tu nemohl jen tak dojít ke vchodu a něco si pořídit. Bylo nutné buď zajet zpátky do Sepulvedy a odtud se vracet zase do Brentwoodu, nebo sjet přímo dolů do údolí. To znamenalo, že člověk zde byl nucen lépe organizovat čas a plánovat pochůzky, když ještě byl ve městě. Nebylo možné zapomenout na poštu nebo na lékárnu, protože jak se jednou dostal domů, bylo už na všechno pozdě. Když se dostal do klidných končin Summit View, nemohl už zařídit vůbec nic. Zde byl jen domov.

Na druhou stranu si ale Beth intenzivně uvědomovala i lepší stránky zdejšího prostředí. Vana, ve které se koupala, byla dvakrát tak velká než ta, kterou měli v New Yorku. Co jí ale skutečně chybělo, byli sousedi, které by znala a měla ráda.

Vzala si na sebe blankytně modré hedvábné šaty – dárek od Cartera k jejímu prvnímu Svátku matek – a přehrála si vzkaz ze záznamníku. Byl to skutečně Carter. Volal (zaplať pánbůh) z čínské restaurace, kde se stavil, aby nakoupil jídlo na večer. Jak je možné, že právě ona měla v životě takové štěstí?

Do přízemí se vracela bosá. A i když jí koberce položené ode zdi ke zdi vždycky připadaly trochu nevkusné, teď musela uznat, že je to na dotek bosých nohou velice příjemné. Carter právě vcházel do dveří a v ruce nesl bílé igelitky.

„Našlas můj vzkaz?“ zeptal se.

„Našla.“ Políbila ho na přivítanou. „Robin je s Joeym vzadu na zahradě. Půjdu a řeknu jí, že pro dnešek už má padla.“

„Poslyš, mám dojem, že jsem u vchodu zahlédl nějakou misku,“ podotkl Carter a položil tašky na kuchyňský pult.

„Já ti to pak vysvětlím,“ odbyla ho Beth.

Večeřeli ve snídaňovém koutu. Joeyho dali na sedadlo u okna a zajistili ho několika polštáři, aby se neskutálel. Carter vybral Bethino oblíbené jídlo, krevety s vlašskými ořechy, a ještě několik dalších chodů, aby menu bylo pestré. U skleničky chlazeného bílého vína mu Beth vyprávěla o toulavém psovi a on jí zase řekl o tom, jak prohlíželi kosti ženy z La Brea v suterénu muzea. Taky jí sdělil, že tu příležitost využil k tomu, aby Mirandu Adamsovou naučil, co to znamená být antropologem.

„Hm,“ ozvala se Beth, „a tahle Miranda, není ona tak trochu hezká?“

Carterovi bylo jasné, že se nechtěně dostal do dost záludných vod. „No, někteří muži by si to nejspíš mysleli.“

„Někteří muži?“

„No dobře, tak by si to nemysleli jen slepci.“

Beth po něm hodila napůl snědený koláček se štěstím. Přání v něm ještě zůstalo.

Carter ho rozložil a přečetl nahlas: „Trpělivost je umění, které potřebuje dozrát.“

„Co tam máš ty?“

Carter rozlomil druhý koláček, přečetl si své přání a chvíli nic neříkal.

Beth měla nohy opřené o jeho stehno, teď do něj zaryla palce a zeptala se: „Tak co? Co tam stojí?“

„Mám tady: ‚Strach je tvůj přítel – uč se od něj‘.“

„Páni!“ zasmála se Beth. „No to je na štěstíčko z čínské restaurace docela silný kafe.“

„Taky bych řekl,“ souhlasil Carter, kterému to přání z nějakého záhadného důvodu zkazilo náladu. „Možná bych si měl stěžovat vedení restaurace.“ Nemohl se ubránit myšlence na kostěnou ruku, která po něm sáhla v asfaltové břečce. V duchu přemýšlel o tom, jak se asi mohl z něčeho takového poučit.

Slunce už zapadlo za hory. Rozsvítili, uklidili a umyli nádobí. Beth odnesla Joeyho do dětského pokoje. Zdál se být docela unavený. Byl tak těžký, že měla dojem, že vláčí po schodech nahoru pytel brambor. Carter se mezitím svlékl a osprchoval se. Když vylezl, měl na sobě trenky a tričko s tyranosaurem. Vypadal v tom dost rozpustile. (Beth by si nikdy nemyslela, že by někdo, a tím méně dospělý muž, mohl mít tolik oblečení s obrázky dinosaurů.) Beth už ale zhášela lampičku.

„Ne tak rychle,“ krotil ji Carter a plácl sebou na postel vedle ní. „Neříkej mi, že už chceš jít spát?“

Beth dobře poznala tu naději, kterou měl v hlase, a i když by mu moc ráda udělala radost, cítila, jak se přes ni únava přelévá jako vlna. „Ráda bych, miláčku, ale víš…“

Zaslechla, jak otvírá zásuvku nočního stolku, a věděla, co vytahuje ven. Stáhl z ní prostěradlo – bylo příliš horko na to, aby spali pod něčím těžším – a potom z ní svlékl noční košili. Beth se nebránila, vlastně se dokonce pokusila spolupracovat, ale nohy měla jako z olova. Přála si, aby bývala k večeři nepila to víno. Ozvalo se pufnutí, jak si Carter z tuby do dlaně vytlačil tělový krém. Potom si ruce promnul, aby ho zahřál.

„Přetoč se na břicho,“ řekl Beth.

To ještě dokázala. Převalila se a cítila, jak jí Carter něžně položil ruce na ramena. Cítila vůni santalového dřeva. Začal ji masírovat, nejdřív v malých kroužcích na ramenou. Pak se kruhy rozšiřovaly. Bylo to překrásné… vlastně to bylo až příliš nádherné. Mnoho nechybělo a upadla by do bezvědomí, což, jak věděla, zrovna nebylo Carterovým cílem.

„Jaké to je?“ zeptal se Carter, který si přes ni obkročmo klekl.

„Je to skvělé,“ mumlala do polštáře. „Nádherné.“

Sunul jí ruce stále níž po zádech. Dotýkal se jí něžně a starostlivě. Beth si v duchu přikazovala: Nesmíš usnout. Zůstaň za každou cenu vzhůru. Jeho ruce sjely níž, hladil ji v pase a ještě níž.

Carter se pohnul a přenesl váhu. Matrace se nejdřív nadzvedla a pak se znovu prohnula. Ani nemusela otvírat oči. Cítila, že se mu nějak podařilo svléknout ze sebe dinosauří triko i šortky.

Probuď se, volala na sebe.

Ležel těsně vedle ní a rukama jí stále přejížděl po těle. On už byl připravený. Beth cítila, jak se o ni otírá a naráží jí do boku.

Ale Beth nic necítila. Co se narodil Joey, měla problémy s tím se vzrušit a často se jí chtělo spát. Možná to bylo tím hrozným tlakem. Všechno se tak rychle změnilo. Měli syna, přestěhovali se do Los Angeles, měli nový dům i novou práci.

Carter vsunul nohu mezi její a pomalu je roztahoval. Ale Beth byla suchá a dobře to věděla. A Carter to měl za chvíli zjistit.

„Ty o to nestojíš?“ zeptal se ochraptěle. Snažil se o neutrální tón, ale na to ho Beth příliš dobře znala.

„Jsem jenom strašně unavená, to je celé.“

V posledním zoufalém pokusu jí přejel v rozkroku prsty a Beth se snažila spolupracovat. Třela se o bříška jeho prstů. Carter je olízl a zkusil to znovu.

Teď už mezi jejíma nohama klečel. Nadzvedl ji v bocích. Vlasy jí spadly do očí, tváří se zabořila do polštáře. Roztáhla nohy od sebe.

Carter popadl polštáře a natlačil je pod ní. Opřela se břichem o chladnou a hladkou látku.

Popadl ji oběma rukama a přidržel ji. Začal na ni zezadu tlačit, nejdřív opatrně, potom už tvrdě. Beth ale byla suchá a bylo jasné, že to dření musí cítit on stejně jako ona.

„Nemám přinést nějaký… lubrikant?“ zeptal se nervózně Carter.

„Ne,“ odpověděla Beth a prohnula se v zádech. „Pokračuj.“

„Vážně to chceš?“

Neodpověděla, ale přikývla.

Carter přitlačil ještě silněji. Pronikl o něco hlouběji, ale oba cítili, že každý centimetr je pro ně obrovská bitva.

„Můžu…?“

„Ano,“ ujišťovala ho. „Ano.“

Po letech už dobře věděla, jak to mezi nimi chodí. Věděla, co má rád, a on zase dokázal vyhovět jejím přáním. Dnes ale ve chvíli, ve které běžně stála o to, aby vydržel co nejdéle, což on skutečně dokázal a byl v tom dobrý, ze všeho nejvíc toužila, aby už bylo po všem.

A bylo jí jasné, že on to poznal.

Rukama jí sevřel boky a přitáhl ji k sobě. Roztáhla kolena co nejdál od sebe. On do ní pronikl, potom vyklouzl skoro až ven, pak znovu dovnitř a ven, ještě několikrát a stále rychleji. Potom zafuněl a ztichl. Prohnul se v zádech a zůstal bez hnutí přitisknutý k její horké kůži. Ani Beth se nehýbala a čekala, až ji pustí. Po chvíli se předklonil a opřel si hlavu mezi jejími lopatkami. Cítila jeho přerývaný dech na šíji. Povolila kolena, která ji už začala bolet, a přitáhla je k sobě.

Carter se z ní svalil, přetočil se na záda a zůstal ležet s jednou rukou opřenou o hrudník.

Beth zpod sebe vyndala polštáře, překulila se na bok a podívala se na něj.

Carter měl zavřené oči.

„Omlouvám se,“ řekla Beth. „Jsem jen…“

„Neomlouvej se,“ zarazil ji Carter, ale oči neotevřel.

„Ale já chci,“ nenechala se Beth odbýt.

„Beth,“ zarazil ji Carter. „Je to v pořádku. Neměl jsem tě nutit.“

Přitulila se k němu a on ji jednou rukou objal kolem ramen. Vždycky milovala jeho vůni a moc si přála, aby se to… vrátilo.

Chtěla mu to říct, chtěla mu vysvětlit, nějak mu to podat, ale aniž by si to uvědomovala, najednou už nebyla schopná vyslovit ani jedno slovo. Ani si toho nevšimla a už tvrdě spala.

Carter to hned poznal. Začala dýchat pravidelně a lehce pootevřená ústa opřela o polštář.

Ležel na zádech, díval se do tmy a přemýšlel. Po milování většinou býval příjemně ospalý, ale dnes to na něj tak nepůsobilo.

Věděl, že novopečeným matkám často trvalo pár měsíců, než se dostaly znovu do formy. Přečetl si o tom hodně článků a věděl toho dost o fixacích, které probíhaly mezi Beth a Joeym. Rád by měl vedle sebe tu starou Beth – jejich sexuální život byl vždycky přinejmenším temperamentní –, ale chápal, že tomu bude muset dopřát ještě nějaký čas. To ale nebyl pravý důvod, proč dnes nemohl usnout.

Vzhůru ho držely myšlenky na něco úplně jiného – myšlenky na jámu číslo 91, na ženu z La Brea a na Gundersonovy plány, jak jejich nálezu zajistit potřebnou publicitu. Rád by to všechno na chvíli vypnul, ale čím déle ležel v posteli, tím intenzivněji se k tomu v myšlenkách vracel. Záviděl Beth hluboký a nerušený spánek. Jeho však nic takového nečekalo, nebo přinejmenším ne tak brzy. Aniž by ji vzbudil, sundal opatrně její hlavu z ramene, odhrnul jí pramen vlasů, který se jí zachytil na rtech, a zvedl se z postele. Navlékl si džíny a tričko s tyranosaurem, nazul si gumové pantofle a přešel přes chodbu do dětského pokoje podívat se na Joeyho.

Skrz závěsy do pokoje proudilo měsíční světlo, ale i bez něj by Carter věděl, že chlapec je vzhůru. Nebylo to tím, že by dělal hluk. Vždycky se pohyboval tiše. Když se ale sklonil nad postýlkou, viděl, že Joey má šedomodré oči dokořán. Jako kdyby čekal na to, až za ním otec přijde. Bylo to tak pokaždé. Carter se vždycky v duchu ptal, jestli je to u miminek normální. Možná byla opravdu tak citlivá, že se budila vždy, když se v jejich blízkosti někdo objevil. Nikdy ještě žádné dítě neměl, takže to neměl s kým srovnávat.

„Copak ty nikdy nespíš?“ zeptal se.

Joey zamlel nožičkama ve vzduchu. Chtěl, aby ho Carter zvedl.

Carter se k němu sklonil a zvedl ho. „Tak jak ses dneska měl?“ zeptal se, jako kdyby čekal odpověď. „Užili jste si s Robin nějakou legraci?“

Dítě si tiše prohlíželo Carterovu tvář.

„Tak co? Vypadá táta dobře? Jednou ti ukážu celou svou sbírku triček.“ Carter vzal dítě na ruku. Joey na sobě měl bílé bavlněné pyžamo se vzorem červených kohoutů.

Carter syna odnesl dolů do kuchyně a posadil ho do dětské židličky. Dorazil pár zbytků od večeře, ale pořád se ještě necítil ospalý. Řekl si, že by mu mohla pomoct procházka a doutník.

Beth kouření v domě zakázala a vadilo jí, že se do toho Carter vůbec pouštěl. Carter ale od Gundersona získal výborný doutník Macanudo; zastrčil mu ho do kapsy košile, když mu Carter poprvé oznámil, jaký nález v jámě číslo 91 učinili.

„Chceš se projít?“ zeptal se Carter Joeyho. Ten vyfoukl mezi rty bublinu ze slin. „Budu to brát jako souhlas.“

Kdekoli jinde by si asi rozmyslel, jestli by vyšel ven na procházku s malým dítětem a s doutníkem, ale tady neměl sebemenší obavy. Na Summit View ho nemohl nikdo vidět. Na ulicích tady nebývali lidé ani ve dne, takže za horké noci bylo jisté, že nepotká ani nohu.

Ulice, na které stáli – Via Vista –, byla poslední v celém komplexu a končila jako slepá uprostřed kopce. Byla široká, plná zatáček a řídce umístěné pouliční lampy na ni vrhaly jen velmi sporé světlo. Jeden z jejich sousedů mu vyprávěl, že osvětlení je takové z rozhodnutí místních obyvatel, kteří si přáli, aby to tady co nejvíce připomínalo venkov. V určitém ohledu se jim to podařilo. Dálnice číslo 405 byla sice odsud jen co by kamenem dohodil, ale přímo kolem bylo ticho a tma a vzduch voněl po keřích rostoucích v kaňonu za domy.

Další věc, která po letech strávených v New Yorku Cartera na Los Angeles velice udivovala, bylo, jak úzce byla příroda s městem propojená. Když se mluvilo o Los Angeles, každý věděl o problémech s dopravou a o smogu, který se v městě drží, ale o blízkosti přírody se Carter od nikoho nedozvěděl. V New Yorku byl Central Park a několik dalších zelených plácků tu a tam roztroušených po městě, ale v Los Angeles byly hory, kaňony, pláže a strže, kam se člověk podíval. Carter se podíval nalevo a uviděl tenisový kurt. V komplexu jich bylo několik. Ale hned za plotem se země prudce propadla do hustě zalesněného údolí. V měsíčním světle z něj ale Carter viděl jen hlubokou tmavou puklinu a nad ní v dálce část pohoří Santa Monica. Jen mohutné sloupy vysokého napětí, které trčely nad koruny stromů, signalizovaly, že v místě je také nějaká civilizace. Na vrcholu každého z nich poblikávalo červené světlo.

Carter kráčel pomalu a dával pozor, aby kouř, který vyfukuje, nešel na Joeyho. Joey si hlavičku opřel o tátovo rameno, ale Carter by se klidně vsadil, že oči má stále otevřené. O čem asi miminka přemýšlejí? Na co by vůbec mohla myslet? Nemají přece ještě dostatečně vyvinutou mozkovou kůru. Takže jen těžko mohou zpracovávat vjemy a je záhadou, jak si vlastně dokáží něco zapamatovat. Jak dlouho bude trvat, než bude moci svému synovi vyprávět o muži, po kterém má jméno? Giuseppe – nebo Joe – Russo, Carterův blízký přítel a kolega. Italský paleontolog, který do Carterova života přinesl největší objev, jaký kdy učinil, a který za ten objev zaplatil životem.

Carter znovu nasál z doutníku a rychle přejel pohledem okna okolních domů. Jediná zapnutá světla ozařovala vrata garáží. Je alespoň v jednom z těch domů někdo uvnitř?

Joey se mu v náručí zavrtěl.

Pochopí jeho syn někdy, jaký zázrak přírody ve skutečnosti je? Lékař Carterovi oznámil, že nebude moct mít děti kvůli jedné chorobě, kterou v dětství prodělal a po které zůstal sterilní. Ale Beth navzdory všem špatným prognózám otěhotněla. I dnes si Carter dokázal jasně vybavit překvapení na tváři jejich experta na početí a plodnost.

Carter došel na jižní konec Via Vista, kde ulice přecházela do strmého svahu zarostlého keři. Otočil se, sestoupil z chodníku a zamířil zpátky. Tady se člověk nemusel obávat nenadálého provozu. Prohlédl si ulici před sebou a najednou zahlédl nějaký pohyb. Nejdřív si dokonce myslel, že je to jenom stín.

Pak se to ale pohnulo znovu a Carter věděl, že to je něco víc.

Zdálky to vypadalo jako středně velký pes, asi jako kolie. Nejdřív ho napadlo, že by to mohl být ten toulavý pes, o kterém mluvila Beth. Vylezl směrem od kaňonu, možná tam někde ve křoví žil.

Carter kráčel dál a gumové pantofle pleskaly o asfalt. Vychutnával si doutník…, když vtom se pes zastavil a zadíval se jeho směrem.

A Carter zjistil, že to není pes. Čenich měl příliš úzký, huňatý ocas měl svěšený přímo k zemi. Byl to kojot, první kojot, kterého Carter viděl od doby, kdy pracoval v terénu v Utahu. A jediný kojot, kterého kdy viděl uprostřed ulice.

A nebyl jen jeden, jak po chvíli zjistil. Od okraje křovitého svahu se oddělilo několik dalších stínů. Krčili se při zemi a opatrně našlapovali na špičky drápů, což bylo pro jejich druh tak příznačné.

Carter se zastavil a instinktivně sevřel Joeyho pevněji.

Jeden ze smečky lehce doklusal k přednímu trávníku Carterova domu.

Ta miska, napadlo Cartera. Miska s vodou. Přišli sem hledat vodu. V Utahu Carter jednou viděl kojota vyšplhat po téměř třímetrové zdi, aby se dostal ke žlabu pro dobytek.

Také viděl, jak jediným kousnutím mocných čelistí kojot zabil jehně.

Rychle obhlédl okolí. V nejbližším domě po levé straně se nesvítilo a nízká zídka kolem zahrady by žádnou ochranu neposkytla.

Na pravé straně byl jen tenisový kurt. Kolem něj byl ale plot z drátěného pletiva. Byl dost vysoký, aby se přes něj kojoti nedostali.

Carter se pomalu přesouval k pravé straně, hořící doutník držel mezi zuby.

Jeden z kojotů ho sledoval. Kojoti se normálně lidí bojí, a kdyby na ně narazili, běželi by se schovat. Tihle ale byli na lidi zřejmě zvyklí. Sucho je nejspíš nutilo volit nové strategie přežití.

Po centimetrech se sunul k obrubníku – kojot udělal krok stejným směrem – a ke kraji tenisového kurtu. Zrak přitom ani na chvíli nespustil ze zvířete. Jak Carter věděl, kojoti jsou skvělí stopaři. Byli by schopni svou kořist pronásledovat téměř donekonečna, dokud by to to ubohé a vyčerpané zvíře nevzdalo samo. A pak by se na něj vrhla celá smečka.

Carter natáhl ruku a pokusil se uvolnit zástrčku na dveřích ke kurtu. Z nějakého důvodu nechtěla povolit. Zkusil to znovu a nakonec si dokonce troufl spustit oči ze zvířete a střelil pohledem po klice. Zástrčka byla zabezpečená řetězem.

Tenisové kurty při setmění zamykali, aby obzvláště náruživí hráči nerušili sousedy dlouho do večera.

Kojot, který se dostal až na Carterův trávník, se zrovna vracel a olizoval se. Za ním šli další dva. A všichni postupně ucítili a pak i spatřili Cartera.

Rozvinuli se do rojnice a pomalu se blížili. Carter byl ve srovnání s nimi obrovský, ale pohled na dítě a jeho pach pro ně musel být naprosto neodolatelný. Carter si všiml, že teď drží ocasy vodorovně se zemí – to byla jasná známka agresivity.

Mohl by se zkusit rozběhnout, ale proběhnout mezi nimi až ke dveřím do domu se mu nemohlo podařit. A možná by je tím jen vyprovokoval k útoku.

Zoufale se rozhlížel, díval se, jestli nespatří auto noční hlídky. Ale nikde nikdo.

Strach je tvůj přítel, napadlo ho najednou. Uč se od něj.

Ale co? Co se má učit?

Oheň. Oheň je také tvůj přítel.

A kojoti jsou nepřátelé.

Nervózně se rozhlédl kolem sebe. Keře s proschlými větvemi od něj byly jen metr a kousek. Pomalu k nim přešel a zuřivě nasával kouř z doutníku. Špička doutníku zrudla žárem. Carter vytáhl doutník z pusy a přiložil ho k uschlému listu. Ten se okamžitě vzňal plamenem, který přeskočil na větev.

Carter se sklonil a ulomil větev, jejíž konec se rozhořel. Věděl, že nebude hořet dlouho, takže musel postupovat rychle.

Držel větev před sebou, mával s ní tak, aby kouř letěl směrem ke kojotům, a vyrazil proti nim. Kojoti se ani nehnuli. Carter se přiblížil ke zvířeti, ve kterém odhadl vůdce smečky, ke kojotovi s řídkou šedou srstí, zářícíma očima a nastraženýma ušima. Větev mu v ruce syčela a prskala, oheň se ale dostal příliš blízko k jeho prstům. Bylo jasné, že hořící větev už neudrží déle než pár sekund.

Joey otočil hlavu a podíval se na zvířata. Byl ale příliš malý a měl málo zkušeností na to, aby se jich bál.

Šedý kojot odhalil čelisti a tiše zavrčel. Ostatní se přiblížili. Ocasy s černými špičkami se ani nepohnuly.

Oheň Carterovi ožehl palec a než ho stihl popálit víc, hodil hořící větev po vůdci smečky. Ten uskočil.

Carter běžel v pantoflích jako o závod ke vchodovým dveřím. Joeyho svíral jako fotbalový zadák svírá míč.

Proběhl mezi kojoty a letěl dál, ale cítil, jak se poslední ze zvířat otočilo a chňaplo mu po patě. Slyšel, jak za ním oddychují.

Pak ucítil, jak se mu o lýtko otřela srst. Kojot se chystal vyskočit, zakousnout se do dítěte a vytrhnout mu ho z náručí.

Jedna bota mu spadla z nohy a druhá hned za ní. Teď mohl běžet rychleji. Ale stále nebyl dost rychlý. Z druhé strany se k němu přidal další kojot a bez problémů s ním držel krok. Lovili ve smečce.

Doběhl k domu. Bethino volvo před ním stálo zaparkované, ale bylo jasné, že je zamčené. Na krku ucítil závan vzduchu. Ozvalo se divoké zavrčení. Něco ho udeřilo mezi lopatky, ale Carter se neotočil. Zaslechl vzteklé štěknutí a pak zvuky zápasu mezi dvěma rozzuřenými zvířaty.

Doběhl ke dveřím, rozrazil je, vběhl dovnitř a zavřel je kopnutím nohy. Ozvalo se škrábání. Něco se dobývalo dovnitř, zuřivě to štěkalo a vrčelo. Přímo za dveřmi probíhal souboj. Carter, stále ještě pevně svírající Joeyho, přešel k oknu a podíval se ven. Spatřil zběsilý zápas plný chlupů a obnažených čelistí. Ale proč by se kojoti začali mezi sebou prát?

Stál u okna a hlasitě oddychoval, když vtom si uvědomil, že s kojoty se venku pere pes – pes se žlutou srstí. Byl to ten toulavý.

Tři z kojotů už to vzdali a stáhli se na zpět na ulici. Ten šedý ještě bojoval, ale potom to vzdal také a se staženým ocasem a zlostným poštěkáváním se odplížil pryč.

Žlutý pes zůstal stát u domu, rozčileně štěkal a ocasem švihal o dveře.

Kojoti na něj vrhli dlouhý pohled, jako kdyby chtěli říct: My se ještě vrátíme, a potom vyrazili za svým raněným vůdcem zpátky k rokli. Pes nepřestával štěkat. Hodlal jim dát jasně najevo, kdo vyhrál.

Carter u okna přemýšlel, co má dělat.

V domě naproti přes ulici se v patře rozsvítilo světlo. Za celou dobu, co tu bydleli, spatřil Carter něco takového poprvé.

I Beth se vzbudila. Stála nad schody a vyděšeně se zeptala: „Co se děje, Cartere? Stalo se něco?“

„Všechno je v pořádku. Nic se nám nestalo,“ uklidňoval ji Carter.

Rozsvítil a světlo zalilo trávník před domem i cestu.

Beth seběhla dolů ze schodů a přitom si zavazovala modrý župan.

„Ty máš Joeyho?“ zeptala se zmateně.

„Vem ho,“ řekl Beth a podal jí naprosto klidné dítě. Pokud mohl Carter soudit, Joey to celé považoval jen za výborné dobrodružství.

Carter došel ke dveřím. Žlutý pes už neštěkal, ale slyšel ho za dveřmi oddychovat.

Carter dveře opatrně otevřel. Pes měl na temeni hlavy krev.

Otočil hlavu a podíval se na Cartera.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se ho Carter. Pes byl kříženec, ale z větší části vypadal jako labrador.

Pes chvíli nereagoval, a pak místo odpovědi zavrtěl ocasem.

Carter vyšel ven, dveře za sebou pečlivě zavřel a klekl si vedle psa. „Zachránil jsi mi krk,“ pochválil ho. „Jsi pašák, víš to?“

Pes oddychoval a jen se na něj díval. Neměl obojek ani známku. Vypadal dost zuboženě.

„Předpokládám, že mi nepovíš, jak se jmenuješ,“ pokračoval Carter a nastavil psovi opatrně hřbet jedné ruky.

Pes mu ruku očuchal a dál vyčkával.

„Co bys řekl tomu, kdybych ti říkal Champ? Vadilo by ti to?“

Pes se tvářil, že s tím dokáže žít. Olízl Carterovi pot z prstů.

Carter ho pohladil na čumáku, kde měl vlhkou srst, a podrbal ho na zádech. Ta rána na hlavě bude potřebovat pár stehů.

„Odvedls dobrou práci. Co bys řekl tomu, kdybys přespal uvnitř,“ navrhl Carter a vstal. Otevřel dveře dokořán a postavil se ke straně. V chodbě stála Beth s Joeym v náručí a vypadala zmateně. Neměla tušení, co se děje. Pes váhavě překročil práh a vešel dovnitř, zjevně si nebyl jistý, jestli smí. Carter řekl: „Miláčku, dovol, abych ti představil Champa.“

DESET

Vážený pane al-Kalli.

Ne, to dokonce ani nevypadalo dobře.

Můj milý pane al-Kalli.

Ne, jak by mohl poznat, že to Greer myslí ironicky?

Vážený pane.

Bože, to zní jako dopis z finančáku.

Greer zíral na obrazovku počítače a z pusy mu visela cigareta. Jestli není schopen dostat se přes oslovení, jak chce potom napsat al-Kallimu celý dopis? A jak chce vymyslet, co v tom dopisu vlastně napsat?

Od chvíle, co mu Sadowski řekl, že al-Kalli bydlí v Los Angeles, nepřestal Greer promýšlet všemožné varianty a schémata, jak toho využít. Věděl, že by z toho mohly kápnout pěkné peníze, ale nevěděl, jak se k nim dostat.

Mohl by možná přímo vyrukovat s požadavkem. Nakonec kapitán Greer, kterým tehdy byl, vedl ve velice nebezpečné oblasti misi, která měla za cíl splnit úkol, kterým ho al-Kalli pověřil. A během tohoto riskantního podniku byl on, Greer, vážně raněn. Postižen na zbytek života. To by jistě zasloužilo nějakou další kompenzaci, která přesáhne těch padesát tisíc dolarů, které dostal, aby jimi pokryl náklady. (Zařídil to tak, že dvacet tisíc se rozdělilo mezi vojáky, které vzal s sebou, a protože Lopez se domů nevrátil, ponechal si i jeho podíl.)

V takovém případě by ale spoléhal jen na al-Kalliho štědrost a laskavost. A Greer neměl mnoho důvodů domnívat se, že právě al-Kalli je štědrý nebo laskavý. Tak zaprvé, byl to Arab, zadruhé, Greer toho chlapa v životě neviděl. Všechno, co pro něj dělal, bylo zprostředkováno přes chlápka jménem Jakob, který mu předal potřebné informace a mapu, ale víc nic. Greer měl na lidi, jako byl tenhle Jakob, čuch. To, jak se ten chlap choval, jasně signalizovalo, že by klidně mohl patřit k nějaké tajné službě, jako byla M1, Savak nebo Mossad, a zcela jistě ovládal bojová umění. Když se Greer vrátil zraněný do tábora, tak ještě předtím, než ho letecky přepravili do nemocnice, se tenhle Jakob v táboře objevil a vyzvedl od něj tu záhadnou krabici. Greer ani nestihl zkusit ji otevřít a podívat se dovnitř.

Opřel se do křesla, potáhl z cigarety (jeho matka nesnášela, když v bytě kouřil. Tvrdila, že je alergická, ale on jí na to neskočil) a napadlo ho, že by mohl jít přímo na věc. „Vážený pane al-Kalli, jako kapitán armády Spojených států jsem z Vašeho paláce v Iráku vyzvedl část Vašeho soukromého vlastnictví. Pokud nebudete ochoten doplatit mi částku ve výši…“ Kolik by tak bylo rozumné žádat? uvažoval v duchu. Tisíc dolarů? Pět tisíc dolarů? Nebo snad milion? Kdyby tak jen věděl, co se mu to podařilo pro al-Kalliho zachránit. „…budu nucen vás nahlásit…“ Ale komu? Imigračnímu úřadu? Ministerstvu zahraničních věcí? Nebo magistrátu Los Angeles?

Zatraceně! Greer ani nevěděl, čím přesně by mohl al-Kallimu hrozit. Člověk jako al-Kalli musel stejně mít většinu úřadů pod palcem. A kdyby to obrátil proti Greerovi… Ta mise nebyla v pravém slova smyslu oficiální a schválená. Mohlo by to vést k novému vyšetřování Lopezova zmizení. Lopez nejdřív dostal záznam za nedovolené opuštění jednotky, a když se pak vůbec neobjevil, byl označen za pohřešovaného v akci. Greer mu vlastně statut pohřešovaného zajistil, protože jenom díky tomu mohla jeho manželka dostat vdovské příplatky. Byl hrdý na to, že se o jednoho ze svých mužů tak dobře postaral.

Stránka na svítící obrazovce byla stále téměř prázdná a čekala na nějaký nápad. Greer se místo psaní připojil na internet a podíval se na pár svých oblíbených pornostránek. Potom si řekl, že o tom bude muset ještě trochu popřemýšlet. Copak všichni ti pisálkové vždycky nežvanili, že ty nejlepší nápady na ně přicházejí zničehonic, když pořádně na nic nemyslí?

„Dereku, copak jsem ti neříkala, že si nepřeju, abys to tady dělal?“ ozvala se jeho matka za dveřmi ložnice.

„Dělal co?“ zeptal se Greer a snažil se rukou vyhnat cigaretový kouř ven z otevřeného okna.

„Já ten kouř cítím až sem. Copak nevíš, že jsem na to alergická?“

Greer típl cigaretu a odpojil se, stejně už měl nejvyšší čas vyrazit. Měl ve Westwoodu schůzku se svou terapeutkou.

Už dlouho uvažoval o tom, že by ji pozval na schůzku, ale až do minulého setkání k tomu nesebral odvahu. Neměl tušení, jestli má zájem s ním jít, nebo jestli je prostě hodná na kripla. Řekla, že se s ním sejde v restauraci California Pizza Kitchen, o jejíž existenci neměl tušení. On by ji spíš vzal někam do baru. Ale nebyl už na rande hodně dlouho, tak se možná zvyklosti změnily a teď se chodilo na pizzu.

Ve Westwoodu musel několikrát objet blok, aby sehnal místo na parkování. Rozhodně nehodlal platit nějaké pitomé poplatky v garážích. Takže když dorazil k restauraci, Indira už na něj čekala. Poprvé v životě ji uviděl v něčem jiném než v bílém nemocničním plášti. Měla na sobě černé kalhoty a pruhované triko; v bocích byla širší, než čekal. Zdá se, že ten plášť poskytoval docela dobré krytí. Vypadala ale moc dobře. Přicházel k ní pomalu, aby nebylo moc poznat, že kulhá.

„Vypadáš pěkně žhavá,“ pokusil se o lichotku.

Indira vypadala zmateně. Sáhla si rukou na obličej a řekla: „Ale mně není horko.“

„Chtěl jsem jenom říct, že vypadáš… sexy.“

„Aha, děkuji,“ usmála se Indira, ale Greer měl pocit, že to moc upřímné nebylo.

Možná jí neměl říkat něco takového.

„Půjdeme dovnitř?“ navrhl a podržel jí otevřené dveře. Indira vešla a Greer se rychle podíval, jaký má zadek. Docela široký, ale to mu vyhovovalo. Usadili je u stolu poblíž vchodu.

Objevil se u nich číšník a zeptal se, co by si přáli k pití. Greer si objednal pivo a Indira střik z bílého vína. Číšník odešel a nechal je, aby si v klidu popovídali. Až na to, že oni nevěděli, o čem mají mluvit. Indira seděla tiše a předstírala, že si čte jídelní lístek. Greer přemýšlel, co má říct. Jak to, že na klinice spolu mohli mluvit bez zábran? Tam by hned začal vyprávět o tom, co viděl večer předtím v televizi, nebo o tom, jak hráli Lakers, a čím ho zase jeho matka naštvala. Pravda, Indira ani v nemocnici moc nemluvila a většinu hovoru obstarával on, ale občas se usmála nebo přikývla a Greer si byl jistý, že ho poslouchá a chce, aby mluvil dál. Teď ale nevěděl, čím začít. „Skoro tu nešlo zaparkovat,“ prohodil.

„Ano, ve Westwoodu je to vždy trochu problém,“ přikývla Indira.

„A kdes zaparkovala ty?“

„Nemusela jsem. Přijela jsem autobusem.“

Hm. Možná terapeutky vydělávají ještě míň, než si myslel.

„V Los Angeles jsou autobusy velice pohodlné,“ pokračovala Indira.

„To jsem nevěděl.“

Číšník jim přinesl pití a on se ze svého hned napil. Potom ho napadlo, že měl možná počkat a nabídnout jí, aby si přiťukli. Ale zdálo se, že to Indiře nevadí.

Číšník se zeptal, jestli si vybrali něco k jídlu, ale Greer ho musel požádat, aby přišel až za chvíli. Na jídelní lístek se totiž ještě ani nepodíval.

„Mají tady velice dobrý thajský křehký salát,“ navrhovala Indira.

Greer si byl naprosto jistý alespoň tím, že žádný salát si tady nedá. Byl v pizzerii, tak si hodlal dát pizzu, nebo možná calzone s uzeninou. Zavadil pohledem o vedlejší stůl, u kterého seděl pár mladých studentů. Dívka měla před sebou hromadu nějakého listí a růžičkové kapusty a mladík jedl něco, čemu tady nejspíš říkali pizza. Tenoučká placka se spoustou svinstva, ale nikde žádná paprika nebo pořádný kus salámu. Ten kluk to dokonce jedl vidličkou a nožem.

Číšník se vrátil. Indira si objednala salát a Greer požádal o grilovaný kuřecí sendvič s listy salátu a rajčaty. To už by bylo, aby podělali kuřecí sendvič.

„Co noha?“ zeptala se Indira a Greerovi bylo líto, že se o tom zmínila. Moc si přál, aby toto jejich setkání bylo jiné. Jako opravdové rande. Neměla s ním jednat jako terapeutka a on neměl být pacient.

„Noha je v pohodě,“ odpověděl. Pod stolem ji měl nataženou, aby ulevil bolesti.

„A cvičíš s ní doma?“

Ach bože. „Jasněže jo.“

Opět se rozhostilo nepříjemné ticho. Indira se rozhlížela po restauraci a Greer sledoval její pohled. Restaurace byla plná studentů z UCLA. U stolků seděly mladé ženy, které se smály a povídaly si. Greer sice věděl, že ve skutečnosti nejsou zase o tolik mladší než on, ale měl dojem, že je dělí asi tak milion světelných let. Všichni vypadali tak šťastně a mladě, a sice nejspíš nebyli přímo bohatí, ale chovali se…, jako by peníze pro ně nebyly žádný problém. Vypadali, jako by v životě nezažili nic zlého, a i když mu bylo jasné, že s takovými myšlenkami by mohl klidně skončit na psychiatrii, byl by jim nejraději předvedl něco hrozného, třeba něco z toho, co zažil na „Dálnici do pekla“, jak říkali silnici mezi Bagdádem a hlavním letištěm.

„Takže, co jsi celou dobu dělal?“ zeptala se Indira a uhladila si ubrousek na klíně.

„Tak normálně,“ odpověděl Greer. „Jeden den jsem si byl trochu zastřílet.“ A zatímco jí vyprávěl o střelnici a o svém kámoši Sadowském, v myšlenkách se stále vracel k tomu, co měl skutečně v plánu – k vyděračskému dopisu, který se snažil sesmolit. Skutečně by potřeboval pořádnou radu. Jak tu informaci o al-Kallim přeměnit v zisk? Ale přirozeně to nebylo téma, o kterém by se dnes večer mohl začít bavit s Indirou. I když kdyby jim to spolu vyšlo, tak by třeba později mohl…

Při jídle se nálada trochu vylepšila. Indira mu vyprávěla o tom, jak vyrůstala v Bombaji a jak tam každý druhý rok jezdí na návštěvu za prarodiči. Greer si dal další dvě piva a cítil se příjemně. Postupně dokonce začínal brát na milost ostatní hosty podniku. Možná tady nakonec ani nevyčníval tak, jak si zprvu myslel. Pak mu jedna mladá dívka ve vysokých podpatcích šlápla na nohu.

„Promiňte,“ řekla afektovaně a z jejího hlasu bylo znát, že to nemyslí ani trochu upřímně.

Greer okamžitě zkroutil nohu k podstavci stolu. Cítil se, jako kdyby prsty u nohou vrazil do elektrické zásuvky. Nic neřekl, ale Indira z výrazu jeho tváře poznala, že ho to bolí.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se.

„Proč tu nohu vystrkujete takhle do uličky? Mohla jsem se přerazit,“ obvinila ho dívka.

Greer se na ni ani nepodíval a procedil mezi zuby: „Jestli odsud okamžitě nevypadneš, tak tě vlastnoručně zabiju.“

Dívka se zatvářila pohoršeně. Jedna z jejích kamarádek, která také odcházela, ji vzala za ruku a řekla: „Pojď, Emily, nech ho bejt. Ten chlap je normální blázen.“

„On není žádný blázen!“ vykřikla rozčileně Indira. „Je to veterán armády Spojených států a měly byste se k němu chovat s patřičnou úctou.“

Dívky zůstaly beze slova stát. Ostatní lidé v restauraci na ně zírali.

„To vy mu dlužíte omluvu,“ pokračovala Indira. „A teď jděte.“

Dívky vyrazily ke dveřím, jen jedna se po nich ještě pohrdavě koukla. Indira jí věnovala mrazivý pohled.

Greer nevěřil vlastním očím a uším. Z Indiry se během vteřiny stala lvice, která s řevem chránila lvíče.

„Jsem v pohodě,“ řekl, aby uklidnil situaci. „O nic nešlo.“

Indira se otočila zpátky k němu a sklopila oči. Začala se plně věnovat salátu a pití. Představení skončilo a ostatní hosté se také pustili do jídla.

Greer si pod stolem nohu opatrně masíroval, takže po chvíli pocit, že jím probíjí elektřina, pominul. Páni, nikdy by nečekal, že kvůli němu Indira takhle vybuchne. Vždycky se dokonale ovládala. Ale pod tou maskou skrývala oheň, to bylo jisté.

Indira se omluvila a šla na toaletu.

Greer rychle zalovil v kapse a vytáhl balíček se soukromými zásobami prášků na bolest. V balení zbyly už jen dvě tablety. Bude muset skočit za Zekem do Modré bažiny. Rychle si je obě strčil do pusy a zapil je zbytkem piva.

Indira se vrátila a Greer hodil na stůl pár bankovek.

„To ne,“ protestovala Indira. „Já za sebe zaplatím.“

„Ale no tak,“ uklidňoval ji Greer. „To je to nejmenší, co můžu pro svého veřejného zastánce udělat.“

„Neměl bys platit za oba,“ trvala na svém Indira.

Ale Greer se prostě zvedl ze židle a Indira to vzdala.

„Tak děkuji,“ řekla.

Greer přikývl a vyrazil ke dveřím. Venku na ulici byla spousta lidí. Byl horký večer a před dvěma starými westwoodskými biografy se širokoúhlou projekcí se po chodníku táhly fronty jako had.

„Nechtěla bys jít do kina?“ zeptal se Greer, na kterého už drogy začaly pozitivně působit.

„Ani ne. Půjdu na autobus na Gayley.“

„Prosím tě, proč bys chodila na autobus. Odvezu tě domů,“ prohlásil Greer.

Indira chtěla zase protestovat, ale Greer se prostě otočil a zamířil k autu. Jen doufal, že nenechal na sedadle ležet nic nevhodného. Když dorazili k autu, zjistil, že nejde o nic horšího než papír, ve kterém byl zabalený hamburger, a pár letáčků z nějakého striptýzového baru. Rychle to všechno odhodil na zadní sedadlo.

Indira bydlela u rodičů na západní straně Los Angeles. Rodina vlastnila bungalov na malém pozemku, před kterým na betonovém plácku, kde pravděpodobně kdysi býval trávník, parkoval bílý van s nápisem ELEKTRIKÁŘ – OPRAVY A INSTALACE po obou stranách.

„Tvůj táta je elektrikář?“

„V Bombaji byl stavební inženýr.“

Ve všech oknech v domě bylo rozsvíceno a ven bylo slyšet rádio.

V duchu přemýšlel, co by měl teď udělat. Ani jako teenager na rande moc často nechodil. Stýkal se spíš s holkama, které poznal na pláži a se kterými se vyspal pod věží pobřežní hlídky. Později pak vyhledával služby profesionálek; kdyby teď byl s jednou z nich, měli by už nejspíš všechno za sebou.

Posunul řadicí páku na parkování a chtěl se k Indiře naklonit. Indira ale poznala, co má v úmyslu. Položila ruku na kliku a couvla před ním.

„Mockrát děkuji za večeři, kapitáne.“

Kapitáne? To bylo špatné znamení.

„Ale teď už musím domů.“

Greer se stáhl. Prášky ho naštěstí udržely v dobré a smířlivé náladě. „Takže nechceš…?“ zeptal se, ale ani otázku nedokončil. Pokrčil rameny, jako že se tedy nedá nic dělat. „To je dobrý.“

„Uvidíme se příští týden na terapii.“

Greerovi se zdálo, že se Indira zničehonic chová hrozně formálně. Jako kdyby si znovu oblékla svůj bílý plášť.

Vystoupila z auta a Greer se za ní díval, dokud neotevřela dveře domu. Zvuk rádia zesílil. Do háje. Napadlo ho, že nakonec nejspíš skutečně byla hlavně terapeutka, která chtěla být hodná na kripla. Chtěla, aby trénoval i sociální dovednosti.

Tak ať. Klidně. Však on má kam jít.

Dvakrát prošlápl plyn a motor zařval. Ohlásil tak svůj odjezd. Vyrazil do Modré bažiny.

Když tam dojel, všechna parkovací místa byla obsazená. Greer ale vytáhl svou průkazku invalidy, pověsil ji na zpětné zrcátko a zaparkoval na vyhrazeném stání. Normálně se s tou průkazkou nerad ukazoval, ale při takovýchto příležitostech se docela hodila.

Uvnitř zářily reflektory a nasvěcovaly pódium s tyčí, u které tančila černovláska s krátce střiženými vlasy a na sobě měla tanga. Greerovi pár vteřin trvalo, než se oči přizpůsobily ostrému světlu. Pak poznal, že ta žena je Ginger Lee, Sadowského přítelkyně. Byla napůl Korejka nebo Číňanka nebo něco takového a Greer často myslel na to, jak se to asi slučuje se Sadowského názory na kohokoli, kdo nebyl bílý.

Zeke u baru zrovna někomu čepoval pivo. Když spatřil Greera, přikývl a Greer se vydal k němu.

„Tak co to bude?“ zeptal se Zeke.

„Dám si dvojitýho Jacka Danielse,“ objednal si Greer. „A trochu toho, co jsem měl minule,“ dodal.

„A jak velkou trochu?“ chtěl vědět Zeke.

Greer nakoukl do peněženky a řekl: „Asi tak za stovku.“

Zeke mu nalil pití a do dlaně mu vložil malý balíček. „Minulej tejden jsme s týmem vyhráli v semifinále.“

„Fakt?“ Zeke byl vysoký blonďatý volejbalista, který si přivydělával jako barman a drogový dealer jen do doby, než se mu začnou sypat velké peníze ze sportu.

„Jo. Měl by ses přijít podívat na finále. Hrajeme na pláži v Santa Monice.“

„Tak to určitě dorazím.“

„Vážně bys měl. Měl bys vobčas vylízt ven na slunce, dostat do sebe trochu vitaminu D. Vitamin D je dobrej na kosti.“

Co se to děje? pomyslel si Greer. Proč se sakra dneska večer každej tak děsně zajímá o jeho zdraví. „Je tu Sadowski?“

„Ještě jsem ho tu neviděl.“ Někdo u baru si objednal Černýho Rusa a Zeke se musel vrátit k práci. Greer se na stoličce otočil, aby měl výhled na Ginger. Ta zrovna byla hlavou dolů a nohy v černých lodičkách s vysokým podpatkem měla obtočené kolem tyče. Jak to dokáže? Z reprobeden řval Prince „1999“ a pódium bylo poseté zmačkanými bankovkami. Greer ten trik dobře znal. Každý chtěl vypadat jako pořádný chlap, ale nikdo nechtěl moc utratit. Proto se bankovky zmuchlaly – byly to většinou dolarovky, maximálně pětidolarovky –, hodily se té holce a pak každý jen doufal, že mu bude věnovat trochu osobnější pozornost dřív, než si všimne, jakou hodnotu bankovka má.

Greer se cítil dobře a napadlo ho, že trocha osobní pozornosti je možná přesně to, co potřebuje.

Usrkl pití a vzpomněl si na Indiru. To absolutně nikam nevedlo. Co taky čekal? Pak chvíli myslel na Ginger, která se zrovna shýbala a sbírala peníze z podlahy. Když odešla, přišla na jeviště další dívka v červenomodrobílých bikinách a Greer začal myslet na al-Kalliho. Jak ho jen donutit, aby mu zaplatil?

„Ahoj Dereku,“ pozdravila ho Ginger, která si sedla na barovou stoličku vedle něj. Vůbec ji neviděl přicházet.

„Viděl jsi moje vystoupení?“ zeptala se.

„Skoro celý,“ řekl. Na sobě měla zdobený top bez ramínek a černé vykrojené spodní kalhotky.

„Cos říkal tý nový muzice?“

„Prince je starej.“

„Myslím nový k mýmu vystoupení. Já tyhle zpěváky považuju za dost retro.“

Greer chvíli přemýšlel, kolik asi Ginger může být. Devatenáct? Dvacet? „Určitě s tím prorazíš.“ V tom oblečení, pokud se to tak vůbec dalo nazvat, vypadala skvěle. Jak mohla taková holka skončit zrovna se Sadowským?

„Nechceš mi koupit něco k pití?“

Greer si odfrkl. „Co kdyby sis něco koupila sama, za ty prachy, cos vybrala na jevišti?“

Ginger zvedla prst a přivolala Zeka. Ten jí přinesl sklenici něčeho zeleného.

„Stan tady není,“ oznámila.

„To jsem si všiml.“

„Dneska přijde pozdějc. Až bude mít po šichtě.“

Kdyby jen Sadowski nebyl takový idiot! Greer by s ním mohl probrat tu záležitost s al-Kallim. Ale dobře věděl, že jediné, co by mu Sadowski byl schopen doporučit, je unést toho chlápka a žádat výkupné.

„Nechceš jeden taneček?“ zeptala se Ginger a kývla hlavou směrem k místnosti, kam si tanečnice vodily zákazníky, kterým se věnovaly intenzivněji.

Greer se na ni zamračil. „Co by tomu asi řekl Stan?“

„Co by měl říkat? Je mu to jedno,“ pohodila hlavou Ginger a olízla hranu své skleničky. „Má jediný pravidlo. Musí to bejt běloch.“

„A co na to říká místní vedení?“ zajímal se Greer. Rozhlédl se po sálu. Nejmíň polovina mužů tady by takové kritérium nesplnila.

„No a co? Dělám si stejně, co chci.“

Možná se se Sadowským k sobě vážně hodili. Ginger mu položila ruku na koleno.

„Udělám pro tebe něco zvláštního,“ nabízela. „Ostatní chlápci se mě nesměj dotknout, ale tebe nechám.“

Přejela mu rukou po stehně. „Tak co na to povíš?“

Co na to poví? Poprvé za hrozně dlouhou dobu Greer cítil ve stehně něco, co nebyla bolest. Kopl do sebe zbytek pití. Ginger roztáhla prsty a nechala je propadnout jeho rozkrokem.

Už neřekla ani slovo. Možná věděla, že už nemusí. Slezla ze stoličky, vzala Greera za ruku a aniž se ohlédla, vedla ho, tak jak se vodí kůň za otěže, dozadu do modré místnosti. U vchodu z třásní ze stříbrné fólie stál svalovec s rozpisem. Nahlásil cenu a zapsal je. Potom Ginger Greera odvedla k velkému ušáku vzadu v rohu. V místnosti byl ještě jeden zákazník, který už byl obsluhován. Hrála tu pomalá tlumená hudba. Muži tu platili za trochu soukromí a za romantiku.

Ginger laškovně natlačila Greera do křesla. Bylo poznat, že zapadla do známé role. Dlaněmi mu přejela po hrudníku a přes ramena. Rozepnula mu vrchní knoflík košile. Greer dobře znal pravidla, takže se nehýbal, seděl v křesle a ruce měl položené na područkách.

„Uúúú,“ zavrněla, jako kdyby ho viděla poprvé v životě. „Ty jsi tak… sexy. Mám dojem, že hned teď se udělám, a to jsme ještě ani nezačali.“

Greer si opřel hlavu o opěrku. Čalounění bylo stále ještě teplé po předchozím zákazníkovi.

„Nemáš na to taky chuť?“ šeptala a nakláněla se k němu tak blízko, až mu rty zavadila o jeho. Greer se v duchu ptal, jestli je tohle součást toho zvláštního zacházení, které mu přislíbila. Ucítil na rtech sladkou chuť. Nejspíš zbytek toho zeleného pití, které si předtím dala.

„Jo, to mám,“ řekl, aby nekazil hru.

„To je dobře, protože chci, aby se nám to povedlo zároveň.“

Greer se v duchu ptal, jestli na tohle vůbec někdy někdo mohl naletět. Měl v sobě několik panáků a v krvi mu kolovalo ještě dostatečné množství drog, ale stejně si velice dobře uvědomoval, že to celé je jenom hra. Ginger se tváří otřela o jeho obličej. „Ach, máš tak drsnou tvář,“ vzdychla Ginger. „Mám ráda drsňáky.“ Potom si začala pohrávat s jeho uchem. Vzala mu lalůček mezi zuby a krátce za něj zatáhla.

„Tomu říkám můj Mike Tyson,“ zahuhňala se.

Greer se musel usmát. Proti své vůli začal té hře podléhat. Ginger měla malé pevné tělo a uměla ho používat. Dlouhými nehty nalakovanými různými barvami ho škrábala na předloktí. Měla teplý dech a lepkavé rty. V místě, kde rozevřela jeho košili, mu vlepila další polibek. „Vážně mě moc vzrušuješ, Dereku,“ řekla. „A ty to víš, viď že jo?“

Na chvíli ho to zmátlo. Podle pravidel téhle hry neměla vyslovit jeho jméno. Zrovna si zvykl na to, že to na něj hraje, a přestalo mu to vadit, a ona to hned musela posunout na osobnější úroveň. Přál si, aby k tomu nedošlo.

„Tohle jsem chtěla udělat od prvního okamžiku,“ pokračovala. „Hned jak tě sem Stan poprvé přivedl.“

Znovu ho políbila, tentokrát o něco níž. Potom se otočila zády. Zadek napínal černou látku spodního prádla. Vrtěla mu jím přímo před očima. Měl sto chutí natáhnout ruku a chytit ji, ale znal pravidla.

Byla přetočená v pase, pohupovala zadkem a dívala se dozadu na něj. „Chceš si sáhnout?“ zeptala se.

Greer nemusel odpovídat.

Střelila pohledem ke vchodu – svalovec tam právě mluvil s někým, kdo stál venku – a pak povytáhla látku kalhotek tak, že jí zbyl jen tenký pruh látky uprostřed. „Tak si sáhni,“ povzbuzovala ho.

Greer zvedl ruku a přitiskl jí dlaň na jednu půlku. Kůži měla hladkou a napjatou. Ginger mu tlačila zadkem proti ruce a v tu chvíli se Greer podíval ke dveřím.

V nich stál Sadowski, stále ještě se bavil s ostrahou a sledoval, co se uvnitř děje. Když se jejich pohledy střetly, Sadowski se zasmál, ukázal mu vztyčený palec a pokračoval v hovoru.

Greer měl dojem, že teplota jeho těla rázem poklesla o deset stupňů. Pustil Ginger, ta se otočila a sedla si na područku křesla. „Říkala jsem ti, že mu to nevadí.“ Sklonila se k němu a dodala: „Jsi přece bílej, ne?“

Ano, v tom měla pravdu. Ale Greer se nedokázal na Ginger znovu soustředit, dokud Sadowski nezmizel z dohledu. Od Iráku už uběhlo spoustu času, ale stejně měl dojem, že právě zradil jednoho ze svých vojáků. I když tomu vojákovi to bylo očividně úplně jedno. Ginger nejspíš vycítila, že jeho zájem ochabl, a snažila se dvakrát tak usilovně.

Greer ji nechal dělat její práci, ale v myšlenkách už byl někde jinde. Vrátil se k té záležitosti s al-Kallim, a najednou ho napadlo, co by měl udělat. Ze všech lidí mu zrovna Sadowski vnukl ten nápad.

Musí jít zpátky na hlídku!

Proč si dělal hlavu s tím, co napsat do dopisu a o co žádat? Copak se v armádě nic nenaučil? Především musí obhlídnout terén. Je potřeba poznat nepřítele, zjistit, jakou má výzbroj. Pak je možné přijít na to, jak ho porazit. Možná dokonce přijde na to, co bylo v té zatracené bedně, kterou pro něj zachránil. A když měl v tomhle jasno, když měl plán, jakkoli byl ještě mlhavý, byl konečně schopen soustředit se i na to, co měl přímo před nosem.

„Máme pro sebe jen tuhle písničku,“ varovala ho Ginger. „Jinak bys musel zaplatit ještě jednou.“

Greer rozhodně nehodlal platit víc, než bylo nutné.

JEDENÁCT

„Přijel pan al-Kalli,“ oznamovala nadšeně paní Cabotová, která strčila hlavu do Bethiny kanceláře. „Ostraha mu právě ukazuje horní patro.“

Beth právě telefonovala s Robin, která jí oznámila, že Joey spořádal dvě plné misky jablečné přesnídávky. Okamžitě začala předstírat, že se jedná o pracovní hovor. Přikývla a vážným hlasem Robin řekla: „To je velice zajímavé. O té akvizici bych pak chtěla znát všechny podrobnosti.“ Robin byla na podobné zvraty v konverzaci zvyklá, takže Beth nemusela mít strach, že by ji vyděsila. „Mohla bych vám zavolat ještě později? Děkuji vám mnohokrát.“

Zavěsila a zeptala se: „A má s sebou tu knihu? Ten bestiář?“

„Proč by sem jinak asi jezdil? Jste připravená?“ odsekla Cabotová.

Beth chvíli přemýšlela, kam tou otázkou míří. Iluminovaným rukopisům se vedle dalších věcí věnuje už deset let. Jestli by to nemělo stačit, pak…

„Myslím, že ano,“ řekla nakonec. A potom, aby ukázala trochu úsilí, zvedla ze světlého stolu několik monografií a přesunula je na okenní parapet. Pohledem zavadila o horkem rozpálená auta, která se venku hnala po dálnici.

„Neměli bychom přivolat i někoho z našich konzervátorů?“ zeptala se paní Cabotová nervózně.

„Snad to ještě chvilku vydrží,“ uklidňovala ji Beth a ještě stáhla žaluzie, aby sluneční světlo nedopadlo na listy rukopisu.

Cabotová našpulila nesouhlasně ret. Ale to už bylo příliš pozdě. Na chodbě se ozvaly blížící se kroky a hlasy.

Beth si stoupla vedle svého stolu. Al-Kalli se nejdřív zastavil u paní Cabotové a pozdravil se s ní. Tentokrát na sobě měl smetanový oblek s rudým kapesníčkem v náprsní kapse. Jeho doprovod v černém obleku stál hned za ním a v rukou držel těžkou, starobyle vyhlížející kovovou krabici.

„Nechcete si to odložit?“ zeptala se Beth a ukázala na volnou plochu na svém stole. „Vypadá to dost těžké.“

Muž počkal, až co řekne al-Kalli . „Ano, Jakobe, můžeš to položit.“

Jakob došel ke stolu a nesmírně opatrně na něj krabici odložil. I tak se ale ozvalo hlasité žuchnutí. Krabice byla stále obepjatá zrezivělými pásy. Beth krabici podle své zkušenosti s podobnými kousky odhadla jako přibližně tisíc let starou. Jakob tiše ustoupil až ke dveřím. Al-Kalli se otočil k Beth: „Vidíte, přesně, jak jsem slíbil,“ řekl a přes stůl si s ní potřásl rukou. Kůži na ruce měl suchou a hebkou jako hedvábí. Usadil se do jednoho z křesel pro návštěvy. Před usednutím si pečlivě povytáhl nohavice kalhot. Cabotová k Bethině úžasu okamžitě zaujala místo vedle něj.

„Chtěl jsem se podívat, kde ten svůj poklad zanechám,“ vysvětloval a pohledem přejížděl Bethinu kancelář. „Tady pracujete?“

„Ano, tady také,“ odpověděla Beth a také se posadila. „Vědecká knihovna je v budově institutu na druhé straně náměstí. A konzervační práce probíhají v takzvané Východní budově.“

„Tolik různých budov,“ prohodil al-Kalli .

„Ano,“ připustila Beth. „Gettyho muzeum může být na první pohled dost komplikované pracoviště.“ V duchu vzpomínala na to, jak ji zde představovali a jak se musela naučit, kde v té změti různých galerií a pavilonů jsou které sbírky. Muzeum tvořilo rozsáhlý komplex.

„Ale Zvířata z ráje komplex neopustí?“ ujišťoval se al-Kalli.

Jeho výslovnost Beth připomínal Rexe Harrisona na starém albu s písničkami z My Fair Lady. „Ne, nedáme knihu z ruky. Bude stále tady – v pořádku a v bezpečí.“

Zdálo se, že ho to uspokojilo, ale Beth už nebyla schopna dále tlumit své vzrušení.

„Mohla bych?“ zeptala se a ukázala na stále ještě uzavřenou, ale už odemčenou krabici.

„Už jsem myslel, že se nikdy nezeptáte,“ podotkl al-Kalli s úsměvem.

Beth uvolnila sponu a na její čistý stůl odpadlo pár kousků rzi. Potom nadzvedla víko. Krabice byla uvnitř vyložena rozpadajícím se rudým sametem. Uvnitř ležela ta nejúžasnější kniha, jakou kdy v životě viděla, a že jich viděla už stovky. Krabice musela být vyrobena přímo pro ni.

Zarazila se, zdráhala se té krásy i jen dotknout. Al-Kalli její užaslé váhání potěšeně sledoval.

„Tak ji přece vyndejte,“ pobídl ji.

Beth neřekla ani slovo, ale vsunula ruce do krabice a opatrně a uctivě z ní knihu vyňala. I kniha sama byla velmi těžká a nebylo divu. Když ji Beth vytáhla na světlo – bože, ta musí mít nejmíň dvanáct kilo, pomyslela si –, skvěle vypracované a vykládané desky se zatřpytily, jako kdyby se zaradovaly, že je konečně znovu někdo obdivuje.

Jakob tiše došel ke stolu, vzal krabici a dal ji stranou. Beth knihu položila na stůl.

Desky většiny rukopisů byly vyrobeny z kůže a z pergamenu, ale tyto byly mnohem vzácnější. Byly ze slonoviny. Ani z velrybí kosti ani z mrožích klů, které prozradí máslová žluť a hrubší struktura, ale z pravé slonoviny. Byla téměř bílá a velice hladká. Ve starověku to byl jeden z nejjemnějších materiálů vůbec. Jen jedinkrát Beth viděla desky, které se krásou a dokonalostí blížily této. Tehdy šlo o Psalterium Latinum, které patřívalo Melisandě, manželce hraběte z Anjou, který se po smrti svého tchána ve dvanáctém století stal jeruzalémským králem.

Ale tato kniha byla ještě krásnější. Psalterium bylo zdobeno granáty a tyrkysy. Zvířata z ráje však byla zdobená temně modrými safíry a třpytivými rubíny. Drahokamy byly umístěny ve čtyřech rozích knihy a uprostřed šesti kruhů, které tvořily hlavní část zdobení. V každém kruhu pak byl vyřezán nesmírně složitý obraz zvířete. Gryfové, gorgony a draci. Beth by je musela zkoumat mnohem podrobněji, aby přišla na to, co který obraz představuje. V samém středu desek byl ještě jeden kruh, vyřezaný spirálovitě, a v něm byl obraz ptáka, který na první pohled připomínal páva s doširoka rozevřeným ocasem a hrdě zvednutým zobákem.

„Ach, to je nádherné,“ vydechla paní Cabotová. „Mám dojem, že mi někdo říkal, že vaše rodina má v erbu páva,“ dodala.

„To je pravda,“ přikývl al-Kalli, ale oči ani na okamžik nespustil z Beth. „Až na to, že tohle není páv.“

Tolik už Beth prozradily plameny, které tančily ptákovi u nohou. Toto byl bájný fénix. Pták, který nikdy neumírá, neboť v okamžiku, kdy sám vzplane na pohřební hranici, se znovu zrodí z vlastního popela.

„Podle toho, co vím o vaší rodině, je fénix dost výstižný,“ poznamenala Beth stále ještě pohlcená krásou desek knihy. „Pokud je mi známo, al-Kalliové přežili dlouhá staletí mnohdy ve velmi těžkých podmínkách.“

„Ano, dá se to tak říct,“ připustil Mohammed, i když v jeho hlase zaznělo překvapivě něco jako pochybnost, nebo snad rezignace. „A tato kniha přežila spolu s námi.“ Odkašlal si a podíval se přímo na Beth. „Proto je tak strašlivě důležité, aby ta kniha byla zrestaurována… a opravdu kvalitně přeložena.“

„Taková kniha byla jistě přeložena už dříve,“ vložila se do hovoru znovu paní Cabotová.

„To byla,“ přikývl al-Kalli, ale ani se nenamáhal podívat se jejím směrem. „Ale ty překlady nebyly spolehlivé. Latina je náročná, text je hodně vybledlý a ten zvláštní rukopis rozluštění často ještě ztěžuje.“

Beth knihu ještě neotevřela, takže se k rukopisu vyjádřit nemohla. Ale chtěla al-Kalliho nějak uklidnit. „Máme tady ty nejmodernější počítačové programy,“ vysvětlovala. „Dokáží naskenovat malé úseky textu, rozluštit je a pak tu informaci přenést na zbytek textu. Takže v okamžiku, kdy víme, jak který autor píše jednotlivá písmena, počítač to potom dokáže vyhledat a identifikovat i ve zbylém textu. Umí poznat i celé slovo nebo nějakou součást, kdykoli se v textu objeví.“

„A jak dlouho může takový proces trvat?“ zeptal se al-Kalli s naléhavostí, která Beth poněkud překvapila. Ta kniha přece byla stará tisíc let, tak k čemu najednou ten spěch?

„To záleží na spoustě faktorů,“ začala Beth opatrně. „Ale počítám, že by to mělo být hotové za pár týdnů.“

Myslela si, že ho tou informací potěší, ale zůstal zamračený, a dokonce se zeptal: „Dřív by to nešlo?“

„Možná ano,“ odpověděla. Už bylo jasné, že tenhle fascinující a lákavý projekt má také svůj nepominutelný politický rozměr. Al-Kalli nebude zrovna jednoduchý klient. „Každý krok ale musíme provádět s maximální opatrností. Třeba jenom tato vazba,“ Beth nadzvedla přední stranu knihy, „je tak mimořádně křehká a vzácná.“

„Ale samozřejmě,“ přidala se paní Cabotová. „Je vykládaná tolika nádhernými drahokamy.“

„Nejde jen o to,“ zarazila ji Beth. „Něco takového – odborně tomu říkáme bohatá vazba – najdeme jen naprosto výjimečně přímo na původním rukopisu, ke kterému patřila.“

Paní Cabotová byla zmatená. Iluminované rukopisy nebyly zrovna její silnou stránkou. Ale Beth z výrazu al-Kalliho tváře usoudila, že on o svém rukopisu Zvířata z ráje leccos ví. Kromě toho měla dojem, že mu dělá docela dobře, když může poslouchat její nadšený výklad. „Tyto desky mívaly tak nesmírnou hodnotu, že je písaři často používali několikrát,“ pokračovala Beth. „Odstranili je z dřevěných desek, které fungovaly jako výztuha, a připevnili je zase k novému dílu. Tyto desky jsou ale připevněné nejen k dřevěné podložce, ale i k samotnému korpusu knihy. Jen tento fakt z toho díla činí téměř zázrak.“

Al-Kalli se pousmál. Rád poslouchal tak fundovanou chválu odkazu jeho rodiny. „Tak se do toho dejte a otevřete ji.“ A Beth, která se cítila asi jako malé dítě na Štědrý večer, ji otevřela.

Ačkoli si dlouhá staletí nepochybně vybrala svou daň, kniha i tak vypadala skvěle. Inkoust poněkud vybledl a i barvy už byly tlumenější, listy pergamenu byly svraštělé a popraskané, ale Beth ještě nikdy v životě neviděla tak plnou, energií nabitou a originální práci. Opatrně otáčela list po listu a pergamen jí praskal v prstech. Čas od času ucítila drobounké zrnko písku… drsnou připomínku mezopotámského původu knihy.

Text byl napsán zlatým inkoustem na podkladu, který měl původně pravděpodobně barvu královského purpuru, z něhož však do dnešní doby zbyla jen velice vybledlá levandulová. Písmo bylo tak husté a komplikované, že Beth bez podrobnějšího zkoumání nedokázala rozeznat víc než jen pár slov. Ale z toho, co viděla, si okamžitě potvrdila svůj názor, že kniha pochází z jedenáctého nebo maximálně dvanáctého století. Styl odpovídal karolinské iluminaci, nazvané podle císaře Karla Velikého, a gotické iluminaci, která se v západní Evropě rozšířila později. Dokonce i s pomocí té nejmodernější počítačové techniky, kterou mělo Gettyho muzeum k dispozici, bude rozluštění tak zhuštěného a drobného písma – velká část textu byla kromě toho propletená s iluminacemi, nebo jimi přímo překrytá – vyžadovat extrémní nasazení a hodně času. Beth bylo jasné, že al-Kalli nebude rád.

„Už jste někdy něco takového viděla?“ zeptal se se zatajeným dechem al-Kalli, který se neudržel a ze svého křesla se naklonil, aby na knihu viděl. Beth zachytila vůni jeho drahé kolínské.

„Ano,“ přiznala jako opravdová profesionálka. „Připomíná mi to Vídeňský korunovační evangeliář a také Xantenský evangeliář v Bruselu.“

Al-Kalli se zatvářil zhrzeně a Cabotová vypadala dost nakvašeně.

„Ale tohle je, mohu-li to tak říct, přinejmenším mnohem dokonalejší.“

Jak al-Kalli, tak Cabotová se trochu uklidnili.

„A co mě na tom skutečně uchvátilo, jsou samotné iluminace,“ pokračovala Beth, která už spíš přemýšlela nahlas. Sama si na ně teprve musela utvořit názor. Nevypadaly jako nic, co už by dřív viděla, alespoň ne z této doby. Řada rukopisů v sobě obsahovala iluminace, které byly až matematicky přesné. Tyto však byly odvážné, mnohem osobitější. Střídaly se v nich výrazné barevné plochy a zvířatům, která zobrazovaly, propůjčovaly nádech života, skutečnosti a pohybu.

Což bylo opravdu působivé, pokud uvážíme, že se jednalo o bestiář, tedy o seznam mytických tvorů, které nikdy nikdo neviděl.

Beth otočila další těžkou stránku knihy a střetla se se zlověstným pohledem mantichory – bájného stvoření s hlavou muže, tělem lva a šupinatým ocasem hada. Na většině vyobrazení bylo toto stvoření zachyceno staticky – často obklíčené skupinou stejně statických lovců. Ale zde ne. V této knize byla mantichora namalována v pohybu, jak seskakuje z palmy s hlavou obrácenou ke čtenáři. V jejích drápech spočívaly zbytky kořisti zalité šarlatovou barvou. Nejspíš se jednalo o velblouda. V takto starém rukopisu byl tak živý obraz skutečně velkou vzácností. Většina maleb z té doby pocházela z per mnichů, kteří obkreslovali jeden od druhého ze starších verzí. A dokonce i když kreslili nějaké skutečné zvíře, které mohl umělec na vlastní oči vidět – krokodýla, velrybu nebo slona –, i tak býval výsledek velmi neživý.

V této knize ale byli mantichora, chiméra – kozel plivající oheň s ocasem hada –, jednorožec – kůň s rohem nosorožce –, zobrazeni s takovou zručností a natolik expresivně, že to překonávalo všechno, co z té doby pocházelo.

Beth dokonce napadlo, že iluminace působí tak skutečně, jako kdyby je malíř mohl ztvárnit podle živé předlohy.

A také to řekla nahlas.

Cabotová zářila. Byla nadšená, že Beth chválí majetek jejich hosta. Al-Kalli se však neusmál. Nepohnul se a ani jinak nezareagoval. Jeho chování bylo poněkud matoucí. Podíval se na Beth a zdálo se, že se mu v hlavě točí tolik pocitů, tolik myšlenek, že není schopen vybrat jenom jednu a formulovat ji. Zdálo se, že se v myšlenkách přenesl někam daleko…, možná kamsi do pouště, kde jeho rodina bydlela – a kde vládla celá dlouhá staletí.

„Bude mi velkou ctí pracovat na této knize,“ prohlásila Beth. „Je prostě velkolepá.“

Al-Kalli neřekl nic ani teď, jen se na Beth záhadně usmál.

Když pak knihu opatrně oběma rukama zavřela, ve světle lampy se na jejím stole zatřpytil jemňounký bílý písek. Beth by si nejraději schovala i ten. Patřil k té knize. Měla dojem, že podobně jako zvířata na iluminovaných stránkách i on pochází z míst starých jako sám ráj.

DVANÁCT

Mělo to přesně tu karnevalovou atmosféru, kterou Carter čekal a které se děsil. Gunderson pustil prohlášení do tisku a L. A. Times (spolu se všemi ostatními) bez okolků přetiskly zprávu o nálezu lidského předka v asfaltovém jezírku La Brea. Prvního člověka, který tam byl objeven od nálezu z roku 1915. Veřejnost to oslovilo.

Když dnes Carter zvedl z jámy číslo 91 hlavu, spatřil nad sebou celé tucty tváří nalepené na plexisklo vyhlídkové terasy. Všichni čekali, že uvidí, jak z neoznačeného hrobu vyzdvihnou tu strašlivou kostru jejich předka. Ostraha je čas od času poslala dál, aby uvolnili místo další skupině, ale proud tváří neřídí. Carter si všiml, že Rosalie a Claude – jeho dva nejspolehlivější kolegové, jsou z toho zájmu dost v rozpacích. Na druhou stranu Miranda si novou situaci vysloveně užívala. Gunderson přistoupil na Carterův návrh, že by se o slávu měli s mladou a nadějnou paleontoložkou podělit, a z Mirandy se přes noc stal kříženec mezi Paris Hiltonovou a zapálenou vědkyní. Na sobě měla khaki šortky se spoustou zipů a kapes a tričko bez rukávů s nápisem VÝZKUMNÝ TÝM JÁMA 91. Carter se v duchu ptal, kde mohla takové tričko sehnat. Na nohou měla těžké černé boty, které zdůrazňovaly její dlouhé opálené nohy.
Pravidelně se zakláněla, aby si teatrálně otřela pot z čela, a pohledem přitom přejela terasu plnou obdivovatelů.

Nejvěrnějším pozorovatelem byl pravidelný návštěvník – indián, kterému ostraha dala přezdívku Geronimo. Zíral na ně při práci celé dopoledne a jeho rty se pohybovaly. Zdálo se, že neslyšně zpívá nějakou píseň.

„Kdybych věděla, že budu v televizi, držela bych dietu,“ posteskla si Rosalie a mrskla do kyblíku další hrst plnou břečky.

Claude se zachechtal a řekl: „A já bych si koupil příčesek.“

„Nebudu vám nic nalhávat,“ dobíral si je Carter, který si právě otřel dlaň o hranu kbelíku, „teď jsou z vás všech celebrity a nepřipadá v úvahu, že byste se kdy mohli vrátit ke svým starým životům.“

Zpravodajská stanice sem skutečně den předtím vyslala tým. Slezli i s kameramanem dolů do jámy a tam natočili pár spontánních záběrů, jak Carter a jeho skupina kopou hluboko v úseku, kde byly nalezeny lidské kosti. Aby bylo vyzdvižení urychleno, byla přijata mimořádná opatření. Carter zjistil, že když je to nutné, nějaké volné fondy se vždycky najdou. Jako první Carter nechal nainstalovat tenké ocelové desky, které příslušnou část jámy oddělily od zbytku. Desky byly zapuštěny na všech stranách do hloubky přes tři metry, a ačkoli zabránit tomu, aby sem asfalt pronikal spodem, možné nebylo, alespoň povrch byl tímto způsobem zabezpečen.

Gunderson osobně zajistil několik silných hadic napojených na výkonnou turbínu, která hlasitě vrčela na trávníku za jámou a odsávala z místa nečistoty a okolní kamenitou a bahnitou půdu. Carter proti takovému postupu vehementně protestoval. Obával se, že by odsátý materiál mohl mít pro nález velký význam, ale Gunderson ustoupil jen částečně. Chtěl mít svou kostru odkrytou teď hned. Proto souhlasil s tím, že odsátou zeminu budou ukládat do objemné nádrže, která byla předem očištěna horkou párou. Carter by nad tím nejraději brečel zlostí, ale přiměl se chovat prakticky. Tohle byl přelomový nález a pokud nechce dopustit, aby mu ho Gunderson ukradl a předal ho nějakému neumětelovi, který ho nevědomky úplně zlikviduje, bude muset přistupovat na podobné kompromisy.

Nic takového ale neměl v povaze, a proto se snažil na ty hadice myslet co nejméně.

„Myslíš, že už budeme moct začít odlévat sádru?“ zeptala se Miranda bezelstně. Hrabání asfaltu bylo zajímavé a fotogenické jen po určitou dobu. Časem omrzelo. Když byly zkameněliny odkryty, dalším krokem bylo zalít je do sádry, která je při vyzvedávání chránila před poškozením.

Ale na to si budou muset ještě nejméně několik dní počkat. „To ještě ne,“ odpověděl Carter. „Předtím budeme muset odstranit ještě mnohem víc asfaltu.“

Miranda si nahlas odfrkla.

„Až se k nim dostaneme, musíme odhadnout, do jaké hloubky sahají. Pak budeme muset odrýt všechno, co je okolo.“

Miranda se zatvářila ještě zhrzeněji.

„A potom můžeme začít uvažovat o tom, jak kostru bezpečně vyzdvihnout.“

„A jaké máme možnosti?“ zajímal se Claude a kloubem prstu umazaného od asfaltu si posunul bifokální brýle ke kořeni nosu.

„Máme jich několik,“ odpověděl Carter, i když se jednalo o téma, do kterého se zrovna teď pouštět nechtěl. Byly tu samozřejmě tradiční metody ochrany zkamenělin. Bylo možné zalít je do sádry nebo do průhledné pryskyřice. Také je šlo překrýt hliníkovou fólií a následně polyuretanovou pěnou, Carter se ale ještě nerozhodl, který postup použije. Dobře věděl, že tento nález není významný jen vědecky, ale že má i hluboký politický rozměr. Šlo o lidské ostatky, o ostatky původního obyvatele tohoto světadílu. Proto se k nim za všech okolností budou muset chovat naprosto zodpovědně a s patřičnou úctou.

Téměř jako reakce na jeho myšlenky se shora ozvalo bušení. Carter zvedl hlavu a spatřil Geronima, který vztekle tloukl pěstí na plexisklo a křičel něco, čemu nebylo rozumět.

„Věděl jsem, že jednoho dne určitě vybuchne,“ poznamenal Claude.

„Ale proč zrovna teď?“ nechápal Carter.

„Možná kvůli tomuhle,“ prohlásila Miranda a ukázala na hladinu asfaltu, ze kterého se jako zázrakem vynořila lebka. Ještě před minutou bylo to místo zcela zakryté asfaltem. A teď z něj k nebi zíraly prázdné oční důlky lidské lebky, která se vynořila jako hlava plavce při nádechu.

Dokonce i Carter ztratil řeč.

Bušení nad nimi sílilo. Člen ostrahy k Geronimovi přiskočil a odtahoval ho od plexiskla. I skupina dalších diváků ustoupila o pár kroků, i když předtím ještě stihli udělat několik snímků toho zápasu.

„Jak se to tady vzalo?“ zeptala se užaslá Rosalie.

„Nemám tušení,“ zamumlal Carter. „Ještě nikdy jsem neviděl, aby se něco samo od sebe takhle vynořilo.“ Možná za to mohly ty ocelové desky, které nechal do asfaltu zasunout. Nebo snad ty hadice dokázaly, že to, co by normálně trvalo několik týdnů, se změnilo za pár hodin? Celý tým kopal v místech, kde se mu předtím podařilo nahmatat prsty a ruku. Rozhodně tedy nečekal, že by se brzy mohli dostat k lebce. Carter totiž předpokládal, že ta bude ještě o nějakého půl metru níž.

To tělo musí ležet v asfaltu téměř vodorovně.

„Co teď budeme dělat?“ zeptala se Miranda.

Na terase nad nimi byly slyšet tlumené protesty, jak se ostraha snažila dostat návštěvníky pryč z vyhlídky.

Claude a Rosalie čekali spolu s Mirandou na další pokyny. A Carter se postupně začal znovu soustřeďovat na zčernalou lebku. Zavázal si kolem hlavy čistý šátek, aby mu pot netekl do očí. Teplota dnes dosahovala téměř ke třiceti stupňům a u hladiny jámy bylo o pět až deset stupňů tepleji. Povrch asfaltu vypadal ještě tekutější než obvykle a Carterovi připomněl výraz, kterým rybáři označovali místo ve vodě, kde byly ryby. Nervózní voda. Tohle vypadalo jako nervózní asfalt.

„Vyndáme ty hadice z tohohle úseku,“ rozhodl Carter. „A všechno, co odteď vyzdvihnete, dávejte do čistých kyblíků. Nemůžeme si dovolit něco ztratit. Všechno může být důležité, i když nám to třeba zrovna teď tak nemusí připadat.“ Carter ze zkušenosti věděl, že okolní asfalt může obsahovat drobné úlomky kostí, dužnaté části listů nebo třeba i tělíčka hmyzu. To vše se dá v asfaltu najít, protože asfalt, který je s vodou nemísitelný, dokáže všechno impregnovat. Zbarví to sice načerno nebo nahnědo, ale zachová veškerou organickou hmotu, kterou by jinak voda odplavila nebo která by se během tisíciletí přeměnila. Asfalt, který se pro tolik zvířat stal hrobem, dokázal zachovat jejich kostry tak, jak to žádný jiný materiál nesvedl. Výsledkem bylo, že zde nalezené zkameněliny savců měly zachované například i sluchové kůstky; byly nalezené celé kostry ptáků včetně těch nejmenších kostí, brouky
bylo možné najít i s krovkami, které si dokonce zachovaly i barevné odstíny. Dřevo vypadalo jako čerstvé, když ho člověk přepůlil, a dokonce i hořelo.

Všichni čtyři se vrátili k práci, ale panovalo mezi nimi tísnivé ticho. Blízkost lebky, prázdných očních důlků a vyceněných černých zubů činila z každého rozhovoru něco nepatřičného a neuctivého. Až svatokrádežného. Carter nespouštěl oči z místa, na kterém pracoval. Stále se snažil osvobodit ruku, která se ho před několika dny dotkla. Už byl skoro hotov, když vtom se kdesi v dálce ozval zvláštní zvuk, který nebyl schopen identifikovat.

Nejdřív si myslel, že někdo chřestí řetězy.

Pak se ozval křik, ale slova nedávala smysl.

Claude se podíval k zadní stěně jámy. Brýle se mu zablýskly ve slunci. „Cartere, koukni!“ zavolal.

Carter se otočil a spatřil Geronima v obleku z jelenice, který rychle slézal dolů po ocelovém žebříku. Zpíval přitom jakousi píseň některým z domorodých jazyků. Když byl ještě kus nad zemí, seskočil na dřevěné desky, které se táhly podél celé jámy. Carter cítil, jak se mu dřevo při doskoku pod nohama prohnulo.

Ostraha – oni se snad úplně zbláznili? – ho nejspíš někde pustila a on se sem hned vrátil a přelezl plot, který naleziště obklopoval.

Co teď? Carter vyskočil, z rukou mu odkapával asfalt, a zakřičel na něj: „Koukejte odsud hned vypadnout.“

„Ne!“ odpověděl muž. „Toto jsou kosti mého lidu!“ Potom tichým krokem v mokasínách vyrazil k úseku, ve kterém pracovali. Carter si stoupl před Mirandu, aby ji chránil. Rosalie a Claude stáli bez hnutí na druhé straně. Carter rychle přemýšlel, jestli by mohl něco použít jako zbraň. Ale všude byly jen kbelíky s asfaltem.

„Tady být nesmíte!“ upozornil indiána a doufal, že ho tím trochu uklidní.

Geronimo si odhodil dlouhý černý cop přes rameno a bojovně zvedl bradu. „To vy musíte odejít. Vy všichni. Hned!“

„To se rozhodně nestane,“ ujistil ho Carter.

„Ale ano, stane,“ odpověděl Geronimo a Carter si poprvé všiml, co drží v ruce – lovecký nůž s lesklou čepelí.

Miranda ho nejspíš spatřila také, protože vykřikla.

„Cartere, pozor, má nůž!“ zavolal Claude.

Horší ale bylo to, co Carter spatřil v jeho očích. Geronimo byl pomatený. Měl rozšířené zorničky a divoký pohled v očích. Svaly na krku se mu napínaly a nadzvedávaly náhrdelník s tyrkysovými kamínky.

„Tak dobře,“ prohlásil Carter a zvedl ruce ve smířlivém gestu. „Co kdybychom toho všichni nechali a vylezli zpátky nahoru? Nemusíme se přece dohadovat tady v jámě.“

Geronimo se přiblížil o další krok a širokým obloukem máchl nožem.

Carter couvl a narazil do Mirandy. „Jdi na druhou stranu,“ křikl na ni přes rameno. „A vylezte nahoru na vyhlídkovou terasu.“ Po úzkých dřevěných schodech sem tudy obvykle přicházeli i odcházeli. Koutkem oka Carter zachytil, že Claude se sklání nad kbelíkem. „Nech toho,“ zavolal na něj. „Hlavně už vypadněte. Všichni a hned.“

Rosalie se otočila první a vyrazila ke schodům. Claude ale vyčkával.

„Udělej, co ti říkám,“ řekl Carter.

Geronimo tím dosáhl toho, proč sem přišel. Alespoň někteří z nich odsud odešli. Stál na dřevěném chodníku obkročmo přes jednu z hadic a hruď se mu nadouvala. Oči nespouštěl ani na okamžik z Cartera.

„Mirando,“ pokračoval Carter, „obejdi jámu a vylez odsud.“

„Zavolám policii,“ oznámila mu Miranda.

To je dobrý nápad, pomyslel si Carter, ale co budu dělat, než přijedou?

Miranda vystoupila z úkrytu za Carterem a Geronimo po ní střelil pohledem. Možná to způsobily její blonďaté vlasy, nebo to bylo tím těsným tričkem, v každém případě ho něco rozčílilo a on zničehonic vybuchl. Zkřivil rty a vztekle zavrčel.

„Viděl jsem tě v televizi. To ty jsi ta děvka, kvůli který to všechno začalo!“

Vyrazil a pokusil se na ni zaútočit. Carter neměl na vybranou. Sklonil se a nadzvedl hadici, kterou měl Geronimo mezi nohama. Geronimo zavrávoral, ale udržel rovnováhu, sekl po Carterovi a zranil ho na předloktí. Pohled na krev, která Carterovi kapala z ruky, ho na chvíli fascinoval.

Carter sice cítil, že ho Geronimo řízl, ale skoro ho to nebolelo. Čepel byla velice ostrá a Carter byl plný adrenalinu.

Došlo mu ale, že se odsud musí co nejrychleji dostat. Rosalie a Claude už byli nahoře a Miranda právě dusala v těžkých botách vzhůru po schodech.

Podíval se nahoru na terasu a doufal, že tam spatří policistu nebo alespoň někoho z ostrahy, ale byla tam jen v tváři popelavá Rosalie, která na něj volala něco, čemu nerozuměl.

Bude prostě muset utéct. Naznačil pohyb jedním směrem. Geronimo se nechal oklamat a udělal pár kroků, zatímco Carter už běžel k žebříku na zadní stěně. Kdyby se mu jen podařilo vyběhnout dost rychle po příčkách…

Ale Geronimo byl rychlý. Carter neuběhl ani pár kroků a už byl na něm. Musel se otočit. Zachytil ruku, ve které Geronimo držel nůž, a tlačil ji od sebe.

„Zneuctils moje předky!“

Carter se s ním přetlačoval. Dřevěný chodníček se pod nimi otřásal.

„Musíš zemřít!“ křičel Geronimo stále dokola a Carterovi vlétly do obličeje i jeho sliny. Oba muži měli co dělat, aby na úzkém chodníčku nad asfaltem udrželi rovnováhu. Carter si nemohl dovolit ho pustit. V očích mu přímo vřelo šílenství.

Až se Geronimovi najednou povedlo ruku s nožem osvobodit, usmál se, ale Carter ho udeřil tak silně, že ztratil rovnováhu. Chvíli to vypadalo, že se udrží, mokasíny zahrabaly na dřevěném povrchu, pak se ale překotil a s mokrým plesknutím spadl pozadu do asfaltu. Asfalt se od něj rozlil ke stěnám jako vlna a pak se znovu vrátil.

Geronimo ležel na hladině asfaltu přilepený jako list na vodě.

Carter se předklonil a zhluboka oddychoval.

Najednou asfalt zabublal a vzkypěl.

Geronimovy oči se rozšířily hrůzou, jak se začal do asfaltu propadat.

Carter si prohlížel zraněné předloktí. Z rány se řinula krev.

Geronimovy nohy už zmizely, asfalt je pohltil.

„Propadám se!“ zařval Geronimo vyděšeně. Začal kolem sebe mlátit rukama, ale kožená košile byla pevně zachycená v asfaltu.

Carter si pomyslel, že se nemůže ponořit úplně. Asfalt není tekutý písek. Udělá jen to, co dělal vždycky, polapí toho, kdo si nedá pozor, a bude ho držet, dokud to nevzdá.

„Přestaňte se hýbat,“ poradil mu.

„S tím jdi do prdele!“ zaklel Geronimo.

„Když se přestanete hýbat, tak vás odtamtud dostaneme,“ upozornil ho Carter. Ale spíš to udělají hasiči, pomyslel si.

„Ale já se potápím,“ zařval znovu Geronimo. Teď už i Carter viděl, že asfalt je tentokrát tekutější než obvykle. Geronimo už byl do pasu ponořený a všude kolem něj se uvolňovaly bublinky metanu.

„Vydržte,“ zavolal Carter a rozhlížel se, co by mu mohl podat.

Hadice, napadlo ho, ale ta tak daleko nedosáhne.

Zoufale hledal něco jiného.

„Dostaňte mě ven,“ vřeštěl Geronimo. Asfalt pomalu pohlcoval jeho hrudník. „Dostaňte mě z těch sraček!“

Carter si rozepl pásek. „Odhoďte ten nůž.“

„Nemůžu!“ volal Geronimo. Ruku, ve které stále svíral nůž, měl pokrytou asfaltem.

Carter musel jednat rychle. Vytáhl pásek z kalhot, lehl si na chodník a hodil konec pásku s přezkou k Geronimově volné ruce. Geronimo ho nechytil.

Carter si pásek přitáhl a zkusil to znovu. Tentokrát ho Geronimo chytil, ale asfalt už mu sahal k ramenům a zdálo se, že se propadá dál.

„Policie už jede,“ zavolala na ně shora ze schodů Miranda.

„Sežeň lano!“ křikl na ni Carter.

„Pomoc!“ řval Geronimo. „Pomozte mi!“ vztek mu z očí zcela vyprchal a nahradil ho strach.

Carter si omotal pásek kolem ruky a pokusil se ho vytáhnout ven.

„Pomozte mi,“ opakoval Geronimo prosebně.

„Snažím se,“ ujistil ho Carter, funěl námahou a táhl ze všech sil. Ale bylo to jako táhnout proti silnému proudu.

Asfalt už Geronimovi sahal až po krk a kolem hlavy mu praskaly metanové bubliny.

„Vydržte,“ povzbuzoval ho Carter.

Ale bylo jasné, že Geronimovi docházejí síly. Asfalt na něj tlačil a stahoval ho dolů až na samé dno jámy.

Zvedl se jako černý příliv. Zalil mu bradu, potom rty. Geronimo zvedl hlavu, aby mohl dýchat. Černý cop mu visel z hlavy, z větší části ponořen do temného bahna. Tyrkysový náhrdelník už zmizel. Ještě jednou se pokusil zvednout paže, ale asfalt je stáhl dolů.

„Ne,“ vykřikl. „Ne.“ Asfalt mu šplhal po tváři.

Carter ještě jednou zatáhl za opasek, ale ten nekladl žádný odpor. Geronimo ho pustil.

Hlava se potápěla. Asfalt už se dotkl nosu, pak očí. Zíral na Cartera s němým úžasem, až bublající kaše překryla i oči. Byl to pohled králíka, kterého chytil hranostaj.

Pak mu asfalt zakryl i čelo a jediné, co z něj zbylo, bylo temeno hlavy s lesklými černými vlasy s pečlivě načesanou pěšinkou uprostřed.

„Je tu policie!“ volala Miranda a Carter zaslechl praskání vysílaček a dusot nohou na dřevěných schodech.

„Tak kde je ten chlap s nožem?“ zavolal jeden z policistů na Cartera. Asfalt v ten okamžik znovu zabublal a temeno Geronimovy hlavy zmizelo pod jeho hladinou.

Asfalt ještě chvíli bublal, jako kdyby vychutnával svou novou kořist, ale pak se náhle uklidnil a zůstal tichý a nehybný jako hrob, kterým se právě znovu stal.

TŘINÁCT

„Jakobe!“ zavolal al-Kalli zpoza stojanu.

„Ano, pane?“

„Vidíš, kam jsem postavil ten trakař?“

Jakob se podíval podél řady fialově rozkvetlých palisandrů, na jejímž konci stálo venkovské kolečko.

„Mohl bys ho posunout trochu dopředu, abych ho dostal do rámu obrazu?“

Jakob šel a splnil příkaz. Mohammed si sedl na plátěné sedátko ve stínu plážového slunečníku. Rád si odpoledne občas postavil stojan s plátnem někde na svém panství, které mu skýtalo tolik různých pohledů a scenerií, a potom rychle a lehkou rukou namaloval akvarel. Měl na malbu dobré oko – jeho učitel výtvarného umění na Harrow ho dokonce přemlouval, aby se malbě věnoval profesionálně, ale al-Kalli ji měl jen k relaxaci. Dokázal tak z hlavy vyhnat nepříjemné myšlenky, které ho trápily.

Stejně jako všechny ostatní členy jeho rodiny i jeho občas přepadaly temné představy.

Jakob posunul trakař o pár centimetrů a al-Kalli na něj volal: „Blíž, ještě blíž!“

Byl to starý dřevěný trakař, který al-Kalli spatřil v jednom zahradnictví a okamžitě ho koupil, ačkoli nebyl na prodej. Poznal totiž hned, jaký má potenciál.

„Přesně tam – stát!“ Al-Kalli se opřel a znovu si prohlédl kompozici. Rada palisandrů, vinoucí se dlážděná cestička, otlučený trakař, který jako kdyby čekal, že ho někdo znovu použije. Al-Kalli spokojeně přikývl. Nepřítomně vymáchal štětec v broušené váze, kterou k tomuto účelu vždy používal, osušil ho a pak s ním poklepal na paletu. Nebylo jednoduché namíchat přesný odstín fialové a levandulové s podtónem modré, do které se v tuto část roku nádherné květy palisandrů zbarvily. Květy vydržely vždy jen pár týdnů a al-Kalli hodlal jejich odstín zachytit na plátně co nejvěrněji.

Ale jen co na plátno nanesl pár pokusných tahů štětcem, na nebi se objevil mrak a na všechno padl stín, který potlačil barvy. Al-Kalli se podíval na kapesní hodinky. Bylo půl páté odpoledne a světlo už bylo příliš ostré, příliš šikmé. Bude nutné odložit malování na zítřek.

„Necháme tu všechno tak, jak to je,“ oznámil Jakobovi. Odložil štětec a paletu na stolek a postavil se. Kompozice byla slibná a zítra se k ní jistě vrátí.

Ruce si otřel do lněného ručníku a hodil do sebe poslední kapky chlazeného ginu. Potom se vydal k domu a Jakob se jako obvykle držel tři kroky za ním.

„Nezajdeme se podívat na našeho hosta?“ zeptal se al-Kalli, aniž se otočil.

Jakob neodpověděl. Dobře věděl, že se ve skutečnosti nejedná o otázku.

„Třeba má pro nás něco nového.“

Al-Kalli minul bazén s černým dnem, přešel širokou terasu za hlavním domem a už chtěl vejít dovnitř, když vtom narazil na syna. Mehdi se poflakoval venku s ručníkem se vzorem páva přes ruku.

„Máš hotové úkoly?“ zeptal se ho Mohammed.

„Když řeknu že jo, uvěříš mi?“

„Ne.“

„Tak proč se ptáš?“

První útok byl odražen, ale bitva ještě neskončila.

„Tak máš je hotové?“

„Musím to odevzdat až příští týden. Je to dlouhá esej. Mám na to ještě dost času.“

Mehdi se vytratil dřív, než mohlo začít další kolo. Mohammed ho upřímně miloval. Byl jeho rodina, a to doslova. Jediný, kdo mu zbyl, koho byl schopen z Iráku zachránit. Ale od té doby, co chlapec dorostl do puberty, začal být neposlušný a odmlouval. Hádky teď mezi nimi byly na denním pořádku. Mohammed přemýšlel o tom, jestli to takhle chodí ve všech rodinách, jestli například jeho rodiče z něj měli stejný pocit.

Ale nikdo z těch, koho by se mohl zeptat, už nebyl mezi živými.

Al-Kalli kráčel před Jakobem ke schodišti pro služebnictvo, zamčené dveře ale nechal otevřít Jakoba. Prošli několika skladišti pod domem, až dorazili k dalším zavřeným dveřím. Ropný magnát, který si kdysi nechal hrad postavit, v tomto odlehlém a chladném prostoru míval vinný sklep. Byl navržen, aby pojal deset tisíc lahví toho nejlepšího vína. Al-Kalli, který pokud se vína týkalo rozhodně nebyl velký znalec, ale pro tento sklep nalezl úplně jiné využití. Jakob rozsvítil světlo – na stropě visel lustr, který se sem vůbec nehodil – a místnost se z naprosté tmy rázem ocitla v záři jasného světla. V dřevěných stojanech podél stěn skutečně leželo několik tisíc lahví, na nichž se usazoval prach. Koneckonců al-Kalli pořádal hodně oslav, takže se vlastně hodily. Mnohem zvláštněji ale působila kovová židle u zadní stěny, na které seděl al-Kalliho host. Zvrácenou hlavu opíral o beton, měl zavřené oči a
ruce spoutané řetězem upevněným ke stěně. Jakob se mnohokrát vyptával v obchodech pro kutily, jak nejlépe přišroubovat řetěz ke stěně, než se mu to podařilo udělat.

„Vyspal ses dobře, Rafiku?“ zeptal se al-Kalli v arabštině. Místnost čpěla zápachem z chemického záchodu umístěného v rohu místnosti. Vedle leželo několik lahví s balenou vodou a nedojedený sendvič. Zdálo se, že host nemá na jídlo chuť.

„Můžeš otevřít oči,“ al-Kalli znovu promluvil jazykem, který od chvíle, kdy opustil Blízký východ, téměř nepoužíval. Slova mu ale rychle naskakovala.

Rafik neodpovídal. Ani se nepohnul. Vypadal jako mrtvý, ale takové vysvobození mu al-Kalli ještě nehodlal dopřát.

„Chceme si jen popovídat,“ pronesl zcela smířlivým tónem. „Můžeme začít přesně tam, kde jsme skončili.“ Hlavou kývl na Jakoba, který Rafika udeřil do jedné a pak do druhé tváře. Hlava mu klesla na hruď a potom velice pomalu otevřel oči.

„Tak je to lepší,“ pochválil ho al-Kalli.

Vězňova tvář byla samá modřina a měl roztržený ret. Černé vlasy mu zplihle visely do čela.

„Pamatuješ si, cos mi řekl, když jsme spolu naposledy mluvili?“

Rafikova hlava se kývala ze strany na stranu, jako kdyby ani neseděla pevně na krku.

Al-Kalli znovu kývl na Jakoba, který popadl jednu z lahví s vodou, otevřel ji, zvrátil Rafikovi hlavu dozadu a nalil mu vodu na obličej a do pootevřených rozpraskaných úst. Přestal, když se vězeň rozkašlal.

„Mluvili jsme o té oslavě v Saddámově paláci.“

Rafik si přejel jazykem po rozbitých rtech.

„O té, při které jsi mé dceři naservíroval otrávenou polévku.“

Rafik sklopil hlavu. Už se mu nekývala.

„Ptal jsem se tě, jestli jsi věděl, že ta polévka je otrávená.“

Rafik se ani nehnul.

„Pokud si dobře vzpomínám, řekl jsi mi, žes dělal jen to, co ti přikázali.“

„Proč to prostě nenecháte být?“ zašeptal Rafik sotva slyšitelně.

„Protože mám dost času,“ odpověděl al-Kalli a s Jakobem, který stál se založenýma rukama vedle kovové židle, si vyměnili drobný úsměv.

„A taky bych rád věděl, kdo byl ten druhý číšník, ten s knírkem, který obsluhoval mou ženu.“

„Už jsem vám řekl, že to nevím,“ zakrákal Rafik.

Al-Kalli ani nemusel Jakobovi naznačovat, co si přeje. Jeho sluha udeřil a srazil Rafika ze židle na betonovou podlahu. Řetěz zařinčel.

„Nemyslím, že by Saddám pověřil tak důležitým úkolem jako vyvraždit mou rodinu nějaké neznámé lidi.“ Al-Kalli zavrtěl hlavou, jako kdyby o tom ještě sám sebe v duchu přesvědčoval. „Ne, řekl bych, že jste všichni prošli společným výcvikem. Myslím, že si vás speciálně vybral.“

Rafik se nehýbal.

„Další dva už jsem našel.“ Neřekl, co s nimi udělal. „Najít tebe nebylo vůbec lehké.“

Skutečně. Pátrání ho už stálo téměř milion dolarů na úplatcích a stejnou částku vydal za převoz. Rafika objevil v Libanonu, kde žil pod jiným jménem a pracoval jako automechanik. Byl propašován přes několik hranic zašitý v pytli a schovaný pod podlážkou vanu, který byl u něj v garáži v opravě.

„Narovnej ho,“ přikázal al-Kalli . Jakob se sklonil a velmi jemně opřel Rafika zády o zeď. Nad jeho hlavou visel zašlý plakát s reklamou na Campari.

Al-Kalli si před ním sedl na bobek, takže mu hleděl přímo do očí. Viděl v nich porážku, rezignaci, a dokonce i smíření se smrtí. To, v co doufal, v nich ale nespatřil. Strach. Pokud promluví, tak jedině ze strachu.

Ten ale nebude těžké vyvolat.

„Odpočívej,“ promluvil al-Kalli nejdřív anglicky, ale pak se opravil a zopakoval to arabsky. „Budeš potřebovat sílu.“

ČTRNÁCT

Když Sadowski navrhl, že se sejdou na střelnici Svoboda, bylo to Greerovi dost podezřelé. A když tam dorazil, zjistil, že se nemýlil.

V místnosti, kterou Burt Pitt nazýval třída, se potloukalo asi tucet mužů – samých bělochů a válečných veteránů. Mezi plakátem hlásajícím zásady bezpečnosti při zacházení se zbraněmi a plakátem, který názorně předváděl, jak vyčistit zbraň, byl na zdi natažený transparent s nápisem SYNOVÉ SVOBODY – POVSTAŇTE! a s vyobrazeným zvonem svobody. Byl to stejný obrázek, jaký měl Burt vytetovaný na paži.

Na stole vzadu v místnosti byla mísa plná chipsů, miska se salsou, vychlazené pivo a hromada nafocených materiálů. Greer měl dojem, že asi čekali mnohem větší účast. Vzal si jeden balíček sešitých papírů. Byla to směs různých materiálů. Naxeroxované kopie projevů význačných osobností americké revoluce jako Toma Paina a Patricka Henryho, ale i Pata Buchanana – nebyl to ten chlap s pisklavým hlasem, kterého Greer občas vídal v televizi? Také tam bylo několik fotek ze shromáždění Synů svobody, která se konala v Green Bay ve Wisconsinu, v Butte v Montaně a v Gainsville v Georgii. Na poslední straně byla fotografie slavného zločince Charlese Mansona a v dolní části stránky byl nápis HLAVA NEHLAVA. Greer se materiálem ještě probíral, když se vedle něj objevil Sadowski a hlasem silnějším, než bylo třeba, se zeptal: „Dáte si pivo, kapitáne?“

Nabídl mu plechovku, kterou držel v ruce. Když zaznělo slovo „kapitáne“, pár mužů kolem nich se po něm zvědavě podívalo. Přesně v to nejspíš Sadowski doufal. Přivedl sem důstojníka a to se cenilo.

Greer si od něj pivo vzal.

Burt se postavil do čela místnosti a zjednal pořádek. Všichni až na Greera, který se rozvalil na pohovce vzadu, si šli sednout na připravené židle.

„Nejdřív bych vám chtěl poděkovat za to, že jste sem přišli,“ zahájil Burt řeč. „Je mi jasný, že máte všichni hodně práce.“

To určitě, pomyslel si Greer a rozhlédl se kolem sebe. Nesourodá směsice chlápků svírala v ruce pivo. Dorazili sem z kabin náklaďáků, které řídili, ze směny ve fabrice nebo ještě spíš přímo ze sociálky, kde si byli vyzvednout dávky.

„S některými se už známe dobře,“ pokračoval Burt. Několik hlav moudře pokývalo. „A někteří sem dnes přišli poprvé, protože se chtějí něco dozvědět. Chcete se dozvědět, co se to sakra s touhle zemí děje.“

Ach bože, už je to tady, pomyslel si Greer. A zase měl pravdu. Burt spustil dlouhou řeč – Greer musel uznat, že byla lepší, než by od něj čekal – o tom, jak tato země byla založena vznešenými Otci zakladateli, o přínosu, který pro ni znamenal příchod mužů a žen z různých koutů Evropy a Skandinávie (Greerovi neuniklo, že Burt při těch slovech pohlédl na muže v první řadě, který vypadal jako Viking), mluvil i o tom, jak tato kultura, „kdysi nejvyšší kultura v lidské historii“, je teď ve strašlivém nebezpečí.

„A v čem to nebezpečí spočívá?“ zeptal se Burt dramaticky a rozhlédl se po místnosti. Všichni na chvíli přestali chroupat chipsy a srkat pivo. „Hrozí totiž, že se rozpadne,“ prozradil jim Burt.

Nikdo se ani nehnul. Ani židle nezavrzala.

„Ale co je příčinou?“ napínal je Burt. „Proč by se měla rozpadnout?“

„Protože už nemůžem nosit zbraň,“ zavolal někdo z pléna.

„To je fakt,“ pokýval hlavou Burt. „V Los Angeles máme předpisů o zbraních jak smetí. Ale o tom jsem mluvit nechtěl.“

„Pornografie,“ nadhodil jiný. „Klam se podíváš, všude je samý porno.“

A nejvíc u něj pod postelí, uchechtl se v duchu Greer.

„Ano, to je taky vážný problém, ale já měl na mysli ještě něco jiného,“ řekl Burt zoufale. Na začátku dokázal tohle publikum zaujmout, ale teď cítil, že je ztrácí. A když ještě další chlápek nakousl téma rozvodového zákona a práva otců, Burt to nevydržel, vyskočil a řekl: „Rasa, pánové. Jde o rasu.“

Znovu všichni ztichli.

„Jsme v rasové válce a většina lidí o tom ani neví.“

Tak to už je zatraceně ohraná deska, pomyslel si Greer.

„Máme tu skoro dva tisíce mil dlouhou hranici s Mexikem a ta je stejně mizerně hlídaná jako…,“ Burt se odmlčel a hledal, jak myšlenku zakončit: „je hlídaná asi jako roh Florence a Normandie o půlnoci.“

Na několika místech se ozvalo uchechtnutí, ale to zaváhání vtip pokazilo.

Greer hned pochopil, že přestává být jasné, co chce Burt přítomným sdělit. Koho se vlastně mají bát? Černochů v centru města, nebo Mexikánců, kteří se sem plížili přes hranici?

„Denně stovky, co stovky, tisíce ilegálních přistěhovalců přeplavou Rio Grande a dostanou se do San Diega nebo sem do Los Angeles. Zatěžujou náš systém. Naše školy, naše nemocnice, naše dálnice.“

Pomalu se zase dostával do formy. Nebylo těžké rozpoutat v lidech vášně kvůli ochraně hranic. Když se zrovna nebáli teroristů, dali se vyburcovat kvůli cizincům, kteří jim berou tu nejlepší práci. Češou za ně rajčata a vytírají podlahy.

„Schválně se rozhlídněte kolem sebe, až příště půjdete nakupovat. Zrovna včera jsem byl v jednom obchodě a přísahám, byl jsem tam jedinej běloch. Pak jsem byl u Dennyho. Spočítal jsem si to. Bylo tam šestnáct zákazníků a asi tři servírky, a já byl jedinej vopravdovej běloch v celým tom místě.“

Počkal, než se ta skandální zpráva dostatečně vsákne. Ale pokud mohl Greer soudit, ohromilo to stěží polovinu přítomných, a to stejně už nejspíš byli členové Synů svobody. Dva tři další se zadívali na papíry, které si vzadu nabrali, jeden se podíval na hodinky a další hleděl nepřítomně z okna. Patrně přemýšlel o tom, jestli by si mohl dát ještě jedno pivo a pak nepozorovaně vypadnout.

Ale Burt se dostal do ráže. Dalších asi dvacet minut hřímal o tmavnoucí pleti Spojených států a o úpadku s tím spojeném. Většina jeho varování směřovala proti Mexičanům, Guatemalcům a Salvadorcům. Greer by nebyl vůbec schopen rozeznat jednoho od druhého, a taky to nikdy nebylo potřeba. Na chvíli si vzpomněl na Lopeze, na chlápka, o kterého přišel při té soukromé misi u Mosulu. Na muže, který prostě jen tak… zmizel uprostřed noci. Co vůči němu vlastně cítil? A co na druhou stranu Sadowski nebo Donlan nebo kdokoli jiný v jeho jednotce? Dlouze se napil piva a uvědomil si, že ke všem cítil to samé. Dokonce míval čas od času výčitky svědomí, že je za smrt Lopeze odpovědný.

Sadowski, jako kdyby četl Greerovi myšlenky, se na židli otočil a upřel na něj rozzářený výraz, který říkal: No není ten Burt úžasný? Greer si významně poklepal na hodinky. Sadowski se zklamaně otočil.

Ale Burt už naštěstí končil. „Doufám, že si všichni vzadu vezmete balíček našich letáků. Najdete uvnitř i přihlášku pro nové členy. A jestli se chcete na něco zeptat nebo třeba jen tak pokecat, tak jsem tady pro vás… Až do noci!“ Zasmál se a několik posluchačů, nejspíš z čiré radosti, že už je po všem, se zasmálo s ním. „A nezapomeňte, že jestli se dáte k Synům svobody, máte desetiprocentní slevu na vstup na mojí střelnici.“ Stejnou slevu minule nabízel veteránovi Greerovi.

Pár zájemců se s Burtem zdrželo v přední části místnosti, ostatní popadli pivo a vyrazili na záchod. Sadowski se přiloudal k pohovce. „Nechcete se Burta na něco zeptat?“

„Jo. Rád bych věděl, proč tolik mluví.“

Sadowski začal vypadat naštvaně. „Vy mu moc nevěříte, co? Nemyslíte si, že je načase se probudit a něco udělat?“

„Spíš bych řekl, že je nejvyšší čas sednout do tvýho auta a udělat to, co máme dneska v plánu.“

Greer se postavil – ksakru, noha mu zase ztuhla. Musel se zastavit a promnout ji, aby se do kolene vrátil cit. Potom zamířil ke dveřím. Zahlédl Burta, který měl plné ruce práce s přesvědčováním nějakého chlápka v uniformě UPC. Když se podíval jeho směrem, Greer zvedl vztyčený palec. Dobrý, určitě ho přesvědčíš. Ten se k vám přidá.

Na parkovišti počkal Greer vedle auta agentury Stříbrný medvěd, zatímco Sadowski ještě mluvil s dalším členem Synů svobody. Blábolil něco o čtvrtém červenci. Když konečně přišel k autu a odemkl ho, stále ještě se tvářil naštvaně.

„Nepochopim, proč si to nechcete poslechnout,“ štětil se.

„Protože je to pěkná hromada sraček.“

„To teda neni.“

Greer chvíli přemýšlel, jestli je řada na něm, aby se hádal: „To teda je.“ Místo toho ale řekl jen: „Radši mi podej tu bundu.“

Sadowskému se zrovna podařilo zařadit s autem do provozu. „Je vzadu v tašce,“ řekl.

Na zadním sedadle ležel vak. Greer ho otevřel a uvnitř našel šedivou větrovku zaměstnanců Stříbrného medvěda. Bunda měla epolety a stříbrné patentky. Patřila k ní ještě kšiltovka stejné barvy. Nad kšiltem byl emblém řvoucího medvěda. Greer si čepici nasadil a otočil k sobě zpětné zrcátko, aby se na sebe podíval.

„Tohle potřebuju,“ ozval se Sadowski dotčeně a otočil zrcátko zpátky k sobě.

Greer se zasmál. „Copak, snad jsem neranil tvoje city?“ zeptal se.

Sadowskému ztuhla čelist. Nic neřekl a jel dál.

Greer zavrtěl hlavou. Vůbec to nechápal. Tak Sadowskému nevadilo, když se Greer nechal obsluhovat jeho holkou, zato se urazil, když neobdivoval jeho tajný spolek? Zahleděl se z okna a snažil se soustředit. Na tyhle nesmysly teď neměl čas. Musel se soustředit na to, co ho čekalo. Sáhl do kapsy tmavě šedých džínů – odstín, který by lépe odpovídal barvě bundy, v Gap nenašel – a vyndal dvě pilulky, jednu na utišení bolesti v noze a druhou, aby byl ostražitější. Tohle bylo něco jiného než ta fuška v Brentwoodu, kde v domě toho doktora narazil na holku, co hlídala psa. Tohle byla velká věc.

Tohle bylo sídlo al-Kalliho.

Musí být tak bdělý a ostražitý jako ještě nikdy v životě.

Když projeli vstupní branou do Bel-Air, Greer si okamžitě začal do paměti ukládat orientační body v terénu, rozložení ulic a možnosti únikových cest. Už předtím si místní čtvrť procházel v plánu města a vyhledal si ji i na internetu, ale to se nikdy nedalo s realitou srovnat. A mapa člověku také nikdy neprozradí, jak intenzivní – místní by jej jistě označili za citlivé – bude noční osvětlení. Tady nebyly žádné jasné zářivky, které by nasvěcovaly častou kriminalitu, ani řady tiše vrčících vysokých luceren, jejichž vrcholky se pohupují ve větru vanoucím od oceánu. Na ulici bylo jen pár svítilen rozmístěných poměrně daleko od sebe a světlo, které vrhaly, mělo spíš jantarovou barvu. Pokud se Greera týkalo, tak bylo prostředí prozatím ideální.

Čím výš se dostávali, tím bylo okolí temnější a tím méně Greer ze služebního auta viděl. Pokud za těmi vysokými zdmi, ploty a ocelovými branami, které se ježily bezpečnostními kamerami, mluvítky a varovnými nápisy, byly domy, nebylo to poznat. Čas od času, nejčastěji když projeli kolem cedulky se jménem agentury Stříbrný medvěd, Sadowski Greera informoval o tom, která filmová hvězda, zpěvák nebo atlet v tom domě žije. Greer si v duchu představoval, co všechno by se z takových domů dalo odnést. Proč se vůbec obtěžoval paběrkováním u nějakých ubohých doktorů v Brentwoodu? O tom si bude muset se Sadowským ještě promluvit.

„Vidíte támhle?“ zeptal se Sadowski. Projížděli úzkou zatáčkou podél vysoké kamenné zdi a on musel zpomalit.

„Co mám vidět?“

„Tu bránu.“

Greer uviděl mohutnou neoznačenou bránu z oceli a dveře vedle ve zdi z obou stran zakryté hustým křovím.

„Tak tohle je zadní služební vchod na al-Kalliho panství. Tady vás vyzvednu.“

„A jak se dostanu ven, aniž bych spustil nějakej alarm?“

„Na alarm jsou napojené jenom brány a dveře se dají otevřít jen zevnitř,“ vysvětloval Sadowski a jel dál. „A kdybyste viděl přijíždět nějaký auto, tak se prostě schovejte za to křoví.“

„Poslední čtvrt hodiny jsem tady neviděl auto ani jedno,“ namítl Greer.

„Jo, tady nahoře jediný auta, který tu jezděj, jsou z bezpečnostních agentur.“

Greer přikývl, Sadowski dorazil na konec zatáčky, která přecházela v další široký ohyb tentokrát opačným směrem. Greer měl dojem, že začali v obrovském kruhu objíždět vrcholek kopce. Nakonec vjeli do dlouhé a málo osvětlené slepé ulice. Greer si nejdřív žádné vstupní brány nevšiml. Všude byly jen vysoké stěny porostlé břečťanem, za nimiž rostly vysoké a neproniknutelně husté živé ploty. Takže tohle celé je jeden pozemek? A ten celý patří al-Kallimu?

„Tak, támhle u brány je domek pro ostrahu,“ vysvětloval Sadowski. „Dneska by měl mít službu chlápek jménem Reggie.“

Greer si upravil čepici a narovnal límeček. „Tak jo, mluvit budeš ty,“ rozhodl.

„Jasně, já nás dostanu dovnitř, ale pak už je to jen na vás,“ souhlasil Sadowski. Když se blížili ke strážní budce, Sadowski zablikal světly. Budka vypadala jako jeden z těch kamenných domků na hranicích národního parku. Ven vyšel černoch, který držel v ruce časopis. Sadowski zastavil a stáhl okénko.

„Tak jak to jde, kámo?“ zeptal se přátelským tónem.

A co tomu říká nadcházející rasová válka? divil se v duchu Greer.

„Je tu klid,“ prohlásil Reggie a položil ruku na kliku dveří auta. Podíval se dovnitř a zeptal se: „Kdo je tohle?“

„Tohle, kámo, je náš expert na senzory.“

Greer sklonil hlavu, kývl na Reggieho, ale nic neřekl.

„To seš ňákej sensei, jako v Karate Kid, nebo co?“

Sadowski se nuceně zasmál. „Ne, člověče, tenhle chlápek kontroluje pohybový senzory kolem domu a na pozemku.“

„Když to řikáš,“ rezignoval Reggie.

„Je dneska někdo doma?“

„Úplně všichni.“

„Jasně, tak to uděláme co nejrychlejc.“

Reggie ustoupil stranou a časopisem smotaným do ruličky bouchl do ovládací páčky dveří. Brána se před nimi hladce rozevřela.

Sadowski vytáhl okénko a vyrazil se služebním autem po dlouhé klikaté cestě k domu. Zpráva, že doma jsou úplně všichni, Greera nijak zvlášť nenadchla. Nejraději měl, když měl jeho cíl například obchodní schůzku, nebo ještě lépe, když byl na prázdninách. Ale co se dalo dělat.

Po domě zatím ani památky. Zato u cesty stál párek pávů a zíral na projíždějící auto. Když po nich přejela světla reflektorů, jeden z nich vykřikl. Ten zvuk Greera okamžitě vrátil do Iráku. Děsivé skřeky a šero, které zažil, když se na pozemky al-Kalliů dostal poprvé.

„Jo, tyhlety zkurvený ptáky tady maj úplně všude,“ posteskl si Sadowski. „Absolutně nechápu, jak tady v tom kraválu může někdo spát.“

S tím si ale Greer nehodlal lámat hlavu. „Bude tady nějakej barák, nebo jsme jen tak na vyjížďce?“

Sadowski si odfrknul. „Už to bude.“ A potom polohlasem a bez nějaké zjevné příčiny dodal: „Zasraný Arabové.“

Auto minulo osvětlenou fontánu se spoustou soch. Voda z ní tryskala ze všech stran. Greer se začal cítit jako v nějakém zábavním parku – až na to, že se moc nebavil. Možná to bylo tím příšerným pavím křikem, nebo na něj třeba tak divně působil fakt, že je zase v sídle al-Kalliů, ale stále víc pochyboval o tom, že tenhle podnik je dobrý nápad. Měl za sebou dost děsných snů, kdy se budil uprostřed noci zalitý potem a v hlavě se mu míhaly obrazy nekonečných kolonád, pražícího pouštního slunce… a prázdných klecí se zohýbanými mřížemi. Před pár týdny dokonce zařval ze spaní tak nahlas, že matka nakoukla do dveří jeho ložnice a zeptala se, jestli je v pořádku.

Zprvu jí vůbec nedokázal odpovědět; v puse měl úplně vyschlo. Kromě toho nedokázal z hlavy vyhnat ten pocit… černou mlhu, která byla hustá, až skoro hmatatelná. Valila se na něj a začala ho obklopovat. Snažil se z ní dostat, chtěl se osvobodit. Uniknout dřív, než ho to, co bylo v té mlze ukryté – a že tam něco je, věděl až příliš dobře –, objeví. Slyšel, že to dýchá a tiše vrčí, a také to cítil – páchlo to špinavou srstí, hnojem a krví.

„Jo, jo, jsem v pohodě,“ podařilo se mu nakonec ze sebe vysoukat a zpocené ruce si otíral do prostěradla.

„Nevypadáš tak.“

„Říkám, že jsem v pohodě.“

„No, tak ale kvůli tomu na mě snad nemusíš štěkat,“ ohradila se matka a zabouchla za sebou dveře. Greer do sebe hodil dva xanaxy a zbytek noci strávil tím, že apaticky hleděl na zapnutou televizi.

Pneumatiky auta přejely z hladkého asfaltu na hrubší povrch dlážděné cesty. Hned za další zatáčkou se vynořil dům. Greer se musel předklonit, když chtěl dohlédnout na všechny věžičky a štíty zalité měsíčním svitem.

„Říkají tomu Hrad,“ informoval ho Sadowski.

„Tak to teda nekecaj.“

Greerovi stavba připomínala skálu plnou kamení a trámů, ze které sem tam, kde okna nebyla krytá závěsy, zářilo žluté světlo.

Sadowski zastavil poblíž domu a otočil se ke Greerovi. „Tak jo. Bazén, tenisovej kurt a podobný věci jsou za domem. Támhle nalevo vzadu mají stáje a takovou stodolu. Ta zadní brána, u který vás potom vyzvednu, je až za ní. Nemůžete to minout, stačí, když se budete držet týhle cesty.“

Greer se nehýbal. Sadowski čekal. „Kapitáne?“ oslovil ho, protože ta situace připomínala časy v průzkumném oddílu.

„Jo,“ ozval se Greer, který si stále ještě měřil rozlehlý dům. „Pochopil jsem.“

„Jak dlouho budete potřebovat?“

„Dej mi hodinu, ale zůstaň na příjmu, kdybych tě potřeboval dřív.“

„Provedu.“

Greer tuhle armádní řeč nenáviděl.

Vystoupil z auta a dal si pozor, aby dveře nezabouchl příliš hlasitě. Nebylo třeba upozorňovat na to, že tady někdo je. Noční vzduch byl vlahý a vál lehký vánek. Mávl na Sadowského a služební vůz pomalu zacouval, otočil se a odjel stejnou cestou. Vzhledem k tomu, že auto bude odjíždět po druhé straně cesty, počítali s tím, že si Reggie ve strážní budce nevšimne, že je v něm o jednoho pasažéra míň. A kdyby si přece všiml, Sadowski mu měl říct, že Greer tam zůstal, opravuje pohybové čidlo a on se pro něj vrátí později.

Když auto odjelo, Greer si znovu prohlédl dům. K masivním dřevěným vchodovým dveřím vedlo široké schodiště. Na obě strany od vchodu se rozkládala několikapatrová křídla. Zdi byly z větší části hustě zarostlé břečťanem. Úplně nalevo byla garáž tak pro šest aut. Na střeše byla korouhvička ve tvaru – jak jinak než páva.

Co to s tím chlapem bylo?

Greer se pomalu přibližoval a dával si pozor, aby nepůsobil kradmým dojmem. Narovnal si čepici, od pasu si odepnul baterku a vystoupal po předních schodech, jako kdyby šel na běžnou obchůzku. Vzal za kliku – bylo zamčeno, což ostatně čekal. Podíval se do bezpečnostní kamery, která byla decentně ukrytá za kamenným chrličem. Smějící se démon s opičím šklebem Greerovi připomněl chrlič, který kdysi jako dítě viděl na jednom starém kostele v centru Los Angeles. Když se naposled dostal do míst, kde ten kostel stál, našel tam místo něj nadzemní garáže. Teď ho ale víc zajímalo, kam ty kamery vedou. Bylo tam snad nějaké podzemní řídicí středisko se čtyřiadvacetihodinovou službou, nebo to sledoval jen Reggie u brány? Sadowski mu řekl, že se v agentuře díval do složek a že nic nenaznačovalo, že by byl dům kromě běžného kamerového systému nějak speciálně chráněn. Ale kvůli informacím od Sadowského se už Greer jednou spálil, takže mu bylo jasné, že není radno na něj příliš spoléhat.

Držel se v temných koutech a zároveň se pokoušel vypadat co možná nejméně podezřele. Prošel podél celého domu a došel k místu, kde vedle černé limuzíny mercedes stál zaparkovaný golfový vozík s plátěnou lemovanou stříškou. Greer nakoukl do mercedesu a okamžitě zjistil, že tenhle kousek má hodně speciální výbavu. Pancéřovaný byl pravděpodobně lépe než kterýkoli armádní humvee.

Al-Kalli věděl, jak cestovat… Věděl, jak žít.

Greer vyzkoušel postranní vchod, ale i tady byly dveře zamčené. Greer dokonce podle zvuku, který dveře vydaly, když zmáčkl kliku, poznal, že na druhé straně je kromě zámku ještě zástrčka a dveře jsou zpevněné ocelovým plátem. Mosazné lampy připevněné k obvodovým zdem vrhaly kolem žluté světlo. Greer je sledoval až dozadu za dům. Za domem se pozemek rozšiřoval. Byla tam široká terasa, která přecházela v dlouhé stromořadí v plném květu. Za ním byl bazén a zahradní domek, který Greerovi připomínal hudební pavilonek, v jakém na čtvrtého července vyhrávali muzikanti ve slamácích pochody. Vedle stolu s malířským náčiním a štětci stál dřevěný stojan.

Greer se otočil zpátky k domu. V několika oknech v horních patrech i v přízemí se svítilo. Greer se držel z dosahu světla. Přešel přes terasu a nahlédl do oken v prvním patře. Okna byla složena ze spousty malých tabulek ve tvaru kosočtverce. Uvnitř rozeznal týl dětské hlavy s černými kudrnatými vlasy. Dítě se sklánělo nad Play Station, nebo něčím podobným. Greer dokonce rozeznal i nějakou bojovou scénu na obří plazmové obrazovce, na které muži v maskovacích uniformách stříleli jiné muže, kteří vypadali jako Tálibové. Musel se v duchu smát. Jeho vlastní život teď prodávali jako videohru. Najednou dítě zvedlo hlavu a scéna na obrazovce se zastavila. Kluk mluvil s někým, koho Greer neviděl. Obrazovka potemněla a kluk seskočil z pohovky. Nebylo těžké odhadnout, o co šlo. Greer se podíval na hodinky. Byla skoro půlnoc a za chvíli začínal nový den. Nový školní den. Greer ještě trochu couvl a posunul se na stranu
. Teď už viděl, i s kým dítě hovoří. Zamračený muž s holou hlavou v černém roláku.

Greer hned poznal, že poprvé v životě vidí Mohammeda al-Kalliho osobně.

Vygoogloval si ho a prohledal celý web, ale na to, jak mocný a bohatý to byl člověk, toho o něm našel překvapivě málo. Na pár fotkách, které objevil, byl jako mladík v jezdeckém obleku v Anglii, potom na nějakém arabském summitu a ještě na jedné, jak vystupuje v Paříži z limuzíny a rukou si zakrývá tvář. Ale Greer si byl jistý, že tohle je on. Poznal by to už z držení těla. Al-Kalli se nesl jako sultán Saladin ve filmu Království nebeské.

Dítě vyběhlo z místnosti a al-Kalli vyšel hned za ním. Světla v místnosti zhasla a po chvíli se o patro výš rozsvítila v jiném pokoji. V ložnici toho kluka? Greer čekal na další světla nebo zvuky. Ale okna byla zavřená a šance na to, že z domu něco uslyší, mizivé.

Pak se ale něco ozvalo z míst, kde parkovalo auto a golfový vozík. Zachrastil zámek, otevřely se dveře a ozvaly se tlumené hlasy. Greer rychle zacouval do stínu pod stromy. Al-Kalli stál venku a v ruce držel jezdecký bičík. Dveře za ním zůstaly otevřené a po chvíli bylo jasné proč. Svalovec v černé sportovní soupravě vyvlekl ven polomrtvého muže. Dotáhl ho do golfového vozíku a posadil ho na sedadlo. Zdálo se, že doba, kdy ten nešťastník měl ještě nějakou sílu se bránit, už dávno minula. Svalovec se potom narval vedle něj a al-Kalli si sedl na místo řidiče.

Jakob, vzpomněl si Greer. Tak se ten svaloun jmenoval. To jemu tehdy v Iráku předal tu kovovou krabici!

O vteřinu později se vozík dal do pohybu a Greer tiše zaklel. Tohle bylo příliš zajímavé, aby mu to mohlo uniknout, ale jak jen s nimi udrží krok?

Vozík se kodrcal po dláždění a pak vjel na trávník. Greer dobře věděl, že zítra ho bolest v noze nejspíš zabije, ale zrovna teď myslel jen na to, jak je udržet v dohledu. Belhal se za nimi mezi stromy. Trávník se svazoval a vozík poněkud zpomalil. Na druhém konci ale zase nabral rychlost. Ve vzduchu byli cítit koně a vzápětí se objevily stáje. Ozvalo se tlumené zaržání, ale golfový vozík ke koňům nezamířil. Minul stáje a vyrazil k zadnímu vchodu, který mu ukazoval Sadowski.

Greer se musel zastavit. Potřeboval popadnout dech a kvůli noze si musel trochu odpočinout. Vozík zmizel mezi stromy. Ale bylo to jedno – byl to jen golfový vozík. Kdyby chtěli vyjet za hranice pozemku, určitě by jeli autem.

Greer znovu vyrazil. Tráva pod jeho nohama byla hustá a šťavnatá. Zbytek Los Angeles byl možná sužován suchem, ale trávník al-Kalliho byl dobře zavlažovaný. Pozemkem protékala malá strouha a Greer ji nerad, protože tak byl úplně nechráněný, musel překročit po dřevěném mostku. O něco dál se nad stromy tyčilo něco, co Greerovi připomínalo velké sklady munice v Iráku. Sadowski tvrdil, že tady někde je jízdárna, tak to bude nejspíš ono.

Greer ale nezamířil přímo k té budově. Raději se ukryl ještě hlouběji mezi stromy a přibližoval se ze strany.

A dobře udělal.

Na jednom konci budovy byla velká dvoukřídlá vrata jako do stodoly. Golfový vozík už stál. Al-Kalli stále ještě seděl za volantem, ale vězeň se bezcílně kamsi vlekl přes trávník. Jakob, který se zjevně vůbec neobával toho, že by jim muž mohl utéct, se ploužil za ním. Muž zakopl a upadl. Jakob ho popadl za límec kombinézy – bylo to takové to oranžové oblečení, které dostávají obvinění ve vazbě – a odvlekl ho zpátky do vozíku jako balík špinavého prádla.

Ať už tady šlo o cokoli, pro toho chlápka v kombinéze to moc dobře nevypadalo.

Al-Kalli se otočil a něco řekl svému strážci. Greer nerozuměl jednotlivým slovům, ale z intonace poznal, že jde o rozkaz. Al-Kalli natáhl ruku ke sluneční cloně vozíku. Nejspíš tam bylo dálkové ovládání, protože vrata jízdárny – a byla to zatraceně ta největší jízdárna, jakou kdy Greer na nějakém soukromém pozemku viděl – se pomalu otevřela. Greer se dostal blíž.

Určitě půjdou dovnitř. Ale má se odvážit za nimi? Nebo by to byla ta největší chyba jeho života?

Ozvalo se hučení větráků. Ze stodoly se vyvalil studený vzduch. Vrata byla dokořán.

Greer se dostal ještě blíž.

Vozík se pohnul kupředu. Jakob pevně svíral zajatce.

Vrata zůstala dokořán a vozík vjel dovnitř. Greer zahlédl část volného prostoru uvnitř, kde se kupila hora krabic a vybavení. Ještě zajímavější byl pohled ke vzdálenější stěně, kde, jak se zdálo, byly nějaké zamřížované kóje. Byly mnohem větší a dokonalejší než ty, které viděl kdysi u paláce za Mosulem.

A v té chvíli se rozhodl. Musel to vědět. Držel se při zemi, aby se vyhnul případné střelbě, a přikrčený vběhl přímo do stodoly. Mohutné větráky mu málem sfoukly čepici. Okamžitě zahnul a schoval se za první krabice. Masivní dveře se za ním zavřely.

PATNÁCT

Beth neměla tušení, co ji probudilo, nebo jak poznala, že je v posteli sama. Když ale otevřela oči, měsíc zářil oknem přímo do ložnice a na Carterově polovině postele byla jen shrnutá deka a zmuchlaný polštář.

Navlékla si modrý župan a došla do pokoje k Joeymu. Sotva překročila práh, šlápla na něco měkkého. Ozvalo se vyštěknutí a Beth zděšeně uskočila.

Champ si sedl a pozoroval ji.

„Ach, Bože,“ vyfoukla Beth s úlevou. „Vůbec jsem tě neviděla.“

Pes čekal s nastraženýma ušima a s vyplazeným jazykem. Na temeni hlavy se mu leskla jizva, kterou utržil v bitce s kojoty. Veterinář prohlásil, že se to za pár měsíců zahojí, ale od té noci se Champ jmenoval do funkce neoficiálního společníka a strážce malého Joyeho. Přes den se ho držel jako klíště a v noci spal u jeho postýlky. Jejich chůva Robin tvrdila, že se chová jako ovčácký pes a chrání své stádo.

„Budeme ti muset pořídit pelíšek, co ty na to?“ rozmlouvala s ním Beth. Pes spal jen tak na koberci. „A pro jistotu ho nebudeme dávat hned vedle dveří.“

Nezdálo se, že by na to Champ měl názor, jen tiše sledoval Beth, která došla k postýlce podívat se na Joeyho. Ten měl oči dokořán.

„Snad jsem tě neprobudila, kocourku?“ zabroukala na něj a sklonila se k němu. I když ho neměla s kým srovnávat, měla dojem, že Joey musí být to nejcitlivější dítě pod sluncem. Vypadal vždycky dokonale odpočatě, ale nezdálo se, že by někdy vůbec spal. Kdykoli se k němu člověk jen přiblížil, okamžitě byl vzhůru. Mluvila o tom dokonce už i s pediatrem, který prohlásil, že na tom nevidí nic špatného.

„Zdá se, že váš syn se hodně rychle vyvíjí,“ prohlásil. „Rychle roste a dobře prospívá. Ve všech ohledech je nadprůměrný.“

Beth mu zkontrolovala plínku – byla suchá – a políbila ho na čelo. Sledoval ji křišťálově jasnýma, světle modrýma očima a Beth měla zase ten zvláštní pocit, že se chystá něco říct. Že by dokonce dokázal něco říct, kdyby chtěl, ale prostě se jen rozhodl, že to ještě neudělá. Bylo jí jasné, že to tak být nemůže, ale ten pocit nezmizel, ani když se od něj odtáhla.

„Jednou mi vysvětlíš, o co tady jde, platí?“ zašeptala.

Joey místo odpovědi zakopal nohama.

Když odcházela, slyšela, jak se Champ pootáčí v kruhu a ukládá se znovu k nohám postýlky.

V přízemí se nesvítilo. To šel Carter vážně tak pozdě večer ven? Copak se nepoučil z toho, co se mu stalo s těmi kojoty? Podívala se na digitální hodiny na mikrovlnce. Byla skoro jedna hodina ráno. Beth přešla ke kuchyňskému oknu a vyhlédla na malý dvorek za domem. Carter seděl na zahradní židli a v ruce držel pivo. Díval se přes kaňon do dálky.

Beth otevřela dveře a řekla: „Už zase piješ sám?“

Otočil se k ní. „Nemohl jsem spát,“ vysvětloval.

Utáhla si kolem sebe župan a bosá přešla přes sluncem spálenou hnědou trávu. Posadila se do židle vedle něj. „Bolí tě ta ruka?“

Po tom útoku v jámě odvezli Cartera do univerzitní nemocnice, kde mu ránu zašili šesti stehy. Teď měl celé předloktí omotané bílým obvazem.

„Ne, ruka je dobrá,“ ujistil ji. Na sobě měl tričko z kalifornského vědeckého centra a barevné šortky.

Beth se opřela o opěradlo židle a hliníkový rám zavrzal. Zářící úplněk seděl nad korunami stromů a na zem dopadalo studené stříbrné světlo.

Beth věděla, co s Carterem je. Znala ho a bylo jí jasné, na co po tak strašlivém dni myslí.

„Doufám, že víš, že to nebyla tvoje vina,“ upozornila ho.

Neodpověděl.

„Ten člověk byl blázen.“

„Já vím,“ promluvil konečně. „Ale teď je mrtvý.“

„Ale ne tvým přičiněním. Napadl tě. Chtěl tě bodnout. Ty ses jenom bránil.“

Carter pokrčil rameny, jako kdyby říkal: Vím že máš pravdu…, ale na tom vůbec nesejde.

Beth došlo, že stejný rozhovor už jednou vedli. Bylo to v New Yorku. Poté, co asistent katedry v laboratoři chybně použil laser a pak zahynul při explozi. Carter vždycky činil sebe odpovědným za všechno. Jak zvláštní, že tady, v Los Angeles, kam se přestěhovali, aby začali úplně znovu, je opět pronásledují tak nešťastné události.

„Jak to, že jsi tak pozdě vzhůru?“ zeptal se Carter, aby změnil téma.

„Nevím, prostě jsem se vzbudila a zjistila, že jsem v prázdné posteli.“

Carter ji však znal stejně dobře jako ona jeho. Hned odhalil obavy v jejích očích. To byl také jeden z důvodů, proč raději odešel na zahradu. V posteli se pořád převaloval a mlel sebou a nechtěl ji rušit. Pokoušel se usnout. Bůh ví, že to byl skutečně dlouhý den. Ale pokaždé, když zavřel oči, viděl před sebou Geronimovu vyděšenou tvář, jak klesal na dno jámy. Pořád myslel na to, jestli mohl něco udělat, aby ho zachránil.

A taky přemýšlel, jak se ten muž asi doopravdy jmenoval.

Nikdo to nevěděl, a byla dost velká šance, že se to nikdo ani nikdy nedozví. I když se jim podaří ho vyzvednout z asfaltu, nemají žádnou jistotu, že bude možné provést identifikaci. Bude z něj jen další bezejmenná oběť asfaltu.

„Aspoň už není venku takové horko,“ prohlásila Beth.

„Jo, to je úleva,“ souhlasil Carter.

Znovu se rozhostilo ticho.

Carter dopil pivo a nakousl další téma. „Jak jde práce? Jak pokračuješ na tom bestiáři?“

„Jde to dobře,“ řekla Beth tak vesele, jak jen to pozdní noční hodina umožňovala. „Ta kniha je nádherná. Je velkolepá. Nejkrásnější, jakou jsem kdy viděla. Už se nemůžu dočkat, až budu mít výsledky analýzy rukopisu. Snažit se to číst rovnou je strašně náročné.“

„Jak to, latinu máš přece vynikající?“

„Text je hrozně starobylý a rukopis velice zvláštní. Kdybych to překládala sama, zabralo by mi to celé měsíce. A to nemluvím o tom, že v některých místech je písmo tak vybledlé a v jiných zase tak složitě propletené mezi ilustrace, že je dost těžké odlišit jedno od druhého.“

„Ale jinak je to předpokládám hračka,“ zasmál se Carter.

Beth se usmála. „Já se aspoň při práci nemusím bát, že na mě zaútočí někdo s nožem.“

„Jo, ale zato se musíš bát záhadného pana al-Kalliho.“ Údolím zavanul vítr a uschlé listy na stromech zachrastily. „Počítám, že ti pěkně dýchá na krk.“

„To jo,“ zasmála se Beth. „Chová se, jako kdyby místo na zprávu z laboratoře čekal na výsledek nějakého lékařského vyšetření.“

Carter chápavě přikývl. Beth se zvedla ze židle a prohlásila: „Myslím, že půjdu ještě trochu spát.“

Carter ji chytil za ruku a stáhl ji k sobě do klína. Beth se přitom rozevřel župan. „Hele, co si pomyslí sousedi?“ horšila se.

„To je na tomhle místě nejlepší,“ řekl Carter a mávl rukou kolem sebe přes široký a temný kaňon. „Žádní sousedi tady nejsou.“

Sklonil se políbil ji. A poprvé po dlouhé době Beth cítila… že její tělo reaguje. Třeba to bylo tím šokem z toho, jak blízko byl Carter smrti v té asfaltové jámě, nebo to třeba bylo něčím úplně jiným, ale najednou nemyslela na nic kromě svého muže. Ani na dítě, ani na práci. Myslela na to, jaký je dotyk jeho rtů. Rukama ji pohladil na prsou a bradavky, které ji v poslední době pořád jen bolely, pod jeho prsty příjemně ztuhly. Bezděky vzdychla a on jí zajel jazykem do úst.

Společně sklouzli ze židle a svalili se do sežehnuté trávy. Carter jí svlékl župan z ramen a stáhl si šortky. Lehla si na záda a on se k ní přitiskl. Beth otevřela oči a zadívala se na měsíc a hvězdy. V Los Angeles totiž člověk mohl na nebi spatřit hvězdy. Pak ale oči znovu zavřela. Nechtěla se rozptylovat, dokonce ani když šlo o něco tak krásného jako noční obloha. Chtěla si užít každou vteřinu toho, co se dělo.

ŠESTNÁCT

Golfový vozík se zastavil na vzdáleném konci budovy. Nad hlavou jim přeletěl pták. Zakřičel a potom začal líně kroužit pod šikmou střechou.

Al-Kalli počkal, než Jakob vytáhl Rafika z vozíku. Potom řekl: „Víš, co máš dělat.“

Jakob to samozřejmě věděl. Nebylo to poprvé. Popadl Rafika za límec oranžové kombinézy a dovlekl ho k bráně nejvzdálenějšího výběhu. Strčil ho dovnitř a zaklapl za ním vnější mříž. Zajatec se tak ocitl v malém uzavřeném prostoru, který připomínal klec na pozorování žraloků. Dokud byla vnitřní klec zavřená, Rafik byl ještě relativně v bezpečí.

Obyvatel výběhu se prozatím neukázal, což bylo dobře. Al-Kalli totiž potřeboval z Rafika dostat ještě nějaké informace, a kdyby byl od začátku bez sebe strachy, nemuselo by se to podařit.

Al-Kalli vytáhl z kapsy kalhot zlaté cigaretové pouzdro, vyndal z něj cigaretu a zapálil ji. Normálně by tady nic takového nedopustil, ale při téhle zvláštní příležitosti to vypadalo jako dobrý nápad. Odsouzeným se nakonec vždy nabízela poslední cigareta.

Podal ji Rafikovi, který se v kleci ne větší než telefonní budka natlačil zády co nejtěsněji na zadní mříž a vyděšeně ho pozoroval.

„Je to marlborka,“ oznámil mu al-Kalli. Marlboro byla před válkou v Iráku nejoblíbenější značka. Aby mu dokázal, že je to bezpečné, al-Kalli dokonce potáhl z cigarety sám a vyfoukl z úst voňavý kouř. Znovu ji Rafikovi podal a ten tentokrát prostrčil skrz mříže třesoucí se ruku a vzal si ji.

Al-Kalli ho nechal, aby si ten okamžik vychutnal. Taky mu tak umožnil vyslechnout, jak se obyvatelé stodoly postupně probouzejí. Stropní světla zářila ve zcela nezvyklou hodinu a některá ze zvířat byla tak citlivá, že už možná zaznamenala kouř z cigarety. Dojde jim, že se něco chystá, budou zvědavá. Z okolních klecí se ozvalo štěknutí.

Rafik tím směrem střelil pohledem. Bezpochyby zkoumal, jaké zvíře ten zvuk vydalo. Hyena? Šakal? Kojot? Al-Kalli ho nechal, aby si v duchu promyslel všechny možnosti. Bylo mu jasné, že pravdu uhádnout nemůže.

„Takže,“ prohlásil al-Kalli klidnou arabštinou. „Je tu ještě pár věcí, které bych si rád vyjasnil.“

Rafik pevně stiskl cigaretu a přiložil ji k popraskaným rtům. Nic ale neřekl.

„Pokud si dobře vzpomínám, byli jste tam všeho všudy čtyři.“

Rafik to už celé mnohokrát vyslechl.

„Tři z vás už jsem dostal.“

Rafik věděl, co to znamená. Od chvíle, kdy ho unesli z Bejrútu, nebyl jeho život nic než mučení a věznění.

„Chtěl bych vás ale poznat všechny,“ pokračoval al-Kalli.

„Chcete nás všechny zabít,“ podotkl Rafik dotčeně a vyndal si cigaretu z pusy.

„Ne zcela nezbytně,“ namítl al-Kalli. „Nejsem bez slitování.“ Stejné slitování, které se dostalo jeho vyvražděné rodině, pomyslel si v duchu.

„Máš manželku? Nebo děti?“

Bylo jasné, že Rafik přemýšlí, jak má odpovědět.

„Pověz mi pravdu,“ vyzval ho al-Kalli smířlivým tónem.

Rafik konečně přikývl. Ano, má manželku a děti.

„Pak jsem si jistý, že bys je chtěl zase vidět.“

Rafik si byl jistý, že k tomu už nikdy nedojde. Maličká jiskřička naděje ho však přesto zahřála v hrudi.

„Mohl bych tě poslat zpátky k nim, nebo zařídit, aby se dostali sem, do této země.“

Al-Kalli byl překvapený, že se jeho zvíře, které teď nejspíš spalo v jeskyni v zadní části výběhu, ještě vůbec neukázalo. Začal si dělat starosti, jestli ta jeho choroba není ještě vážnější, než si myslel.

„Co mám udělat?“ zeptal se zničehonic Rafik.

Jak rád al-Kalli slyšel tuhle větu. Nebyl si jistý, jestli se mu v téhle fázi ještě vůbec podaří vzbudit v zajatci nějakou naději – ten muž přece musel vědět, že jeho osud je zpečetěn. Ale lidská duše je zvláštní a báječná věc. Dokonce i tváří v tvář nevyhnutelnému v sobě dokáže živit různé druhy iluzí.

„Stačí málo,“ sliboval al-Kalli. „Je mi jasné, že to byl Saddám, kdo osobně tu popravu nařídil.“

Rafik to nikdy výslovně nepřiznal. Jaká to asi byla moc, kterou Saddám, dnes už jen bezzubý lev, který už nikdy nevyjde na svobodu, nad těmito muži měl? Zároveň se však neobtěžoval to popírat. Al-Kalli čas od času snil o tom, co by udělal, kdyby se mu do rukou dostal sám Saddám…

„Ale rád bych věděl, proč si na ten úkol vybral právě tebe a tvoje kamarády. Patřili jste k jeho elitním jednotkám? Vybral vás osobně?“

Odpovědi na tyto otázky ve skutečnosti al-Kalliho nijak zvlášť nezajímaly. Jen chtěl, aby se Rafik rozmluvil. Chtěl mu dopřát čas přemýšlet o tom, do jaké situace se dostal – byl zamčený v kleci s nějakým zvířetem. Chtěl, aby si začal myslet, že by snad přece jen bylo možné nějak se z toho dostat.

„Měli jsme společný výcvik,“ přiznal Rafik.

„Kde?“

Rafik pokrčil rameny. „V Bagdádu.“ Kolem obou očí měl monokly a pokřivený nos měl zjevně zlomený.

„Tak to jste se museli docela dobře poznat. Společný výcvik a s ním spojené výhody, které dokázal obstarat jedině Saddám…“

Al-Kalli se na zajatce spiklenecky usmál a na krátký zlomek vteřiny se zdálo, že Rafik jeho úsměv opětuje. Al-Kalliho to potěšilo.

„A ti ostatní byli také původně z Tikrítu?“

„Ano.“

Jak se jednalo o nějaké důležité úkoly, Saddám vždy spoléhal na své sunnitské rodáky.

„A co ten muž s knírem? Ten byl také z Tikrítu?“ vyptával se al-Kalli dál.

Rafik se odmlčel.

„Ten, který servíroval polévku mé manželce,“ ochotně mu napovídal al-Kalli, aby zamezil jakýmkoli pochybnostem, koho má přesně na mysli.

„Toho jsem neznal.“

Al-Kalli si znechuceně pomyslel, že se dostali znovu na začátek. A své znechucení nehodlal skrývat. Otočil se k Jakobovi, který stál vedle se založenýma rukama, a bradou pokynul k umělohmotnému kyblíku, který stál vedle vchodu do klece.

Jakob kyblík zdvihl, došel ke kleci a celý jeho obsah vylil na Rafika.

Na okamžik bylo možné zaměnit tu tekutinu s červenou barvou. Pak ji ale pach prozradil. Nezaměnitelný pach čerstvé krve.

Rafik upustil cigaretu a nechápavě zíral na svou krví nasáklou kombinézu.

Ňafání z vedlejší klece se změnilo v divoký štěkot. Z ještě vzdálenějších se ozývalo temné vrčení. Z bidla vysoko pod střechou se ozval hlasitý ptačí skřek.

Rafikovy oči se pod vlivem té strašidelné kakofonie rozšířily hrůzou.

„Ten muž s knírem,“ pronesl al-Kalli a jeho hlas byl tentokrát tvrdý jako žula.

„Už jsem vám řekl, že ho neznám!“

Al-Kalli zmáčkl tlačítko, kterým se otevírala vnitřní mříž. Rafik byl teď vydán na pospas tomu, co bylo uvnitř výběhu.

A věděl to.

„Chci znát jeho jméno,“ dožadoval se al-Kalli.

Rafik se horečnatě rozhlížel po výběhu. Prohlížel mělké jezírko, zakrslé stromy i nízké keře… polámané, zaprášené kosti. Co tam jen může žít?

„Tu mříž můžu zavřít stejně jednoduše, jako jsem ji otevřel,“ nabízel al-Kalli.

Lev? napadlo Rafika. Nebo tygr? Všiml si, že úplně vzadu ve výběhu je na vyvýšenině udusané země jakási umělá jeskyně.

„Potřebuju jenom to jméno.“

A co tím můžu pokazit, říkal si Rafik v duchu. Můžu mu přece říct jméno, jakékoli jméno. Třeba tím získá čas. Ale co jestli al-Kalli uhodne, že mu lže? Co když ten chytrý mizera to jméno už zná? Třeba má podezření a teď jen čeká, že mu ho Rafik potvrdí. V temném doupěti se pohnul stín. Cosi se tam vzbudilo. Cosi živého.

I al-Kalli si toho všiml a nesmírně se mu ulevilo.

Ozvalo se dlouhé zafunění a to stvoření se postavilo na nohy. Nasálo vzduch. Rafik slyšel, jak se v jeskyni odráží ozvěna ostražitého čenichání.

Podíval se na svou kombinézu. Byl celý od krve. Rychle rozepl zip.

Al-Kalli se zasmál a podíval se na Jakoba, aby si společně vychutnali legračnost toho okamžiku. „Je chytřejší než ten poslední.“

Rafik ze sebe stáhl oblečení tak rychle, jak to jen šlo. Smotal ho do kuličky a odhodil co nejdál. Kombinéza se v letu rozvinula, zachytila se o větev jednoho ze stromů a zůstala na ní viset jako prapor.

Z jeskyně se ozvalo zavrčení.

„Jmenoval se Ahmed!“ vykřikl Rafik. „Byl to Ahmed!“

„To je jen část jména,“ upozornil ho al-Kalli a odtáhl ruku od tlačítka, které mohlo otevřít – ale také zavřít – vstup do klece.

A potom oba spatřili zvířecí oči. Mrkaly, jak se snažily přizpůsobit jasnému světlu.

„Ahmed Massad!“

To příjmení bylo al-Kallimu nějak povědomé, až mu najednou došlo, že je to i Rafikovo příjmení. „A to je…?“

„Je to můj bratr! Ano, je to můj bratr!“

Al-Kalli cítil, jak se jeho tělem rozlila příjemná záře. To by vysvětlovalo, proč se Rafik tak dlouho zdráhal jim jméno prozradit. To nemohlo být nic jiného než pravda.

Ale zvíře mezitím vylezlo do ústí jeskyně. Dokonce ani po těch dlouhých letech se al-Kalli při pohledu na něj nedokázal ubránit dojetí. Mohutná hlava s protáhlým čenichem, široké oči plaza umístěné po stranách hlavy. Kruté čelisti lemované řadou ostrých zubů a dvěma zakřivenými špičáky připomínajícími šavlozubého tygra.

Rafik byl strachy úplně ztuhlý.

Zvíře ho ucítilo a pomalu pohybovalo hlavou sem a tam. Al-Kalli nikdy nepřišel na to, jak dobře zvíře vidí.

Rafik vykřikl, ale zvíře nereagovalo. Nemělo žádné viditelné uši, jen kus za očima mělo takové trojúhelníkové díry. Al-Kalli ale ze zkušenosti dobře věděl, že zvíře slyší, dokonce přímo výtečně.

Rafik se otočil a sevřel rukama mříže. „Pusťte mě ven!“ křičel arabsky. „Ve jménu Alláha, pusťte mě ven.“ Svíral mříže tak usilovně, že mu klouby na prstech zbělely do barvy slonoviny.

„Nejdřív,“ al-Kalli se schválně odmlčel, „chci vědět ještě něco.“

Zvíře právě vylezlo z jeskyně a teď stálo na okraji skalnaté římsy. V al-Kalliho očích bylo nepřekonatelně krásné. Veliké bylo asi jako přerostlý nosorožec, a to ještě opravdu mohutný a silný kus. Bylo pokryté šupinatou kůží připomínající hadí. Mělo černou barvu, ale na přímém slunci se kůže leskla dozelena. Tady, v umělém osvětlení, ten efekt tak nevynikl.

„Co? Co ještě chcete vědět?“

„Ještě chci vědět,“ vyslovoval pomalu al-Kalli, „kde ten tvůj bratr, ten Ahmed Massad – teď bydlí.“

„To nevím!“ zařval zoufale Rafik. „Vážně nevím.“

„To je ale škoda.“

Zvíře se zvedlo na statné přední nohy, delší než zadní pár. Tahle zvláštnost způsobovala, že zvíře stále vypadalo, jako že se zvedá. Jako kdyby jeho děsivá hlava neustále vyhlížela kořist.

Což, jak al-Kalli věděl, nebylo daleko od pravdy. Když ještě bydlel ve svém sídle v poušti, byla tato stvůra tak silná a mocná, že by zabila cokoli, co se dostalo do jejího dosahu. Al-Kalli na vlastní oči viděl, jak s překvapivou rychlostí napadla, přemohla a sežrala cokoli od vodního buvola po hrocha.

Ale občas si chtěla i hrát.

Čas od času si s kořistí pohrávala jako kočka, trápila ji až do úplného vyčerpání, dokud ji hra neomrzela. V tom okamžiku tesáky, které shodou okolností připomínaly kočičí, kořist roztrhala na kusy.

Teď ale stála váhavě na okraji skály s nohama rozkročenýma jako krokodýl, a rozhodovala se, kterým směrem se vydá.

„Skutečně nemáš ani tušení?“ zkusil to znovu al-Kalli.

Rafik ztratil řeč. Jen zíral na zvíře.

„Pak bych být tebou utíkal,“ poradil mu al-Kalli tichou arabštinou. Nestál o to, aby hra skončila příliš brzy.

Zvíře seskočilo ze skály a s hlasitým zaduněním přistálo na všech čtyřech. Kolem širokých dap s drápy se zvedly obláčky prachu. Dlouhý hadí ocas švihl nejdříve jedním a pak druhým směrem. Udeřil do hromádky roztříštěných kostí, které se s chrastěním odkutálely po podlaze pryč.

Zvíře už vědělo, kde Rafik je, a sunulo se k němu. Hlavu přitom stále drželo vysoko. Z hladké kůže zvířeti tu a tam nepatřičně trčely chomáče špinavých chlupů.

Rafik se díval, jak se blíží, a pak se zachoval podle al-Kalliho rady. Vyrazil a nahý rychle přeběhl na druhý konec výběhu.

Zvíře se otočilo a pozorovalo ho jedním velkým okem bez víčka.

Al-Kalli v duchu přemýšlel, jestli má konečně hlad. Třeba začne znovu žrát.

Rafik byl strachy bez sebe. Vyskakoval na hladkou zeď, která byla do výše ramenou obložena bílými dlaždičkami. Nad nimi pak začínaly silné kovové mříže, které sahaly vysoko. Mnohem výš, než by byl kdy schopen vyšplhat… nedokázal by se na nich ani udržet. Pokaždé když spadl, otočil se a očima zkontroloval, kde je zvíře.

A to se už k němu přibližovalo. Kolem mělkého jezírka s hladkým písečným dnem, kolem nízkých olivovníků s pokroucenými holými větvemi…

„Tak kde je?“ zavolal na něj al-Kalli.

Rafik téměř nebyl schopen slova. „V Afghánistánu.“

„To je hodně velká země.“

„Odjel tam bojovat.“

„To mi nestačí.“

„Ale já víc nevím!“ vykřikl Rafik. Hlas se mu zajíkal úzkostí.

Stvůra trhla hlavou a začala se sunout kupředu. Al-Kalli to dobře znal. Věděl, že se umí pohybovat velice pomalu, ale že když chce, je rychlá jako střela. Sám byl svědkem toho, že na krátkou vzdálenost dohnala gazelu.

„Jak ho tam najdu?“ zeptal se a v hlase dal zaznít podrážděnost. Chtěl, aby Rafik pochopil, že jeho trpělivost je u konce.

Zvíře už se hodně přiblížilo a Rafik začal znovu prchat. Al-Kalli se v duchu ptal, jestli se pokusí skrýt v té jeskyni. Ne, to by neudělal, to by bylo naprosto absurdní.

Místo toho doběhl k nejvyššímu olivovníku, vyskočil na nižší větve a potom se s pláčem vyškrábal až na vrchol.

Al-Kalli se usmál na Jakoba a ten mu úsměv vrátil. Stejnou situaci zažili už několikrát a dobře věděli, jak to celé dopadne.

„Jak dlouho si myslíš, že tam vydržíš?“ zajímal se al-Kalli.

Rafik místo odpovědi zase jen zavzlykal. Zvířata v ostatních kójích se k němu přidávala různými zvuky. Ozývalo se štěkání, vrčení a občas i vytí.

„Má…,“ začal Rafik. „Má…“ Ale nebyl schopen větu dokončit. Zvíře se zase otočilo a přesunulo se přímo pod strom.

„Co má?“

„Má přítelkyni!“

„A kdo to je?“

„Jmenuje se Fatima. Fatima Sayad.“

„A kde ji najdu?“

„V Tikrítu!“ Rafik se vyděšeně držel pohupující se větve. „Na ulici Mučedníků.“

Al-Kalli pohledem zkontroloval, jestli si Jakob informace zapisuje. Poznamenával si je do malého koženého notýsku.

„Výborně,“ poznamenal al-Kalli. „To je skvělé.“

„Slitování!“ vykřikl Rafik. „Mějte slitování!“

Ale zvíře už bylo u kmene stromu a zachovalo se přesně tak, jak al-Kalli očekával. Zvedlo se na krátké zadní nohy a natáhlo šupinaté tělo v celé délce téměř čtyři a půl metrů. Hlavou tak dosáhlo až k Rafikovým kopajícím chodidlům. Rafik okamžitě nohy vytáhl nahoru z jeho dosahu. Zvíře si vztekle odfrklo. Pro dnešek mělo už té hry tak akorát. Vystřelilo dlouhý jazyk a ten Rafika šlehl do kotníků. Tesáky zvířete secvakly naprázdno.

Rafik se držel horních větví jako klíště.

„Prosím,“ zvolal zoufale, „řekl jsem vám už úplně všechno, co vím.“

„Věřím ti,“ ujistil ho al-Kalli. „Naprosto ti věřím.“

Al-Kalli čekal. Zvíře se natáhlo po kmeni ještě o něco výš, až konečně dosáhlo na Rafikovy nohy. Silnými čelistmi ho za jednu popadlo a stáhlo ze stromu dolů. Rafik řval. Celý potrhaný a zkrvavený dopadl na podlahu výběhu a dokonce se mu podařilo se uvolnit ze sevření. Potom začal zoufale pobíhat v širokém kruhu. Když se ocitl poblíž vchodu do jeskyně, zvíře po něm najednou skočilo. I když jeho nohy připomínaly spíš ještěrku, mělo sílu lva. Těžké tělo Rafika přimáčklo k zemi a než stihl vykřiknout, silné čelisti mu prokously hrdlo.

Al-Kalli vzdychl. Následující část už nikdy nebyla tak zábavná.

Rafik kopal nohama. Patami se zarýval do hlíny na podlaze.

Stvůra s ním zatřásla jako s hračkou a zakousla se ještě hlouběji. Nohy se přestaly škubat a chodidla spadla na strany.

„Zapsal sis to?“ zeptal se al-Kalli Jakoba.

„Ano. Ještě dnes ty informace předám našim lidem,“ informoval ho Jakob.

Skvělé. Nemělo by být těžké najít tu ženu… a pak…

Al-Kalli se ještě díval, jak si zvíře vleče kořist do svého doupěte. Při jídle dávalo přednost soukromí. Vyšplhalo se na skalní římsu, mávlo několikrát ocasem a zmizelo i s úlovkem v jeskyni.

Al-Kalli byl rád, že se konečně chová jako dřív.

SEDMNÁCT

„Požádal jsem policii, aby je odsunula ještě o dalších třicet metrů, ale řekli mi, že to není možné,“ vztekal se Gunderson a s nenávistným pohledem sledoval za oknem na Wilshire Boulevard dav zpívajících demonstrantů s bubínky.

„Ulice je veřejné prostranství,“ podotkl Carter.

„Ale chodník před naším muzeem není!“ namítl Gunderson.

Carter sledoval jeho pohled a zjistil, že míří k dodávce televizní společnosti. Ve večerních zprávách bezpochyby opět zaujmou čelné místo. Zase se zaměří na tragickou smrt té neznámé oběti, kterou překřtili na „záhadného muže“. Indián – původní obyvatel Ameriky, který nemohl snést znesvěcení ostatků člena jeho lidu a zachoval se násilně. Od toho neštěstí se místní zpravodajské kanály nevěnovaly ničemu jinému. Bedlivě sledovaly pátrání (doposud bezúspěšné) po těle toho neznámého. Kromě toho televize vysílala nespočet debat, kde rádoby učenci diskutovali o všech pro a proti, které s sebou nesla antropologie. „Kde končí věda a kde začíná respekt, který jsme povinni projevovat mrtvým?“ ptal se dramaticky jeden z komentátorů.

Carter to nikdy nevydržel sledovat moc dlouho. Byly to kosti, které z bahna vyzvedával, ne lidi. Šlo přece o zkameněliny a ne o lidské duše, duchy nebo něco posvátného. Pokud na těch lidech bylo kdy něco nesmrtelného, což byla přesně oblast, ve kterou Carter příliš důvěry nevkládal, tak ta jejich součást byla už dávno pryč. A nic nemohlo být mrtvější než zkamenělé kosti.

„Máme tady další žádost o rozhovor,“ prohlásil Gunderson a odvrátil se od okna, jako kdyby už to představení nemohl snášet ani o vteřinu déle. „Od Vorhaus Report. To je diskuzní pořad toho reportéra Vorhause.“ Byl to velmi seriózní pořad jedné místní kabelovky. Byl tak vážný, že ho skoro nikdo nesledoval. „Slíbil jsem jim, že tam půjdete.“

„Co že jste jim slíbil?“ vyhrkl Carter zděšeně.

„Řekl jsem,“ vysvětloval Gunderson chladným tónem, „že ředitel našeho terénního paleontologického týmu, muž, který nejenom že objevil ostatky muže z La Brea, ale byl na nalezišti také v době, kdy došlo k té politováníhodné nehodě, při které ten neznámý zahynul, se rád dostaví objasnit postoje a názory muzea a vysvětlí, jaké jsou naše zájmy.“

„Proč jste to udělal?“ zeptal se Carter. V poslední době musel odhánět reportéry, odmítat žádosti o rozhovor, a dokonce i odstrkávat mikrofony, kdykoli vystoupil z auta na parkovišti před muzeem.

„Protože už nehodlám hasit všechny požáry sám. A popravdě řečeno, tohle jste stejně spískal vy.“

Carter se musel kousnout do jazyka, aby neřekl něco, co by už nešlo vzít zpátky. Dobře věděl, o co ve skutečnosti šlo. Gunderson se zprvu vůbec nebránil pozornosti médií. Ochotně stál se zarmouceným výrazem a dokonale přeloženým hedvábným kapesníčkem v náprsní kapse před kamerami a myslel si, že z toho nic nebude. Doufal, že tím jen proslaví svou tvář a muzeum. Ale přepočítal se. Příběh přes noc nevyšuměl, naopak se vydal vlastní cestou. A čím víc se k němu Gunderson vyjadřoval, do tím větších malérů sebe i muzeum dostával. Nakonec přišel na to, že bude pohodlnější nastrčit za sebe nějakého nového viníka – Cartera.

„Ale kvůli tomu jsem vás sem nevolal.“

Carter čekal, co přijde dál.

„Chci vědět, co se v jámě číslo 91 právě teď děje. Jak dlouho bude trvat, než najdeme tělo toho muže, toho Geronima?“

Na veřejnosti a před médiii o něm už nikdo nemluvil jako o Geronimovi, zásadně mluvili o „oběti“, a někdy dokonce i o „záhadném muži“. V soukromí se ale často vraceli k té původní přezdívce.

„Děláme všechno, co můžeme, ale z důvodů, o kterých jsem už mluvil, je to velmi složité a náročné,“ vysvětloval Carter. Gunderson na skutečné důvody totiž pravidelně zapomínal. Tělo „záhadného muže“ totiž do sebe asfalt v jámě nasál způsobem, který Carter ještě nikdy v životě nezažil. Dokonce ani teď nebyl zcela schopen vysvětlit, co se přihodilo. Asfalt se většinou takhle nechoval. Přesnější by bylo říct, že se tak nechoval posledních deset tisíc let. Zachytil zvěř, ale nepohltil ji. Teď se něco změnilo. Možná za to mohly ty výkonné odsávací hadice, na kterých tak neústupně trval Gunderson. Nebo třeba ty ocelové pláty. A možná něco docela jiného. Existovala teorie, podle které těžké stavební práce v nedaleké Curson Street mohly způsobit změny v geologickém podloží. Ať už to bylo cokoli, v každém případě to mělo za následek, že se jáma chovala naprosto anomálně. A v okamžiku, kdy
byl Carter tak blízko vyzvednutí nejdůležitějšího nálezu své kariéry – teprve druhé lidské kostry, která kdy byla v jámách La Brea nalezena –, musel nejdřív pátrat po tělu muže, který se zcela neočekávaně stal pravděpodobně jedinou novodobou kořistí asfaltu.

„Já to prostě nechápu,“ stěžoval si Gunderson dál. „Proč prostě tu jámu nevybagrujeme? Jak hluboká vlastně je? A jak hluboko může být to tělo?“

„To nevíme,“ prohlásil Carter tak klidně, jak mu jen rostoucí netrpělivost dovolila. „V téhle věci se nic neděje tak, jak jsme zvyklí. Jáma je aktivní v míře, jakou ještě nikdo z nás nezažil. A je možné, i když je to naprosto nepravděpodobné, že se tělo laterálně posunulo.“

„Krucinál, co to znamená?“

„To znamená, že se tělo nejspíš posunulo někam do strany. Jako kdyby bylo odvlečeno někam do nějaké podzemní kapsy nebo rozsedliny plné asfaltu, o jejíž existenci jsme neměli ani tušení.“

Gunderson si dlaní přejel po pečlivě načesané šedivé hlavě. „Jak ho ale potom najdeme?“

To byla otázka, kterou si Carter také v duchu kladl. „Mohli bychom použít podzemní sonar.“ Tu možnost dokonce již začal prověřovat pro případ, že by ostatní metody selhaly.

„Dobrý bože,“ zamumlal Gunderson spíš pro sebe než ke Carterovi. „Co může taková věc stát?“

„Hodně,“ ujistil ho Carter. Ale nemělo smysl něco takového teď rozebírat. Byl si vědom, že na jámě dnes pracuje tým Hasičského záchranného sboru, který byl za tímto účelem uvolněn ze San Bernardina, a on měl na jejich práci dohlížet. Letmým pohledem na hodinky si ověřil, že už teď má zpoždění.

„Už tam budu muset jít,“ řekl.

„Až budete opouštět budovu, snažte se k sobě nepřilákat nějakou nechtěnou pozornost, ano?“

A co po mně bude chtít příště? pomyslel si Carter. Budu snad muset nosit masku?

Hned jak opustil klimatizované prostory muzea, kravál zvenku a bubnování zesílily. Čekal ho další upocený a vyprahlý den. A na dně jámy bude nejméně ještě o deset stupňů tepleji. Takové vyhlídky se mu zrovna dvakrát nezamlouvaly. Když procházel kolem černého jezírka poblíž vchodu, u kterého stály modely mastodontů v životní velikosti, někdo na něj zakřičel: „Vykradač hrobů!“ Jaképak hroby, pomyslel si Carter. Muž z La Brea umřel strašnou a pravděpodobně velmi pomalou a osamělou smrtí buď dehydratací, nebo roztrhán na kusy divokými šelmami, které s největší pravděpodobností poté umřely v asfaltu spolu s ním. Je naopak docela dobře možné, že je rád, že ho konečně našli.

Losangeleská policie nastavěla kolem vchodu do muzea zátarasy, aby návštěvníci muzea mohli dovnitř a ven, ale přístup na pozemek s jámou číslo 91 byl zablokován. Chtěl-li Carter projít, musel policistovi, který u zátarasu stál, ukázat oficiální plastovou propustku. Nosil ji teď stále zavěšenou na krku.

Z dálky to u jámy vypadalo jako v polní nemocnici při příjmu pacientů. Tam, kde původně stál jeden přívěs, kde se dalo osprchovat a převléknout, jich teď bylo rovnou několik. Bylo potřeba organizovat práci, jednat s médii a zástupci veřejnosti. Neustále byl přítomen někdo od koronera, kdo měl zabezpečit, že až bude tělo „záhadného muže“ nalezeno, bude se s ním jednat v rukavičkách. To všechno bylo Carterovi dost proti srsti.

V jámě teď bylo nejméně šest lidí a nikdo z nich nepatřil do původní party. Rosalie a Claude byli pro nejbližší dobu propuštěni ze služby a dokonce i Miranda, děvče z plakátu se slibnou budoucností antropoložky, sem neoficiálně měla přístup zakázán. Teď v jámě pracovali paleontologové s doktorátem a dokonce i dva profesoři na odpočinku, kteří dobře věděli, co taková piplavá práce, jako je vyzvednutí kosterního nálezu muže z La Brea, obnáší. Práce byla vysoce odborná a náročná i za ideálních podmínek. S bandou hasičů, policistů a koronerem za zády však byla téměř neproveditelná, nemluvě o záchranářích, kteří se snažili přijít na nejlepší způsob, jak všechen asfalt z určeného kvadrantu vybagrovat, aby mohli vyzvednout tělo nejnovější oběti.

Jen co se Carter chytil žebříku a začal slézat na dno jámy, bylo mu jasné, že žádné dobré zprávy ho nečekají. Záchranáři ze San Bernardina sem nainstalovali jakési lano a kladkostroj a jejich generátor poněkud vratce balancoval na jednom z dřevěných můstků. Obsluhoval ho potem zalitý muž v modrém triku s nápisem Hasičský záchranný sbor San Bernardino a v kalhotách s laclem. Při pomyšlení, jaké všechny škody může takové zařízení na ještě neodkrytých nálezech kdesi pod nimi napáchat, se Carterovi zvedl žaludek. Záchranář zdvihl hlavu a zdálo se, že Cartera poznal. Carter si na to pomalu začínal zvykat. V poslední době se mu často stávalo, že ho poznali lidé, se kterými se nikdy nesetkal. „Zatím nic,“ zakřičel muž přes vrčení přístroje.

Carter přikývl. V přilehlých sekcích byli další lidé s hromadami nářadí a příslušenstvím rozloženým kolem sebe. Většina z nich klečela a pracovala s dláty, rydly nebo tvrdými kartáči. Snažili se izolovat zkamenělinu, která byla již částečně odhalená. Jiní na již odhalenou část opatrně kladli proužky plátna napuštěné pálenou sádrou; až celá vrstva ztvrdne, bude snad možné zkamenělinu neporušenou z asfaltu vyzvednout a přesunout do laboratoře, kde přijde na řadu jemnější práce.

Když Carter dorazil, několik lidí zvedlo hlavu od práce, ale s klobouky a čepicemi a pracovními brýlemi přes oči bylo dost těžké rozeznat, kdo je kdo. Svého přítele Dela by však poznal kdekoli. Muž ve středních letech s hřívou předčasně zbělelých vlasů, které měl dnes velmi rozumně sepnuté silnou gumičkou. Když Cartera uviděl, zaklonil se a posunul si pracovní brýle na čelo.

„Čau Kůstko,“ oslovil Cartera starou přezdívkou. „Kdes byl? My tady zatím narazili na zlatou žílu.“

Carter se neubránil úsměvu. Znal se s Delem už od školy. Když Carter studoval, byl Del už docent a pomohl mu získat několik cen. Teď byl profesorem v Tacomě, a když se doslechl, co se v Los Angeles děje, byl první, kdo se ozval.

Po příjezdu pak řekl: „Vždyť jsem měl stejně studijní volno a tu plánovanou knihu jsem ještě ani nezačal psát.“ Už celá dlouhá léta si Carter s Delem dělali legraci z toho, že Del má v plánu napsat knihu o zcela revoluční teorii o vymření druhů v permu. Mělo to být jeho životní dílo.

„Vážně? A co jste našli?“

„Našli jsme karton s šesti lahvemi limonády Tab. To už dneska nikde neseženeš. A taky krabici na svačinu s obrázkem Partridge Family?.“

Carter se zasmál a řekl: „Nezapomeň to všechno zapsat do katalogu.“ Dřepl si na bobek a dodal: „Zdá se, že jsme přece jen udělali nějaký pokrok.“ Silná vrstva sádrového plátna pokývala už celkem rozlehlou oblast.

„Jo, už to pomalu bude, ale v tomhle vedru je ta sádra přímo k posrání,“ zaklel Del.

„Pěna by byla horší,“ poznamenal Carter. Mnohem modernější metodu, aplikovat polyuretanovou pěnu přes hliníkovou fólii, zavrhl už dřív.

„Odlitek by byl lehčí,“ namítl Del.

„Jo, ale tady dole bychom se z pěny všichni udusili.“

„To sice jo, ale to by byla docela malá cena,“ zasmál se Del.

Carter si svlékl tričko a hodil ho přes zadní žebřík – ten, po kterém do jámy slezl Geronimo. Potom si od jednoho z paleontologů, kterému bylo příliš horko, než aby pokračoval, půjčil pracovní brýle. Zvedl dláto a pustil se do práce na úseku hned vedle vrstvy sádry, kde bylo stále něco neodkrytého. Domníval se, že by to mohla být lopatka. Jen začal pracovat, hned se cítil mnohem lépe. Cítil se být sám sebou – vědec při práci v terénu, ne úředník, který musí odmítat žádosti o rozhovory. S hlavou skloněnou a s dlátem v ruce mohl spokojeně zapomenout na všechno, co ho rušilo, a soustředit se jen na práci, kterou miloval… a kterou dělal dobře.

Následující hodinu Carter pouze pracoval. Sem tam si vyměnil pár slov s kolegy, pravidelně pil z lahve limonády, která mezi nimi kolovala, a nabíral asfalt a kydal ho do těžkého černého kyblíku. Ostatní paleontologové jako by se shodli a nechali na Cartera nejcennější oblast nálezu, místo, kde byla lebka a horní část těla muže z La Brea. Ostatní si rozebrali okolní části. Kostra muže se zdála být překvapivě celistvá, zvlášť když uvážíme, jaké úsilí o záchranu musel člověk zachycený v asfaltu vynaložit. Jeho volání o pomoc a pokusy se dostat ven museli slyšet medvědi, vlci, lvi i všichni ostatní dravci na míle daleko. A ti všichni se tam určitě seběhli. Běžně by došlo k tomu, že by mu odervali končetiny a ty odtáhli někam do ústraní, kde by je sežrali. Tehdy ale musely být podmínky tragické pro všechny. Nejspíš bylo velké horko a asfalt byl hustý a lepkavý. Možnost pochutnat si na lidské kořisti vša
k nejspíš byla neodolatelná a boj o ni se pravděpodobně rozzuřil naplno. Známky divokého zápasu teď byly rozesety po celé jámě.

O to víc bylo Carterovi divné, že kosti muže ležely v asfaltu téměř horizontálně. Je samozřejmě možné, že v průběhu tisíců let byly do této polohy postupně dotlačeny – bylo naprosto běžné, že se kosti našly roztroušené, polámané, podrápané a jinak odřené. Na tomhle případu ale bylo něco zvláštního a Carter tomu stále nemohl přijít na kloub. Koutkem oka zahlédl kopec sádry, pod kterým byla ukryta lebka. Snažil se na ni nedívat přímo. Lebky v sobě vždy měly něco zvláštního, co přitahovalo pohled, a dokonce ani Carter vůči tomu nebyl imunní. Nakonec se však přesto podíval a najednou mu bylo jasné, že ten muž byl v okamžiku své smrti skutečně obrácen tváří k nebi. Položil se a odevzdal se asfaltu…, nabídl se zvěři, která ho přišla zabít.

Bylo to tím, že mu prostě došly síly a byl uvězněn v horkém asfaltu? Rezignoval? Vzdal se a smířil se s vlastním osudem? Nebo se v nějakém primitivním, atavistickém smyslu obětoval? Obětoval své tělo i duši tomu, co možná vnímal jako nekonečný řetězec života, kterého byl součástí?

„Tak tohle by mohlo bejt zajímavý,“ ozval se Del a poslední slovo pronesl velice důrazně.

Del na nalezišti fungoval jako neoficiální zástupce šéfa. Pracoval asi metr nalevo od Cartera v oblasti, kde se nacházela jedna ruka. Del si posunul ochranné brýle na čelo, aby se mohl lépe podívat.

Laik by asi neviděl nic víc než kousek kamene obalený asfaltem. Ale Del nebo Carter v tom na první pohled odhadli mnohem víc. Objekt měl zvláštní tvar. Člověkem opracovaný tvar. Muž ho měl ukrytý v dlani.

„To vypadá jako něco, co pro něj mělo význam,“ poznamenal Del a Carter nemohl než souhlasit. Podíval se zblízka. Mohla to samozřejmě být zbraň, kterou chtěl v posledním zápase použít. Nebo jen něco, kolem čeho se jeho prsty sevřely, když naposledy vydechl.

Nebo to snad bylo něco, co mu bylo drahé?

Než ale Carter stihl promyslet všechny nabízející se možnosti, ozval se z druhé strany jámy hlas: „Jo, něco tady máme!“

Carter se otočil a uslyšel vysoký hvízdavý tón generátoru, jak se řetězy kladky napjaly.

Všichni v jámě přestali pracovat, stáhli si ochranné brýle a čekali.

Tažný řetěz s ocelovou přezkou na konci byl ponořen do hloubky nějakých osmi metrů, nebo možná i hlouběji. Muž obsluhující přístroj s propoceným tričkem přilepeným k tělu zamával na dalšího hasiče, který stál na úrovni povrchu.

Generátor zarachotil, řetěz se znovu napjal a potom se pomalu začal vytahovat.

„Určitě jsme na něco narazili, to je jistý,“ volal chlápek a nespustil oči z rozvířeného asfaltu. Inkoustově černý povrch čeřily bublinky metanu.

Carter obešel dělníky a přešel k části, ve které se Geronimo utopil. Řetěz cosi vytahoval a jemu hlavou táhlo, že by to mohla být nějaká zkamenělina nevyčíslitelné hodnoty, teď však již natrvalo poškozená a zničená. Okamžitě se za ty myšlenky zastyděl. Ještě že média neměla možnost nakouknout do jeho hlavy a zjistit, na co myslí.

„Počkejte chvíli,“ zavolal dělník. „Někde se to zachytlo.“

Muž nahoře nad ním předal signál. Muž, který generátor obsluhoval, se dokonce naklonil nad asfalt a zatřásl těžkým řetězem. Potom generátor znovu nahodil. Z ventilu na vrchu se uvolnil obláček kouře nebo páry.

„To normálně dělá?“ překřikoval Carter vysoké otáčky motoru.

„Jo, to dělá furt,“ ujistil ho muž a znovu se zahleděl na povrch asfaltu. Carter také pozoroval, jak řetěz obalený černou hmotou postupně vyjíždí vzhůru. Hasič vypadal spokojeně, asi jako rybář, kterému zabral pořádný kus. Carterovy pocity byly mnohem smíšenější – úleva, pokud mají toho pravého, a smutek očekávající smutný pohled, který se jim za chvíli naskytne.

„Pozor, už to bude,“ řval hasič s pohledem upřeným na řinčící řetěz. Ten byl celý obalený silnou vrstvou asfaltu a Carter neměl tušení, jak může ten člověk vědět, že už se blíží konec. Carter se podíval na druhou stranu jámy, kde stál Del a odpolední vánek mu cuchal bílé vlasy, které si rozpustil. Na tváři měl výraz očekávání.

Z asfaltu se cosi vynořilo, něco zachycené na hácích rypadla. Bylo to cosi úzkého sevřeného mezi dvěma vidlicemi. Co to je?

Řetěz dál pomalu vyjížděl, centimetr po centimetru. A najednou Carter poznal, že je to noha. V jakési botě.

V mokasínu.

Hasič se na Cartera podíval a ten jen řekl: „Pokračujte.“

Další vidlice se zachytila o nohavici Geronimových kalhot.

Tělo se postupně vynořovalo. Zdálo se, že se ho asfalt do poslední chvíle drží, až s plesknutím spadne zpět do jámy. Tělo viselo hlavou dolů jako ulovené zvíře na háku u řezníka. Od hlavy k patě se černě lesklo, paže v třásněmi lemované jelenicové bundě visely apaticky podél něj. Nečinně se otáčelo dokola, až se dostalo do výše Carterových očí.

Hasič mu rychle hodil kolem pasu smyčku lana, aby mu z háku nevyklouzlo a nespadlo zpátky do jámy. Obličej byl pokryt silnou vrstvou asfaltu, který začal pomalu stékat a odkapávat. Carter se fascinovaně díval, jak se pomalu vynořují mužovy rysy. Brada, nos, tváře. Horký asfalt odrážel záři odpoledního slunce.

Kromě hučení generátoru bylo v jámě absolutní ticho. Ten hrůzný pohled všechny umlčel.

Hasič zachytil tělo a přitáhl je nad dřevěný chodník. V tom okamžiku z tváře odpadl další díl asfaltu a objevily se mužovy pevně zavřené oči.

Carterovi ten pohled připomínal oči mumie.

A potom, nejspíš tlakem stékajícího asfaltu, se víčka rozevřela.

Bělmo očí působilo v černé, hladké, lesklé a tiché tváři jako záblesk světla. Carter se Geronimovi zadíval přímo do očí. Nemohl odtrhnout pohled. Zachvátil ho zvláštní pocit, že mu to z nějakého nepochopitelného důvodu dluží.

Stál v jámě plné horkého asfaltu a po zádech mu přeběhl mráz. Věděl, že to není možné, ale zdálo se mu, jako kdyby se i Geronimo díval přímo na něj.

OSMNÁCT

„Ježíši,“ vykřikl Greer, „to hrozně bolí.“

Indira mu nohu opatrně položila na stůl. „Nesmíte zanedbávat pravidelné domácí cvičení.“

Kolikrát už stejnou větu vyslechl? I když se nedá říct, že by se jeho noha v poslední době zrovna flákala.

„Možná bychom to měli zkusit s ultrazvukem,“ navrhla Indira.

„Jo, ultrazvuk,“ pochvaloval si Greer. „Ten vždycky pomůže.“

Kdyby byl úplně upřímný, musel by přiznat, že si po ultrazvuku nikdy žádného zlepšení nevšiml, ale zaprvé ultrazvuk nebolel a zadruhé od něj nevyžadoval žádnou další aktivitu.

Indira odešla pro nějaké teplé zábaly. Když se vrátila a balila mu nohu, Greer ležel bez hnutí na stole. Věděl, že by měl něco říct. Ve vzduchu toho mezi nimi viselo až dost, ale on nevěděl, čím začít. Indira byla dotčená, to poznal, aniž by se jí musel na něco ptát. Nejspíš byla uražená, že ji po jejich první schůzce – tedy pokud se to vůbec schůzkou dalo nazvat – už nikam nepozval.

Ale copak ona tam nebyla? Vůbec to nefungovalo. Od začátku to byla chyba a Indira se ze všech sil snažila, aby to jako schůzka vůbec nevypadalo. A pak to strašné ponížení v restauraci, kdy ta holka zakopla o jeho nohu a Indira ho začala zuřivě bránit… do prdele, to si jako vážně myslí, že nějakej chlap by chtěl něco podobnýho zažít dvakrát?

„Ještě jednou díky,“ řekl, když mu ohnula nohu a podložila ji nahřátými ručníky.

„Za co?“

„Že jste se mnou šla na tu večeři.“

I přes tmavý odstín její pleti bylo vidět, že se trochu začervenala. Že to radši nenechal být. Nakonec se jí to možná i líbilo. Bože, v ženách se zoufale nevyzná.

„Šla jsem moc ráda,“ prohlásila, ale do očí se mu přitom nepodívala. „Nechám vás tady a za deset minut můžeme začít s ultrazvukem.“ Nastavila minutky. Otočil hlavu, aby se podíval, kam tak rychle spěchá. Mariani měl problém s vozíkem, nedokázal se trefit do úzkého průchodu.

Greer si upravil podložku pod hlavou a zavřel oči. Odfiltroval všechny zvuky z místnosti – cinkání přístrojů, hekání a nadávky ostatních veteránů, kteří podstupovali bolestivé terapie. Greer chtěl jen spát. Uvědomil si, že musí Indiru požádat, aby mu před odchodem dala silnější prášky na spaní. I dřív měl se spaním problémy, ale to se se sny, které ho pronásledovaly po noční návštěvě al-Kalliho sídla, nedalo vůbec srovnat.

Od té doby pokaždé, když zavřel oči, viděl toho chlápka pokrytého krví, jak utíká po malém výběhu a snaží se zachránit holý život.

A to zvíře, které ho honilo a stáhlo ho křičícího dolů ze stromu.

Teď mu už bylo jasné, co žilo v těch prázdných rozbitých klecích v Iráku…, už věděl, co to zahlédl ve světle reflektorů, než Lopez zmizel.

A už také věděl, jakého člověka má proti sobě.

Zatím mu to ale nenapovědělo nic o tom, jak se dál zachovat.

Když al-Kalli a Jakob odjeli v golfovém vozíku, Greer se vypotácel ze skrýše za krabicemi se žrádlem a na třesoucích se nohách se dovlekl k východu. Snažil se nedívat se do klecí podél západní stěny té zvláštní budovy – to, co viděl, mu úplně stačilo –, ale čas od času zaslechl zavrčení nebo zachrochtání a jednou se dokonce cosi vrhlo proti mřížím a Greerovi na krk dopadla slina horká jako rozpálený olej. Neměl k dispozici dálkové ovládání, které viděl u al-Kalliho, ale po pár vteřinách horečnatého hledání objevil vedle dveří panel se zabudovaným ovladačem dveří.

Jen co se dostal ven, hejbnul zadkem, jak to jen šlo a běžel rovnou k zadnímu východu; držel se zadní cesty, která obíhala pozemek po severní straně.

Díky bohu, Sadowski tam byl. Zaparkoval vůz na druhé straně silnice v místě, kde byl stín nejtemnější. Greer se rozhlédl na obě strany, aby se ujistil, že kolem nikdo není, a potom přeběhl silnici. Nohu měl v jednom ohni. Dorazil k autu a vlezl dovnitř.

„Jdete pozdě,“ vyčetl mu Sadowski a dodal: „Jste zpocenej jako prase.“

„Vypadnem odsud.“

Sadowski nastartoval. „Co to máte na krku za sračku?“

Greer si sáhl na kůži v místě, kam mu dopadla ta slina. Byla na dotyk hustá jako hlen. A když se podíval na prsty, zjistil, že je bledě zelená.

„Pěkně to smrdí,“ ohrnul Sadowski nos.

„Prosim tě, drž už hubu a jeď!“ vyštěkl na něj Greer.

Víckrát ho pobízet nemusel. Sadowski vyrazil, ale neustále se otáčel na Greera. Greer dobře věděl, co hledá. Čekal na nějaký náznak úspěchu. Chtěl ujištění, že dnešní noc nebyla jen totální ztráta času.

Greer zatím neměl chuť jeho zvědavost ukojit.

Trvalo to až na Sunset Boulevard, než si Sadowski troufl promluvit. „Takže,“ začal, když pod bránou do Bel-Air čekali na zelenou, „co se stalo?“

Co se stalo? Greer se stále ještě nerozhodl, co vlastně viděl. Jeho vlastní oči se tomu zdráhaly uvěřit. A mozek to odmítal zpracovat. Ruce se mu nekontrolovatelně třásly. Sáhl na čepici s emblémem Stříbrných medvědů a sloupl ji ze zpoceného čela, jako kdyby byla přilepená. Hodil ji na podlahu.

„Hele, já to budu muset vrátit,“ ozval se Sadowski dotčeně.

Greer ho zpražil opovržlivým pohledem.

Na semaforu skočila zelená a Sadowski odbočil doleva. „Dostal jste se do domu?“ zajímal se.

„Ne.“

Sadowski vztekle praštil do volantu. „Takže vlastně vůbec nic nemáte.“

„To nebyl účel.“ Greer mu sice už říkal, že tentokrát se jedná čistě o poznávací misi, ale bylo jasné, že Sadowski nic z toho nepochopil. Nejspíš si myslel, že to Greer jenom tak říká, aby si mohl šperky a prachy nechat pro sebe a jemu pak tvrdit, že nic nesebral.

„Tak co jste tam dělal?“

„Co jsem dělal? Díval jsem se, jak jednoho chlápka sežrala naprosto šeredná potvora. Zvíře jak vystřižený z noční můry.“

Sadowski se na něj podíval a nevěděl, co si má myslet. „Jo, jasně,“ řekl a upřel oči zpátky na silnici před sebou. „Tak vážně, co jste tam viděl?“

„Vážně jsem tam viděl takovou zoo jak z hororu,“ opakoval Greer důrazně.

„Horory miluju,“ poznamenal Sadowski. „Mám jich doma na DVD celou hromadu.“

Greer to vzdal. Nemělo smysl snažit se Sadowského přesvědčit o něčem, co by nikdy nepochopil.

„Vadilo by vám, kdybych se stavil v Modrý bažině? Potřebuju se skočit kouknout na Ginger,“ řekl Sadowski.

Greer přikývl, jako že to nevadí.

„A tam mi budete moct říct, co se tam ve skutečnosti stalo.“

Greer se ale mezitím rozhodl, že si to raději nechá pro sebe. Ale hlučný noční bar se spoustou lidí, nahých holek a zásobeným barem najednou vypadal jako lákavá představa.

„A než tam dojedem, moh byste si svlíknout i tu bundu vod Stříbrnýho medvěda.“

Greer ze sebe stáhl bundu.

„Jenom doufám, že to svinstvo, co máte na krku, se nedostalo taky na látku.“

Greer by ho nejraději srazil k zemi, ale musel se krotit. Rozhodl se, že už raději nebude nic říkat, dokud nedojedou do klubu a on si nedá několik dvojitých Jacků Danielsů. První v něm zmizel, jako kdyby pil vodu.

„Burt Pitt se na vás ptal,“ prohlásil Sadowski, když se posadili k malému stolku poblíž pódia, na kterém se v rytmu písně „Skater Boy“ od Avril Lavigne proháněla dívka na kolečkových bruslích v cyklistických šortkách a nahoře bez.

„Tak ať se ptá.“

Sadowski se k němu spiklenecky naklonil a svěřil se: „Už se to blíží.“ Mluvil tiše, ačkoli šance, že by je v tom hluku někdo slyšel, byla mizivá. Hudba řvala na plné pecky a opilci u vedlejších stolů byli plně zaměstnáni dívkou na bruslích. Sadowski a Greer tak měli u svého stolku dokonalé soukromí.

„Co se blíží?“

„Nemůžu vám říct nic podrobnějšího. Aspoň ne do tý doby, než se k nám přidáte,“ lákal ho Sadowski.

Greer do sebe kopl zbytek pití a nic neřekl. Sadowského to pekelně dráždilo a právě s tím Greer počítal.

„Tak dobře,“ vzdal to nakonec Sadowski, „ale musíte mi slíbit, že vo tom živý duši neceknete. To by mi totiž vážně šlo vo krk. A to beze srandy. Jestli se vo tomhle někdo doví, tak jsem mrtvej.“

Greer nic neřekl a čekal.

„Víte, jak na čtvrtýho července spousta lidí dělá vohňostroje, že jo?“

„Jo, vo tom už jsem slyšel,“ ušklíbl se Greer.

„Tak letos by to neměly bejt jenom vohňostroje. Letos Los Angeles zažije voheň, jakej ještě nevidělo, jestli teda víte, co tim myslím. Hodláme to všem pořádně ukázat.“

Greer se na něj zahleděl a rukou mávl na obsluhu a objednal další pití. „Proč?“ řekl jenom.

„Aby už každej vážně pochopil, co se s touhle zemí děje. Potřebujeme zburcovat lidi. Aby hejbli zadkem a pomohli nám něco změnit. Dřív než bude pozdě.“

Greer byl na tyhle nic neříkající Sadowského apokalyptické kecy zvyklý, a tak raději přestal vnímat. Na štěstí na řadě s dalším výstupem byla Sadowského holka Ginger Lee a Sadowski měl za chvíli oči jenom pro ni.

Greer tak měl konečně chvilku, aby si v hlavě srovnal všechny hrůzy, které ten večer zažil. Pár dalších panáků Jacka Danielse způsobilo, že všechno kolem zářilo takovým zvláštním, nadpozemským světlem…

Někde za hlavou mu zazvonily minutky a Greer zjistil, že leží na masážním lehátku. Nejspíš na chvíli usnul. Indiřiny hbité ruce z něj odmotávaly vychladlé ručníky a potíraly mu nohu od stehna dolů lubrikačním gelem, po kterém sonda ultrazvuku hladce klouzala. Sonda připomínala spíš vibrátory, které Greer vídal v bytech svých bývalých přítelkyň. Na rozdíl od vibrátorů tohle zařízení ale hlasitě nevrčelo. Bylo zcela tiché, po Greerovi to vyžadovalo pouze, aby klidně ležel, a Indira s ultrazvukem přejížděla přes problematická místa. Ultrazvuk měl rozrušovat zjizvenou tkáň na noze, ale Greer měl silné podezření, že to vůbec nefunguje.

Okamžitě si vzpomněl, co potřebuje a pro co si sem ve skutečnosti přišel. „Poslyšte, Indiro, mám vážně dost velké problémy se spaním, tak jsem si říkal, jestli byste mi nemohla obstarat nějaké –“

„Nemohla, kapitáne. Už jste dávno přesáhl předepsané dávky.“

„Ale já to potřebuju!“

„Já vám je ale sehnat nemůžu,“ prohlásila Indira kategoricky. „A důrazně vám doporučuji, abyste, až budeme hotovi s ultrazvukem, zbytek času využil k tomu, že si zacvičíte na jednom z našich přístrojů nějaké protahovací cviky.“

Greer pochopil, že se mu podařilo porušit jedno ze základních pravidel narkomana – chtěl si něco začít se svým dealerem.

„A kromě toho vůbec nevěřím, že byste doma cvičil.“

I tady ho dostala.

DEVATENÁCT

„To je g,“ prohlásil asistent.

„Ne, je to q.“

„Ani omylem.“

„Ale to víš, že jo,“ ukončila unavená Beth debatu. „Podřaď to pod Q.“

Beth odstrčila židli od stolu a konečky prstů si promnula oči. V duchu počítala, kolik hodin už tady strávili. Podívala se na hodiny umístěné mezi fotografiemi Cartera a Joeyho a zjistila, že je to jenom hodina. Při téhle titěrné práci se čas hrozně vleče.

Nezdálo se ale, že by to vadilo Elvisovi. Řekli jí, že je mu dvacet tři, ale vypadal, že mu může být nanejvýš dvanáct. Taky vypadal, že ještě nikdy nebyl venku na slunci. Kůži měl mrtvolně bílou a hladkou jako mramor. Vlasy měl černé jako uhel a nosil dlouhé tenké kotlety do půlky tváří. Podezřívala ho, že Elvis je jméno, které si vybral sám.

„Tak to už máme třetí druh Q,“ upozornil ji.

„Středověcí písaři dost běžně v jednom rukopisu používali více či méně zdobené verze jednoho písmene. Velké zdobené psali na začátku kapitoly nebo oddílu, jiné bylo pouze obyčejné velké písmeno, jiné bylo v minuskuli. Dost záleželo na písařově fantazii.“

„To muselo dát fušku to po nich přečíst,“ prohlásil Elvis a zařadil písmeno mezi nevyřešené v databázi.

„No, a v tom je právě ten problém.“

Už celé dny trávili před obrazovkou počítače, kde luštili naskenované stránky Zvířat z ráje a pracně třídili všechny varianty písmen a číslic, které v textu objevili. Postupně tak vytvářeli systém, který, bude-li dostatečně podrobný a bude-li obsahovat většinu písmen i číslic, dokáže posléze počítač využít k tomu, aby všechny znaky v textu identifikoval. Pak už stačilo jen spustit program a nechat ho, aby celý rukopis přeložil. Počítač to pak zvládne neskonale rychleji, než by to dokázala Beth se slovníkem a s lupou.

Ale než dosáhnou rychlého překladu, musí strávit přinejmenším ještě pár dní touhle piplavou prací.

„Nedáš si latté?“ zeptal se Elvis. „Skočím si pro jedno.“

Na okamžik ji ta představa zarazila. Copak by skutečně tak riskoval a vyšel ven? Vždyť tam přeci svítilo slunce.

„Jo, strašně ráda. A nech to připsat na účet konzervačního oddělení.“

„Můžu si toho v tom případě objednat víc?“

„Vem si, co chceš.“ Beth doufala, že přinese něco zdravého. Působil totiž dojmem, že žije jen z čokoládových tyčinek a koly.

Když odešel, vstala a trochu se protáhla. Potom zavolala domů. Sluchátko zvedla chůva. Z dálky byl slyšet Champův štěkot.

„Stalo se něco?“ starala se Beth.

„Ne, vůbec ne,“ zasmála se Robin. „Jen nějaký pták měl tu drzost, že přistál na okenní římse u Joeyho pokoje.“

„No, tak se zdá, že už nebudeme potřebovat bezpečnostní agenturu,“ podotkla Beth.

„Dokud tady bude Champ, tak rozhodně ne.“

Ukázalo se, že Joey je ve své postýlce a spí. Ale opravdu spí? Beth ho čas od času podezírala, že tam prostě jen tak leží a přemýšlí o závažných věcech, které jen ještě nedokáže zformulovat. Ale teď na takové myšlenky nebyl čas. Doma je všechno v pořádku a ona se může bez obav věnovat dál práci.

Práce spěchala. Beth zprvu zvažovala, jaký postup zvolit. Nakonec se rozhodla, že nejlepší bude soustředit se na hesla v zápatí každého úseku nebo archu, která se pak opakovala jako první slovo v záhlaví dalšího archu. Tato technika zajišťovala, že až budou všechny stránky hotové a opatřené iluminacemi, budou svázány ve správném pořadí. Díky opakovaným slovům se také dal pohodlněji luštit rukopis – porovnávat dvě stejná slova napsaná v těsné blízkosti. Práce to však nebyla jednoduchá nejen proto, že byl rukopis hustý a nečitelný, ale i proto, že určité části knihy byly zcela vybledlé nebo odřené. Většina však byla překvapivě dobře zachovalá, barvy byly zářivé a zlato se lesklo. Po tisíci letech se však nedalo očekávat, že by celá kniha zůstala nedotčená a nepoškozená.

Elvis se vrátil s dvěma caffé latté a s velkou nákupní taškou plnou sendvičů, ovocných džusů, jogurtů, sušenek a spousty dalších věcí. „Asi jsem to trochu přehnal,“ přiznal zkroušeně.

Beth snad na ničem nemohlo záležet méně. Elvis byl považován za mladého génia počítačového světa v Gettyho muzeu a Beth byla ochotná poskytnout mu cokoli, co potřeboval k tomu, aby jeho mozek dobře fungoval. Taky bylo příjemné sledovat jeho mladické nadšení, když mu ukazovala ofocené stránky starobylého rukopisu a vysvětlovala, co která část znamená. Nebo přinejmenším co si myslela, že znamená.

Dokonce i hesla na stránkách byla, jak si záhy povšimla, poněkud zvláštní. Zdálo se, že text čas od času končí příliš brzy, nebo naopak pokračuje o něco déle. Beth brzy pojala podezření, že se autor snažil, aby stránky naoko přirozeně končily vždy určitými dopředu zvolenými slovy. Sice to nebyla vždycky slova, která by Beth v takovém textu očekávala, měla ale pocit, že písař vyvinul nemalé úsilí, aby tak na první pohled vypadala.

Elvis v jedné ruce držel jídlo a živil se a druhou ovládal myš a posouval ikonky po celé ploše monitoru. Beth mezitím procházela seznam doposud rozluštěných hesel z konců stránek v tom pořadí, v jakém se v textu objevila. A brzy ji něco uhodilo do očí. První dvě hesla, která uzavírala první arch, zcela přirozeně navazovala na další tři hesla uzavírající druhý. Společně vytvářela větu, která volně přeložena ze středověké latiny zněla takto: Přivezen sem do této země.

„Hm,“ vydala ze sebe Beth.

„Co hm?“ zeptal se Elvis, který seděl u stolu hned vedle ní. „Udělal jsem něco špatně?“

„Ne, všechno je v pořádku,“ uklidňovala ho Beth. „Jenom jsem si všimla něčeho zvláštního.“

„A čeho?“ vyzvídal Elvis a řádně si ukousl ze sendviče, který voněl po pestu.

„Dokázal bys udělat seznam všech hesel, která jsme doposud přeložili, v tom pořadí, v jakém jsou v knize?“

„Jasně, to je snadný.“

Prsty mu začaly tančit po klávesnici a za chvilku prohlásil: „Už se to tiskne. Mám pro to doběhnout?“ Tiskárny byly v centrální místnosti v chodbě. Beth vždycky příšerně otravovalo, že se pro vytištěný papír musí vláčet přes celou chodbu, ale teď, když to představovalo možnost uniknout na chvíli z místnosti zamořené vůní pesta, ráda těch pár kroků udělá.

„Ty jez a já tam dojdu.“

Zvedla se a vyrazila do chodby. Zaslechla, jak o patro níž v kanceláři paní Cabotová někoho kárá. Proč jen bůh stvořil byrokraty, pomyslela si v duchu. Došla do místnosti s tiskárnami a listy papíru, které potřebovala, na ni ještě teplé čekaly v podavači na vrchu hromady jiných právnicky vypadajících textů. Nemusela je ani číst, hned věděla, o co jde, neboť jen na první stránce se slova „původ zboží“ objevila několikrát. Gettyho muzeum stejně jako všechna ostatní velká muzea úzkostlivě dbalo na to, odkud jejich sbírky pocházejí. Prodávající i dárci museli velmi pečlivě doložit právní titul svého vlastnictví.

Naštěstí byla Zvířata z ráje jen zápůjčka za účelem restaurování a studia, asi jako když někdo přiveze auto do servisu na seřízení po třiceti tisících mílích. Beth proto mohla tuto smršť právních dokumentů s klidným srdcem vynechat.

Elvis vytiskl hesla zvlášť na jednotlivé řádky v latině, hned vedle byl počítačový překlad do angličtiny. (Ten bude ještě potřeba upravit.)

Beth zběžně přelétla dvě stránky a všechna hesla na sebe navazovala. Tiskárny v místnosti mezitím začaly tisknout další soubory, které sem kolegové poslali z jiných kanceláří. Beth stála mezi rachotícími stroji a uvažovala, jestli je to tak obrovská shoda náhod, nebo jestli je za tím něco víc. Třeba nějaká hra se slovy.

A kromě toho tu byla ještě třetí možnost, možnost, která ji nejvíc vzrušovala, možnost, že právě objevila něco, co na odhalení čekalo celých tisíc let.

Hesla, která prozatím stihli zpracovat, dávala dohromady větu: Přivezen sem/ do této země/ čestný host/ dnes však vězeň/pracuji v ústraní/ mé jméno usne (nebo by přesnější překlad byl zmizí?).

Beth stála na místě a četla ta slova stále dokola. Potřebovala se ujistit, že na sebe opravdu tak přesně a logicky navazují. Po chvíli jí bylo jasné, že pravděpodobnost, že se jedná o náhodu, se nutně musí rovnat nule. Zbyly druhé dvě možnosti. Mohl to být jen jakýsi žert. Mniši a písaři měli často sklon ve svých dílech podobně vtipkovat. Na konec rukopisu často připojovali takzvaný kolofon, ve kterém děkovali patronovi a chlubili se významem svého díla. Často do textu také podsouvali naději, že dílo bude ohodnoceno řádným honorářem. V některých italských rukopisech ze čtrnáctého a patnáctého století zacházeli autoři dokonce tak daleko, že popisovali, za co nabyté jmění utratí – většinou za víno a ženy.

Tohle ale bylo něco docela jiného. Vzkaz složený z jednotlivých hesel se nechvástal, nebyl ani lehkomyslný, neměl ho číst nikdo kromě zasvěcence, který by znal autorovu latinu a pochopil ho. Beth věděla, že mnoho rukopisů, a dost možná to byl i případ tohoto, vznikalo na objednávku pánů, kteří sami text přečíst nedokázali. Kniha představovala poklad. Bylo to měřítko jejich bohatství a vzdělanosti, a pokud vůbec byla čtena, četl ji pro ně vzdělaný sloužící. Zvířata z ráje sepsaná na objednávku mocné a bohaté rodiny z východu velice pravděpodobně stihl přesně takový osud.

Ale co další hesla? Jak bude věta pokračovat, až je dají dohromady všechna? Co ten vzkaz přesně říká?

Beth se otočila na podpatku a spěchala do své kanceláře. Elvis mezitím spořádal sendvič a teď si pochutnával na ovesných sušenkách velikosti frisbee.

„Aktualizoval jsem katalog písmen,“ pochlubil se. „Řekni písmeno, jakékoli písmeno, a já ti ho vyhledám.“

„Teď ne.“

Elvis se zatvářil dotčeně. To člověk riskuje vždy, když pracuje s dětmi, pomyslela si Beth.

„Potřebuju seznam hesel.“

„Vždyť ten jsem právě udělal.“

„Ne jenom ta, která už jsme rozluštili a máme je v rejstříku. Potřebuju ta, která jsme ještě neprošli. Všechna přesně v tom pořadí, v jakém se objevují v knize.“

„A nepředbíháme takhle náhodou trochu? Neříkala jsi přece, že když chceme tuhle práci dělat pořádně –?“

„Zapomeň na to, co jsem ti říkala. Tohle je mnohem důležitější.“

Elvis se zatvářil zaujatě. „Tak se mi zdá, že jsi na něco kápla.“

Beth neodpověděla. Hrabala v kopiích na stole. Všechny stránky, které na sobě v pravém dolním rohu měly závěrečná dvě tři hesla zakončující jednotlivé archy, dala stranou.

„Ano, ano, kapitáne Kirku,“ Elvis si do pusy narval zbytek sušenky a porovnával listy, které mu Beth podávala, se stejnými naskenovanými obrázky na monitoru. Potom zvýraznil hesla a přesunul je na seznam. „Dostaneme je jenom v latině, to je ti doufám jasné? Ještě jsme totiž pro jednotlivé verze písmen neupravili databázi slovníku, takže simultánní překlad to ještě neprovede.“

„To je v pohodě,“ odbyla ho Beth, která ani nezvedla oči od práce. „Já už se tím nějak prokoušu.“

Elvis se vrátil ke klávesnici. „Jsi naprosto úžasná. Jsi taková kočka, a kromě toho dokážeš fakt číst latinsky.“

I když byla Beth stoprocentně zabraná do práce, slova „taková kočka“ jí neunikla.

DVACET

Carter ani nevěděl, kdo z nich to potřeboval víc, jestli Del nebo on sám. Pár hodin strávených v horách Santa Monica bylo pro oba to pravé. Oba dva rádi jezdili na vykopávky do terénu a trávili čas v těch nejodlehlejších místech světa, ale byl to Del, kdo dlouhodobě život ve městě nemohl vystát. Když zrovna nepřednášel nebo nejel na nějakou konferenci, hned utíkal ven do lesů, kde lovil, rybařil a pozoroval ptáky. Doma v Tacomě měl zvláštní mrazák, kam dával maso a zvěřinu, které na svých výpravách ulovil, často třeba jen s lukem a šípy.

Dnes ale měli na výpravu poněkud jiné podmínky. Přes třicet stupňů ve stínu, nebe úplně bez mráčku a jen lehounký vánek.

„Jseš si jistý, že chceš v tomhle vedru lézt po horách?“ ujišťoval se Carter.

„To se vsaď!“ odpověděl Del bez zaváhání. „Jestli se z tohohle města nedostanu aspoň na chvíli ven do divočiny, praskne mi kebule.“

Carter si nebyl úplně jistý, jestli turistické trasy v Temescal Canyon lze označit za divočinu, ale bylo to nejblíž po ruce. Vyzvedl Dela na luxusním Wilshire Boulevard, kde bydlel u své sestry – ta se provdala za nějakého ředitele filmového studia. Když odtamtud vyrazili, Del se viditelně otřásl. „Věděls, že v tom domě mají chlapa, kterej za tebe zaparkuje auto? A dalšího, kterej jim nosí nákup. A mají tam vrátnýho – vrátnýho!, kterej přebírá od poslíčků zásilky a věci z čistírny.“

„Vsadil bych se, že tam dokonce mají i klimatizaci,“ usmál se Carter.

„Je to tak,“ přisvědčil Del, „ale já jsem včera v noci spal na balkoně.“

Carter uvažoval, co si tak může o Delovi myslet jeho švagr. Dorazili na parkoviště u kaňonu a Cartera potěšilo, že tam parkovalo jen pár dalších aut – jeden pontiac, několik SUV a služební vůz bezpečnostní agentury. Delovi by se nezamlouvalo, kdyby jim cestu blokovaly davy lidí, a popravdě řečeno, Carter by z toho také nebyl nadšený. Zrovna nedávno zůstal trčet za skupinkou teenagerů a musel snášet všudypřítomné iPody a plechovky od Red Bullu. Zaplatil pět dolarů za parkovací lístek a položil ho na palubní desku. Del smutně zavrtěl hlavou.

„Vy tady musíte platit parkovný?“ podivil se. „U nás ve Washingtonu prostě jen sjedem ze silnice a necháme auto stát kde chcem.“ Hodil si batoh přes rameno a zeptal se: „Jak to vůbec můžeš vydržet, Kůstko?“

„Říká se tomu civilizace,“ pokrčil rameny Carter. „A s tou jsem se smířil už dávno.“

Carter popadl batoh, ve kterém měl jen pití, opalovací krém, peněženku a klíče. Vyrazili přes odpočívadlo směrem k začátku stezky. Carter šel první, Del za ním se zhluboka nadechl, vychutnával čerstvý vzduch a vůni uschlého pelyňku. Po úzké pěší lávce překročili horskou bystřinu. „Tady snad ani nebyl ten můstek potřeba,“ podotkl Del.

„To víš, tady jsi v Los Angeles,“ usmál se Carter. „Buď rád, že tu nevybírají poplatek.“

Město se však s každým dalším krokem vzdalovalo. Najednou přestaly být slyšet klaksony, zmizely benzinky, sámošky i Burger Kingy. Člověk se mohl přestat otáčet a dívat do zpětného zrcátka. Nemusel kontrolovat, co se děje za ním. Pohoří Santa Monica, které z velké části rozdělovalo rozpínající se město, představovalo nejrozsáhlejší příměstskou divočinu v zemi. I na Cartera to zapůsobilo velice uklidňujícím dojmem. Od té doby, co se přestěhoval na západ, nevynechal jedinou možnost, aby vypadl ven z města někam do hor. La Jolla Canyon, Escondido, Santa Ynez, Circle X Ranch Grotto, Bronson, Zuma, Saddle Peak. Takových míst tu byly desítky, někdy jen pár minut jízdy autem. Člověk se dostal ven z města, s sebou měl jen boty a láhev vody a problémy mohl hodit za hlavu. A právě teď měl Carter dost problémů, které by za hlavu hodil rád.

Poslední dny neuplynuly ani dvě hodiny, aby se mu nevybavil pohled na Geronimovo tělo pokryté asfaltem a na zvláštní pohled jeho mrtvých očí.

Del se zastavil a nechal přes stezku přejít křepelku s kuřaty. „Poslyš, už se vlastně zjistilo, jak se ten člověk, co spadl do jámy, jmenoval?“

„Jo, už se to zjistilo. Byl to William Jestřáb Smith.“

„A ví se, z jakého byl kmene?“

„Ano, byl to Čumaš.“

„Těch už moc nezbylo.“

A teď je jich ještě o jednoho míň, pomyslel si Carter.

Stoupali dál po stezce a Carter proti vlastní vůli nedokázal z hlavy vyhnat myšlenky na události posledních dnů. Poté, co bylo tělo nalezeno, ho lékař okamžitě ohledal. Kvůli demonstrantům, kteří drželi před muzeem stráž, ale bylo uloženo do vaku a na nosítkách vyneseno zadním vchodem z muzea až v noci.

Pokud se týká kostry muže z La Brea, podařilo se Carterovi udržet poslední objev pod pokličkou. Jen on a Del věděli, že muž v ruce cosi svírá. Něco, co mu v okamžicích před smrtí muselo být drahé. Když se všichni ostatní v jámě soustředili na vyzvedávání těla Williama Jestřába Smithe, Del rychle z toho záhadného předmětu odstranil co nejvíc asfaltu a zakryl ho stejně jako zbytek kostry pálenou sádrou. Carter mu za to byl velice vděčný. Kdyby se to doneslo Gundersonovi, nejspíš by svolal další tiskovou konferenci. Byl prostě nepoučitelný.

„Podle ukazatele by na téhle stezce za pár kilometrů měl být vodopád,“ poznamenal Del.

„Touhle dobou bývají často vyschlé,“ upozornil ho Carter, „ale třeba budeme mít štěstí,“ dodal.

„Já bych to risknul,“ zakřenil se Del. „Cokoli bude lepší než trčet v jámě plný asfaltu.“

V dálce před nimi si Carter všiml mladého páru – kluk byl Hispánec a dívka blondýna v šortkách s nápisem JUICY. Stezka v těch místech byla o něco širší, takže dokonce mohli jít vedle sebe a vést se za ruku. Carter si vzpomněl, jak byli jednou s Beth v horách ve Skotsku. Carter tehdy na jednom skalnatém útesu vzal Beth za ruku. Beth mu začala říkat Heatcliff a on jí Cathy. Má divoká sladká Cathy, říkal jí tehdy po zbytek výletu. Tahle spodní část cesty se často stáčela k silnici, takže se člověk čas od času neubránil pohledu na projíždějící náklaďák a semtam mezi stromy a keři zahlédli i nějaké to hospodářské stavení. Carter by se co nejraději dostal dál a výš a měl dojem, že podobně to cítí i Del. Dokonce i když se zadívali nad sebe, objevovaly se před nimi domky rozeseté na svahu hory. Carter sklonil hlavu a přidal do kroku. Stoupal rychleji a brzy dohonil a předhonil pár držící se za ruce. Na rozces
tí pak zvolil strmější cestu s mnoha oklikami, která vedla k vodopádu. Del šlapal hned za ním a občas ho upozornil na něco zajímavého. „Žlutý pěnkavy na třech hodinách. Žluvy na tom platanu, kolem kterýho zrovna jdeš.“

Carter, který nechtěl vypadnout z rytmu, většinou jen střelil pohledem na určené místo a pokračoval v chůzi.

„Jedovatý dub hned vedle stezky. Zatoč doleva.“

Carter toho o zvířatech a rostlinách nevěděl málo, ale Del byl jako chodící encyklopedie. Neexistoval pták, rostlina nebo tvor, kterého by si Del na vzdálenost sta kroků nevšiml a nevěděl o něm vše od běžného jména po odborné latinské označení. Dokázal říct, jaké stromy kde rostou, kteří ptáci na nich hnízdí, které oříšky nebo bobule jsou jedlé a které smrtelně jedovaté.

Jednou ho kdesi na západě v horách kousl dospělý chřestýš. Byl dvě hodiny jízdy od nejbližší nemocnice, ale přežil, aby tu historku mohl vyprávět. Na stehně stále ještě jako důkaz byla vidět jizva po tom kousnutí.

„Tak tomuhle tedy říkám barabizna,“ prohlásil Del, když procházeli kolem opuštěné chaty skryté mezi stromy. Carter slyšel, že Del odbočil ze stezky a šel se podívat k domu. „Myslíš, že bych si něco takovýho mohl dovolit?“ volal na Cartera. Ten z batohu vytáhl láhev s vodou, polkl pár doušků a přidal se k Delovi. To místo vypadalo jako z nějaké pohádky bratří Grimmů. Rozpadající se dřevěné stěny, zbořená veranda, popraskané okenice visící nakřivo z oken. Del stál ve stínu a dlouhé bílé vlasy si smotal do culíku, který přetáhl silnou gumičkou.

„To nevypadá jako domek správy parku nebo něco takovýho, co? Je to fakt záhada,“ mudroval Del.

Carter luštil nápisy na zdech. SM MILUJE JM a kolem nápisu srdíčko. SANDMAN JE TŘÍDA!, bůh ví, co to mělo znamenat. Převrácená svastika. Tenhle mladý nácek byl jako ostatně většina z nich natolik natvrdlý, že ani nedokázal symbol nakreslit správně. Oknem bylo vidět dovnitř na dřevěné trámy plné pavučin a zaprášenou kostru houpacího křesla.

Které se houpalo.

Carter zastínil okno vlastním tělem a podíval se důkladněji. Teď toho viděl víc: špinavá matrace v rohu, vedle ní sklenice a talíř. Na hřebíku ve stěně visela lucerna. Ale uvnitř nikdo nebyl.

„Máš o to taky zájem?“ dobíral si ho Del. „Jen ti chci připomenout, že jsem ten dům viděl první.“

„Neboj, je tvůj,“ ujistil ho Carter a očima přejížděl po malé místnosti za oknem. „Ale mám dojem, že tam někdo bydlí.“ Křeslo se mezitím přestalo houpat a stálo klidně jako všechno ostatní v domě.

„Kdo by tam mohl bydlet?“ řekl Del, přistoupil k oknu a zahleděl se dovnitř. „Já tam nic nevidím.“ Přešel ke dveřím a prohlédl si zrezlý zámek a řetěz, který visel z petlice. „Počítám, že kdybych si to chtěl uvnitř prohlídnout, budu muset zavolat agentovi do realitky.“

„Nejspíš jo,“ přikývl Carter a odešel od okna. Neuměl přesně vysvětlit proč, ale nechtěl se na tom místě dál zdržovat. Stín mu byl zničehonic nepříjemný a toužil dostat se zpátky na slunce, i když ten den bylo slunce poněkud v oparu.

„Tak, teď by to chtělo ten vodopád,“ pravil Del nadšeně.

„Ještě se moc netěš,“ varoval ho Carter a prodíral se vysokou trávou zpátky na stezku.

Stoupání teď bylo mnohem strmější, a ačkoli to ve srovnání s opravdovými horskými výstupy, které oba muži již mnohokrát podnikli, byla hračka, i tak museli na cestu začít dávat větší pozor. Na stezce se válelo hodně kamení, byly tu kořeny a nečekané srázy a kromě toho se ve večerních zprávách často objevovaly příběhy lidí, které kousl na túře had, nebo dokonce, i když to bylo samozřejmě mnohem vzácnější, vyhladovělá puma. Carter zavzpomínal na Central Park a dobu strávenou v New Yorku. Odtamtud znal samozřejmě spoustu historek o přepadeních a krádežích, ale nikdy v nich nefigurovaly pumy ani chřestýši.

Většinu času teď měli po levé ruce strž, na jejímž dně se přes kameny porostlé mechem líně vinul potok. Sice v něm nebylo moc vody, ale přesto tam nějaká tekla, což dávalo jistou naději, že vodopád nebude úplně vyschlý. Možná bude přece jen stát za to tam dojít. Cestou minuli jen jednoho šlachovitého muže, který se od vodopádu vracel. Opíral se o lyžařskou hůlku a řekl něco německy. Bylo tak horko a dusno, že všichni ostatní raději vyrazili na pláž nebo do kina.

Carter stoupal dál a zvuk tekoucí vody sílil. To bylo dobré znamení. Koruny okolních stromů, dubů a platanů, vrhaly na cestu stín. V místech, kde na cestu pražilo slunce, byla vyprahlá a prašná. Zničehonic se kaňon po obou stranách zvedl. Jeho svahy byly porostlé hustým křovím a chomáči žlutých sasanek. Vzduch voněl pelyňkem a šalvěji a… kouřem.

Carter se zastavil, zaclonil si oči dlaní a rozhlédl se po kaňonu. Nikde neviděl plameny ani kouř, když se ale pozorně zaposlouchal, měl dojem, že zdálky slyší vrčení rotoru helikoptéry.

„Někde hoří křoví?“ zeptal se Del, který ho mezitím dohnal.

„Zní to jako helikoptéra.“

„Nebo letadlo s nádržemi na vodu.“

„No jo, podívej, támhle proti druhému svahu.“

Stáli a bez hnutí sledovali protější svah.

„Letos je všechno tak vyprahlé,“ poznamenal Carter.

Del přikývl. „Vynikající podmínky pro nějakej pořádnej požár.“

Stáli ještě minutu dvě a pak znovu vyrazili. Další úsek stezky vedl hlubokým stínem a před sebou již zaslechli velmi slibně znějící zvuk padající vody. Minulý rok hodně pršelo a podzemní zásoby byly nejspíš dostatečné. Carter sklonil hlavu, aby se vyhnul větvi visící přes cestu. Před ním přeběhl přes stezku pár ještěrek. Ocásky se jim modře zaleskly. O pár desítek metrů výš se otvírala stinná mýtina a z ní přes teď už hučící proud potoka vedla úzká lávka. Vtom Carter spatřil něco, z čeho nebyl příliš moudrý. Ta blondýnka v šortkách, kterou předtím potkali, seděla na zemi s nohama roztaženýma před sebou. A její přítel buď plival nebo zvracel do potoka pod nimi.

Carter si nejdřív nedovedl vysvětlit, jak se sem ty děti dostaly před nimi. Potom si ale vzpomněl, že nahoru existuje ještě mnohem přímější stezka, kterou se nejspíš vydaly.

Vzápětí si začal dělat starosti. Všiml si totiž, že blíž ke skále, kolem které padal proud jasné vody a rozstřikoval se na kamenech pod lávkou, stojí vysoký, ve vojenském stylu nakrátko ostříhaný světlovlasý muž. Muž se spokojeně usmíval a oháněl se kolem sebe nějakým kusem dřeva. Řekl něco, čemu Carter nerozuměl, a zpoza stromu vystoupil druhý muž, kterého Carter předtím neviděl, a oba se zasmáli.

Dívka vypadala dost otřeseně. Seděla a nehýbala se.

Carter se instinktivně přikrčil. Otočil se, aby varoval Dela, ale ten už sešel ze stezky a s prstem přes rty se ukryl do stínu.

Něco tu zatraceně nehrálo… dříve, než budou pokračovat, potřebovali se dozvědět, o co tu jde. Muž s vojenským sestřihem došel nedbalou chůzí k chlapci, který, jak už teď bylo vidět, plival do vody pod lávkou krvavé sliny.

„Nepřišel jsi vo nějakej zub?“ zeptal se muž skoro soucitně.

Chlapec pokrčil rameny a nechal hlavu skloněnou.

„Příště bys moh.“

Muž se otočil k dívce a pokračoval. „Příště si už vybereš líp.“ Ani ona nezareagovala.

Druhý muž v triku s krátkým rukávem, který odhaloval jakési tetování, zvedl rybářskou brašnu a řekl: „Tak pojď, Stane. Jdeme.“

Ale Stan nevypadal, že by chtěl odejít. Ještě si dost neužil a chtěl pokračovat.

„Nevypadáš vůbec špatně, víš to?“ zeptal se dívky.

Ta téměř neznatelně přikývla.

„Tak proč se zahazuješ s touhle špínou?“

Na to odpověď neměla. Carter už ale viděl dost. Podíval se na Dela a ten souhlasně přikývl. Carter se zvedl a hlasitě zahalekal: „Je to přímo tady, Dele. To je ten vodopád!“

Vešel na mýtinu a snažil se způsobit co největší rozruch. Nakráčel na lávku přímo k tomu hispánskému chlapci.

„Tys upadl?“ zeptal se ho, položil mu ruku na rameno a otočil ho k sobě a pryč od chlápka jménem Stan. „Ukaž, podívám se na to.“ Pohledem střelil po Stanovi a jeho tetovaném příteli, aby se ujistil, že vědí, že on ví, co se tu přihodilo. Z křoví vylezl Del a v ruce držel pěknou dřevěnou sukovici, kterou musel někde ulomit.

„Tohle je můj kámoš Del,“ oznámil Carter všem a odvedl chlapce k otřesené dívce. „Dokáže dát pěknou ránu, chcete se vsadit?“

Muži si vyměnili dlouhý pohled. Carter spustil batoh na zem a řekl: „Mám dojem, že jsem zaslechl, že už odcházíte, Stane.“

„Ani ne, mně se tady zrovna líbí,“ křikl Stan, zaboxoval do vzduchu a připravil se k boji. Jeho druh ho však chytil za loket a domlouval mu: „Co blbneš? Tady už jsme skončili. Tak pojď!“

Del je obešel a udeřil sukovicí do jedné větve. Rána byla docela tvrdá.

Stan se díval na Cartera, potom z náprsní kapsy vytáhl sluneční brýle Ray-ban a nasadil si je. „Stejně to tady pěkně páchne,“ řekl.

V tom okamžiku bylo Carterovi jasné, že tenhle souboj vyhrál. Už nic dalšího neřekl. Stan a ten druhý se otočili a vydali se dolů z kopce. Carter si klekl k dívce a zeptal se jí: „Jsi v pořádku?“

Zvedla k němu oči zalité slzami a řekla: „Myslím, že jo.“

„Máte mobil?“

Zavrtěla hlavou.

„Hodili nám je do vody,“ vysvětlil kluk. Del mu na roztržený ret přiložil nějaké listy.

„To bude dobré,“ uklidňoval je Carter. „Můžeš se postavit?“ zeptal se dívky. Opřela se o jeho ruku a zvedla se. „Budeš moct chodit?“

Neodpověděla, ale došla ke svému chlapci. „Jsi v pořádku, Luisi?“ zeptala se.

Nepodíval se na ni.

„Jsi v pořádku?“ opakovala a chtěla se ho dotknout, ale on se odtáhl.

„Nesahej na mě, jo? Nech mě bejt.“

Carter věděl, proč se tak chová. Právě ho před očima vlastní holky zbili a on se jí teď nechtěl podívat do očí.

I Del tomu moc dobře rozuměl. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se jí a odtáhl ji kousek stranou. „Já jsem Del Garrison.“

„Jsem Lilly.“

„Moc rád tě poznávám, Lilly.“ Odvedl ji zpátky na stezku, ale sukovici z ruky nepustil. „Dolů to půjde mnohem snáz.“

Carter zvedl batoh a vedl Luise za nimi. Chlapec byl malé postavy a štíhlý. Tričko Nike měl vpředu umazané od krve.

Šli beze slova, dávali pozor na uvolněné kameny. Po dvou mužích, kteří je napadli, ani památky. A Carter toho předtím slyšel dost, takže se na nic ptát nemusel.

Del, aby je rozptýlil, na ně přes rameno volal názvy všeho, co míjeli. „Tohle je plagiobothrys, tady na pravé straně. A kolem ní roste štírovník. Ty keře támhle, to je pohanka, a to převislé jsou hledíky. Žlutý řebříček. Blín.“ Chrlil ze sebe nekonečný seznam názvů rostlin a netrvalo dlouho a procházeli znovu kolem té opuštěné chaty. Na nebi nad ní kroužil v pomalých kruzích osamělý jestřáb.

Kdo tu asi žije, uvažoval Carter v duchu, když kráčeli kolem zatlučených oken a zamčených dveří.

Po cestě dolů minuli jen jednu ženu ve velkém slamáku, která si je prohlížela pátravým pohledem. Došli na parkoviště. „Které auto je vaše?“ zeptal se Carter.

Luis ukázal na červený Trans Am se čtyřmi vypuštěnými pneumatikami.

„Doprdele!“ zaklel.

„Jak poznali, že je vaše?“ zeptal se Del.

„Nepoznali,“ řekl Carter a ukázal na zbylá tři čtyři auta na parkovišti. Všechna včetně jejich měla propíchnutá kola.

„No, aspoň byli důslední,“ poznamenal Del.

„Můžeme dojít pěšky ke Gelsonovi,“ navrhla dívka Luisovi, který ji stále ještě ignoroval. „Zavolám mámě.“

„Možná byste měli nejdřív zavolat policii,“ vložil se do toho Carter. „V autě mám mobil.“

„To ne!“ vyhrkl Luis. „Policii nic hlásit nebudeme!“ Otočil se k Lilly a probodl ji pohledem. „Nic se nestalo, jasný?“

„Jestli to nenahlásíte vy, tak já určitě,“ upozornil ho Carter.

„Vy si dělejte, co chcete. Já odsud padám.“

V džínách a zkrvaveném triku vyrazil směrem k Sunset. Lilly se po chvíli pustila za ním. Jen se ještě otočila a Carterovi a Delovi zamávala na rozloučenou.

„Žádný dobrý skutek nezůstane nepotrestán,“ pronesl Del.

Carter přikývl.

„Ale nejdřív bychom měli zavolat asistenční službu,“ dodal Del. „Ze zkušenosti vím, že jim to někdy trvá dost dlouho, než dorazí.“

DVACET JEDNA

„Co tím myslíš, že nežere?“ zeptal se al-Kalli mrazivým tónem.

Rašídovi, ošetřovateli zvěře, se nohy v holínkách viditelně roztřásly.

„Sám jsem viděl, jak toho muže zabil,“ dodal al-Kalli, zvedaje se ze židle za zdobeným stolem v knihovně. „Díval jsem se, jak si ho stáhl ze stromu. Viděl jsem, jak si odvlekl tělo do doupěte.“

Rašíd, v sněhově bílém laboratorním plášti, usilovně přikyvoval na znamení souhlasu. „Ano, jsem si jistý, že je to tak. Jsem si jistý, že se tak stalo.“ Rašíd, jenž byl té noci ze zvěřince vykázán, nevěděl přesně, co se stalo. Ale znal dobře svého pána, takže si dokázal utvořit poměrně slušnou představu. A taky viděl zbytky uvnitř jeskyně.

Povětšinou nesnědené zbytky.

„Ale on prostě nežere… nesežral nic od doby…“ Nevěděl, jak má větu dokončit, ale ani nemusel. Od doby, kdy přišel o svého druha. Rašíd nechtěl onu nešťastnou událost zmiňovat ani náznakem. Ze strachu, že by se al-Kalli znovu rozzuřil. Věděl příliš dobře, koho by z celé věci obvinil.

„A ostatní zvířata?“

Rašíd těžce polknul a zalhal. „Jsou na tom dobře. Všechna si vedou obdivuhodné,“ prohlásil s použitím jednoho ze svých nejoblíbenějších anglických slov, která se naučil během studia na Americké škole v Káhiře. Ve skutečnosti se některá zvířata chovala dost podivně a jejich příznaky nevěstily nic dobrého. Pták shazoval peří i ostrá brka, větší zvířata měla problémy s dýcháním a v očích pohled bez výrazu. Náhlé vyhnání z domova v Iráku, dlouhá cesta do Ameriky, nové a neznámé prostředí – podle Rašída se zvířata stále pořádně nevzpamatovala. Ať dělal cokoliv, ať vyzkoušel jakkoliv inovativní řešení – od změny jídelníčku po úpravu teploty a složení vzduchu uvnitř zvěřince –, nemohl přijít na způsob, kterým by jim vrátil původní zdraví a chuť do života.

Mnohé temné noci strávil s hrůznou myšlenkou, že se sám stane potravou. Dobře věděl, že al-Kalli by toho byl schopen.

„Dnes odpoledne sejdu dolů a prověřím si situaci osobně. Vyřiď Jakobovi, aby přivezl auto.“

„Ano, pane. Hned.“ Rašíd vycouval z místnosti skoro v úklonu, a ještě předtím, než za sebou zavřel dvojité dveře, slyšel al-Kalliho zařvat: „A říká se obdivuhodně!“

Al-Kalli by ho nejraději předhodil svým miláčkům hned, ale nebylo to tak jednoduché – Rašíd a jeho předkové se o zvířata starali od počátku věků, a přestože měl al-Kalli o Rašídově inteligenci a schopnostech velké pochybnosti, věděl o jeho zvířatech pořád víc, než by o nich kdy mohl vědět kdokoliv jiný.

A jak by al-Kalli mohl, vzhledem k povaze zvěřince, vůbec naverbovat kohokoliv dostatečně zasvěceného nebo důvěryhodného?

Zvedl sluchátko, aby v rychlosti zavolal do Gettyho muzea, že se tam přijde podívat na průběh prací, ale pak je zase položil. Kdepak, proč je varovat? Proč je nepřekvapit a zjistit tak, jak svědomitě pracují na projektu, který jim svěřil?

Obrněná limuzína čekala před hlavním vchodem a Jakob otevřel zadní dveře, jakmile al-Kalli vyšel z domu. „Do muzea,“ bylo vše, co musel říci.

Při jízdě se al-Kalli zahleděl ven, kde byl horký slunečný den. Ani se tolik nelišil od dnů na Blízkém východě. Bez všeho toho neustálého zavodňování, v zajetí současného sucha, by se Los Angeles vrátilo ke své přirozené podobě – poušti. Vše kromě palem by zahynulo, trávníky by seschly a zhnědly a odfoukl by je vítr, růže by zvadly a buganvilie na pergolách by zašly.

A lidi? Lidi by se rozutekli do jiných, příznivějších klimat.

Po druhé straně ulice šel muž s půltuctem různých psů, kteří se zamotávali do vodítek. Psům visely jazyky z tlam a několik z nich se zastavilo, aby chlemtali cosi ze země.

Al-Kalli se v duchu ptal, proč by se jeho zvířatům nemohlo dařit v tomto cizím, ale ne tolik odlišném prostředí. Zachránil z nich všechna, která mohl, vzhledem k nebezpečí a úskalím té doby. Nešetřil na žádném opatření, udělal vše, co mohl, aby jim zaopatřil bezpečný a pohodlný domov. Prostě udělal vše, aby zachoval odkaz své starobylé rodiny a aby si uchoval svou moc…, jelikož věřil, že existuje nějaké záhadné pojítko mezi mocí rodiny a zvířaty.

A teď byla zvířata v ohrožení.

Věděl například, že mu Rašíd v knihovně lhal. Nebyl přece slepý. Bylo mu jasné, že ostatní také slábnou. Jejich skřeky nebyly tak hlasité, jejich oči nebyly tak jasné, jejich srst nebyla tak hustá, ani jejich kůže nebyla tak drsná. Cosi se dělo a on musel přijít na způsob, jak to zastavit.

U Gettyho muzea auto automaticky propustili na rezervovanou plochu pro vážené návštěvy a hosty. Areál před muzeem byl dnes narvaný turisty s mapami a chlazenými nápoji v jedné a upadanými tlapičkami potomků v druhé ruce. Ale jako většina lidí i turisté poznali, že al-Kalli je člověk, kterému je lépe uvolnit cestu. Bylo na něm něco – na jeho bezchybném oděvu, na jeho královské chůzi, na jeho auře, jak si rád myslíval –, co způsobovalo, že se stahovali zpátky a čekali, až projde. To, že dva kroky za ním následoval Jakob, na první pohled osobní strážce, jim jistě také neunikalo.

Když vkročil do Výzkumného institutu, kde pracovala Beth Coxová, okamžitě kolem sebe rozvířil atmosféru zájmu a pozornosti. Kráčel chodbou a míjel všechny ostatní kanceláře a kóje. Její dveře byly otevřené a ona seděla vedle velice bledého chlapce, který nevypadal o moc starší než al-Kalliho vlastní syn Mehdi.

„Pane al-Kalli,“ vyhrkla udiveně. „Nevěděla jsem, že přijdete.“ Postavila se a upravila si sukni, zatímco chlapec dále ťukal na počítačové klávesnici. „Elvisi,“ šťouchla ho do ramene, „toto je vlastník Zvířat z ráje.“

Elvis dokončil rychlý trylek na klávesnici, pak vzhlédl nahoru a pozdravil: „Ahoj, to je naprosto parádní kniha.“ A pak opět upřel pohled na obrazovku počítače.

Al-Kalli se podíval na neuspořádaný povrch stolu, ale nikde neviděl samotnou knihu. Viděl jen latinské slovníky, hromady sjetin z počítače a barevné kopie různých náhodně vybraných stránek ze Zvířat z ráje.

Pro Beth nebylo těžké přečíst jeho myšlenky. „Kniha je momentálně u konzervátorů,“ vysvětlila. „To je ve vedlejší budově.“

„Co s tímhle děláte?“ zeptal se al-Kalli a ukázal na kopie.

Beth neměla příliš chuti pustit se do vysvětlování; vždycky nejdříve ráda dokončila výzkum a došla k určitým pevným závěrům, než se začala dělit o své objevy se světem. A už vůbec ne s Mohammedem al-Kallim. On nebyl ten typ člověka, kterému by bylo možné nabídnout kusé zprávy, nebo jehož otázkám by bylo vhodné se vyhýbat.

Ale ten už zkoumal kopie na jejím stole a snažil se ujasnit si, proč se pracovalo zrovna s těmito stránkami. Všiml si, že to byly všechno stránky, na kterých končily archy a na kterých byla označená hesla opakující se na další straně. Beth ve skutečnosti nevěděla, jak dobře byl al-Kalli o svém pokladu informován. Kromě toho, že dával najevo svůj nekritický obdiv a také velké obavy, aby kniha během restaurování neutrpěla, se ke knize vlastně moc nevyjadřoval. Beth ho ale podezřívala, že v rukopisech z jedenáctého století se dostatečně vyzná a že číhá na její sebemenší pochybení, po kterém by ji okamžitě zmasakroval.

„Sbíráme klíčová hesla a dáváme je dohromady,“ vmísil se najednou do hovoru Elvis. „Je neuvěřitelný, jak postupně tvoří logickou větu.“

Beth by ho nejradši zabila.

„Klíčová hesla?“ zeptal se al-Kalli suchým přízvukem, typickým pro vyšší společnost.

„Ta malá slůvka na konci každé sekce – Beth přišla na to, že jsou propojená.“ Očividně si myslel, že jí prokazuje službu. „Je to jako mapa vedoucí k pokladu, nebo tak nějak.“

Al-Kalliho pohled se rozjasnil a upřel se na Beth. „Je to pravda? Našla jste v knize něco, co tam nenašel nikdo před vámi?“

Beth se začervenala. „Je to možné.“ Jednou rukou, na kterou al-Kalli neviděl, štípla Elvise mezi lopatkami. Ten sebou trhl, ale byl dostatečně rozumný, aby mlčel.

„A co jste zatím objevila?“

Elvis předstíral, že je pohlcen počítačovou obrazovkou. Beth neochotně vytáhla sešité stránky s klíčovými slovy. „Není to zcela kompletní, některá slova jsme mohli špatně přečíst nebo nepřesně přeložit a já jsem zatím neměla tu možnost –“

Ale al-Kalli jí už vytrhl stránky z ruky a ponořil se do nich. Beth pohlédla na stále přítomného Jakoba, který zůstal stát na chodbě.

„Tato slova jsou propojená, jak říkáte?“ Klíčová hesla, jejich přibližné překlady a Bethiny přerušované otázky byly zvýrazněny žlutě, a on si je začal skládat. Přetáčel stránky a četl nahlas. „Přivezen sem (otázka vůle) do této země vzácný host teď vězeň pracující v odloučení mé jméno ke spánku (zmizení?) pod rouchem (pokrývkou) blankytné nebe a bílá oblaka smilování nad (ještě příliš vybledlé, rozluštit) stvůry (démoni?) v našeho Pána (křesťanský bůh? zaměstnavatel?) navěky bělostný hrob (hrobka?).“ Al-Kalli přehodil zpět poslední stránku. Nejspíš od toho čekal víc. Pohlédl na Beth. „Nejsem si jistý, zda rozumím. Co to podle vás znamená?“

Beth mu v rychlosti vysvětlila význam klíčových hesel – takže on přeci jen nebyl odborník na rukopisy – a pak dodala, že tato slova se možná, nebo dokonce více než možná spojují do vzkazu zakódovaného autorem, který by měl být rozluštěn – „možná, opět si nemůžeme být jisti“ – jinými písaři, kterým se kniha později dostane do rukou.

„Ale kdo to byl?“ zeptal se al-Kalli, jehož nadšení zjevně utuchalo. „A proč tvrdil, že byl vězněm mé rodiny?“

Zajímavé, pomyslela si Beth, mluvil o své rodině – o nějakých vzdálených příbuzných z doby před tisíci lety a z jiného konce světa – jako kdyby mluvil o svých vlastních rodičích či dětech. Autorovo obvinění se ho osobně dotklo.

„Chtěl tím snad říct, že jsme ho donutili k tomu, aby napsal Zvířata z ráje? Že byl snad zneužit?“

„To bych neřekla,“ odpověděla Beth. „Bylo běžné, že si autoři a iluminátoři stěžovali na své pány.“

Ale al-Kalli se stále zdál být rozhořčen, vypadal, že ho to, co si právě přečetl, zklamalo. Beth přemýšlela, co asi doufal, že tam najde. Klíč k nějakému jinému pokladu? Z toho, co už o něm věděla, usuzovala, že je pohádkově bohatý. „Chci vidět svou knihu,“ řekl.

„Jistě,“ odpověděla Beth. „Hned vás tam vezmu.“ Byla ráda, že ho může dostat od Elvise, který by mohl opět nevědomky něco prozradit. „Elvisi,“ řekla před odchodem, „zavolal bys Hildegardě a řekl jí, že jsme na cestě?“ Nechtěla, aby její nejoblíbenější restaurátorka musela stejně jako ona čelit nečekané návštěvě.

K Východní budově, kde se prováděly restaurátorské práce, to nebylo daleko a cesta byla stíněná alejí dokonale vyrovnaných platanů javorolistých; kdyby si někdo dal tu práci a podíval se na ně v řadě, všechny ostatní štíhlé kmeny by zmizely za prvním. Beth si všimla, že al-Kalli stále svírá štos s klíčovými hesly. Vsunula svůj identifikační průkaz do štěrbiny u dveří, načež se elektronické zámky uvolnily. Doprovodila al-Kalliho a mlčenlivého Jakoba k výtahu a společně sjeli dolů do restaurátorské dílny, kde nad širokým stolem z nerezové oceli s pracovními lampami připevněnými k okrajům pracovala úžasná Hildegarda – statná šedesátnice, která dávala přednost beztvarým šatům v „zemitých“ barvách.

Beth věděla, že Hildegarda byla nerada při práci rušena, al-Kalliho žádost podívat se na jeho poklad ale odmítnout nemohla.

Hildegarda odhrnula pramen šedivých vlasů z očí a zdvořile, ale rozhodně ne vstřícně al-Kalliho pozdravila. Kniha ležela na stole před ní a k Bethině zděšení – co prožíval al-Kalli mohla jen odhadovat – byly oba její vzácné kryty zcela odstraněny a ležely na odděleném stolku za ní.

„Jak to jde?“ spustila okamžitě Beth, aby předešla případným výbuchům.

„Pomalu. Desky jsou z buku, což je neobvyklé, ale jsou překvapivě pevné a nepoškozené. Vnitřek hřbetu ukazuje známky zaschlé hniloby a řemeny jsou přelámané jako párátka, ale u takto starého rukopisu by byl jakýkoliv jiný stav spíš překvapivý.“

„Co jste to udělali?“ Al-Kalli konečně promluvil a vytřeštěným pohledem sledoval svůj znetvořený poklad. „Odtrhli jste desky z knihy? Ty nebyly nikdy odděleny, nikdy, po tisíce let.“

„Tak to jste na omylu,“ opáčila Hildegarda. Nebyla z těch, co se před kýmkoliv plazí. „Řekla bych, že přední kryt byl odstraněn a znovu přišit nejméně dvakrát. Kdy, to nemůžu zatím říct. Ale mohla to být práce klenotníka nebo jiného řemeslníka, někoho, kdo třeba chtěl pracovat na slonovině nebo znovu zasadit safíry.“

Al-Kalli položil stránky s klíčovými slovy na kraj stolu a šel k deskám, kterých se dotkl konečky prstů, jako kdyby hladil nemluvně po hlavičce. Hildegarda vrhla na Beth pohled, který říkal víš, že nesnáším, když jsem rušena, a Beth bezhlasně naznačila promiň.

„Co ještě jste museli udělat?“ zeptal se al-Kalli rezignovaně. „Bylo potřeba knihu hodně opravovat?“

Hildegarda se pootočila na své stoličce, její široká hnědá sukně stále visela skoro až k podlaze, a pronesla: „Ne tolik, kolik byste mohl čekat.“ V jejím hlase byl teď přívětivější tón, nejen proto, že viděla, jak al-Kallimu na knize záleží – pocit, který Hildegarda dokázala dobře ocenit –, ale protože se jí zeptal na věc týkající se její práce, což bylo téma, o kterém byla ochotná široce mluvit dlouhé hodiny. Zatímco se Hildegarda rozpovídala o různých obtížích spojených s rukopisem a o způsobech, jakými k nim přistupovala – to už Beth znala –, vzala si Beth klíčová hesla a znovu si je začala prohlížet. S rozebraným rukopisem před sebou teď měla pocit, že je najednou daleko blíž k rozluštění záhady.

Jedna věc se jí neustále honila hlavou. Byla to zmínka o modrém nebi a bílých oblacích. Všechno ostatní bylo celkem prozaické, ačkoliv poutavé – teorie o autorovi se zadaným nesplnitelným úkolem, stížnosti na pocit uvěznění mocným pánem. Celkem běžné věci. Ale ten dotek poezie, spojený se zmínkou o zdobené hrobce na konci předposledního bloku, zanechával v Beth pocit, že je najednou čemusi strašlivě blízko.

Tak blízko, že se mohla sotva dočkat al-Kalliho odchodu. Teprve potom bude moci otestovat hypotézu, která se v její hlavě teprve tvořila.

„Pigmenty v této knize jsou taky zajímavé,“ pokračovala Hildegarda. „Používáme radiospektroskopii a rentgenové světélkování – nebojte, jsou neškodné –, abychom měli lepší představu o tom, z čeho jsou vyrobeny.“

„Z čeho byly většinou vyráběny?“ zeptal se s ryzím zaujetím al-Kalli.

„Jó, to je složitá otázka,“ řekla Hildegarda, ačkoliv to znělo, jako kdyby na ni ráda odpověděla zdlouhavě. Jediné, co milovala víc než svou práci, bylo potkávat lidi, kteří by o ní chtěli všechno vědět. „U iluminací, jako je tato,“ vedla jej k iluminaci, na které zrovna pracovala – obraz hadovité stvůry s kočičí hlavou a šlehajícím jazykem –, „byly barvicí prvky obvykle rostlinného, rudného nebo živočišného původu, ačkoliv byly občas míchány s všemožnými věcmi, od zvětralé moči a medu po ušní maz.“

O tom posledním Beth ještě nikdy neslyšela.

„Ale všimněte si, že tato kniha je plná sytě purpurové a modré, což může být dáno místem, kde byla sepsána – ultramarín, který se vyráběl z lapis lazuli, byl převážně vyráběn v Persii a Afghánistánu.“

Samotná přednáška o barvách trvala ještě několik minut. Beth celou dobu trpělivě čekala na svou chvíli. Znovu si prostudovala klíčová slova a přesunula se k vedlejšímu stolku, na kterém ležely drahokamy zdobené desky. Safíry, vsazené do nažloutlé slonoviny, se pod světlem třpytily jako zářící oči. Beth toužila desky nadzvednout, ale nechtěla ověřovat svou teorii v al-Kalliho přítomnosti.

Navýsost znuděný Jakob se houpal na chodidlech, ruce složené vpředu.

Ale Beth se nenechala obalamutit; měla dojem, že Jakob vždy velice dobře ví o všem, co se děje kolem něj.

Proto raději předstírala, že se také soustředí na vše, co říká Hildegarda – teď vysvětlovala, proč jedna strana pergamenu je vždy světlejší a hladší než ta druhá –, a byla čím dál tím víc přesvědčená, že její podezření je správné. Když se Hildegarda konečně nadechla a al-Kalli se podíval na hodinky – Beth si hned všimla, že jsou to blyštivé zlaté cartierky –, rychle Hildegardě poděkovala za to, že jim věnovala tolik svého času, a odvedla al-Kalliho a Jakoba ke dveřím. Doprovodila je zpátky k areálu před muzeem a rozloučila se. I potom schválně ušla asi dvacet kroků zpátky ke své kanceláři, než se otočila, aby zjistila, zda jsou pryč. Pak se rozeběhla alejí platanů zpátky k restaurátorské budově a dolů do Hildegardiny laboratoře.

Hildegarda už zase pracovala a vypadalo to, že ji Beth zřejmě velice překvapila.

„Potřebuju se znovu podívat na tu přední desku,“ řekla Beth a došla přímo ke stolu.

„Proč?“

„Potřebuju se na něco podívat.“ Beth desky opatrně zvedla a naklonila je ke světlu.

„Co to sakra děláš?“

„Hledám mezeru mezi bukovou deskou a slonovinou.“

„Hledáš co?“

„Jen mi řekni – je možné, že je mezi nimi nějaká štěrbina, kam by se třeba mohl ukrýt nějaký list nebo svitek?“

„Nikdy jsem o ničem takovém neslyšela,“ odsekla Hildegarda, ačkoliv už ji také zachvátila zvědavost, takže před sebou uvolnila místo na stole. „Polož to sem.“

Beth tak učinila a Hildegarda přitáhla lupu, upevněnou na otočném čepu. Prozkoumala okraj krytu. „Proč si myslíš, že něco takového najdeme?“

„Klíčová hesla,“ napověděla Beth.

„Co je s klíčovými hesly?“

„Říkají, že totožnost autora bude navždy ztracena a bude spát pod pokrývkou modrého nebe a bílých oblaků.“

Hildegarda se na ni nechápavě podívala.

„Kryt knihy je vyroben z bílé slonoviny a modrých safírů. A dohromady tvoří jakousi vyzdobenou hrobku, což jsou poslední hesla v knize.“

Hildegarda nevypadala přesvědčeně, ale nevypadala ani, že by se jí ta myšlenka příčila. Vytáhla ze zásuvky skalpel a rýpla do povrchu krytu.

„Tady nic.“

„Zkus vnitřní okraj, kde se obal připevňuje ke krytu.“

Obrátila kryt na bok a naklonila se nad ním. Vše, co teď Beth mohla vidět, byl její šedý drdol upevněný dlouhými sponkami.

„To jsem z toho jelen,“ pronesla nakonec Hildegarda. Vsunula skalpel asi centimetr do štěrbiny, jako kdyby pošťuchovala něco uvnitř, pak sáhla po dlouhé pinzetě, kterou pomalu, pomaloučku vyndala cosi zpod slonovinového krytu. Bethino srdce tlouklo o závod. Pinzeta se vynořila s několika listy pergamenu tenkého jako vlákno.

Hildegarda se narovnala a pohlédla na Beth s výrazem uspokojení. „Já se na ně ani nebudu dívat,“ oznámila. „Tys je našla a ty musíš být první, kdo si je za tisíciletí přečte.“

Beth nedokázala nesouhlasit.

DVACET DVA

Greer vytáhl z ledničky pivo, odšoural se s ním do obýváku a sesunul se do křesla naproti televizi. Bylo potažené koženkou a když na něm člověk chvíli seděl, zahřálo se. Teď byl však povrch hladký a chladný. Stolička stála vedle křesla přesně v místě, kam dosáhl nohou a mohl si ji na ni položit.

Jeho matka okupovala druhé křeslo v obýváku s rukou zabořenou do sáčku s nízkokalorickými čipsy. Na klíně jí spala kočka. Greer sebral ze stolu ovladač a chtěl přepnout na jiný kanál. „Já se na to dívám,“ ozvala se dotčeně.

Greer se zarazil a chvíli pořad sledoval. Jmenoval se Vorhaus Report. Jedna z těch nablblých talk show na kabelovce. Ve studiu nábytek za dva dolary a moderátor s laciným příčeskem na hlavě. Dnešní hosté byli nějaký vědec, na titulku stálo, že je to CARTER COX, PALEONTOLOG, a indián jménem James Běžící kůň. Indián na sobě měl tmavý oblek s vestou a Greer odhadoval, že mohl být indián tak maximálně z jedné šestnáctiny, a možná méně. Greer si odfrkl. Zase další vyžírka, který z vlády tahá peníze na projekty. Možná už má někde v poušti zbrusu nový kasino.

Měl by povědět Sadowskému, aby se se svými kumpány soustředil spíš na tohle.

„Proč se sakra koukáš na takový kraviny?“ obořil se na matku.

„Je to vzdělávací.“

„Ty přece vzdělávací pořady nenávidíš. Přece koukáš jenom na kanály s teleshopingem.“

„Vždycky na ně nekoukám. Teď se třeba dívám na tohle.“

Greer se opřel a několik následujících minut poslouchal debatu. Vypadalo to, že se jedná o nějaké kosti, které vykopali v jámě v La Brea. Tam přece zrovna nedávno někdo umřel, ne? Greer o tom něco zaslechl v místních zprávách. Nějaký jiný indián tam spadl a utopil se nebo tak něco.

Ale o to v pořadu zjevně nešlo. Hádali se tam o nějaké děsně staré kosti, které si ten Běžící kůň nárokoval a ten druhý chlápek – byl docela vysoký a vypadal ve formě, měl na sobě khaki kalhoty a bílou košili s rozepnutým límečkem – je chtěl nejdřív studovat. Pořád se bavili o nějakém zákonu o ochraně hrobů a repatriaci domorodých Američanů.

„Zákon platí od roku 1900 a obsahuje ustanovení, která přesně takovou situaci ošetřují,“ prohlašoval zrovna Běžící kůň.

„Vo čem to mluvěj?“ zeptal se Greer.

„O hrobech domorodých Američanů,“ informovala ho matka. „Jde o to, že když vykopeš jejich kosti, nebo nějaký… posvátný věci…, musí se jim to všechno vrátit. Tomu kmeni.“

„Já bych řek, že když někdo něco najde, je to jeho,“ prohlásil Greer a dlouze se napil z plechovky.

„Ale to je mnohem složitější,“ namítla matka. „Vždyť si je poslechni, třeba se něco dozvíš.“

„Ale tyhle ostatky se datují z doby, kdy ještě žádné kmeny neexistovaly,“ říkal právě Cox. „I kdybychom je byli ochotni vrátit kmeni, nebylo by možné určit, kdo na ně má právo. Který kmen? A kde sídlí? Tihle pravěcí lidé neustále migrovali a často se přesouvali na velmi dlouhé vzdálenosti.“

„Musejí být vráceny tomu kmeni, mezi jehož posvátné předky ten muž patřil,“ odpověděl Běžící kůň.

„Dobrá, ale pokud nás nenecháte ty ostatky dostatečně prozkoumat, tak to nebudeme schopni určit.“

„Tak na to jste měl myslet předtím, než jste porušil posvátná místa a znesvětil jeho ostatky.“

„Takže vy chcete tvrdit, že tím, že zkoumáme asfaltové jámy a provádíme výzkum pravěkých zvířat Severní Ameriky, jsme znesvětili ostatky toho muže? My provádíme výzkum mastodontů, šavlozubých tygrů a lenochodů. Nesnažte se mě obvinit, že jsem úmyslně narušil nějaké posvátné prehistorické pohřebiště a začal tam zpřevracet náhrobky.“

„S námi domorodými Američany bylo dlouhou dobu zacházeno jako s otroky.“ Běžící kůň se obrátil k neutrálnímu moderátorovi. „Doslova jako s movitým majetkem.“

Greer chvíli přemýšlel, co to slovo asi znamená.

„Invaze evropských kolonizátorů pro náš lid znamenala genocidu. Naše nejposvátnější místa byla znesvěcena, naše nejcennější předměty – látky a keramika – byly rozkradeny. Dokonce i těla našich mrtvých byla vyrvána z matky Země, kde měla navěky spočinout, a teď jsou vystavována ve skleněných vitrínách v muzeích.“

„Žena z La Brea vystavena není,“ namítl Cox.

„Ale není ani pohřbená,“ odpověděl hbitě Běžící kůň.

Z debaty se stávala přestřelka. To se Greerovi líbilo.

„A kde je vlastně uložena?“ rozčiloval se Běžící kůň. „Je v nějakém šuplíku? V lepenkové krabici? Nebo ji snad máte v sejfu?“

Zdálo se, že na to Cox neumí odpovědět.

„Existuje nějaký rozdíl mezi repatriací a dispozičním právem?“ skočil jim do řeči moderátor. „Diváky by nejspíš zajímalo –“

„Já vám povím, kde je,“ řekl Cox vzrušeným hlasem a naklonil se k Běžícímu koni blíž. Moderátora naprosto ignoroval.

Greera napadlo, že se na to jeho matka nejspíš dívá proto, že se jí ten Cox líbí.

„Je ve vzduchu. Je v oceánu, v mracích a v dešti. Copak v to vy nevěříte? Nevěříte, že se všichni vrátíme zpět do vesmíru, k Velkému duchu? A přesně tam teď ona je. A její kostra, přesněji to, co z ní zbylo, to jsou jen fyzické ostatky, to nedůležité, nepodstatné, zkamenělé. Jen pozůstatek původního života.“

„Tak proč o to teda tolik stojíte?“ skočil mu do řeči Běžící kůň. Ale i Greerovi bylo okamžitě jasné, že tentokrát šlápl vedle.

„Stojíme o ně, protože jedině pečlivým studiem ostatků se můžeme dozvědět víc o jejich životě. O té ženě. O tom, jak žila, a také jak zemřela. Třeba díky tomu dokážeme jednou zjistit, odkud jsme všichni přišli a kam směřujeme. Můžeme té ženě, a teď i muži z La Brea, prokázat úctu způsobem mnohem závažnějším než prostým pohřbením jejich kostí. Vzdáme jim úctu tím, že se zajímáme o jejich životy, ne o jejich smrt. Nemyslíme na ně jako na mrtvé duše, ale jako na lidi, kteří žili. Zkoumáme, jak žili, jak přežili a jak uspěli v nebezpečném světě kolem. Nenapadá mě, jaký větší hold by jim bylo možné složit.“

„Myslíte než prosvítit jejich kosti rentgenem,“ odfrkl posměšně Běžící kůň.

Cox se tvářil rozhořčeně. „Ano, i to to obnáší.“

„Federální vláda si myslí, že nemáte pravdu,“ pronesl Běžící kůň vítězoslavně, a když moderátor zvedl ruku, aby je umlčel, ještě dodal: „a já to dokážu.“

„Děkuji, oběma vám velice děkuji,“ skočil jim do řeči moderátor Vorhaus, „ale bohužel náš čas už vypršel. Myslím, že jsme se toho dnes opravdu hodně zajímavého dozvěděli. Leccos se osvětlilo. A děkuji i vám, vážení diváci, že jste dnes večer byli s námi a sledovali jste Vorhaus Report.“

Zlomek vteřiny poté, co to řekl, obrazovka blikla a objevilo se na ní nějaké veřejné oznámení. Takže ten chlap nekecal, když tvrdil, že už nemají čas, pomyslel si Greer. „Můžu to konečně přepnout?“ zeptal se matky.

„Podívej se, co dávají na AMC.“

Greer chvíli surfoval po jednotlivých kanálech. Občas se ozvaly matčiny protesty: „Počkej, vrať to tam, to vypadalo docela dobře,“ nebo: „Co tohle bylo? Nebylo to Právo a pořádek?“, ale Greera ani jeden program nezaujal. Ještěže na počítači je porno k dispozici stále.

Hodil ovladač matce do klína a kočka na něj vztekle zasyčela. „Jdu ven,“ oznámil suše.

Projednou matku nezajímalo, kam jde.

Greera stejně nenapadlo nic lepšího než Modrá bažina.

Hned jak zhasla světla ve studiu a pořad Vorhaus Report oficiálně skončil, Carter si odepnul z košile mikrofon. Potřásl si rukou s moderátorem a rozloučil se. S Běžícím koněm se nemusel ani namáhat, protože ten se k němu otočil zády a opustil studio. Carter vyšel ven na parkoviště.

Úmyslně zaparkoval džíp hned pod lampou a první, co ho napadlo, bylo zkontrolovat pneumatiky. Po té zkušenosti v kaňonu Temescal si ve městě začal dávat větší pozor na šílence.

Nasedl do auta a vyrazil domů. Touhle dobou – mrkl na hodiny na palubní desce a zjistil, že je už po desáté večer – už alespoň nebude žádný provoz. Z pouště vál horký a suchý vítr Santa Anas, který mísil vůni suché šalvěje, suchého pelyňku a suché půdy. Vyprahlé bylo úplně vše.

Carter zapnul rádio, ale nedokázal se na něj soustředit. V hlavě mu vířily myšlenky na to, co zažil v poslední hodině, kterou z větší části strávil soubojem s Běžícím koněm. Ze všech sil se snažil udržet emoce na uzdě, ale byl z téhle nekonečné debaty už strašně unavený. Spor mezi vědou a vírou trval již příliš dlouho. V učebnicích se válčilo kvůli evoluci a teď byl dokonce ohrožen i jeho vlastní výzkum. Přál si, aby býval řekl něco trefnějšího, když se Běžící kůň dožadoval, aby kosti jeho „ctěného předka“ byly navráceny jeho kmeni. Jak vůbec může vědět, že jsou to kosti ctěného předka? Valná část důkazů svědčí o tom, že lebka ženy z La Brea byla proražena nějakým tupým předmětem, a je dost možné, že její mužský protějšek stihl stejně násilný osud. Místo aby byli ctěni, byli možná oba dva zavražděni, nebo surově obětováni a podle toho, co dnes víme, mohlo jejich posle
dním přáním klidně být dostat se co nejdál od krvežíznivých příslušníků vlastního kmene.

Na soukromé příjezdové cestě na Summit View nepotkal živou duši. Nebylo tam dokonce ani auto bezpečnostní agentury, nejspíš měli zrovna kontrolní objížďku. Na jejich domě svítilo jen světlo nad vchodem. Otevřel co nejtišeji, aby nikoho nevzbudil, kdyby náhodou všichni spali, a kradmo stoupal nahoru do patra. V Joeyho pokoji svítila noční lampička a Carter tam nakoukl nejdříve. Champ, který spal na zmuchlaném koberci hned vedle Joeyho postýlky, okamžitě zvedl hlavu. Když ale uviděl Cartera, jen potěšeně zabušil ocasem do podlahy a počkal, než ho Carter podrbal za ušima.

Carter nahlédl do postýlky a přesně jak čekal – Joey na něj hleděl šedomodrýma dokořán otevřenýma očima. Carter se k chlapci sklonil a zašeptal: „Jednou tě načapám, až budeš spát. Přikradu se k tobě tak potichu, že mě ani ty neuslyšíš.“ A políbil ho na čelo.

Joey si ho prohlížel, jako kdyby chtěl říct: To je vysoce nepravděpodobné.

Beth v ložnici byla opřená o polštáře a měla potichu puštěnou televizi, ale tvrdě spala. Carter se podíval na obrazovku. Byl to stejný kanál, na kterém vysílali Vorhaus Report, i když teď tam zrovna byla reportáž o nebezpečí, kterému musí čelit ilegální imigranti z Mexika. Zvedl ovladač, který ležel vedle Bethiny ruky, a televizi vypnul. Beth v tom okamžiku otevřela oči.

„Kdy jsi dorazil?“ zamumlala rozespale.

„Před třiceti vteřinami.“

„Byl jsi skvělý. Mnohem lepší než ten druhý člověk.“

„Ale on měl oblek s vestou.“

Beth si odkašlala a posadila se rovně.

„Ale ty jsi vyšší.“

Carter se zasmál a svlékl si košili. Jizva na paži, kde ho Geronimo pořezal, se krásně hojila. Byl to čistý řez.

„Tvůj šéf bude mít radost.“

„Ten nemá radost nikdy. Jen někdy je o něco málo míň naštvanej.“

„Máš hlad?“

„Ne, jedl jsem v muzeu, než jsem jel do televize.“

„Snad jsi nejedl na jednom z těch pracovních stolů, kde se všude válejí kosti?“ zděsila se Beth.

„Jedl jsem s jedním velmi zajímavým chlapíkem, kterého jsem nedávno poznal.“

Beth zasténala. „Snad ne s mužem z La Brea.“

„Myslel jsem, že to nechceš vědět,“ zasmál se Carter a pověsil si košili a kalhoty.

„Začínám si myslet, že na tom, co říkal Běžící kůň, možná něco je,“ zlobila se Beth.

Carter šel do koupelny, osprchoval se a dal si na ránu dezinfekci. Když znovu vešel do ložnice v trenkách a tričku, Beth už zase tvrdě spala. Carter přemýšlel, jestli má zajít dolů a chvíli si číst, ale najednou se cítil strašně unavený, tak si radši lehl na záda do postele. Klimatizace tiše hučela a v místnosti byla téměř naprostá tma.

Carter zavřel oči a snažil se nemyslet na Vorhaus Report, na Gundersona, a dokonce ani na muže z La Brea. Nakonec uspěl, když si v hlavě vyvolal neškodné vzpomínky z dětství. Ohňostroje na 4. července. Zívl, protáhl si dlouhé nohy a nechal se jen tak unášet ve vzpomínkách. Rachejtle, klasy kukuřice, chytání světlušek na dvorku…

Nebyl si jistý, jak dlouho spal, když ho probudilo vrčení. Ozývalo se z dálky, jako z jiného světa…, pak se ozvalo krátké vyštěknutí. Doufal, že to zase přestane. Leželo se mu pohodlně a chtěl spát dál. Možná vstane Beth a podívá se, co se děje. Když se ale štěkání – tentokrát zuřivější, ale vzápětí přerušené – ozvalo znovu, bylo mu jasné, že se bude muset zvednout.

Spustil nohy z postele, postavil se a klopýtal k Joeyho pokoji. Bosou nohou šlápl na chodbě do něčeho mokrého, ale ve svitu noční lampičky neviděl víc, než že na bílém koberci položeném ode zdi ke zdi je nějaká temná skvrna. Bože, pomyslel si v duchu, vyčistit to určitě bude stát spoustu peněz. A říkat o tom majiteli se mu taky zrovna dvakrát nechtělo.

Nejlepší bude nechat to na Beth.

Překročil práh a šlápl na něco těžkého a chlupatého. Podíval se na podlahu a zjistil, že je to Champ. Ležel na boku a… z prokousnutého hrdla se mu valila horká krev a tekla pomalu ke dveřím. Carter přestal dýchat. Když znovu zvedl hlavu, uviděl v pokoji oči. Z různých koutů pokoje na něj hleděly tři, možná čtyři páry očí. Byly žluté a zlověstné. Ten nejstrašlivější pár patřil velkému šedému kojotovi, vůdci smečky.

A ten teď stál nad Joeym v postýlce a rychle oddychoval.

Jak… Carter nemohl věřit svým očím. Od schodů mu na lýtka zavál teplý průvan; zaslechl, jak v přízemí klaply dveře. Copak je nezavřel…?

Neodvažoval se vůbec pohnout.

Ostatní kojoti byli rozestavění po místnosti. Jeden stál na koberci, na kterém obyčejně spal Champ. Další byl na židli u okna a třetí v rohu u skříně, pod kterou teď strkal nos a čenichal.

Carter se bál byť i jen zavolat na Beth. Nechtěl udělat nic, co by nějakým nepředvídatelným způsobem narušilo klid v místnosti.

Nejdřív si musí rozmyslet, co přesně udělá.

Tesáky vůdce smečky byly pokryté krví. Nepochybně Champovou. Joey, podle toho, co Carter viděl, zatím zraněný nebyl. V modrém pyžámku ležel na břiše s očima dokořán. Pohnul palci na nohou a zvedl hlavu, aby se mohl lépe podívat na tu velkou vycpanou hračku, která stála v jeho postýlce.

Ne, pomyslel si Carter v hrůze, ne… nehýbej se. Ach bože, hlavně se nehýbej.

Hnusný pach špinavé srsti a krve prostupoval místnost.

Vůdce smečky sklonil hlavu, takže jeho čenich byl jen pár centimetrů od hlavy dítěte. Oči však nespustil z Cartera, jako kdyby se mu chtěl posmívat.

Carter se pomalu přibližoval. Doufal, že se mu podaří dostat tak blízko, aby mohl skočit po dítěti a chytit ho. Ale kojot, který stál vedle postýlky na koberci, hlasitě zavrčel.

Carter se rozhlédl, hledal nějakou zbraň, něco, co by mohl použít, ale nic tam nebylo. Dokonce i lampa na šatníku byla k ničemu, lehká, baňatá, ve tvaru slona Jumba.

Joey něco zabrblal. Nejspíš si všiml, že v pokoji je táta, a začal žvatlat. Šťastné a veselé zvuky. Taky začal kopat nohama.

Kojot v postýlce temně zavrčel a štěkl na Cartera. Žluté tesáky, jeden z nich ošklivě zlomený, se zaleskly nebezpečně blízko nad krkem dítěte.

Ostatní kojoti zbystřili a Carter cítil, že se ze všech směrů stahují blíž. V puse mu vyschlo a nemohl téměř ani promluvit. Tichým hlasem řekl: „Dobře, dobře… je to dobré, všechno je dobré,“ a pomalu se sunul k postýlce. „Je to dobré,“ opakoval.

Když se ale dostal tak blízko, že by mohl Joeyho popadnout, alfa samec naježil srst na hřbetě a přeskočil ohradu postýlky. Šel mu přímo po krku. Náraz odhodil Cartera dozadu ke dveřím. Nohy mu podklouzly v kaluži krve. Rukama chytil čelisti šelmy. Cítil, jak mu jeho horký dech žhne na tváři. Ostré zuby kousaly a cvakaly. Carter vyklouzl do chodby. Zvíře teď bylo jen kousek od jeho tváře. Teď už se však do něj pustili i ostatní. Dva mu skočili každý na jednu nohu a třetí ho kousl do ramene…

„Cartere!“

Ne. Teď zrovna nepotřeboval, aby mu Beth pomáhala. Musela popadnout Joeyho a rychle s ním utéct!

„Cartere!“

Kojot mu rval rameno a třásl s ním. Udeřil tím směrem, aby se ho zbavil a osvobodil se ze sevření zubů.

„Cartere! Pozor, vždyť mě zabiješ!“

Třesení ustalo. Do očí mu svítilo jasné světlo a Beth řekla: „Vzbuď se. Cartere, probuď se.“

Ještě jednou křečovitě škubl nohama.

„Je to jen zlý sen.“

Otevřel oči. Téměř nebyl schopen polknout.

„Je to jen zlý sen.“

Beth klečela na posteli a skláněla se nad ním. Tvářila se velice ustaraně.

„Panejo!“ oddechla si, když viděla, že konečně přichází k sobě. „Chvíli jsem si myslela, že mi ji vážně natáhneš.“

Carter se zhluboka nadechl a pak ještě jednou.

„Jsi už v pořádku?“

Přikývl. Jeho deka celá zmuchlaná ležela na zemi.

Opřel se o předloktí a zmateně se kolem sebe rozhlížel.

„Páni!“ řekl a dlouze vydechl.

„Přesně tak. Páni!“ opakovala Beth.

„To byl nejhorší sen, co jsem kdy měl.“

„Chceš o tom mluvit?“

Posadil se a pokrčil nohy. „Ne, teď ještě ne.“ Slezl z postele. „Jen se chci podívat na Joyeho.“

Prošel chodbou – koberec byl suchý a čistý – a vešel do dětského pokoje. Champ byl stočený do klubíčka na koberci a Joey, přesně jako v jeho snu, ležel v modrém pyžámku na bříšku ve své postýlce. Ale díky bohu tam byl sám.

Beth šla za ním, a když zjistila, že Joey je vzhůru, zvedla ho a pomazlila se s ním.

„Vidíš? Je stále čilý jako rybička,“ řekla. „A pořád těžší,“ dodala a podávala ho Carterovi. „Podrž ho ty.“

Carter vzal syna do náruče.

„Měl jsem strašný sen o kojotech,“ prozradil. Joey se na něj zahleděl vážným pohledem.

„To není divu. Vyli v kaňonu a mám takový pocit, že nejspíš chytili něčí kočku. I Champ začal štěkat.“

Carter přikývl a choval Joeyho. Mušelínové závěsy byly roztažené a za oknem se prostíral temný kaňon. Noční vánek chrastil s uschlými stromy a keři. I teď se z dálky ozvalo kojotí zavytí.

DVACET TŘI

Greer se cítil jako upír, který vyšel na přímé slunce. I když měl nasazené sluneční brýle a baseballovou čepici s logem L. A. Angels naraženu hluboko do čela, se září odrážející se od světlého písku na pláži šlo stěží něco dělat.

Barman Zeke byl kdesi na volejbalových kurtech přímo vedle dálnice Pacific Coast. Greer ho už večer předtím hledal v Modré bažině, ale řekli mu, že odpočívá před velkým zápasem. Byl to nějaký kvalifikační turnaj, sponzorovaný Adidasem.

Greer byl dost naštvaný. Zvykl si spoléhat na to, že mu Zeke sežene úplně všechno od percodanu po kokain, od amfetaminu po mandrax. Zeke byl naprostý idiot, ale z nějakého důvodu měl vždycky dost dobrého zboží a byl spolehlivý.

Greer si objednal pití a sedl si u baru. Dokonce ani nesledoval striptérku. Potřeboval jen být mezi lidmi, někde, kde je dost hluku. Potřeboval si něčím zaplnit hlavu a bylo úplně jedno čím. Hlavně když to nebyly myšlenky na to, co viděl na pozemku al-Kalliho. V Iráku viděl hodně svinstva. Viděl chlápky s ustřelenou hlavou, chlápky, kterým z těla vyhřezly vnitřnosti, viděl děti bez nohy nebo ruky, starou dámu, kterou roztrhla raketa vejpůl. To ho ale v noci nebudilo. Nemohl spát kvůli té stvůře, kterou viděl v al-Kalliho soukromé zoo. Bylo to jako stvoření z noční můry. Dlužno dodat, že z jeho vlastní noční můry. Když se totiž v myšlenkách vrátil zpátky do toho paláce poblíž Mosulu, dokázal si dobře vybavit, jak Lopeze a toho vězně Hasana cosi zvedlo do vzduchu a potom zmizeli ve tmě. Do toho obrazu teď jen doplnil tu stvůru. Teď už věděl, co je přepadlo. A uvědomoval si také, jak blízko byl tomu, aby se stal d alším chodem.

Změnila se hudba a Prince začal zpívat o roce 1999. Greer se otočil na stoličce. To byla hudba Ginger. Za chvíli vyšla na molo. Na sobě měla oblečení z fialové umělohmotné fólie a rozkročila se tak, jak to Prince dělal ve svých starých klipech. Greerovi bylo jasné, že oblečení na Ginger dlouho nezůstane.

Očima však přejel ke stolu na druhé straně pódia, kde zahlédl temeno Sadowského hlavy. Seděl tam s tím Burtem ze střelnice a ještě s nějakými chlápky, kteří Greerovi byli trochu povědomí. Kde je mohl vidět? Usrkl pití a pak ho napadlo: Jasně, ten seznamovací večer. To byli muži, kteří tak bedlivě studovali materiály Synů svobody. Greer musel uznat, že ta banda dokázala natáhnout lidi. Věděli, jak to těm idiotům podat, aby se chytli.

„Dáte si další?“ zeptal se barman, který nebyl Zeke, a Greer k němu beze slova přistrčil prázdnou skleničku.

Ginger si zrovna rozepínala jednu fialovou nohavici a o vteřinu později už zatočila kalhotami vysoko nad hlavou a potom je hodila do davu. Dívala se přitom přímo na Greera, ale vzhledem k ostrému nasvícení pódia – nikdo totiž nechtěl o nic přijít, takže světlo bylo opravdu silné – Greer pochyboval, že by ho mohla vidět.

I tak ho ale příjemně zašimralo v rozkroku a začal uvažovat, jestli by stálo za to koupit si ještě pár minut v křesle jako posledně. Přemýšlel, jestli by to mohl dostat na dluh. Neměl u sebe zrovna moc hotovosti, ale to by se možná v brzké budoucnosti mohlo docela změnit.

Po návštěvě u al-Kalliho mu došlo, že na něj konečně něco má. Něco konkrétního, něco skutečného a něco hodně cenného. Ta zvířata musela mít cenu milionů. Už jen to zařízení, které pro ně vybudoval, ale hlavně skutečnost, že takoví tvorové vlastně neexistovali. Greer si alespoň byl na devadesát devět procent jistý, že nikde jinde na světě taková zvířata nežijí. Bylo to jako kdyby al-Kalli měl vlastní Jurský park. A bezpečnostní opatření, která kolem něj vybudoval, a nemluvě o tom, že ta zvířata krmil lidmi, Greera naprosto přesvědčila, že má v rukou všechny informace, na jejichž základě je možné zahájit úspěšné vydírání.

Když už podruhé sedl za stůl, aby napsal al-Kallimu dopis, cítil se mnohem jistější v kramflekách. Nejdřív sám sebe představil jako člověka, který byl schopný dodat v Iráku zboží podle objednávky. Potom vysvětlil, že si je „velmi dobře vědom“ (na tu frázi byl patřičně hrdý, zněla mu velmi profesionálně), „jak vzácní a cenní živočichové“ se nacházejí v al-Kalliho sídle. Bylo mu jasné, že by byla chyba začít rovnou vyjednávat a vystřílet všechen prach tím, že by odkryl, co po něm chce. Dal ale jasně najevo, že trpělivost není jeho silná stránka a že čeká, že se mu al-Kalli okamžitě ozve. „Jinak by se o celé záležitosti totiž mohly dozvědět příslušné úřady.“ Nebyl si sice moc jistý, které úřady jsou ty příslušné nebo jak přesně by je uvědomil, ale byl si naprosto jistý, že tak daleko celá věc nedojde.

Neznal al-Kalliho přesnou adresu a nechtěl čekat týden, který by to těm idiotům na poště trvalo, než by to doručili, tak raději vyjel nahoru autem. Jel tam večer a doufal, že zastihne u brány stejného strážného – toho černocha Reggieho, kterého si pamatoval z minulé návštěvy.

„Ahoj Reggie,“ zavolal na něj, když dojel k zamčené bráně. „Mám tady něco pro pana al-Kalliho.“

„Ty nejsi ve službě?“ zeptal se Reggie, protože si všiml, že Greer na sobě nemá uniformu Stříbrného medvěda a není ani ve služebním autě.

„Nejsem,“ odpověděl Greer a podal mu zalepenou obálku. „Potřebuju, aby tohle dostal pan al-Kalli osobně.“ Spolu s obálkou Reggiemu podal i padesátidolarovou bankovku. „Je moc důležitý, aby to dostal osobně.“

Reggie si chvíli bankovku zmateně prohlížel, potom si ji zastrčil do náprsní kapsy košile a řekl: „Můžeš se spolehnout. Až tu příště půjde, dám mu ji přímo do ruky.“

„Jo, přesně to udělej,“ pochválil ho Greer, otočil se a sjel zase dolů z kopce.

Žádnou odezvu zatím nedostal, ale něco takového se nemohlo uspěchat. Určitě si potřeboval promyslet, co udělat, jak s tím naložit a tak. Jednu věc už Greer o al-Kallim věděl naprosto jistě. Nesmí mu naprosto v ničem věřit. Bylo mu jasné, že je schopný všeho. Vždyť to viděl na vlastní oči. A pokud z toho chce Greer vyjít živý a bohatý, bude muset vzít rozum do hrsti.

I proto bude potřebovat od Zeka nějaké životabudiče. Něco, co ho nakopne.

Zeke byl právě teď na pláži a snažil se vybrat míč. Jeho spoluhráč – oba měli na sobě žluté šortky a kšilty – měl v očích takový ten napumpovaný steroidový pohled. Greer absolutně nedokázal pochopit, jak někdo může brát steroidy proto, aby po nich lépe zasmečoval míč přes síť. V Iráku sice pár vojáků natáhlo síť a hráli volejbal v poušti, ale Greer měl vždycky dojem, že volejbal je hra pro buzeranty. A ty žluté šortky ho v tom teď jenom utvrdily.

Když Zeke oprašoval písek z balonu, zvedl zrak nahoru k parkovišti a všiml si Greera. Kývl na pozdrav a Greer se jedním prstem dotkl kšiltu čepice.

Když pak zápas skončil a všichni už přestali s tím plácáním do dlaní (což bylo mimochodem taky dost teploušský), Zeke se přišoural k betonovým schodům, které vedly na parkoviště.

„Čau kámo, tos dobře udělal,“ prohlásil Zeke a bouchal míčem o každý schod zvlášť.

„Co tím chceš sakra říct?“

„Žes dal na moji radu – slunce ti udělá dobře.“

Greer ve slunečních brýlích, s kšiltem do čela a v košili s dlouhým rukávem řekl: „Jasně, nasávám paprsky.“

Zeke se zastavil u bílého SUV, otevřel dveře od kufru a hodil dovnitř míč. „V poslední době ses v Bažině moc neukazoval,“ řekl, zatímco se přehraboval v hromadě zpoceného oblečení.

„Byl jsem tam včera večer.“

„Jo, to jsem měl volno.“

„To už jsem taky zjistil. Proč asi myslíš, že tady dneska jsem?“

Zeke si přes hlavu přetáhl čisté tričko a zeptal se: „A co potřebuješ?“

„Co můžeš nabídnout?“ Greer vypočítal pár věcí, které by byl ochoten vzít, Zeke přikývl a zanořil se ještě hlouběji do kufru auta. Vytáhl ven tašku Adidas, rozhlédl se na obě strany, aby se ujistil, že jsou na parkovišti sami, a otevřel zip. „Dobře, takže mám tady tohle.“ Mohl nabídnout percodan, oxycontin, pár demerolů. „S sebou to většinou nenosím. Mívám všechno ve městě v baru,“ vysvětloval.

„Tohle bude stačit,“ ujistil ho Greer. Vytáhl z kapsy peněženku – zbytečně velkou na obnos, který v ní měl – vybral zboží, které potřeboval, a zaplatil.

„Za pár hodin budeme hrát další zápas. Nechceš se kouknout?“

„Možná ještě zajdu,“ odpověděl Greer a vydal se k mustangu. V záři slunečních paprsků víc vyniklo, jak moc z něj byla zelená barva sedřená. Nasedl. Na předním sedadle ležela ani ne moc teplá plechovka piva. Greer ji použil, aby zapil pár pilulek, které si právě obstaral. Foukal lehký vítr, Greer se opřel zády v sedadle a díval se na modrou oblohu a modrý oceán, na třpytivý proužek písku a pás smogu táhnoucí se ke Catalině. Na dálnici za ním hučel nekonečný proud automobilů. Říkal si, že to tady není vůbec k zahození. Tady by měl brát drogy častěji. Bylo to tu mnohem klidnější než v Modré bažině.

Proč vlastně pořád myslel na tu díru? Bylo mu ještě trochu líto toho, co tam večer předtím provedl. Ze všech lidí na světě se nechal vytočit právě Sadowským. Když Ginger skončilo představení, přešel lokál a přidal se k Burtovi, Sadowskému a jeho kumpánům. To samo o sobě naznačovalo, jak zoufale toužil nebýt sám. Seděli až úplně vzadu a on si k nim přitáhl židli a posadil se dřív, než Sadowski zjistil, že tam je. Na stole byla spousta lahví a sklenic a z neznámého důvodu na něm ležela i mapa Los Angeles. Sadowski vypadal vystrašeně a Burt mapu okamžitě sbalil; zbylí dva chlápci tam jen seděli, jako kdyby čekali, co se stane pak.

„Kapitáne Greere!“ vyhrkl Sadowski. „Kde jste se tu vzal?“

„Od baru.“

„Jo, to bylo dobrý,“ ušklíbl se Sadowski. „Pamatujete na Burta?“

Burt si Greera měřil s ledovým klidem. Takže takhle skončilo moje členství u Synů svobody, pomyslel si Greer.

„A tohle jsou Tate a Florio.“

Greer pokývl jejich směrem. „A co tady vlastně děláte? Vzali jste nový členy na výlet?“

„No, tak nějak.“

Greer se nedokázal udržet. „K čemu jste tu měli tu mapu? Hledáte místo na novou klubovnu?“

„Přesně tak. Chceme něco s bazénem a vířivkou,“ odpověděl Burt suše.

Sadowski se nervózně zasmál. „Vidíte, Greere, škoda, že jste se k nám nepřidal, když to ještě šlo.“

Tate a Florio, dva svalovci, kteří vypadali, že pracují hodně na vzduchu, drželi hlavy skloněné a pusy zavřené. Greer začínal mít dojem, že je snad vyrušil při plánování nějaké supertajné operace. Což ho jenom ponouklo, aby se snažil dostat z nich mnohem víc.

„Jen jsem vám chtěl říct, s tou klubovnou, abyste si dávali pozor na East Side,“ rozjel se Greer. „Je to tam teď samej Hispánec. A South Central, no to vám určitě nemusím říkat, samá černá huba. Tam byste se určitě usadit nechtěli. Vás, kluci, bych viděl tak někde ve West Sidu – třeba na Beverly Hills, nebo“ – střelil pohledem po Sadowském – „na Bel-Air.“

„Moc děkujeme za tvůj příspěvek do diskuze,“ prohlásil Burt a naklonil se víc dopředu, „ale proč si to radši nenacpeš do prdele?“

Tate a Florio se konečně dozvěděli, co si o Greerovi mají myslet, takže se teď na něj zadívali planoucím pohledem. Jeden z nich – Greer je absolutně nedokázal rozlišit – měl na holém předloktí obvaz. Greer už se chystal, že ho požádá, aby mu ukázal tetování, když vtom se pohledy všech u stolu stočily doprava. Greer okamžitě poznal proč.

„Tak jaká jsem byla?“ zeptala se laškovně Ginger a vklouzla Sadowskému na klín.

Oba nováčci se začali předhánět v tom, kdo jí dřív poví, že byla fantastická. Greer nedokázal odhadnout, jestli se snaží udělat dojem na Ginger, nebo z nějakého zvráceného důvodu dokonce na Sadowského. Burt a Greer se mezitím vzájemně měřili. Bůh ví, kam by to nakonec vedlo, kdyby Ginger, která na sobě měla jen fialovou podprsenku a tanga, neřekla: „Hej, Dereku, nestál bys zase o jedno sezení?“

Greer na to za žádných okolností nehodlal přistoupit, kromě toho neměl peníze, nicméně ho rozčílilo, když Sadowski řekl: „Teď ne, lásko, chci, aby ses seznámila s mejma novejma kámošema.“ Představil Floria – to byl ten s obvazem, a Tatea, a i když byli trošku nesví z toho, že je nepřímo nutí, aby se nechali obsluhovat jeho holkou, Florio se nechal zvednout ze židle a odvést do modrého salonku.

Greer zůstal sedět. Skutečnost, že tady nebyl vítán, měla za následek, že o to víc tu chtěl zůstat. I Burt tu zůstal a na tváři měl úsměv, který naznačoval, že mu co nevidět nakope zadek.

Greer si objednal dalšího Jacka s ledem.

DVACET ČTYŘI

A k ránu mám zemřít.

Na zahradě bylo sice horko, ale Beth přesto přeběhl mráz po zádech. Tato slova byla celá dlouhá staletí ukrytá, vložena do hrobky ze slonoviny a safírů. A ona byla první, kdo je četl.

Toto byla první slova, která přečetla.

Stránky z počítačového překladače byly uspořádány tak, aby bylo možné je číst zároveň – v jedné třetině byl vlastní historický text v latině, ve které byl dopis sepsán, v prostředním sloupečku byl nejpravděpodobnější přepis jednotlivých písmen a v poslední třetině byl pokud možno nejpřesnější překlad významu. Mnoho částí bylo označených hvězdičkou a očíslovaných, což znamenalo, že k nim bylo třeba dohledat na zadních stranách výběr z mnoha variant překladu – někdy proto, že text byl vybledlý a nerozluštitelný, jindy proto, že komplikovaná struktura odstavce otevírala příliš mnoho nezodpovězených otázek, na které neexistovala jednoduchá odpověď. Na mechanickou práci byly počítače výborné, ale těžko po nich někdo mohl chtít, aby měly smysl pro literární styl.

Ale tato slova nebyla označená ani hvězdičkou ani číslem. Byla jasná a srozumitelná.

K ránu mám zemřít. Zachovej (ochraňuj) mou duši, Pane.

Joey zakňoural a Beth zvedla hlavu od textu. Byli venku na nevelkém travnatém plácku. Champ byl s nimi a neúnavně hlídal. Stále čenichal u kovového plotu, který je obklopoval, čas od času zvedl nohu, aby všem případným rivalům předvedl, kdo je na tomto území pánem. Bylo už šero, ale vedro ještě nestihlo polevit. Beth, která si ty stránky chtěla poprvé přečíst někde v soukromí, odjela z muzea dřív a propustila Robin (ta byla ráda. Doslova řekla, že je to paráda, protože chtěla večer jít na koncert jedné skupiny do Viper Room.). Beth potom vyšla ven s pracovním kufříkem a vysokou skleničkou plnou ledového čaje, která teď stála pečlivě vyvážená na rozviklaném odkládacím stolku vedle ní.

Dobře si uvědomovala, že tím, co udělala, porušila všechna pravidla. Tyto stránky a jejich překlad – jak se ukazovalo, šlo pravděpodobně o poslední vůli jednoho z nejuznávanějších iluminátorů světa – měly být samozřejmě okamžitě nahlášeny muzeu a jednoznačně i majiteli rukopisu Zvířat z ráje. Originál měl být zaevidován a uschován a měl být vypracován uvážlivý plán, jak s materiálem dále pracovat. Možná bylo vhodné požádat o spolupráci i další vědce a specialisty. Studium této písemnosti a její analýza nemohly být brány na lehkou váhu. To ale mohlo trvat celé měsíce, možná i roky. Beth sice měla pro pravidla mnohem větší pochopení než její manžel, jednu věc však měli naprosto společnou, a tou byl hlad po vědomostech. V objevování spatřovala vášeň. A tenhle dopis, který čekal celá staletí a procestoval půl zeměkoule, aby mohl být odhalen, byl, jak nějakým nevysvětlitelným způsobem t ušila, adresován právě jí.

K ránu mám zemřít. Zachovej (ochraňuj) mou duši, Pane. Jsem ten nejšťastnější, ale tato noc je z nejnešťastnějších. Vykonal jsem veliké (velké dílo) a vykonal (spáchal) jsem i velké zločiny (zlo, hříchy). A možná i proto (kvůli tomu) jsem přišel (byl přiveden) na toto místo nepředstavitelné krásy a stejně nepředstavitelné krutosti… do tohoto paláce ze zlata, kde se voda (řeky) barví rudou (krví) a kde dokonce i slavné skutky vedou k potupné (hanebné) smrti.

Beth si udělala přestávku. Čtení bylo náročné nejenom proto, že musela očima neustále přeskakovat z jednoho sloupce do druhého, aby zkontrolovala, jestli počítač skutečně vybral správný překlad a rozluštil latinský text stejně, jak by to udělala ona, ale také proto, že sám text byl tak přímočarý a tak nabitý strašlivými předzvěstmi. Měla skutečně v ruce poslední slova muže, který byl autorem Zvířat z ráje a který zároveň (a tím si Beth byla naprosto jistá, i když jí bylo jasné, že by se s takovým názorem dostala do sporu s ostatními vědci) maloval všechny ilustrace? Nebo se mu snad ten strašlivý osud, který ho následujícího dne čekal, podařilo odvrátit?

Joey spokojeně lezl v trávě a z různobarevných umělohmotných kostek, které bylo možné mačkat, si stavěl věže a zdi. Beth věděla, že všechny matky si myslí, že jejich děti jsou obzvláště nadané a předčasně vyspělé, přesto ji však pevnost a důkladnost jeho staveb udivovala. Ze všeho nejvíc jí připomínaly hradby s cimbuřím. Teď zrovna stavěl další věž, které, protože stála na velice nerovném terénu, hrozilo, že se každou chvíli skácí. Beth Joeymu na jeho modrošedých očích viděla, že ho to taky napadlo. Rozhlédl se kolem sebe a vtom vedle něho stál Champ, který na okamžik opustil strážní službu zrovna včas na to, aby vzal velký červený kvádr do tlamy a podal ho Joeymu. Joey ho přidal k základům a věž jím podepřel.

Beth se v duchu ptala, jestli by nějaké jiné dítě dokázalo to samé. Nebylo to poprvé, co ji napadlo, že by Joeymu mohli nechat změřit IQ. Bylo by to u tak malého dítěte vůbec možné?

Na listech papíru v jejím klíně přistála moucha. Slunce kleslo za hory Santa Monica a kaňon potemněl, jako kdyby po křoví někdo velkým štětcem roztíral tmavý inkoust. Beth usrkla ledového čaje, otřela si prsty o bavlněné šortky a pokračovala v práci.

Přišel jsem na toto místo z Boží vůle, ale jeho milosti jsem nedosáhl (neobdržel). Zaslechl jsem hlas Petra I. stejně, jako jej slyšeli mnozí. Nikdy jsem však nepotkal svatost (bohabojnost), ani jsem ji nezahlédl, ani nezaslechl, až do toho dne v poli. Petr nás nabádal, abychom se odvrátili od soubojů, svárů a hubení křesťanských duší. Přikázal nám, abychom své myšlenky obrátili k našemu spasiteli a k svatým místům, po kterých chodil. K místům, která jsou teď znesvěcená nevěřícími Saracény.

Ach bože, pomyslela si Beth, bylo to skutečně to, co si myslí, že to je? Bylo to skládání účtů poutníka-křižáka? –, poutníka do Svaté země? Petrem, jak věděla, nebyl myšlen svatý Petr. Mohl to totiž být slavný Petr Amienský, zvaný též Petr Poustevník. Vousatý poustevník, který vystoupil v druhé polovině jedenáctého století a vyburcoval většinu Evropy, aby vytáhla do boje proti nevěřícím a vyhnala je z Palestiny. Pokud byl její odhad správný, pak tento písař nejspíš mluvil francouzsky. To byl totiž jazyk, kterým Petr oslovil většinu západní Evropy. Ten písař tedy musel být ještě všestrannější, než se Beth původně domnívala. Dokázal psát vybranou latinou, text doplnit překrásnými iluminacemi, které braly dech, a teď to ještě vypadalo – pokud se tedy ten dopis skutečně ubíral směrem, který v něm viděla –, že se jednalo o dobrodruha a muže činu. Beth získávala stále silnější dojem, že p
řed sebou má práci muže formátu Celliniho, Caravaggia nebo Michelangela. Tohle nebyl obyčejný mnich z kláštera, který za celý život nevyšel ven ze scriptoria. Tohle byl prvotřídní umělec, který se plně účastnil života své doby.

A pokud měla pravdu i s Petrem Poustevníkem, tak se dala práce i docela přesně datovat. Petr se v roce 1095 vrátil z výpravy do Svaté země a vyrazil do Říma, kde žádal pomoc od papeže. Kamkoli Petr přijel, všude v lidech vzbudil náboženské vášně a stejně tak i touhu po krvi. Jezdil na mule a nosil dlouhou mnišskou kutnu převázanou silným provazem. Davy, které si ho přišly poslechnout, zasypával strašlivými příběhy o zvěrstvech, které postihly křesťanské poutníky na cestě do Jeruzaléma. Dovolával se andělů, aby dosvědčili pravdivost jeho slov. Když mluvil, často plakal a bil se v prsa křížem, dokud nezačal krvácet. Velebil slávu hory Sion, Kalvárie a Olivetské hory a papež Urban II. ho, stejně jako tisíce dalších, přijal coby pravého božího posla.

Stejně tak jsem vyslechl i edikty Svatého otce, který přislíbil, že všechny hříchy (smrtelné prohřešky) tak budou vykoupeny a že zločiny ani jiné prohřešky takových poutníků nebudou stíhány.

Beth se neubránila úsměvu. Tohle přesně zapadalo do představy, kterou si vytvořila. Spáchal snad její hrdina nějaký zločin?

A dále se na vojákovi Kristovu nesmělo páchat žádné násilí a každý, kdo by takové násilí spáchal, byl dán do klatby.

Pokud překročil zákon, bylo to nejspíš něco hodně vážného. Ale náš písař si uměl zjednat ochranu; jako tisíce jiných se zapsal do Boží armády a každý, kdo by si s ním chtěl něco začít, riskoval klatbu nebo exkomunikaci z církve. Křižácké výpravy bezpochyby pro mnohé byly vyslyšením Božího volání, ale pro určitou část představovala válka proti muslimům zejména propustku z vězení.

Sám jsem pocítil osten pronásledování (nespravedlnosti), proto jsem si dokázal představit utrpení jiných křesťanů. Toužil jsem tedy podřídit svou vůli a dát ji do služeb Boží prozřetelnosti (vyššího plánu). Vyrazili jsme v pozdním létě, byli mezi námi i rytíři na koňských hřbetech, ale většina šla pěšky a s sebou si nesli jen to, co měli v mošně. Já s sebou nesl své nářadí, protože jsem dávno přišel na to, že řemeslné dovednosti jsou často cennější a potřebnější než zbraně (schopnosti, metody) válečníka. A v této víře jsem měl být utvrzen. Moje náčiní mi zachránilo život, byť mě třeba teď dovedlo k jeho konci.

Beth zvedla hlavu od čtení. Joey se batolil k Champovi, který v tlamě nesl modrou kostku. Joey se smál a Champ vrtěl ocasem. Beth si pomyslela, že je zvláštní, že v takové idyle čte pravděpodobně poslední zpověď odsouzeného muže. Příběh ji pohltil, takže přestala vyhledávat alternativní překlady a nabízená slova přeskakovala.

Vedlo nás několik urozených pánů. Robert, vévoda normanský, Štěpán, hrabě ze Chartres a Troyes a Godfrey de Bouillon, potomek samotného Karla Velikého. Pokračoval dál ve výčtu mnoha baronů a knížat, kteří s touto první křižáckou výpravou vyrazili. Výčet byl ve stejném úsporném stylu, ve kterém byl sepsán i zbytek dopisu. Beth se v duchu ptala, za jakých podmínek ho vlastně psal. Bylo jasné, že mu na něj zbývalo jen pár pergamenů, neboť rukopis byl velmi těsný a řádky hodně husté. A kde přitom mohl být? Zavřený v podzemní kobce, kde psal ve svitu pochodně, nebo v podkroví věže, kde se skláněl nad pergamenem, na který měsíční světlo vrhalo stíny mříží zazděných do okna? Smířil se se svým osudem, nebo stále ještě doufal? Měl naději, plán na útěk?

Ač nás vedla Boží prozřetelnost, naše cesta nebyla snadná. Nezřídka nás někdo obklíčil a napadl. Beth dobře znala průběh první křížové výpravy. Na vysoké o ní přečetla hodně knih a studovala i některé středověké rukopisy, které o ní pojednávaly. Nikdy ale neměla možnost číst zážitky z první ruky – a měl ji někdo vůbec? Příběh ji naprosto pohltil. Dav poutníků, který podle všech dostupných záznamů čítal několik set tisíc lidí, procházel území mezi hranicemi Rakouska a zdmi Konstantinopole a likvidoval všechno, co mu stálo v cestě. U obyvatel Uher, Bulharska a Řecka se setkávali se stále menší podporou a nakonec se k nim chovali vyloženě nepřátelsky. Na signál trubačů uherského krále na nás zaútočila legie lučištníků a jezdců. Dokonce i Petr byl nucen uprchnout a skryl se v thráckých horách, kde jsme se v bídě ukrývali, dokud nám císař Alexios nezaručil bezpečný průchod do jeho mocné pevnosti na březích Bosporu.

Slunce za horami v Santa Monice kleslo o dalších pár stupňů a zšeřilo se tak, že bylo obtížné číst dál. Beth položila přepis do klína a podívala se, co dělá Joey, který seděl uprostřed hromady kostek ze zdí a věží, které pobořil. Něco si sám pro sebe žvatlal – on prostě musí být napřed proti průměrné křivce učení u malých dětí, rozhodla Beth v duchu už posté – měl zakloněnou hlavu a díval se nahoru na okno ložnice. „Ta.“ Beth měla dojem, že zaslechla, jak vyslovil slabiku „ta“. Je to vůbec možné? Podívala se nahoru do okna a za průsvitnými závěsy spatřila Carterův obrys. Zrovna odcházel od okna zpět do místnosti. Byl doma dřív, než ho čekala. Byla by raději, kdyby je přišel pozdravit předtím, než se šel do ložnice převléknout. Koupila dneska v obchodě stejky z mečouna a doufala, že by Carter mohl mít chuť grilovat.

„Nechceš jít dovnitř a pozdravit tátu?“ zeptala se Joeyho. „Umíš říct táta?“ Joey na ni hleděl s širokým úsměvem, ale neřekl nic. „Myslím, žes to právě před chvílí řekl,“ dobírala si ho Beth, svezla se na všechny čtyři a dolezla k němu přes trávník po kolenou. Joey se rozesmál, blonďaté lokny na hlavičce se roztřásly a Champ kolem nich běhal v širokém kruhu a nadšeně štěkal.

Beth si dala rukopis do podpaží, zvedla Joeyho ze země a společně se chvíli dívali, jak slunce zachází za hřeben hor. Rokli za jejich domem pohltil temný stín. Zničehonic vyrazilo z křoví hejno ptáků a odletělo k oceánu.

Beth se pomazlila s Joeyho tvářičkou – nikdo ji nepřipravil na to, jak nádherně děti voní – a vyrazila k domu. Carter uvnitř ještě nerozsvítil.

Beth v kuchyni otočila vypínačem a zavolala: „Neměl bys dneska chuť si na zahradě něco ugrilovat?“

Ale Carter neodpověděl. Musel být asi v koupelně.

Beth posadila Joeyho do vysoké židle a zapnula televizi. Naladěná byla stanice s místními zprávami o počasí. Na zítřek předpovídali další horký a suchý den. Beth ohřála Joeymu jídlo a nakrmila ho. Champ trpělivě seděl u stolu a čekal, až i on dostane svou porci. V televizi pokračovali zprávou o honičce na dálnici poblíž pláže Redondo. Další z věcí, která byla v New Yorku jiná. Provoz tam byl tak hustý, že žádná honička na dálnici by nemohla trvat déle než pár set metrů.

Když zprávy skončily, Beth vyndala Joeyho ze židličky a řekla: „A jéje, tady někdo potřebuje čistou plínku.“

A nezdálo se, že by Carter měl chuť grilovat. Nejspíš si lehnul do postele a usnul jako špalek. Beth s Joeym v náručí vyšla do patra. Nikde se nesvítilo. Došla do Joeyho pokoje, přebalila ho, nechala ho v postýlce a šla se podívat do ložnice.

„Cartere?“ zavolala tiše, když vešla do ztemnělé místnosti. Čekala, že ho uvidí, jak leží ještě mokrý na posteli. Ale v ložnici nikdo nebyl. Jen ve vzduchu byla cítit svěží vůně – vůně lesa po vydatném dešti. Beth se zarazila. Tu vůni si dobře pamatovala z New Yorku z toho strašlivého období, které předcházelo Joeyho narození. V ty dny jim hrozilo velké nebezpečí od tvora jménem Arius.

Nahmatala vypínač a rozsvítila. Postel byla ustlaná a v místnosti nikdo nebyl.

Dveře do koupelny byly zavřené.

Beth k nim přiložila ucho a zadržela dech. Čekala, jestli nezaslechne nějaký zvuk. Ozývalo se tiché šustění závěsu ve sprše. „Cartere?“ opakovala a doufala, že jí odpoví.

Nic se ale neozvalo.

Vzala za kliku. Dveře nebyly zamčené. Pomalu je otevřela a závěs se skutečně pohyboval v průvanu, který sem proudil otevřeným oknem. Okno vedlo přímo nad kaňon. Ve sprše nikdo nebyl.

Jen vůně čerstvých lístků tu byla ještě intenzivnější než v ložnici. Někdo tu musel být.

Někdo, kdo pravděpodobně utekl otevřeným oknem.

Z přízemí zaslechla klapnutí dveří.

„Miláčku?“ zavolal Carter. Slyšela, jak odhodil batoh a ten žuchnul na podlahu v předsíni. „Hádej, koho jsem ti přivedl na večeři?“

„Jsi oblečená?“ zavolal Del. „Protože jestli ne, tak pojď okamžitě dolů.“

Beth pečlivě zavřela okno v koupelně a vešla zpátky do ložnice.

„Nejspíš je s Joeym nahoře,“ slyšela, jak Carter mluví na Dela. „V lednici je pivo. Posluž si.“

Carter vyběhl po dvou schody do patra a když se na něj podívala, věděla, že hned poznal, že se něco stalo. Pak nejspíš také ucítil tu vůni, protože ji okamžitě objal, rozhlédl se a zeptal se: „Jsi v pořádku? A Joey je v pořádku?“

Beth přikývla.

Carter odběhl do Joeyho pokoje a vrátil se se synem v náručí.

„Kdy se to stalo? Teď?“ chtěl vědět.

„Ano. Těsně předtím, než jsi přišel domů.“

„A tys ho… viděla?“

„Ne.“ Beth se bezděky otřásla. „Jenom jsem cítila tu vůni.“

Carter se nemusel ptát, jak se Arius dostal do domu. Oba dobře věděli, že se mohl dostat kdy chtěl, kam chtěl. A věděli i mnohem víc. Věděli, že navzdory jejich tužbám a nadějím byl stále na tomto světě a znovu vstoupil do jejich životů.

„Bude ti vadit, když si dám jednu z těch drahých zahraničních značek?“ volal z přízemí Del. „Normálně si nekupuju pivo, který sem jelo až z Holandska.“

„Dej si, na co máš chuť,“ odpověděl Carter. Stále svíral v náručí dítě a hleděl Beth do očí. Nemuseli si říct ani slovo. Oba přesně věděli, jak se ten druhý cítí a na co myslí.

Malý Joey se díval střídavě na otce i matku a v tváři měl tradiční výraz tichého porozumění, který byl u batolete tak nepřiměřený.

„Měl jsem ti zavolat a varovat tě, že vedu Dela,“ omlouval se Carter.

Beth pokrčila rameny. Byla zvyklá na to, že Carter vodil domů kamarády. Jednou to byl Joe Russo, podle kterého pojmenovali syna, teď zase Del.

„A kdy už mi konečně ukážete toho kluka?“ volal na ně Del. „Bůh ví, že jsem se sem netrmácel celou tu cestu jenom proto, abych strávil ještě další čas jenom s Carterem.“

Carter volnou rukou objal Beth kolem ramen a vedl celou rodinu ke schodům. Del na ně čekal pod schody, jednu ruku položenou na Champově hlavě a v druhé svíral heineken. „Tak se mi to líbí,“ pochválil je.

DVACET PĚT

Ačkoli měl Reggie obálku, kterou mu dal ten chlápek z agentury, co se tu objevil se Stanem Sadowským, stále ještě u sebe, padesát dolarů už stihl utratit. Sadowski mu jednou dal kupon na panáka zdarma do baru jménem Modrá bažina. Reggie tam zašel, dal si pití a za peníze si pak objednal pár minut s holkou ve vedlejší místnosti.

Co se obálky týkalo, čekal na příhodný moment, na příležitost, aby ji panu al-Kallimu mohl předat osobně. V jedné knize o sebezdokonalování si přečetl, že pokud se chce člověk někam posunout, musí zajistit, aby si ho nadřízení všimli. Ale příležitost se nedostavovala. Jednou auto vyrazilo ven tak rychle, že stěží stihl otevřít včas bránu, a pak asi musel al-Kalli dovnitř a ven jezdit zadním vchodem poblíž jízdárny.

Dnes to konečně vypadalo, že přišla jeho chvíle. Světla mercedesu se rychle blížila a Reggie z kapsy vytáhl obálku. Několikrát už přemýšlel o tom, že by ji nad parou otevřel a podíval se, co je uvnitř, ale bál se, že by al-Kalli poznal, co s dopisem prováděl. A podle všeho, co o něm už slyšel, nebyl al-Kalli zrovna chlápek, kterého by si chtěl kdokoli znepřátelit. Už jenom ti příšerní pávi. Ječeli a vřískali tak, že z toho v noci nemohl spát.

Auto přijelo k bráně, Reggie vyšel ze strážní budky a zvedl ruku. Kouřové sklo předního okénka sjelo dolů. „Mám tady něco pro pana al-Kalliho,“ oznámil Reggie řidiči Jakobovi.

V knize stálo, že je nutné vždycky jednat přímo s nadřízeným, a nikdy s prostředníkem.

„Dejte mi to,“ přikázal Jakob a natáhl ven ruku.

Reggie se pokusil nakouknout dozadu do limuzíny, ale byla taková tma, že neviděl vůbec nic.

„Dostal jsem instrukce, podle kterých –“

Jakob otevřel dveře a Reggie musel couvnout, aby nepřekážel.

„Dejte mi to, ať je to, co chce. Hned!“

Jakob se nad Reggiem tyčil jako věž. Oči měl černé stejně jako košili.

Reggie mu podal obálku a Jakob ji převrátil v dlani. „Kdo to přinesl?“

„Někdo od Stříbrného medvěda.“

„Kdy?“

„Hm, už přesně nevím.“ Reggie nechtěl přiznat, že nenašel způsob, jak ji panu al-Kallimu předat dřív. „Je to tak den dva.“

„A to vám tak dlouho trvalo, než jste ji předal?“

Reggie si nebyl jistý, co na to má říct. Přemýšlel, jestli v knížce o takové situaci něco stálo.

Jakob se vrátil do auta, a když se brána otevřela, zeptal se otevřeným okénkem: „Kdy vám dnes končí směna?“

„V šest ráno.“

„Tak zítra už nechoďte.“

Auto projelo a Reggie zůstal stát na místě jako opařený. Stál tam tak dlouho, až ho zavírající se brána málem uhodila.

V domě pak al-Kalli trpělivě čekal, než Jakob obálku prosvítil, očichal kvůli plastické trhavině, lehce s ní zatřásl, aby zjistil, jestli uvnitř není antrax nebo nějaký jiný prášek. Nebyla na ní zpáteční adresa, ale to se dalo čekat. Jakob nalil do dřezu v kuchyni trochu vody a otvíral obálku nad ním okamžitě připraven ji upustit a stisknout tlačítko ke zneškodnění bomby.

„Nejspíš v tom nic nebude,“ řekl už netrpělivý al-Kalli.

Jakob si myslel, že má šéf nejspíš pravdu a opatrně obálku na jedné straně otevřel. Ven vytáhl jediný popsaný list. Zahlédl pozdrav – prosté Pane al-Kalli –, pod ním několik odstavců textu a na konci naškrabaný podpis a pod ním natištěné Kapt. Derek Greer. Jakobovi uklouzl tichý povzdech.

„Copak? Stalo se něco?“ chtěl vědět al-Kalli, kterému Jakob dopis podával.

„Je to od toho amerického vojáka, kterého jste si najal ještě v Iráku.“

Al-Kalli si nasadil zlaté čtecí brýle, které nosil v náprsní kapse obleku. „Copak on ví, že jsem tady?“ zeptal se překvapeně a začal číst.

Jakob nic neřekl a čekal. I když z výrazu šéfovy tváře, ze které nespustil oči, se dozvěděl téměř vše, co potřeboval.

Netrvalo ani deset mintut a al-Kalli už zase vracel brýle do kapsy. Potom list papíru přeložil a řekl: „Máme možná malý problém.“

Jakob dobře věděl, že když Mohammed řekl malý, myslí tím ve skutečnosti hodně velký.

„Co mám udělat?“

Al-Kalli vypadal zamyšleně. „Nejdřív si musíme promluvit s Rašídem.“

O pár minut později ho našli tam, kde býval vždy. Ve zvěřinci.

Al-Kalli už měl dost špatnou náladu, ale když se za ním zavřely dveře, ještě se mu zhoršila.

Vzduch ve zvěřinci nezdravě páchl, zvířecí volání znělo žalostně a bolestivě. Rašíd sám ve špinavém plášti právě hadicí proplachoval baziliškovu noru. Když spatřil svého chlebodárce, zastavil okamžitě vodu a vyrazil k němu. Mokré ruce si otíral o cípy pláště.

„Pane al-Kalli,“ řekl, ale než mohl říct cokoli dalšího, al-Kalli ho tvrdě udeřil hřbetem ruky přes ústa. Safírový prsten narazil do zubu, až to křuplo.

Rašíd upadl na mříže nejbližší klece a zvíře uvnitř poděšeně vylétlo.

Al-Kalli popadl hubeného Rašída za límec a odtáhl ho od klece. Hrůzou polomrtvý Rašíd se sesul k zemi.

„S kým jsi mluvil?“ zasyčel al-Kalli a Rašídovy oči se rozšířily strachy.

„S nikým,“ vykoktal. Rozmazaná krev na jeho ústech vypadala jako rtěnka.

Al-Kalli natáhl ruku a znovu ho udeřil tak silně, že Rašídova hlava opsala oblouk.

„Někdo se dozvěděl o zvířatech.“

„Ale já jsem nikdy… nikomu jsem nic neřekl.“

„Někdo ty zvířata viděl.“

Teď už Jakob věděl, o jak vážný problém se jedná.

„Koho jsi sem pustil?“

„Nikoho… jenom Bašíra. Chodí sem uklízet.“

Bašír byl chlapec, kterého Rašíd vytáhl z vybombardovaných trosek Mosulu. Byl to blázen, úplně neškodný, bydlel v přístěnku za zvěřincem a byl to vlastně otrok.

„A kromě Bašíra, koho?“

Rašíd jen vrtěl hlavou a byl strachy úplně bez sebe. „Nikdo sem nechodí. Nikdo… pokud to není kvůli…“ Nevěděl, jak má větu dokončit, nebo ji možná ani dokončit nechtěl. Jediní cizí lidé, kteří sem kdy přišli, byli vězňové. Muži, kterými al-Kalli krmil svoje stvůry. A Rašíd se bál, že se teď stane jedním z nich. V hlavě mu vířila slova koránu jako rozbouřená řeka.

Al-Kalli ho odhodil jako něco špinavého a Rašíd se rozplácl na podlahu zvěřince. Za žádných okolností nehodlal vstát. Bylo výhodnější zůstat ležet, dát najevo, že je poražený a neklade odpor. Platilo to mezi zvířaty a platilo to i mezi muži.

Al-Kalli od něj odvrátil zrak plný opovržení. Zvířata ve vzduchu ucítila slabou vůni krve a začala vyvádět. Ozývalo se vrčení a mručení. Pták nad jejich hlavami divoce bil křídly. Al-Kalli zvedl hlavu. Jeho milovaný fénix se spustil ze zavěšeného bidla a plachtil vzduchem. Kolem něj šlehaly červené a zlaté záblesky jeho lesklého peří. Pták zavřískl jako celé hejno orlů. Létal vztekle z jednoho konce zařízení na druhý, špičkami lesklých křídel občas letmo zavadil o ocelové stěny budovy a drápy na nohách rozevíral a svíral, jako kdyby se nemohl dočkat, až je zatne do živé kořisti.

Ostatní zvířata ho sledovala a možná mu záviděla tu relativní svobodu. Skřeky, vrčení, štěkot a vytí zesílily. Atmosféra zhoustla a Jakob si instinktivně rozepnul sako, aby mohl pohodlněji vytáhnout zbraň.

Al-Kalli přemýšlel, jak se má zachovat. Jeho zvířata umírala. Odkaz jeho rodiny udržovaný po tisíce let mu měl pod rukama zmizet. Za velmi těžkých podmínek se mu podařilo zachránit všechny, které zachránit mohl. Vzal jich tolik, aby bylo možné zajistit chov mláďat a zachovat druh. Ale zklamal. Rašíd byl neschopný. Po všem výcviku a studiu, kterých se mu dostalo, se o jeho výjimečná zvířata nedokázal postarat o nic lépe, než by to zvládl ten dementní Bašír. Tohle byla stvoření, která žila před začátkem časů. Kráčela po zemi společně s dinosaury, žila v zahradách ráje. Bylo by riskantní někomu o nich povědět.

Teď ale al-Kallimu víc než kdy dřív docházelo, že potřebuje někoho, kdo znal jejich svět. Někoho, kdo by chápal potřeby tak pradávných tvorů. Někoho, kdo by je uctíval stejně intenzivně jako on sám a kdo by třeba vytušil, co potřebují, aby přežila.

A pokud někdo takový existoval, al-Kalli už věděl, kde ho hledat.

DVACET ŠEST

Carter se sklonil nad sádrou a špičkou skalpelu jemně odstranil kousek velikosti malé mince.

„To byla čistá práce,“ pochválil ho Del a usrkl studenou kávu. „Tímhle tempem budeme hotoví tak na svátek práce.“

„A kterého roku?“ zeptal se Carter, narovnal se, rukama si podepřel záda v kříži a protáhl se.

Del se podíval na nástěnné hodiny. „Je skoro deset. Jak dlouho hodláš ještě pokračovat?“

Carter si nebyl jistý. Pracovali na ostatcích muže z La Brea a činili tak v laboratoři pro veřejnost v přízemí Pageova muzea. V této laboratoři se běžně pracovalo a návštěvníci za sklem mohli vědce při práci během návštěvních hodin sledovat. Ale teď nebyla návštěvní doba, což byl také jediný důvod, proč Carter souhlasil, že budou riskovat a laboratoř použijí. Práce na muži z La Brea byla velice citlivá věc. Už tak celá záležitost vyvolala spoustu nepříjemností a protestů, takže by bylo vhodnější zavřít se s ostatky někde, kam veřejnost rozhodně přístup nemá.

Až na to, že tahle laboratoř byla v celém muzeu ze všech nejlepší.

„Jsi unavený?“ zeptal se Carter.

„Ještě chvíli to vydržím,“ prohlásil Del a zastrčil pár uvolněných pramenů bílých vlasů zpět za čelenku. „Dokud nás tu nenachytaj nějaký duchové.“

„Ještě jsem tady žádný neviděl.“ I když na druhou stranu nebylo zrovna příjemné, že pracovali v jediném ostrůvku světla. Zbytek laboratoře tonul ve tmě a celý zbytek budovy rovněž. I Carter znal historky, na které Del narážel. Noční hlídači občas hlásili těžko uvěřitelné věci. V noci se na stěnách pohybují stíny, ozývá se škrábání. Jednou se ze suterénu ozývalo divoké bušení. Pokud šlo o Cartera, ten byl přesvědčen, že se to buď vůbec nestalo, nebo že za tím jsou demonstranti. Nejspíš se domnívali, že se vedení muzea vyděsí a vydá jim kosti.

V tom případě se ale těžce spletli.

Carter jim nic vydat nehodlal, zejména když postoupil o tak velký kus dopředu v práci na levé ruce – na ruce, ve které bylo cosi stále ještě pokryté asfaltem. Vlastně už stačilo jen pár pohybů dlátem a skalpelem a Carter doufal, že předmět uvolní a oddělí od ruky.

„Dej tam další kazetu a budem pracovat, dokud nedohraje jedna strana.“

Del z kazeťáku na vedlejším stole vytáhl nahrávku Lorety Lynnové. „Co chceš poslouchat?“ zeptal se.

„Něco kde jsou elektrický kytary a není tam žádný fňukání. Stouny, White Stripes nebo Vibes.“

„Vzal jsem s sebou nějakýho Merla Haggarda. Down Every Road – může bejt?“

Carter se zasmál. „Jestli nic jinýho nemáme?“

Carter se vrátil k práci na ruce a Del na druhé straně stolu odstraňoval šupinky sádry z okcipitálního laloku lebky. Přes den byly kosti pečlivě zakryté černou igelitovou fólií. Teď na nich však už po několik večerů Carter s Delem pracovali vždy hodinu dvě po zavírací době. Tak dlouho jako dnes tady ještě nikdy nezůstali, ale jak kostru stále více odkrývali, Carter se nemohl udržet a chtěl pokračovat dál a dál. Věděl sice, že Beth má z jeho dlouhých směn mnohem menší radost než on, ale slíbil jí, že brzy bude po všem. Kromě toho byla u něj na takové chování zvyklá.

Poklepal na sádru v místě, které vypadalo, že je pod ní skryt malíček levé ruky, a objevila se malá prasklina. Naklonil pohyblivou lampu, aby si mohl místo lépe prohlédnout. Ano, měl pravdu. Mezi kostí a předmětem, který byl stále ještě zakrytý, se táhla uzounká, sotva postřehnutelná linka. Když bude velice opatrný a bude mít trochu štěstí, podaří se mu ten předmět od ruky oddělit.

„Jak se vlastně snášíte se švagrem?“ zeptal se Carter. Del stále bydlel u své sestry v luxusním domě na Wilshire Boulevard.

„Pokud trávím čas na balkoně, jsou v pohodě a já taky,“ odpověděl Del.

„A to ti nevadí hluk z ulice?“ Carter si vzal štětec z velbloudí srsti, kterým odmetl sádrový prášek.

„Bydlej v dvacátým devátým patře,“ vysvětloval Del. Ani on nezvedl oči od práce. „Víc hluku tam nadělají letadla. Ale ne, ideální to není. Hledám si něco jinýho.“

Carter vzal do ruky skalpel a jemným tlakem rozšířil linku mezi kostí a předmětem. Merle zpíval sytým barytonem – hlas má, to se mu musí nechat, uznal Carter – o tom, jak se všichni jeho přátelé odcizili.

„Vyrazíme si o víkendu zase do hor?“ zeptal se Del.

„Jasně.“

„Ale tentokrát bychom měli jet někam, kde ti nepropíchnou pneumatiky.“

„Jo, to bych rád.“ Po minulé výpravě do kaňonu Temescal museli hodinu čekat na parkovišti, než pro ně přijela odtahovka.

Použil skalpel jako klín a v okamžiku, kdy sádra praskla a kost a předmět se od sebe oddělily, rozsvítila se v laboratoři stropní světla.

„Zatraceně, co to tady děláte?“ ozval se náhle hlas ze dveří přímo za Carterem.

Nemusel se ani otáčet, věděl, kdo to je.

Gunderson v elegantním obleku s motýlkem. Stál ve dveřích a v knoflíkové dírce klopy měl červenou kytičku. Dell rychle vypnul muziku.

„Víte, kolik je hodin?“ pokračoval Gunderson.

Carter to věděl naprosto přesně. Spíš by ho zajímalo, co tady v tuhle dobu dělá Gunderson. Rychle přes čerstvě uvolněný objekt přehodil čistou látku a zabalil ho do ní.

„Jel jsem zrovna do centra na koncert,“ sdělil dobrovolně Gunderson dřív, než se Carter zeptal, „a vzhledem ke všem těm problémům s bezpečností, které jsme v poslední době měli, jsem se rozhodl, že se tu stavím. A teď jsem skutečně rád, že jsem to udělal.“

Podíval se na sádrovou formu na stole a rychle odhadl situaci. „U vás mě to vůbec nepřekvapuje,“ odbyl Dela mávnutím ruky, „zato od vás bych něco tak stupidního skutečně nečekal.“

„Ale tohle je nejlepší laboratoř, kterou tady máme, a práce musí pokročit kupředu.“

„Veřejnosti přímo na očích?“ zděsil se Gunderson.

„V otvíracích hodinách máme kostru přikrytou a uklizenou. Pracujeme na tom jenom večer.“

Gunderson vztekle vyfoukl vzduch a přejel si rukou přes vlasy. „Doktore Coxi, vím, že Pageovo muzeum bylo velice rádo, že vás získalo jako zaměstnance. Ale musím se přiznat, že já jsem měl jisté výhrady. Zjistil jsem si, jaké události předcházely vašemu odchodu z Newyorské univerzity, a tak úplně mě to neuklidnilo. Vaše neortodoxní výzkumné metody nejenom že vedly k mohutné explozi v laboratoři –“

Carter se v duchu ptal, jestli vytáhne všechny pro něj dost bolestné podrobnosti té nehody.

„– ale také měly za následek smrt dvou vašich kolegů.“

Zjevně se tedy rozhodl odkrýt vše. Carter se podíval přes stůl na Dela. Nikdy se starému příteli nesvěřil s celou tou historkou a teď si přál, aby to udělal. Až na to, že se tak usilovně – a zároveň neúspěšně – snažil celou tu věc vypudit z mysli.

„A teď to skoro vypadá, že se vracíte ke svým starým trikům, a to já ve svém muzeu nestrpím.“

Carter se v duchu ptal, kdy došlo k tomu, že se Pageovo muzeum stalo jeho muzeem.

„Hned zítra ráno bude tenhle… vzorek přesunut. Už tak jsem zaplaven oficiálními dotazy lidí z ochrany hrobů a repatriace. Hrozí mi, že mi odejmou vládní dotace. A poslední věc, kterou potřebuji, je něco, co jim dodá čerstvou munici.“ Naposledy střelil pohledem po ostatcích, které byly stále ještě z velké části zakryté sádrou, jež je měla chránit při přenesení z naleziště do laboratoře. Potom se rychle otočil na podpatku a po cestě ke dveřím ještě dodal: „Muzeum se zavírá v šest večer, pánové. A jediný, kdo je tu po této hodině oprávněn být, je noční hlídač.“

Dveře se za ním pomalu zavřely a zacvakly a Carter s Delem zůstali sami v naplno osvětlené laboratoři. Carter nevěděl, co má říct.

„Dva?“ zeptal se nakonec Del. „Věděl jsem o jednom, o tom tvém příteli Joeovi Russovi. Ale kdo byl ten druhý mrtvý?“

„Joe zemřel v nemocnici na popáleniny. Ale jeden mladý asistent, Bill Mitchell, byl zabit na místě.“

„A to byl on, kdo zapnul laser?“

„Ano.“

„A on nevěděl o tom plynu zachyceném v kameni?“

„On neměl dokonce vědět ani o tom kameni. Ten projekt jsme utajovali. Vůbec tam neměl co dělat.“

„A kdes byl ty?“ zeptal se Del, i když nechtěl, aby to znělo jako obvinění.

„Já jsem byl s přáteli mimo město. Vyjeli jsme si na víkend.“

Del se zhoupl na patách a chvíli zvažoval, co všechno slyšel. „No, já bych řekl,“ promluvil nakonec, „že se to královsky posralo.“

To Carter nemohl popřít.

„Ale nebyla to tvoje vina. Vždyť jsi tam ani nebyl.“ Přesně to se mu Beth snažila říct nejméně tisíckrát. Sám sobě to opakoval podobně často, ale stejně to nepomáhalo. To neštěstí si ponese v srdci až do konce života a ztráty svého přítele Joea Russa bude želet navždy.

„Takže co provedeme tady s naším kámošem?“ zeptal se Del a ukázal na kostru na pracovním stole.

Carter si nebyl jistý. V suterénu by si mohli udělat provizorní laboratoř, ale to by pár dní zabralo. Jistý si byl pouze tím, že jednu část nálezu musí okamžitě ukrýt. Právě se mu podařilo oddělit ten záhadný předmět od ruky a hodlal ho hned druhý den ráno prozkoumat. A to už určitě nemohl provést tady.

„Prostě to teď přikryjeme a ráno uvidíme, co se dá dělat,“ rozhodl Carter.

Přetáhli černou fólii přes ostatky a uklidili laboratoř. Když pak Del namotával elektrický kabel kolem přehrávače, Carter zabalil předmět do čistého kapesníku (díky bohu za Beth, která ho nutila, aby je nosil) a hodil ho do kapsy kožené bundy. Předmět byl mnohem těžší, než čekal, a stahoval mu bundu na jedné straně dolů. Carter však doufal, že si Del ničeho nevšimne.

Po cestě ven z muzea se Carter najednou zarazil a řekl: „Zapomněl jsem si něco v kanceláři.“

„Chceš, abych na tebe počkal?“

„Ne, jen si jdi na svůj balkon. Uvidíme se zítra.“

Muž z ostrahy, Hektor, odemkl a pustil Dela ven. Potom se otočil ke Carterovi: „Pan Gunderson mi řekl, že musíte odejít i vy, a to hned.“ Řekl to dost omluvně, protože Carter se k němu choval vždy velice přátelsky. Když si den předtím dávali s Delem v laboratoři večeři, Carter Hektorovi přinesl Big Mac a velké hranolky.

„Musím si ještě zařídit jednu věc,“ prosil Carter. Hektor se zatvářil pochybovačně. „Je to v suterénu.“

Hektor zkontroloval, jestli jsou dveře za Delem řádně zamčené, a pak řekl: „Tam teď jít nemůžete, protože výtahy jsou zamčené.“

Na to Carter nepomyslel. „Ale vy máte klíč od výtahu, že ano?“

Hektor vypadal, že by nejraději zalhal, ale už bylo pozdě.

„Tak pojďte, Hektore. Když si pospíšíme, budeme zpátky za pět minut.“

Hektor přejel pohledem prázdné přízemí muzea. Model obřího lenochoda, který se zvedal na zadních nohou, lebky pravlků naaranžované na stěně, kostra šavlozubého tygra cenícího zuby na stěnu skleněné vitríny, všechno vypadalo naprosto normálně a nezdálo se, že by vadilo, kdyby to tu na pět minut opustil. Carter si v duchu umiňoval, že nikdy nebude podceňovat moc jídla od McDonalda.

„Tak dobře, ale musíme si pospíšit.“

„Budeme rychlí jako vítr,“ slíbil Carter a vyrazil k výtahu dřív, než si to hlídač zase rozmyslí.

Hektor nastoupil do výtahu, vytáhl si opasek přes pupek a zasunul hlavní klíč do kontrolního panelu. Carter zmáčkl tlačítko pro suterén, kde byly uložené hlavní sbírky zkamenělin.

Když se dveře výtahu otevřely, nekonečné chodby plné pořadačů s kovovými zásuvkami byly osvětleny jen několika nouzovými světly uprostřed chodby. Byla tam tma. „Podržte dveře otevřené,“ řekl Hektor Carterovi. Vyšel z výtahu a zapnul světla. Všechny zářivky na chodbách zahučely, zablikaly a pak se rázem rozsvítily. Ale jako by ani tohle světlo nestačilo. Bylo to jako vejít do obrovské šeré jeskyně, ve které nikdo nebyl vítán.

„Možná to nebyl zas až tak dobrej nápad,“ ozval se Hektor. „Co kdybysme se sem vrátili až zejtra,“ navrhl.

Cartera napadlo, jestli Hektor nebyl jedním z těch strážných, kteří hlásili ty podivné noční události. „Je to jenom kousek,“ prohlásil Carter a vyrazil. Místo, ke kterému se potřeboval dostat, bylo až na druhém konci chodby na úplně opačné straně patra, ale Carter nepovažoval za nutné o tom mluvit.

Gumové podrážky mu na linoleu vrzaly; stín před ním utíkal, a pak se objevoval zase za ním pokaždé, když prošel pod stropním svítidlem. Četné kovové skříně v zelené a šedé barvě, na které dlouhé roky nikdo nesáhl, byly pokryté silnou vrstvou prachu. Hektor šel několik kroků za Carterem.

Carterovi v kapse zavibroval mobil a on ho vytáhl. Ještě než přijal hovor, věděl, že to bude Beth.

„Takže ty jsi ještě naživu?“ zeptala se. Její hlas zněl slabě a vzdáleně.

„Ještě jo. Ale jsem v suterénu.“

„Kde?“

Carter to zopakoval. Spojení tady nebylo zrovna nejlepší.

„…přijedeš domů?“

„Přijedu domů, přísahám,“ prohlásil Carter a stejně kvůli Beth jako kvůli Hektorovi dodal: „Za pár minut budu vyrážet. Je všechno v pořádku?“

„Ano,“ začala Beth, ale přerušilo ji praskání. Nakonec se ozvalo: „… pozvánku.“

„Strašně špatně tě slyším,“ řekl Carter. „Říkalas, že jsme dostali pozvánku?“

„Ano,“ potvrdila Beth. „Al-Kalli nás zve do svého sídla na večeři.“

To bylo zajímavé, ale Cartera to příliš nepřekvapilo. Al-Kalli od Beth hodně čekal a z nějakého důvodu nebyl příliš trpělivý. Takže to byl pravděpodobně jen další pokus, jak si ji víc pohlídat. Beth mu prozatím o tom nálezu ukrytých stránek pod slonovinovou deskou nic neřekla. Carter s ní souhlasil, že bude lepší, když mu to oznámí, až bude mít text přeložený. Jinak by z toho byla jen další věc, kvůli které by jí dýchal na krk.

„Jen doufám, že nebudu potřebovat smoking,“ ujišťoval se Carter. Světla dál v chodbě byla ještě slabší než u výtahu.

„Jsem si jistá, že… bude úplně stačit,“ uklidňovala ho Beth. Říkala ještě něco dalšího, ale nebylo už slyšet vůbec nic.

„Beth, už tě vůbec neslyším.“

Z telefonu se ozývalo jen praskání.

„Budu doma tak za půl hodiny,“ dodal, ale nebyl si jistý, jestli ho vůbec slyšela. Vrátil si telefon do kapsy.

„Jste si jistej, že víte, kam jdeme?“ zeptal se Hektor nejistým tónem.

„Naprosto!“ ujistil ho Carter, ale i na něj doléhala nepříjemná atmosféra chodeb. Nestávalo se často, aby se člověk ocitl mnoho metrů pod zemí obklopen miliony kostí a jiných zkamenělin. Carter silně pochyboval o tom, že by pravidelné obchůzky strážných zahrnovaly i podzemí.

Kapsa kožené bundy obtěžkaná záhadným předmětem, který našel sevřený v ruce muže z La Brea, ho tížila. Nemohl se dočkat, až se sem ráno vrátí, aby ho mohl pořádně prozkoumat. Udělá to tady, aby se vyhnul Gundersonovi, který má oči všude.

Na konci chodby byl stůl, na kterém stálo pár sklenic se základním vybavením – dláta, skalpely a štětce. Byly tu i dvě kovové stoličky. Tady si Carter prohlížel kosti ženy z La Brea.

„Proč jste sem musel teď v noci?“ zeptal se ustrašený Hektor. „Co to je, že to nemohlo počkat dozítřka?“

„Nebojte, budu hned hotový,“ řekl Carter a vytáhl z kapsy klíče. Chvíli se v nich přehraboval, hledal jeden malý, který pasoval do zámku v horní zásuvce.

„Jeden ze strážců mi říkal, že tu v noci viděl Geronima,“ stěžoval si Hektor.

„Vážně?“ prohodil Carter nezávazně. Už našel správný klíček.

„Včera.“

Carter zasunul klíč do zámku a řekl: „To je ale dost nepravděpodobné, že? Geronimo, tedy William Jestřáb Smith,“ opravil se rychle, „je už více než týden mrtvý.“ Carter odstranil zámek a položil ho na stůl za sebou.

Hektor pokrčil rameny. „Dějou se tady divný věci.“

A jedna z nich se odehrávala právě teď, pomyslel si Carter. Než se jí vůbec dotkl, zásuvka s ostatky ženy z La Brea vyjela ven z pořadače, jako kdyby byla připevněná na kolejničkách. Normálně bylo dost náročné ty zásuvky otevřít. Zasekávaly se a muselo se hodně zabrat. Ale tahle se otevřela úplně sama.

Proražená lebka ležela uprostřed zásuvky a prázdné oční důlky hleděly ke stropu.

Hektor, který neviděl, jak se zásuvka otevřela, si stoupl po boku Cartera, zadíval se na starobylou lebku a pokřižoval se. „To je ta žena, co ji našli v jámě? Tehdy před lety?“

„Ano.“ Carter z kapsy vytáhl kapesník, ve kterém byl zabalen ten záhadný předmět. Bylo by lepší, kdyby Hektor nebyl svědkem téhle scény, ale nezdálo se, že by měl na výběr. Carter rozbalil kapesník, který spadl na podlahu, a asfaltem pokrytý kámen, nebo co to vlastně bylo, položil do otevřené zásuvky. To bylo to nejbezpečnější místo, které ho napadlo.

Odněkud zavanul průvan a špinavý kapesník jim přeletěl přes nohy.

Hektor trhnul hlavou. Z opasku si odepnul svítilnu a posvítil na všechny strany.

„To byla jenom ventilace,“ ujišťoval ho Carter. Sehnul se pro kapesník a nacpal ho také do zásuvky.

Hektor nevypadal moc přesvědčeně. „Něco se tam pohnulo, támhle,“ prohlásil a přešel k další uličce.

„Tak to nejspíš byla myš.“

Carter chtěl zásuvku zase zavřít, ale tentokrát se skutečně zadrhla. Stejně jednoduše, jak šla ven, teď nebylo možné ji zasunout dovnitř. Poprosil Hektora, aby mu půjčil baterku, a ten se jí jen velmi neochotně vzdal. Pak si posvítil na přední část i boční stěny zásuvky. Na kovu byly podélné škrábance a po stranách byly dokonce nějaké vrypy. Některé z těch skříní byly už desítky let staré, ale Carter si nevybavoval, že by nějaká z nich vypadala takhle poničeně.

Zatlačil ještě jednou na zásuvku a tentokrát měl dojem, že mu dokonce klade odpor. Kov zaskřípal, zásuvka se nepohnula a Hektor se zeptal: „Co se děje? V čem je problém? Už bysme měli jít.“

„Nemůžu tu zásuvku zavřít.“

„S tím si nelamte hlavu,“ řekl Hektor. „Dneska večer sem už nikdo nepůjde.“

„Nemůžu to tady nechat otevřené,“ prohlásil Carter a zakvedlal zásuvkou ze strany na stranu. „Tyhle kosti jsou příliš cenné.“

„Já sem dolů nikoho nepustím,“ sliboval Hektor a rozhlížel se na všechny strany. „Tak už přece pojďte.“

A pak, i když Carter už na zásuvku nesahal, se celá roztřásla. Carter ustoupil o krok vzad a zíral, jak zkameněliny v zásuvce poskakují a bouchají o stěny. Vypadalo to, jako kdyby nějaká neviditelná ruka roztřásla nejdřív zásuvku a potom celou skříň.

„To je zemětřesení!“ zařval Hektor. „Musíme hned pryč.“

Bylo to skutečně zemětřesení? Carter nebyl v Kalifornii tak dlouho, aby nějaké zažil. Ale tohle nemohlo být zemětřesení, Nic jiného se totiž netřáslo. Podlaha ani stropní lampy, stůl ani židle.

Jenom jedna skříň s ostatky ženy z La Brea. A ten artefakt, který do skříně právě přidal.

Hektor už vyrazil k výtahu, ale Carter čekal a díval se, co se bude dít dál. Znovu zavál průvan a tentokrát už si Carter nebyl tak jistý, že to bylo od větrání.

Po chvilce třesení ustalo a Carter se znovu pokusil zavřít zásuvku. Tentokrát vůbec nekladla odpor a zajela přesně na místo. Jako kdyby to, co se mu předtím bránilo, už vyčerpalo síly, nebo to vzdalo.

Carter vrátil zámek na zásuvku a ještě jednou si prohlédl škrábance. Co se to tu právě stalo? Jsou snad ve hře nějaké neviditelné síly? Zatáhl za zámek, aby se ujistil, že je dobře zamčený. Uzamkl tam snad něco, co se chtělo dostat ven? Nebo možná nechal venku něco, co chtělo dovnitř?

„Držím vám výtah,“ volal na něj Hektor z druhého konce chodby. Slova se ve strašidelné ozvěně odrážela od holých zdí. V jeho hlase byla znát panika. „A nebudu tady stát věčnost.“

DVACET SEDM

Greer nechápal, jak mohla jeho matka být pořád tak tlustá, když nejedla nic jiného než nízkotučné, nízkouhlovodanové a nízkokalorické jídlo. Ve spižírně v kuchyni alespoň nic jiného nenašel. Prohrabal všechny police a snažil se najít něco jedlého, ale marně. Na pult vypadl sáček pečených neslaných vegetariánských chipsů a matka se zeptala: „Ty něco hledáš?“

„A co bys myslela?“ opáčil kousavě.

Matka zvedla sáček a nacpala ho na správné místo. „Tak mi řekni, co potřebuješ, a já ti to najdu.“

„To, co chci, tady nemáš.“

„Tak si nejspíš budeš muset začít nakupovat sám.“

Měla skoro stejně špatnou náladu jako on. Greer právě vstal, bylo něco po poledni, a dobře věděl, že ona si myslí, že spát tak dlouho je zločin. Ale on nic na práci neměl. Nikam nespěchal a neměl kam přijít pozdě. A večer předtím byl v Modré bažině až do zavírací hodiny. Pil, polykal prášky a snažil se nemyslet na jedinou věc, na kterou přestat myslet nedokázal.

Proč mu al-Kalli ještě nezavolal? Dopis už určitě dostal a Greer na něj pod své jméno napsal číslo mobilního telefonu. Teď už celé dny nešel bez mobilu ani na krok. Dokonce si ho v noci nechával ležet vedle hlavy na polštáři.

„Co třeba sejra. Máme sejra?“ zeptal se Greer.

Matka zanořila hlavu do ledničky a ven vytáhla balení nízkotučného – jak jinak – sýra. Kdyby ještě někde schrastil krajíc chleba, byl by napůl cesty k opečenému sýrovému sendviči.

Telefon na stěně zazvonil a matka ho zvedla. Televize v obýváku řvala naplno, Greer až do kuchyně slyšel, jak moderátorka talk show nadšeně vítá Katie Holmesovou. Hned po „Haló?“ se ozvalo „Kdo?“ A pak už tam matka jen stála v tom, čemu říkala domácí oblek, ale byl to spíš obrovský a široký kus látky se svislými „zeštíhlujícími“ pruhy, a poslouchala toho chlápka na druhé straně drátu, který se jí bezpochyby pokoušel něco prodat.

Greer se kolem ní protáhl a v chlebovce našel kus pšeničného chleba.

Matka stále ještě poslouchala hlas ze sluchátka a potom diametrálně odlišným tónem řekla: „Ano, to jsem.“

Ach bože, pomyslel si Greer. Ona to koupí, ať je to, co je to.

„To velice ráda slyším,“ pokračovala. „Neměla jsem o tom tušení.“

Greer ji odstrčil o kus dál, aby mohl postavit pánev na sporák; chvíli si pohrával s myšlenkou, že by to jen ohřál v mikrovlnce, ale chyběla by tomu ta křupavá chuť, na kterou se těšil a které mohl docílit, jen když chleba usmaží. Páni, tahle kuchyň, přesněji řečeno kuchyňka ale byla malá. Jen co se mu podaří podojit al-Kalliho, odstěhuje se odsud a pořídí si lepší bydlení.

Nalil na pánev olej a zrovna na něj chtěl hodit chleba se sýrem, když vtom jeho matka řekla: „Ano, je tady. Hned vám ho dám. A děkuji vám.“

Podávala mu sluchátko a Greer se zeptal: „Kdo to sakra je?“

Matka překryla mluvítko dlaní a šeptem ho napomenula: „Pozor na pusu. Je to tvůj velící důstojník z Iráku. Právě mi říkal, že jsi se tam skutečně vyznamenal.“

Greer zíral na sluchátko, jako kdyby telefon viděl prvně. Jeho velící důstojník z Iráku? Neměl ani tušení, kdo by to měl být. Major Bleich? Generál Schguetz? Prezident Bush?

A proč by mu vůbec volal?

Olej na pánvi začal prskat a matka pod ním vypnula hořák. Druhou rukou ho pobídla, aby si od ní sluchátko vzal. „Půjdu vedle a ztiším tu televizi. A ty se opovaž chovat se k němu nezdvořile. Třeba by pro tebe měl nějakou práci.“

Greer si vzal sluchátko, opřel se o hranu sporáku a řekl: „Kapitán Derek Greer.“

Následovala kratičká pauza a potom hlas se slabým akcentem, který by mohl být z Blízkého východu, řekl: „Pan al-Kalli obdržel váš dopis.“

Greer se instinktivně napřímil.

„Velice rád by ho s vámi prodiskutoval.“

Greerovi běžel mozek na plné obrátky. Měl sice dojem, že je na tenhle rozhovor dobře připraven, ale to předpokládal, že mu zavolají na mobil.

„Jak jste získali tohle číslo?“ zeptal se po chvíli.

„Pan al-Kalli má rád, když o lidech, se kterými jedná, ví co nejvíce.“

Greer hned pochopil, proč mu zavolali na toto číslo a proč se předtím vybavovali s jeho matkou. Byla to klasická metoda. K nepříteli je třeba přistoupit z té strany, ze které útok nečeká. Je třeba ho zastihnout nepřipraveného a získat tak body. Dát najevo, že jste to vy, kdo je v té hře o krok napřed. Greer teď musel udělat něco, čím by dal najevo, že ho to nerozhodilo.

„Mluvím s Jakobem, že?“ zeptal se na jméno muže, kterému v Iráku předal tu bednu. „Jsem rád, že jste se z toho pekla dostal živý a zdravý.“

„Je to tak,“ připustil muž. „A máte pravdu, bylo to tam tehdy velice nebezpečné.“ Řekl to naprosto přátelským tónem, ale Greer v tom přesto slyšel výhrůžku, která zněla: I tady by to mohlo být docela nebezpečné.

Na chvíli se rozhostilo ticho. Dokonce i v bytě. Matka právě vypnula televizi a Greer by vsadil všechny peníze na to, že bedlivě naslouchá všemu, co do telefonu řekne.

„Proč pan al-Kalli nezavolal osobně?“ zeptal se Greer. „Já totiž potřebuji mluvit hlavně s ním.“

„Promluvíte si s ním. Hodilo by se vám to dnes odpoledne?“

Greer věděl, že svůj nabitý program ani nemusí kontrolovat. Měl sice jet na kliniku na další rehabilitaci, ale Indira bude určitě jenom ráda, když se tam neobjeví. „Jistě. V kolik?“

„Třeba ve tři. Vyzvednu vás.“

V Greerově hlavě se rozezvonil poplašný zvonek. Rozhodně si nehodlal sednout do al-Kalliho auta s tímhle člověkem za volantem. Pokud by neskončil někde v řece, nejspíš by ho předhodili těm bestiím, co je al-Kalli chová na Bel-Air. „Tak to asi nepůjde,“ řekl.

„Dobrá,“ souhlasil okamžitě Jakob. Zdálo se, že ho to ani moc nepřekvapilo. „Tak co navrhujete?“

Greer o tom už hodně přemýšlel, ale nepodařilo se mu přijít na nic, co by bylo podle jeho názoru optimální. Musí to být někde na veřejnosti, někde venku a musí tam být bez ohledu na denní či noční dobu hodně lidí. Nejlepší, na co přišel, bylo molo v Santa Monice. U horské dráhy. Takže to místo teď navrhl.

„Takže ve tři,“ zopakoval Jakob a potom se spojení přerušilo.

Greer zavěsil a o pár vteřin později do kuchyně vešla matka, která určitě poslouchala za dveřmi. „No?“ začala okamžitě vyzvídat. „Tak co chtěl?“

„Dělají průzkum,“ vymyslel si rychle Greer a zapnul znovu hořák pod pánví. „Zjišťují, jak se veteráni adaptují na život v civilu.“

„Nepovídej, vážně? Víš, něco jsem zaslechla. Zdálo se mi totiž, že se s ním smlouváš na dnešní odpoledne.“

Greer vložil plátek sýra mezi dva krajíce chleba a položil je na pánev. „Vždyť jsem ti říkal, že je to průzkum. Musím tam jít něco vyplňovat.“

Stejně mu neuvěřila.

„Je to tak. Vážně,“ zkusil to ještě jednou a pak se otočil k pánvi. „Nepředpokládám, že bychom tu někde měli nějaký nízkotučný nakládaný papričky, viď?“

Na místo srazu vyrazil dříve, než bylo nutné. Mustanga nechal na parkovišti hned u vjezdu pro případ, že by musel rychle vyklidit pole, a na molo došel pěšky. Na molu byl rozlehlý, přeplněný, hlučný zábavní park plný atrakcí, kolotočů a stánků. Bylo to tam přesně takové, jak to Greer čekal. Všude plno turistů a lidí z pláže. Horská dráha byla až úplně na konci u oceánu, ale výkřiky z ní zaslechl dřív, než ji spatřil. Podél kovového zábradlí stála fronta děcek, která čekala na další jízdu. Souprava právě projížděla ostrou zatáčkou přímo nad jejich hlavami. Kolečka na dřevěných kolejnicích hlasitě rachotila.

Greer se opřel o zábradlí a zapálil si cigaretu. Ale ještě ani nesfoukl zápalku, když ho paní s koštětem a popelnicí na kolečkách upozornila, že na mole je kouření zakázáno.

Greer pro jistotu jednou z cigarety potáhl a potom ji zašlápl podpatkem. Žena si na to počkala a pak nedopalek nametla na lopatku a hodila do kontejneru. Předtím však ještě Greera obdařila významným pohledem. Zatracenej stát, pomyslel si Greer. Teď už člověka nenechaj kouřit vůbec nikde. Nebude to dlouho trvat a zakážou kouření v soukromejch bytech.

Za jeho zády se prohnaly vozíky horské dráhy a i když tohle bylo místo, na kterém se s al-Kallim měl setkat, uchýlil se do úkrytu k budkám, kde si člověk mohl nechat udělat fotku na počkání. Uvnitř byl nějaký mladý pár a Greer podle výkřiků odhadoval, že dívka je do půl těla svlečená a fotí si prsa a ten kluk ji přitom osahává.

Greer se podíval na hodinky. Ještě pořád měl pár minut čas. Zamířil ke kraji mola a zadíval se na oceán. V dálce se ve vzduchu vznášelo pár racků a na obzoru se jako nějaké spící zvíře z vody vynořoval ostrov Catalina. Greer na něj jednou ještě jako dítě jel. Byl tam na výletě se školou a vzpomínal si, že tam měli býka. Celé stádo tam přivezli kdysi dávno, když se tam ještě točily němé filmy – westerny. Vzpomínal si, že tehdy uvažoval, jestli by se tam někdy mohl vrátit a pracovat tam jako kovboj. Bože, to už bylo tak dávno.

Znovu se podíval na hodinky. Nechtěl přijít pozdě. I když, jak teď o tom znovu uvažoval, nebylo by příliš dobré, ani kdyby se tam objevil moc brzy. Vypadal by potom nervózní nebo příliš nedočkavý. Strategii si procházel už nejméně tisíckrát. Co řekne a jak to řekne. Hodlal začít rozumným tónem. Připomenout al-Kallimu, jak se v Iráku osvědčil při té práci, kterou mu zadal. Chtěl upozornit i na ta vážná zranění, která utrpěl. Dokonce se rozhodl, že projednou bude kulhat o něco zřetelněji než obvykle. Zároveň ale hodlal dbát na to, aby nepůsobil slabošsky nebo závisle. Chtěl, aby al-Kalli věděl, že kapitán Derek Greer je člověk, kterého nemůže brát na lehkou váhu.

Přesně ve tři se vrátil k horské dráze. Další várka zrovna nastupovala do vozíků. Greer ustoupil stranou, aby jim uvolnil cestu, a spatřil al-Kalliho, který k němu přicházel. Jakob se držel krok za ním. Kolem bylo hodně lidí a mnoho z nich ustoupilo stranou a dívalo se za nimi, když prošli. Tady v zábavním parku na molu se nestávalo moc často, aby člověk potkal plešatého muže ve smetanovém lněném obleku s pečlivě složeným rudým kapesníčkem v náprsní kapse a v nablýskaných botách z krokodýlí kůže, v jedné ruce s vycházkovou holí z ebenového dřeva.

Na Greera to taky udělalo dojem – i když věděl, že by nemělo. Jakmile si začne připadat podřadně, může to zabalit.

„Kapitán Derek Greer?“ ujistil se al-Kalli, když k němu došel. „Velice rád vás konečně poznávám,“ řekl a podal mu ruku.

Greer nabízenou ruku přijal a když ji stiskl, zjistil, že al-Kalli má ruku studenou a suchou, zatímco jeho je teplá a vlhká. Zase špatně.

„Doufám, že jste nečekal dlouho.“

„Ne, právě jsem dorazil,“ ujistil ho Greer a když se al-Kalli usmál, došlo mu, že ví, že mu lže.

Al-Kalli se rozhlédl, jako kdyby hodnotil molo a místní atrakce. „Tady jsem ještě nikdy nebyl,“ poznamenal.

Tak to určitě nekecá, pomyslel si Greer. Ale co to má s přízvukem. Ten večer, co se Greerovi podařilo proplížit se do zvěřince, byl od něj příliš daleko na to, aby ho slyšel mluvit. Takže čekal, že bude mluvit jako Arab, nebo bude dokonce mít i problém se vyjádřit. On ale mluvil jako ten herec, co hrál ve filmu Lawrence z Arábie.

„Co kdybychom se tu společně prošli?“ navrhl al-Kalli. Řekl to, jako kdyby mu na tom skutečně záleželo, a dřív, než stihl Greer odpovědět, vyrazil k dalším atrakcím. Greer neměl na vybranou, musel ho následovat. S drobným odstupem za nimi pak šel Jakob v košili s krátkým rukávem, která okázale odhalovala jeho svalnaté paže. Greer si nebyl úplně jistý, jak si jejich setkání představoval. Možná se viděl, jak s al-Kallim stojí nad oceánem a tiše spolu hovoří, zatímco se nad nimi vznášejí racci. Teď však bylo všechno jinak. Greer zjistil, že nemá situaci ani trochu v rukou. Co hůř, cítil se jako chudý příbuzný, který neměl vůbec odhad a pozval tuhle velkou rybu někam ke kolotočům.

„Připomíná mi to tady místo zvané Brighton Beach,“ vyprávěl al-Kalli. „Byl jste někdy v Británii, kapitáne Greere?“

„Ne, ještě ne,“ odpověděl Greer a snažil se, aby z jeho hlasu moc nečněl frustrovaný tón.

„Bylo to tam stejně ošuntělé jako tady, ale chybělo tomu kalifornské slunce.“

Greer věděl, že se musí do hovoru vložit, jinak ho bude al-Kalli jen dál zasypávat těmi nesmysly. Postavil se mu proto do cesty a použil větu, kterou si nacvičil doma. „Měl jste čas zvážit mou nabídku?“

Při nácviku doma si však nikdy nepředstavoval, že odpovědí bude smích. „Nabídku? Copak se budeme brát?“

I Jakob za nimi zachrochtal smíchy a Greer se cítil jako ještě větší pitomec.

„Nesmíte být tak nedočkavý, jde-li o obchod,“ poradil mu al-Kalli.

Bože, tak on mi teď bude radit, jak správně vydírat, zděsil se Greer. Al-Kalli se zastavil před jedním z boxů na Pinball, u které se tlustý kluk v tričku basketbalového týmu Lakers snažil udržet míček co nejdéle ve hře.

„Prodáváte se příliš lacino,“ poznamenal al-Kalli a ani se neobtěžoval se na Greera, který netušil, jak si tu poznámku má vyložit, podívat. Jak by si mohl říct o příliš málo? Vždyť v dopise ani žádnou částku neuvedl.

„Proč se uchylovat k vydírání, když jste doposud prokázal, že jste velice schopný.“

Kluk v tričku Lakers, kterému se nezamlouvalo celkové skóre, nakopl naštvaně box a odešel. Prošel kolem Greera, jako kdyby ani neexistoval. Greera okamžitě napadlo, jestli to náhodou není pravda.

Al-Kalli znovu vyrazil a s hůlkou v ruce kráčel k autodromu. Greer ho dohnal až u zábradlí.

„Už jsem například zjistil, jak jste získal přístup na můj pozemek,“ sdělil mu al-Kalli a očima těkal po jednotlivých autíčkách, která jezdila v kruhu. „O to už jsem se postaral. Ale rád bych věděl, co přesně jste viděl. A kolik toho ve skutečnosti víte. V této věci byl totiž váš dopis poněkud vágní.“

Tak, konečně se dostáváme k něčemu podstatnému, pomyslel si Greer. „Viděl jsem toho dost,“ utrousil, vědom si toho, že Jakob stojí v doslechu.

„Ale dost na co?“

Jedno z autíček najelo přímo na gumovou stěnu, u které stáli. Z obou stran do něj narazily dvě další.

Al-Kalli se konečně otočil tváří ke Greerovi a jeho oči se třpytily jako krovky brouků v poledním slunci. „Předpokládám, že doopravdy nevěříte tomu, že bych vám platil za mlčení.“

Greer nebyl schopen slova.

„To by nikdy neskončilo. Po zbytek mého života byste za mnou chodil s nastavenou dlaní.“ Odvrátil pohled a zadíval se znovu na atrakci. „Ne, to bych vás mnohem dřív nechal zabít.“

„To si můžete zkusit!“ obořil se na něj Greer.

Al-Kalli se zasmál. „Ale no tak, kapitáne, oba přece víme, že vaše auto, ten zelený mustang s prasklým okýnkem, který parkuje u výjezdu z parkoviště, by už teď mohl mít pod sebou nálož. Byl bych s vámi do večera hotový.“

Věci se absolutně nevyvíjely tak, jak Greer očekával. Možná přece měl v dopise zmínit nějakou cifru. Al-Kalli se teď nejspíš domníval, že bude mít přemrštěné požadavky. A že si bude pro peníze chodit pravidelně. Ale Greer přece takový nebyl. On držel slovo. Kdyby si řekl o milion, vzal by si milion a šel by. Copak al-Kalli už v Iráku nepochopil, že je mužem činu a drží slovo?

„Takže co navrhujete?“ To bylo všechno, na co se Greer zmohl. Cítil, že potřebuje čas na to, aby se stáhnul a trochu se dal dohromady, ale v téhle situaci získat čas nebylo možné. Al-Kalli už byl zase v pohybu. Mířil k arkádám s videohrami. Z brány čněla zvláštní raketa.

„Nabízím práci.“

„Cože?“ Greer měl dojem, že se musel v tom okolním rámusu přeslechnout. „Co jste říkal?“

„Aby bylo jasné, potřebuji někoho, kdo mi pomůže se zabezpečením. Propustil jsem strážného a zrušil smlouvu s agenturou Stříbrný medvěd. A vy jste čirou náhodou již obeznámen se zvláštnostmi mého sídla. Takže vás můžu buď najmout, nebo…,“ pokrčil rameny a z jeho výrazu bylo jasné, že Greerův mustang ještě klidně může vyletět do vzduchu.

Greer oněměl. Zachytil Jakobův pohled. Mohl Jakob vědět, k čemu právě teď došlo?

„Budu ale od vás potřebovat vyjádření okamžitě,“ pokračoval al-Kalli, „abych se podle toho mohl zařídit.“

Zvonění, cinkání, bzučení a pískání z videoher Greerovi bránilo rozumně uvažovat. Ale Greer dobře věděl, že teď myslet musí.

Al-Kalli odcházel. Hůlkou ťukal do dřevěné podlahy. Jakob ho následoval a když procházel kolem Greera, otočil se k němu.

Greer zůstal stát na místě a nebyl si jistý, co má říct, nebo udělat.

Byli od něj nějaké tři čtyři metry, když zjistil, že vlastně nemá na výběr a zavolal: „Tak dobře. Beru to.“

Ale oni se nezastavili a pokud mohl soudit, ani ho nejspíš neslyšeli. Takže musel spolknout i poslední zbytky pýchy a zakřičet: „Beru to!“

Už mizeli za rohem a vraceli se na parkoviště.

„Dobrá,“ zařval zplna hrdla a několik dětí se po něm polekaně podívalo. „Beru to!“

DVACET OSM

Už dvacet pět dní jsme žili skoro bez vody a jídla. Navíc v čase, kdy jsme ho nejvíce potřebovali, z tábora uprostřed noci uprchl Petr Poustevník společně s Vilémem, vikomtem z Melunu, známým také pod přezdívkou Tesař kvůli své obrovské sekyře, kterou se v bojích obdivuhodné oháněl. Francký lord Tancred je následujícího dne pronásledoval a polapil. Při návratu je donutil přísahat, že už nikdy nezradí Ježíše a naši pouť.

Beth věděla, že písařova zpráva je pravdivá; prošla si základní historické texty. Petrova dezerce byla v análech První křížové výpravy popsána velmi podrobně. Stejně tak byl pravdivý i písařův popis obléhání Antiochie, který následoval.

I když byly zdi Antiochie proraženy, ochránci vnitřní citadely stále vzdorovali a my jsme se ocitli v sevření obrovské armády vedené Kerbogem, princem mosulským, a dalšími dvaceti tureckými emíry. Měli jsme jen dvě možnosti – nevolnictví, nebo smrt –, a proto jsme se pod nebeským praporem postavili nepříteli. Již během prvních hodin bitvy jsem byl uvězněn, a zatímco mí společníci padli pod zakřiveným ostřím Saracéna, já jsem byl kvůli své neobvyklé zručnosti z milosti boží zachráněn. Jakýsi velitel nevěřících, který usoudil z mého náčiní, že znám písmo a malbu, přikázal, abych byl odveden do paláce nikoliv jako vězeň, ale jako vážený host. Teď však tu píši svá poslední slova, neboť zítra se stanu krvavou zábavou v zahradě strašlivého vládce, mého bývalého pána a nyní mého kata, sultána Kilidže al-Kalliho.

Mohla to sice čekat, ale al-Kalliho jméno v textu Beth překvapilo. Mohammed se tedy nemýlil; Zvířata z ráje byla opravdu napsána skoro před tisíci lety pro jednoho z jeho předků. Ačkoli to bylo krajně nepravděpodobné, podařilo se rukopis uchovat během následujících generací v rodině neporušený a v nečekaně dobrém stavu. Děsivé tajemství, které ukrýval, však odhalil jen jí a až dnes.

„Kterou si mám vzít kravatu?“ zeptal se Carter, který vyšel ze šatny a kolem krku měl omotané dvě různé kravaty. Když spatřil Beth, jak stále ještě sedí na kraji postele ve spodním prádle a je úplně zabraná do textu, rozesmál se.

„Ty jsi horší než já,“ poznamenal. „Musíš se už obléct, jinak přijdeme pozdě.“

Slyšela ho, ale nedokázala se od textu odtrhnout.

„Beth?“ zavolal znovu. „Beth, už je tři čtvrtě na sedm.“

„Neuvěříš tomu, co jsem si právě přečetla,“ sdělovala mu nadšeně a hned mu začala vyprávět o zmínce o sultánovi Kilidž al-Kallim.

„To Mohammed určitě rád uslyší, jestli tam tedy dojedeme,“ usmál se Carter.

Beth položila potištěné listy na postel.

„Tak kterou kravatu?“ připomněl se Carter.

„Ach ano, tu s modrými proužky.“

„Všechno samozřejmě záleží na tom,“ volal na ni z koupelny, kam si odešel uvázat kravatu, „jestli se rozhodneš, že mu o tom svém malém objevu povíš.“

Přesně tato otázka Beth trápila již delší dobu. Na jednu stranu ještě neměla celý překlad toho textu a nechtěla objev oznamovat, dokud si nebyla dokonale jistá tím, co skutečně objevila. Na druhou stranu Zvířata z ráje jí nepatřila. Patřila Mohammedu al-Kallimu a on měl právo vědět o všem, co se jich týkalo.

Nemohla to už příliš dlouho odkládat. Rychle se oblékla – vzala si prosté černé šaty, vysoké podpatky a šňůru perel, které jí odkázala teta – a předala Robin poslední instrukce ohledně Joeyho. Joey byl v ohrádce a věnoval se hračkám. Do Bel-Air sice vyrazili Bethiným autem – bylo to bílé volvo o něco novější (a mnohem čistší) než Carterův džíp –, ale řídil Carter. Beth ho navigovala podle mapy. Jednou nebo dvakrát museli dokonce zastavit a hledat cestu v plánu města.

„Je tu dost tma,“ poznamenal Carter, když mu Beth potvrdila, že na téhle křižovatce se musejí dát doleva a ne doprava.

I Beth tím byla zaskočená. V Los Angeles nebyli ještě ani rok a na luxusní pozemky na Bel-Air zatím nikdy nezavítali. Měla dojem, že jedou vzhůru, pryč od města a všech obyčejných lidí, jako byli oni dva. Od lidí, kteří vedou normální obyčejné životy. Představovala si, jaké celebrity, šéfové od filmu a boháči asi bydlí za těmi vysokými ploty a zavřenými branami.

Čím výš vyjeli, tím méně domů míjeli. Vzdálenost mezi jednotlivými domy se prodlužovala a z obydlí bylo vidět sem tam špičku štítu, část střechy nebo vysoké pletivo tenisového kurtu.

„Al-Kalliho dům by měl být až úplně nahoře,“ řekla Beth a odložila mapu. Už nějakou dobu silnice připomínala spíš soukromou příjezdovou cestu a kus před sebou spatřili osvětlenou bránu. Když u ní zastavili, podsaditý Asiat v modré uniformě zkontroloval, jestli je jejich jméno na seznamu pozvaných hostů, a potom jim řekl, aby pokračovali dál po cestě, ale pomalu. „Musíte dávat pozor na pávy, někdy stojí na cestě,“ upozornil je.

„Pávy?“ opakoval Carter a pomalu jel dál.

Jistěže tam byli. Celé hejno s nádherně rozevřenými vějíři ocasů, ve kterých se třpytila modrá a zlatá barva. Promenádovali se u kašny s fontánou.

„To je neuvěřitelně dobrá replika fontány di Trevi,“ poznamenal Carter směrem k sochám.

„A proč myslíš, že je to replika,“ řekla Beth a Carter se zasmál.

„Třeba máš pravdu,“ řekl. „Takže co tu mají dál? Eiffelovku?“

Na konci točité cesty se objevil mohutný kamenný dům. Do cesty jim vstoupil sluha v červeném saku a gestikuloval na ně, aby zastavili. Ze tmy se vynořil další sluha a otevřel Beth dveře. Carter si všiml, že před křídlem s garážemi je pečlivě vyrovnán asi tucet dalších aut. Samé bentley, jaguáry a BMW, a také jeden zelený mustang úplně na konci řady. Byli uvedeni do prostorného foyer s mramorovou podlahou, z něhož po obou stranách vedlo točité schodiště. Odkudsi přicházela hudba. Komorná v bílé sukni a v čepečku je doprovodila do zadní zahrady, kde pod klenutými větvemi žakarand hrál smyčcový kvartet ve fracích Brahmse.

Al-Kalli si jich všiml, opustil malý hlouček lidí a vydal se k nim s napřaženou rukou, aby je přivítal. „Už jsem se začínal bát, že to nestihnete,“ řekl a Carter se omluvil za zpoždění.

Číšník jim na stříbrném podnosu přinesl skleničky s šampaňským a al-Kalli každému jednu podal. Od manžetových knoflíčků s rubíny se přitom odrazilo světlo z venkovních lamp, které byly tu a tam rozmístěné po zahradě.

„Máte překrásný dům,“ řekla Beth a al-Kalli se zahleděl na dělená okna a šedé kamenné zdi, jako kdyby je viděl poprvé. „Je škoda, že vám nemohu ukázat náš palác v Iráku.“

Carter v duchu přemýšlel, jestli ještě vůbec stojí.

„Ale raději se pojďte seznámit s ostatními hosty,“ vyzval je al-Kalli. „Brzy se bude podávat večeře.“

Beth už zaznamenala několik známých tváří včetně bohatých patronů muzea Critchleyových a také její vlastní šéfky paní Cabotové. Zbytek – zajímavá směs ras a národností – vypadal, že jednu věc mají společnou – peníze. Všichni přetékali vytříbeným stylem od střihu šatů po způsob držení těla. Když se k nim pak přiblížili, zaslechli směs různých přízvuků, a dokonce pár slov v italštině od někoho, kdo zmiňoval benátské Biennale. Beth s Carterem byli představeni všem, jako kdyby patřili do královské rodiny. Beth se okamžitě zapojila do hovoru – v jednom z přítomných poznala člena správní rady Courtauldova institutu, na kterém v Británii studovala –, zato Cartera al-Kalli odtáhl poněkud stranou a představil ho muži, který do společnosti jaksi nezapadal. Měl na sobě špatně padnoucí oblek a zdálo se, že má něco s nohou. Ale potom paní Critchleyová spustila historku o tom, že na trhu je práv k mání Mantegna, a vyjádřila předsvědčení, že někdo v Los Angeles ho prostě musí koupit. Beth musela svou pozornost soustředit na společnost a hovor.

„Tohle je kapitán Greer,“ představil muže al-Kalli, když je odtáhl dál od ostatních. „Bývalý příslušník armády Spojených států v Iráku a dnes můj zaměstnanec, který má na starosti bezpečnost.“

Carter se chtěl představit, ale ten voják ho zarazil. „Já vás znám, vy jste ten paleontolog.“

Dokonce i al-Kalli se zatvářil poněkud překvapeně.

„Viděl jsem vás v televizi,“ vysvětloval Greer. „Byl jste v té debatě o indiánských artefaktech. Hádal jste se tam s chlápkem, co se jmenoval Běžící kůň.“

„Doufal jsem, že se na to nikdo nedíval,“ usmál se Carter.

„No, tak to vám nevyšlo. Ale lhal bych, kdybych řekl, že si pamatuju vaše jméno,“ přiznal voják.

„Carter Cox.“

„Jo, to je vono.“

Al-Kalli se usmál. „Takže se vše vyjasnilo, a teď, jestli dovolíte, vás dva tady na chvíli nechám. Omluvte mě.“

Carter nechápal, proč je dva nechává o samotě. Beth byla uprostřed všeho dění, zato on tady zůstal trčet s tímhle veteránem. Carter ho odhadl hned. Jen od pohledu poznal, že jeho pleť má nezdravou barvu a v očích měl mdlý pohled, který už párkrát v životě viděl. Tehdy šlo o některé z jeho kamarádů, kteří nezvládli školu a začali brát drogy.

Když se kapitán Greer otočil k číšníkovi, aby na tác odložil prázdnou skleničku, Carter si všiml, že jeho levá noha nefunguje tak, jak by měla. Odhadoval, že by to mohlo být válečné zranění, a pokud to skutečně byl veterán z Iráku, tak možná kvůli tomu zranění ho al-Kalli najal. Carter byl sice zásadně proti té válce, ale proti veteránům neměl nic. Vládní administrativa ráda tyto dva názory směšovala a snažila se dokázat, že ten, kdo kritizuje válku, kritizuje ve skutečnosti muže a ženy, kteří jsou nuceni ji vést. Carter si však těch, kteří se museli objevit v bojových liniích, nemohl než vážit a zároveň jich litovat.

„Jak dlouho už pro pana al-Kalliho pracujete?“ zeptal se Greera.

Ten se podíval na hodinky. „Asi tak dvacet osm hodin. Plus minus,“ odpověděl. Carter se musel zasmát. „Aha, takže o jeho sídle toho asi nevíte o moc víc než já.“ Carter se rozhlédl na všechny strany. Mohutný dům, stromořadí v květu, bazén s černým dnem, zahradní besídka – a zeptal se: „Jak je to tady vlastně velké?“

Greer pokrčil rameny. „Provedli mě tady a je toho vážně o hodně víc, než je vidět odsud.“ Hltal šampaňské stylem, kterým se běžně pije kola. „O hodně víc.“ A potom si Cartera přeměřil a zeptal se: „A odkud vy vlastně znáte al-Kalliho? Co tady děláte?“

„Zná se s ním moje žena. Pracuje pro něj na jednom projektu.“

„A na čem?“

Carter nebyl moc zvyklý na neomalenost a také nevěděl, co všechno by měl prozradit. „Je to vědecký projekt,“ řekl neutrálně.

Greera to zjevně neuspokojilo a Carter si pomyslel, že možná bere svou novou práci šéfa bezpečnosti až příliš vážně. Kromě toho do sebe lil nepřiměřeně rychle alkohol. Přes dlážděné nádvoří přešel komorník v černém fraku – něco, co Carter viděl jen ve filmu –, promluvil s al-Kallim a pak začal procházet mezi hosty. „Podává se večeře,“ oznámil tichým hlasem Carterovi a Greerovi, jako kdyby se jednalo o státní tajemství, a jednou rukou ukázal na francouzské dveře, které teď byly otevřené. Za nimi byl dlouhý obdélníkový stůl plný blyštivého stříbra a porcelánu, osvětlený velkými svícny.

„Omluvte mě, půjdu pro manželku,“ řekl Carter, ale když se otočil, zjistil, že Beth už ke stolu doprovází sám al-Kalli.

Když kolem Cartera procházeli, střelila po něm důvěrným pohledem, který říkal: Ani já nevím, co se děje, ale navrhuju, abychom prostě pluli s davem. Tentokrát to byl Greer, kdo se zasmál. „Tohle je vaše manželka?“ zeptal se.

„Ano.“

„Nevypadá špatně,“ ohodnotil ji. „A al-Kalli si nejspíš myslí totéž. On vždycky dostane to, co chce,“ podotkl.

Carter sice přesně věděl, kam tím míří, ale nevadilo mu to. Starosti mu dělalo spíš to, jak vydrží celou večeři ve společnosti tohohle chlapa, který byl každým okamžikem opilejší. Vešel do jídelny a ulevilo se mu. Na každé židli byla slonovinová destička s pečlivě vyvedeným jménem hosta. Hledal svoje jméno a všiml si, že Beth usadili do čela stolu hned po boku al-Kalliho. Zamířil tedy tím směrem, ale komorník se lehce dotkl jeho rukávu a tiše poznamenal: „Doporučil bych druhou stranu, pane.“ Carter tomu nerozuměl, tak ho komorník doprovodil kolem stolu a usadil na místo po al-Kalliho pravici. Beth seděla od něj nalevo. Carter se posadil, komorník rozložil jeho ubrousek a položil mu ho na klín. Oba seděli na čestných místech a Carter byl takovou poctou docela překvapený. Bavili se s Beth o tom pozvání – přišlo totiž na poslední chvíli –, a shodli se na tom, že je al-Kalli pozval na poslední chvíli nejspíš
proto, že mu odřekli nějací důležití hosté. Beth prohlásila, že al-Kalli toho zřejmě využije, aby z ní vytáhl nějaké nové informace o restaurátorské práci na knize a o překladu. Myslela, že se v ní bude snažit vyvolat pocit viny. A Carter se domníval, že se na seznam hostů dostal čistě proto, že je Bethin manžel.

Ale teď to spíš vypadalo, že celá večeře byla svolána na poslední chvíli a že al-Kalli se s nimi prostě chtěl jen o trochu lépe seznámit. Al-Kalli se právě nakláněl ke Carterovi a sděloval mu, že ten den odpoledne zrovna četl Carterovo pojednání o lovicích návycích Tyrannosaura rex.

„Je to velice podnětné čtení, a to dokonce i pro laika,“ prohlásil angličtinou s přízvukem horních deseti tisíc.

„Těší mě, že se vám to líbilo,“ řekl Carter, ale v duchu si lámal hlavu nad tím, proč to al-Kalli vlastně četl. Ten článek rozhodně nebyl napsán pro laickou veřejnost. Vyšel už před lety v jednom neznámém vědeckém časopisu. „Ale netušil jsem, že se zajímáte o dinosaury.“

„Zajímám se o ně velice,“ sdělil mu al-Kalli. „Ve skutečnosti mě zajímá hodně oblastí přírodních dějin. Zejména to, co se týká zvláštních a vyhynulých forem života,“ dodal a přenesl svou pozornost na Beth. „Takových, které jsou popsané v jedné nejmenované historické knize.“

Číšník v bílém saku nalil do jednoho z mnoha pohárů a číší před Carterem bílé víno.

„Jak vlastně pokračuje práce?“ zeptal se Beth a Carter sklopil zrak. Jinak by totiž bylo příliš jednoduché odhadnout, na co myslel.

„Velice dobře,“ řekla Beth. „Databázi znaků už máme téměř hotovou.“

„A co to znamená?“

„To znamená, že už brzy budeme schopni projet celý text rukopisu počítačem a získáme tak přesný a rychlý přepis.“ Beth se nezmínila o tom, že celý proces byl poněkud zpožděn, neboť došlo k objevu utajeného dopisu, který byl celá dlouhá staletí ukryt pod slonovinovou deskou desky, a že tomuto dopisu teď věnuje téměř veškerý svůj čas.

„Jak dlouho ještě?“ zeptal se, a i když mluvil neutrálním tónem, Carter si dobře všiml naléhavého výrazu v jeho tváři.

„Už jenom pár dní,“ odpověděla Beth a Carter pro její dobro doufal, že je to pravda.

Al-Kalli na ni ještě vteřinu dvě pátravě hleděl, a potom pozvedl číši na počest ostatních hostů – Carter odhadoval, že včetně toho kapitána Greera, který seděl na konci stolu, jich tu bylo několik desítek – a oznámil: „Všem vám velice děkuji, že jste byli ochotni dorazit, i když pozvání přišlo tak narychlo. Celou sezonu jsem byl mimo a nechtěl jsem už ani jediný další večer strávit bez společnosti svých drahých přátel.“

Carter si pomyslel, že je dost zvláštní, že zrovna paní Cabotová nebo ti staří a roztřesení Critchleyovi by byli al-Kalliho drazí přátelé. Přítomní hosté působili dost nesourodým dojmem. Tradiční evropské a jihoamerické bohaté rodiny, několik lidí z Blízkého východu (jeden dokonce v tradičním arabském obleku), nový šéf ostrahy a samozřejmě on sám. Kdyby Carter chtěl být milý, řekl by, že to možná odráží obdivuhodně demokratické smýšlení jejich hostitele.

Ale tomu sám příliš nevěřil.

Večeře sestávala z více chodů, než kdy kdo Carterovi najednou nabídl. Všechny chody však měly výrazně blízkovýchodní chuť. Al-Kalli často vysvětloval, jaké jsou přísady a jakým způsobem se pokrm připravuje. „Už jste někdy okusil fesenjan? Jsou v něm vlašské ořechy vařené v omáčce z granátových jablek,“ nebo „Tohle jídlo se jmenuje karafs – přidává se do něj petržel, celer, máta a další bylinky – a můj kuchař je jediný v Americe, který ho umí správně připravit.“ Carterovi nezbývalo, než mu věřit, protože to jídlo ochutnal poprvé v životě, a pokud se jeho týkalo, mohlo to klidně být i naposledy. Poznal, že jídlo je připraveno vybraným způsobem a většina ostatních hostů si ho zjevně potěšeně vychutnávala. Ten Arab v tradičním oděvu přímo zářil, usmíval se na al-Kalliho a jednou dokonce se slastně zavřenýma očima uctivě sklonil hlavu. Ale Carterovi, jehož jazýček byl zvyklý spíš na hamburgery a grilované stejky, večeře příliš neříkala.

Beth se však tvářila spokojeně. Pokud šlo o stravování, Beth byla vždy mnohem odvážnější než její manžel. A bylo jasné, že všechno to zdůrazňování jogurtu, zeleniny a všelijakých bylinek jí bude znít jako rajská hudba. Hodně dbala na zdravou výživu a vždy tvrdila, že existují způsoby, jak se najíst v souladu se správnou životosprávou a přitom se nepřipravit o požitek z jídla, který podle Cartera mohl být zprostředkován jedině dobře vychlazeným pivem a plátkem pálivé a mastné newyorské pizzy.

Cartera prostě nepřesvědčili.

Když se Beth nebavila s al-Kallim, hovořila s mužem, kterého měla po levici. Jednalo se o elegantního bělovlasého gentlemana, který, jak se zdálo, měl co do činění s Courtauldovým institutem umění. Al-Kalli ho nejspíš vedle Beth usadil schválně. Což ovšem nevysvětlovalo, proč po Carterově pravé ruce seděla bohatá dědička z Texasu, která vyjádřila pevné přesvědčení, že „jestli tedy všichni mají tak jednoznačně jasno o evoluční teorii“, přičemž na slovo „teorie“ kladla neobyčejný důraz, „pak nechápu, proč se tolik bojí vyučovat na školách Inteligentní plán.“ Dozvěděla se, že Carter je vědec, a čekala, jak na její výpad odpoví. A Carter se málem nechal vyprovokovat. Málem se pustil do vysvětlování rozdílů mezi vírou a vědou, důkazem a domněnkou, mezi empirickým a předpokládaným, mezi Darwinem a biblí, ale naštěstí si včas uvědomil, že není ve službě a že ať by řekl co by řekl, st ejně by nezměnila názor.

„To máte naprostou pravdu,“ prohlásil, a ačkoli by nikdy nepředpokládal, že taková chvíle nastane, dychtivě se otočil, aby se dal do řeči s al-Kallim. Jakkoli děsivý mu ten muž připadal, byl alespoň vzdělaný a duchaplný. Překvapivě se zdálo, že on dychtí hovořit s Carterem úplně stejně, jako se Carter snaží uniknout hlouposti té ženy po své pravici. Copak i tohle mohl al-Kalli naplánovat? Posadil ho vedle té příšerné ženské, aby se neměl kam obrátit jinam a musel se bavit s ním?

„V několika svých přednáškách jste nastínil, že věříte, že dinosauři a dnešní ptáci mají společné předky,“ oslovil ho al-Kalli. „Vaše argumenty mi připadají velice zajímavé. Neřekl bych, že všichni vědci by s vámi souhlasili.“

„Máte pravdu, nejsem vždy ve shodě se zbytkem vědecké veřejnosti.“

„Proč jste to tedy nesepsal v nějaké knize? Píšete působivě a zdá se, že o světě zvířat, těch dnešních i těch vyhynulých, máte zcela nevídané znalosti.“

Carter o tom musel chvíli přemýšlet. Napsal už bezpočet článků a monografií a neuplynul den, kdy by nemyslel na to, že by své názory měl vydat v nějakém souhrnném díle. Ale al-Kalli měl do jisté míry pravdu. Skutečně si nenašel čas – nebo přesněji řečeno nikdy neměl dost prostředků na to, aby po několik měsíců (nebo snad rok?) mohl pracovat na knize a zároveň uživit rozrůstající se rodinu.

„Protože kdyby za tím měla být jen svoboda pracovat na tom, na čem byste pracoval rád, tak o tom bychom si mohli později popovídat.“

Carter neměl tušení, kam tím al-Kalli míří.

„Moje rodina vede nadaci – o její existenci se příliš nešíříme –, která si klade za cíl podporovat projekty, které považujeme za slibné a zároveň provokativní.“

Číšník do Carterovy skleničky dolil víno. Carter tu odmlku využil k tomu, aby přemýšlel.

„Velice vám děkuji za váš zájem,“ řekl. S tím, jak se věci vyvíjely s Gundersonem v Pageově muzeu ho možná brzy vezme za slovo. „Rozhodně si to budu pamatovat.“

„To udělejte.“ Al-Kalli mávl na komorníka a pošeptal mu pár slov do ucha. Potom se v čele stolu postavil a sdělil všem, že moučník se bude podávat v zahradě společně „s malým hudebním rozptýlením“.

Po cestě do zahrady se Carter dostal k Beth, odtáhl ji stranou a polohlasem se zeptal, jestli Robin potřebuje odejít domů brzy.

„Ne, řekla, že tam může být tak dlouho, jak budeme potřebovat. A kdyby bylo moc pozdě, prostě u nás přespí.“

Carter ve skrytu duše doufal, že Beth odpoví, že by to byl problém a že tak budou mít dobrý důvod, proč se omluvit brzy. Zahradní slavnosti nebyly druhem zábavy, který by vyhledával, ale zdálo se, že Beth se baví výborně, takže to nejspíš bude muset vydržet. Dokonce i kdyby to mělo znamenat, že vyslechne další produkci smyčcového kvartetu pod hvězdami, ke které se zjevně schylovalo. Hudebníci se seřadili do půlkruhu v jednom rohu terasy v místě, kde kamenné dláždění přecházelo v dokonale zastřiženou trávu. Po terase byly rozmístěny kulaté stolky se lněnými ubrusy a do převislých větví stromů byly umně naaranžovány malé lucerny. Naštěstí tentokrát alespoň nikde nebyly jmenovky, takže další hovor s dědičkou z Texasu ho nečekal.

Zrovna vedl Beth k jednomu ze stolků, u kterého seděli Critchleyovi (Lepší je nepřítel, kterého člověk dobře zná.). Vtom k němu ze strany přistoupil al-Kalli a za loket ho odváděl stranou od ostatních. Carter si všiml, že kapitán Greer stojí jen pár metrů za ním.

„Říkal jsem si, jestli by vám vadilo, kdybyste vynechal koncert. Rád bych se s vámi totiž podělil o něco velice důležitého,“ sdělil mu al-Kalli.

Že přijde o koncert Carterovi absolutně nevadilo. Řekl Beth, že bude za chvíli zpátky a vyrazil za al-Kallim ke vchodu do domu, kde na ně čekal čtyřsedadlový golfový vozík. Za volantem byl Jakob, kterého už Carter jednou viděl v Gettyho muzeu. Greer si sedl dopředu, nejspíš aby měl dost místa pro bolavou nohu. Carter s al-Kallim si vlezli dozadu. Carterovi bylo jasné, že nejedou hrát golf, ale jinak vůbec netušil, co má čekat.

Vozík vyrazil po štěrkované cestičce a ze zahrady se ozvaly první tóny nějakého klasického kusu, který Carterovu nezkušenému uchu zněl jako Mozart. Tóny letěly teplým nočním vzduchem a postupně slábly, jak se vozík vzdaloval od domu. Vozík zarachotil na dřevěném můstku a projel kolem stájí, ve kterých Carter zahlédl arabského chlapce, jenž právě zaváděl koně zpět do kóje. Jak asi velký je tenhle pozemek, napadlo ho znovu.

Jeli dál. Pokračovali po cestě, která obíhala celé panství. Najednou se před nimi z koruny stromů vynořila budova, která Carterovi ze všeho nejvíc připomínala bílý letecký hangár. Copak si al-Kalli vydržuje vlastní letectvo? Cartera by to už stěží překvapilo.

Jakob s vozíkem dojel na mýtinu pár metrů před dvoukřídlými dveřmi budovy. On i kapitán Greer zůstali sedět, zato al-Kalli vystoupil a mávl na Cartera, aby ho následoval. Poodešli kousek dál. Al-Kalli vytáhl z náprsní kapsy obleku zlaté cigaretové pouzdro a nabídl cigaretu Carterovi, který odmítl.

„Máte samozřejmě pravdu,“ pochválil ho al-Kalli a zapálil si. „Je to ošklivý zlozvyk. Ale stále se ho nedokážu tak docela zbavit. Tyhle cigarety si nechávám speciálně vyrábět v Tangieru.“

Al-Kalli potáhl z cigarety, přimhouřil oči, ale stále jimi Cartera pozoroval. Potom vyfoukl voňavý kouř, ve kterém Carter kromě tabáku rozpoznal hřebíček a skořici. Kouř ve spirále stoupal nad jejich hlavy. „Modlím se, abych nikdy v životě nemusel litovat toho, co se teď chystám udělat.“

Carter měl nejdřív pocit, že si al-Kalli musí dělat legraci – nejspíš mluvil o těch cigaretách –, ale pak ho zničehonic zamrazilo. On mluvil o něčem jiném a legraci si v žádném případě nedělal.

„Třeba byste si to měl ještě rozmyslet,“ navrhl mu. „Proč riskovat?“

„Protože někomu důvěřovat musím. A myslím si, že vám můžu věřit.“

Proč by si něco takového měl myslet? Strávili společně maximálně několik hodin. Nedávalo to smysl. Nenapadlo ho ani, o čem al-Kalli tak složitě uvažuje.

„To, co se vám chystám říci, nebudete smět nikdy nikomu povědět. To, co vám ukážu, nesmí nikdy nikdo jiný spatřit. Leda bych vám to výslovně povolil. V tom si, doufám, rozumíme.“

Carterovi se nelíbilo, že má souhlasit s něčím tak neurčitým, a al-Kalli si jeho zaváhání všiml. „Prosím, nemějte obavy. Nejsem zapojen do obchodu s bílým masem, neplánuji teroristický útok ani nic podobného. Nikdo téhle zemi nedluží víc než já. Potřebuji však vaše slovo džentlmena. Mám ho?“

„Ano,“ odpověděl Carter. Nerad to přiznával, ale al-Kallimu se podařilo vzbudit jeho zvědavost.

Al-Kalli přikývl a znovu potáhl z cigarety. „Nebudete toho litovat. Skutečně myslím, že budete rád, že jste souhlasil.“

Carter o tom silně pochyboval, ale trpělivě čekal, co bude následovat.

„Jak brzy uvidíte, mám ve svém vlastnictví tu nejpozoruhodnější sbírku na světě.“

Sbírku čeho?

„Neprojdeme se trochu?“

Procházeli se po klikaté štěrkové cestičce pod korunami stromů. Mezi zelení čas od času problesklo nočně osvětlené město, které bylo v dálce pod nimi. Carter byl rád, že na město může občas pohlédnout, protože ho vracelo do reality. To, co mu al-Kalli vyprávěl, bylo totiž víc než fantastické. Příběh, nad kterým by okamžitě mávl rukou, kdyby mu ho vyprávěl kdokoli jiný. Ale z úst al-Kalliho bylo nutné brát ho vážně. I tak však bylo téměř nemožné něčemu z toho věřit.

Al-Kalli mu pověděl, že jeho rodina odedávna vlastnila zvěřinec. On mu ovšem říkal Bestiář.

„Ano, o Zvířatech z ráje mi Beth už vyprávěla. Tvrdí, že je to ten nejúžasnější rukopis, jaký kdy měla v ruce.“

Al-Kalli se odmlčel. „Ale tady nejde o knihu. O té teď nemluvím. Mluvím o skutečném bestiáři. Moje kniha je vlastně jen takový… průvodce.“

Carter byl naprosto zmatený. Pokud věděl, tak v knize byly obrázky a text popisující imaginární stvoření jako gryfy a gorgony, fénixy nebo bazilišky. To byly výmysly středověku a motivy měly alegorický význam. A co se to al-Kalli snaží říct? Copak má nějakou sbírku ubohých zvířecích mutantů? Dvouhlavé tele, poníka se třema nohama a další nebožáky, které vytáhl odněkud z potulného cirkusu?

„Zvířata, která vlastním, nenajdete nikde jinde na světě. A pokud věříte běžným znalostem, tak již dlouhé věky neexistují.“ Pohrdavě si odfrkl. „Podle obecného přesvědčení většina z nich nikdy ani neexistovala.“

Carter se začal obávat o al-Kalliho duševní zdraví a zároveň o vlastní bezpečí. Je na vycházce při měsíčku se dvěma gorilami a šíleným miliardářem?

Al-Kalli sice poznal, že mu Carter nevěří, ale pokračoval dál. Jako kdyby tušil, že jeho pochyby brzy rozptýlí. O zvířata bylo pečlivě postaráno v palácích daleko v poušti, které jeho rodina vlastnila nejen v Iráku, ale i ve vzdálenějších oblastech Blízkého východu, „nejvíce v Prázdném čtverci (Empty Quarter) Saharské pouště“. Ale poté, co v regionu došlo k tolika geopolitickým změnám, „a samozřejmě po vzestupu Saddáma Husajna byla situace dále neudržitelná“. Celá rodina al-Kalliů uzavřela s diktátorem pokrytecké příměří, které vydrželo mnoho let. Nakonec ale v Saddámovi zvítězila hamižnost a touha po neomezené a nikým neohrožené moci. Proto příměří porušil. Al-Kalli podrobně vypověděl, jaká tragédie jeho rodinu postihla, a popsal svůj nákladný odchod. „Z bestiáře jsem zachránil vše, co jsem mohl. Ale to už brzy uvidíte na vlastní oči.“

„Ale proč? Proč já?“ zajímal se Carter.

„Protože kdo jiný na světě by byl schopen pochopit a ocenit ten zázrak?“

Carter se cítil polichocen, ale stále nechápal, co má al-Kalli za lubem.

„Nejdřív vás ale budu muset přesvědčit, že nejsem blázen,“ pokračoval al-Kalli.

Carter neviděl důvod, proč to popírat.

„Dovedu si představit, co si teď myslíte. Na vašem místě bych si myslel totéž.“ Odhodil cigaretový nedopalek na cestu a zašlápl ho. „Mám vám tedy dokázat, že mluvím pravdu?“

Carter se podíval na Jakoba a kapitána Greera, kteří se o něčem radili před bránou do hangáru – nebo možná do zoo, napadlo zničehonic Cartera, a zvažoval své možnosti. Al-Kalli si už teď myslí, že mu prozradil příliš mnoho, takže by ho mohl začít považovat za potenciální hrozbu. To by v žádném případě nemohlo prospět Beth, neboť by jí mohl náhle odepřít přístup ke Zvířatům z ráje, nebo ji z toho projektu rovnou odvolat. Na druhou stranu, pokud al-Kalliho nabídku přijme, dostane se s ním do jakéhosi spojenectví a al-Kalli mu skutečně nepřipadal jako muž, který nechá své spojence jen tak odejít.

Al-Kalli čekal. Odněkud z dálky sem dolehl naříkavý výkřik jednoho z pávů. To by to možná vysvětlovalo. Třeba si al-Kalli myslí, že jeho pávi jsou ve skutečnosti fénixové. Třeba má ve zvěřinci krokodýla a myslí si, že je to sfinga. Možná má i bílého koně a považuje ho za jednorožce. Třeba je to nějaká dědičná choroba, rodová zátěž. Všichni propadají stejné iluzi. Takže Carter bude muset prostě jen projít těmi zavřenými vraty, předstírat naprostý údiv a pak přísahat věčné mlčení. To přece nemůže být tak těžké.

A kdyby měl být naprosto upřímný, musel by přiznat, že sám toužil poznat pravdu. Bylo to jako dostat se do nějaké pohádky. Co asi skrývá ta Ali Babova jeskyně?

„Tak dobře, jdu do toho,“ prohlásil lehkovážně, i když příliš lehko u srdce mu nebylo.

Al-Kalli kývl na Greera s Jakobem a odvedl Cartera k vratům, která se před nimi otevřela tak lehce, jako kdyby někdo skutečně zamumlal kouzelnou formuli „Sezame, otevři se“.

Carter vraty prošel a obrovské větráky nad hlavou mu nadmuly oblečení kolem těla. Měl dojem, jako kdyby mu vlasy prohrábly tisíce drobných prstíků. Vzduch, který z budovy vraty vyvanul ven, čpěl silně zvířecím trusem a srstí. Když všichni vešli, dveře se za nimi okamžitě zavřely. Jakob a Greer se drželi stranou, zato Carter si vše prohlížel. Al-Kalli přímo za ním varovně zašeptal: „Ani slovo o tom, co tady uvidíte, dokonce ani vaší ženě.“

Carter prozatím viděl jen obrovský prostor před sebou. Strop musel být přes třicet metrů vysoký a hned pod ním bylo na řetězech připevněné hnízdo pokryté slámou. Mělo tvar obří mělké mísy a houpalo se, jako kdyby se z něj právě něco odrazilo. Carter přejel očima strop, a i když nic zvláštního neviděl, zaslechl skřípavý ptačí skřek. Otočil se právě včas, aby nad hlavou spatřil červenozlatě zářícího tvora s rozpětím křídel dvakrát větším, než má kondor.

Nikdy v životě podobného ptáka neviděl. Al-Kallimu stačil jediný pohled na jeho užaslou tvář, aby si tím byl jistý.

„Mám tady toho mnohem víc,“ sdělil mu důvěrně.

Carter stále zíral ke stropu, ale al-Kalli už ho vedl k západní stěně. Carter se podíval na oba strážce. Jakob se tvářil ostražitě, ale nevypadal nijak vyvedený z míry. Zato kapitán Greer měl v tváři ještě nervóznější výraz než obvykle. Carter si vzpomněl, že mu říkal, že pro al-Kalliho pracuje teprve dvacet osm hodin. Pak ale tohle všechno pro něj musí být stejně nové jako pro Cartera.

Podél celé západní stěny se táhla betonová zeď do výše ramen natřená nabilo, ze které do výšky dalších tří čtyř metrů čněly kovové mříže. Zpoza té zdi se ozývaly prazvláštní zvuky. Všelijaké štěkání, vrčení a mručení, a sem tam i řev. Carter se opatrně blížil a přemýšlel, co za tou zdí nejspíš spatří. První výběh – bylo jich tu několik s rozestupy asi třicet metrů – měl bránu z drátěného pletiva a za ní přibližně o metr dál další bránu, které společně tvořily jakési uzavřené zabezpečené oddělení. Carter si domyslel, že prostřednictvím takového zařízení nejspíš provádějí krmení nebo pozorování, aniž by to, co je ve výběhu uzavřeno, mohlo nečekaně uniknout.

Ale zpočátku neviděl nic, co by případně unikalo. Uvnitř bylo jen mělké jezírko s čistou vodou a několika listy leknínu na hladině. Nerovná podlaha výběhu byla pokryta vrstvou kamínků, oblázků a větších kamenů v šedé, zelené a rezavé barvě. Vypadalo to jako obří mozaika, jejíž vzor by bylo možné vychutnat jen z výšky patnácti, dvaceti metrů. Carter se otočil k al-Kallimu, aby se zeptal, kde je obyvatel toho výběhu, ale zjistil, že Jakob k němu natahuje paži, ve které drží ochranné brýle. Al-Kalli se držel vzadu.

Carter si brýle vzal.

„Možná byste si je měl nasadit,“ radil mu al-Kalli. „Jen pro jistotu.“

Carter tak učinil, i když si za živého boha nebyl schopen představit, k čemu je bude potřebovat. Potom znovu vstoupil do chráněné kóje a zahleděl se do výběhu. O necelých sto metrů dál byl jakýsi stíněný přístřešek, ale ani v něm neviděl víc než šero a přítmí. Co měl vlastně vidět? Copak měl al-Kalli tak těžké halucinace, že viděl zvířata dokonce i v obřích prázdných klecích?

Ale co ten pták? Ten pták byl přece opravdový.

Znovu si prohlédl podlahu posypanou kamením. Tentokrát spatřil něco zvláštního. V jednom místě se nad kameny objevila pára. Carter si nejdřív myslel, že je to těmi brýlemi. Sundal je, dýchl na ně a otřel je čistým kapesníkem. Brýle byly mohutné a na hlavě držely díky gumovému pásku. Když si je ale nasadil znovu, pára nezmizela. Jenom ji tentokrát viděl někde jinde. Copak pod těmi kameny byly nějaké trubky s horkým vzduchem nebo ventilace?

„To není brýlemi,“ ujišťoval ho al-Kalli.

A potom – vypadalo to jako nějaký optický klam – se začaly pohybovat samy kameny. Ne však náhodně, jako kdyby s nimi někdo hýbnul, ale jako kdyby byly živé a propojené. Carter párkrát zamrkal a posunul si brýle. Ale kameny se mezitím začaly zvedat do výšky. Ne na jednom, ale hned na dvou místech. Kameny… stály. Mlžení se vrátilo. Na co se to dívá?

A co se to dívá na něj?

Za mlhou se pod hustým šedým obočím objevily oči. Oči s děsivým pohledem. Ve výběhu byla dvě stvoření. Stála na všech čtyřech a těla – tak dva, možná skoro tři metry dlouhá – měla pokryta ostny a výčnělky připomínajícími kameny a oblázky, které ležely všude kolem. Blížila se ke Carterovi a vydávala chrchlavé zvuky podobné chrapotu a skřípání. Zvíře, které bylo Carterovi blíž, zvedlo hlavu a zakašlalo. Z tlamy mu vyletěly sliny a přilepily se na mříže, rozprskly se na zdi výběhu a také na skle Carterových brýlí. Carter šokovaně o krok couvl a otřel z brýlí tu zelenošedou lepkavou hmotu.

Slyšel, že al-Kalli a Jakob za ním kuckají smíchy.

„Většinou mají docela dobrou mušku,“ vysvětloval al-Kalli. „A míří na oči, stejně jako kobra.“

Carter se vypotácel z klece a strhl si brýle z obličeje. Trochu té břečky mu ulpělo i na tváři a pěkně to pálilo. Jakob mu podal ručník.

„Co to je?“ zeptal se Carter a otíral si hmotu z obličeje.

„Jsem si jistý, že vy vědci pro něj nějaké jméno mít budete, ale moje rodina mu říká bazilišek.“

Bazilišek? Carter přemýšlel. Bazilišek byl bájné stvoření, ne něco živého, co proti němu před chvílí pomalu, ale rozhodně šlo, a co i teď stálo jen pár metrů od něj za betonovou zdí. Baziliškové byla stvoření tak děsivá – doloval z paměti střípky znalostí –, že dokonce i jejich dech dokázal zabít.

„Tak už mi začínáte věřit?“ zeptal se al-Kalli.

Obří pták usazený na kraji svého hnízda vyslal do vzduchu jako výsměch skřípavý výkřik, který se odrazil v ozvěně od stěny zvěřince.

„Půjdeme dál?“ zeptal se al-Kalli. „Nemáme moc času, musíme se vrátit, než ostatní hosté snědí zákusek, vypijí kávu a vyslechnou koncert.“

Ve zvěřinci už byli všichni obyvatelé vzhůru a dávali o sobě vědět. Baziliškové vrčeli a frkali. Carter se v duchu ptal, jestli je jich tam víc než ti dva, které viděl. Kráčeli k dalšímu výběhu a Carter si chtěl znovu nasadit ochranné brýle.

„Ne,“ zarazil ho al-Kalli. „Ty už potřebovat nebudete.“ Carter brýle podal Jakobovi. Kapitán Greer, jehož kulhání bylo najednou hodně patrné, se držel vzadu. Carterovi připadal hodně zaražený.

„Ale možná byste se měl od těch mříží přece jenom držet dál,“ radil al-Kalli.

Carter ho poslechl a v další kóji nedošel až k mřížím. Zůstal stát v polovině vzdálenosti. Tento výběh byl stejně velký jako ten první. V obou směrech měl několik desítek metrů, ale zatímco ten první byl holý a kamenitý, v tomto rostly husté keře a kvetly v něm květiny. Zem pokrýval travnatý koberec plný pampelišek. Větráky u stropu foukaly do výběhu mírný vánek, takže zeleň byla neustále v pohybu, vlnila se, pohupovala a vytvářela jemnou hru světla a stínu… hru, kterou zničehonic přerušilo divoké zavrčení provázené čelním útokem na mříž. Carter jen taktak uskočil o krok zpět a pak to zvíře spatřil. Veliké bylo asi jako lev. Doběhlo k bráně a drápy se zakleslo mezi mříže. Přibíhat ho neviděl a neměl tušení, odkud se tu vzalo. Jako kdyby seskočilo ze spodních větví nejbližšího fíkovníku.

Zvíře zaklonilo hlavu a zavrčelo. Carter si všiml, že mu z tlamy čouhají tesáky srovnatelné s těmi, jaké měl šavlozubý tygr. Ale mělo je zahnuté dozadu. Zvíře se odpoutalo od mříží a ustupovalo zpět. Tlapy přitom kladlo na zem naplocho, jako to dělá člověk, ne jako kočka. Drápy mělo jako zkroucené prsty, dlouhé, ostré a zažloutlé. Přední nohy mělo delší než zadní, takže postoj připomínal hyenu, ale hyenu s křídly. Mohutná ramena byla zakrytá silnou vrstvou černé srsti připomínající peří, srsti, která se při útoku napnula kolem zad jako rozevlátá pelerína.

Carter byl znovu zcela ohromen.

„To je gryf,“ řekl al-Kalli prostě a shrnul si manžetu, aby se podíval na hodinky. „Mám tady ještě jednoho –“

Přerušil ho však mužský hlas plný strachu a nervozity, který se k nim nesl halou. Al-Kalli se zachmuřil.

„Pane al-Kalli, pane al-Kalli,“ volal muž a lapal po dechu. „Proč jste mi neřekl, že hodláte přijít? Kdybych to jen věděl!“

Dohnal je Arab v rozevřeném laboratorním plášti, který vypadal, že právě vylezl z postele, a rychle oddechoval. Carter si všiml, že kapitán Greer hledí na svého nového šéfa, jako kdyby se ptal, jestli má zasáhnout.

„Nepotřebovali jsme tě, Rašíde,“ pronesl al-Kalli a znělo to jako úder do tváře. Mužovy rysy ztuhly, ale pak si všiml Cartera. Vetřelce v jeho království, a znovu se sebral.

„Tohle je doktor Cox,“ vysvětloval al-Kalli a Rašíd horlivě přikyvoval. „Bude nám pomáhat.“

„Pomáhat?“ zamumlal Rašíd. „Pomáhat se… zvířaty?“ S panickou hrůzou se na Cartera zahleděl. „Vy jste veterinář, pane?“ zeptal se.

„Jsem paleontolog,“ řekl Carter.

Zdálo se, že Rašíd potřebuje pár minut na to, aby tu informaci zpracoval. Ale i poté vypadal velice vyvedený z míry.

„Pojďte, doktore Coxi,“ vyzval ho al-Kalli a zamířil k poslednímu výběhu na konci budovy. „Nakonec pro vás mám jednu lahůdku.“

Carter a zbytek skupiny ho následoval. Al-Kalli kráčel rychle a tentokrát si do první části klece vlezl sám. Kousek uhnul, aby se tam vešel i Carter, a řekl: „Toto je nejstarší a nejcennější exemplář mé sbírky.“

Zvíře právě odpočívalo. Bylo napůl zalezlé ve skalnaté jeskyni, která se tyčila asi metr nad zemí. Nadzvedlo mohutný čenich pokrytý šupinami a dlouhým kožnatým jazykem mrsklo bezcílně do vzduchu. Pohled žlutých očí chladně zíral do prostoru výběhu.

„Mantichora,“ pronesl al-Kalli procítěně. „Název pochází ze starého perského slova pro lidojeda.“

Ale Carter ho téměř nevnímal. Právě se díval na zvíře starší, než byli dinosauři…, plaz… a savec zároveň. Stvoření, jehož kosti byly mezi paleontology považovány za něco jako svatý grál. Bylo to monstrum, které vládlo zemi před čtvrt miliardou let. Tyranosaurus Rex své doby… nejkrutější a nejúspěšnější predátor paleozoiku…, který zmizel z povrchu země během permu, kdy vymřel. Název získal po strašlivém stvoření řecké mytologie, které bylo tak děsivé, že pouhý pohled na ně působil smrt.

Na toto zvíře se právě teď Carter díval.

A nebyla to mantichora, o které mluvil al-Kalli. Nebylo to žádné mýtické stvoření.

Bylo to to, co paleontologové na základě různých nalezených zubů a úlomků kostí – zkamenělina tohoto zvířete totiž patřila k absolutně nejvzácnějším nálezům na světě – pojmenovali gorgonopsid, nebo zkráceně gorgona.

Ale tyhle kosti chodily, zuby byly mokré a oči zářily zlobou starou jako Země sama.

DVACET DEVĚT

Sadowski zaparkoval auto pár set metrů od brány, kde vozovku částečně zakrývaly větve převislého kalifornského dubu a vrhaly na ni stín. Seděl tam už nejméně tři hodiny a každou chvíli k němu vítr zanesl zvuk hrajících houslí. Pak ale hudba zmlkla a Sadowski se těšil, že slavnost už brzy skončí.

V klíně měl mapu Los Angeles přeloženou tak, aby viděl na západní část. V místech, kde, jak s Bartem rozhodli, to spustí, byla namalovaná velká červená X. Několik takových X bylo i přímo tady nahoře na kopci a Sadowski se rozhodl, že na vlastní pěst ještě pár křížků přidá. Když sklonil hlavu, brýle na noční vidění se mu svezly a musel si je znovu narovnat.

Taky se potřeboval jít vyčůrat.

Zrovna chtěl vystoupit, když vtom se brána al-Kalliho panství otevřela a ven vyjel nablýskaný rolls, takový ten staromódní typ. Sadowski odhodil mapu na sedadlo spolujezdce, posunul si brýle pro noční vidění na oči a sklonil se, aby nebyl v autě vidět. Rolls kolem něj pomalu projel. Na zadním sedadle seděl Arab a na hlavě měl turban.

Páni, pomyslel si Sadowski, kdybych chtěl, tak ho klidně dostanu.

Za pár vteřin za ním vyrazil jaguár. V něm seděl uhlazený manželský pár, který už se stihl začít hádat v řeči, která připomínala italštinu.

Sadowski přemýšlel, jestli by si neměl pořídit také vybavení na dálkový odposlech. Pro Stříbrného medvěda už nepracoval. Ten idiot Greer ho dostal do pěkného maléru, když se tady objevil s tím vyděračským dopisem (už se nemohl dočkat, až mu bude moct vyprávět o všem, co mu Reggie, ten místní vrátný, kterého kvůli němu taky vyhodili, napovídal). Sadowského z agentury vyhodili a on teď plánoval, že by si mohl založit vlastní bezpečnostní agenturu. Bude ale muset investovat mnohem víc do zařízení. Bylo to alespoň něco, co si člověk mohl nechat uznat jako… jak se tomu říká… odpočet z daně?

Kolem projížděla další auta, mezi nimi taky jedno staré milé volvo, které absolutně nemohlo držet krok s ostatními značkami. A za volantem seděl nějaký vysoký chlapík, který mu připadal neurčitě povědomý, a vedle něj na sedadle byla velice pěkná bruneta, která ho okamžitě natolik zaujala, že přestal myslet na toho chlápka. Byla otočená k řidiči, usmívala se a něco říkala. S tou by to určitě stálo za to, pomyslel si Sadowski. Vzpomněl si na Ginger Leeovou. Až bude mít tady hotovo, musí se stavit v Modré bažině.

Už to pomalu vzdával. Copak měl špatnou informaci? A vtom z brány vyjel starý otlučený zelený mustang. Dřív než ho uviděl, uslyšel, jak mu rachotí tlumiče. Auto vyjelo ven z brány a pokračovalo kolem Sadowského dolů z kopce. Firemní auto Stříbrného medvěda bylo samozřejmě už minulostí. Tentokrát tady byl ve vlastním autě, Ford Explorer SUV, za které nesplatil už dvě poslední splátky. Nákup v americkém stylu. Ale mělo to výhodu, protože Greer si toho auta nevšimne. Nikdy ho totiž neviděl.

Jen co Greer odjel, Sadowski si sundal brýle pro noční vidění, zařadil rychlost, otočil se a vyrazil. Tady se nemusel bát, že by narazil na hlídkové vozy. Všechno kolem byl majetek Mohammeda al-Kalliho a poté, co vyrazil dveře s agenturou Stříbrný medvěd, byl Arab už příliš ostražitý a další firmu nenajal. Výsledek byl, že vršek kopce nikdo nehlídal. Když však sjel dolů, už občas na nějaké to hlídkové auto narazil. Minulo ho jedno z Bel-Air Patrol a jedno od agentury Strážce. Nakonec kolem něj projelo dokonce i auto od Stříbrného medvěda. Řidiče poznal. Nepracoval u agentury moc dlouho. Dnes večer si Sadowski hleděl svého, ale až tudy pojede příště, bude si muset dávat velký pozor, aby ho hlídky nezpozorovaly.

Sledovat Greera byla hračka. Zaprvé neměl sebemenší důvod se domnívat, že ho někdo sleduje, a pak jezdil stále stejné trasy. Na kliniku, do Bažiny, sem tam do baru na Normandie, a pak domů, kde bydlel s matkou. Sadowski absolutně nechápal, jak může něco takového vydržet. Greerovu matku potkal jen jednou, možná dvakrát, a kdyby s ní musel bydlet, už by tu starou paní dávno oddělal.

Projeli Sunsetem a Sadowski si mohl pár destinací odškrtnout. Určitě nejeli ani do baru ani do Bažiny. Mířili dál na západ. Sadowski byl dost překvapený, jak rychle ta Greerova šunka jezdí. Přemýšlel, kam asi jede. Dopředu už si naplánoval, jak na Greera vystartuje. Překvapí ho, až to nebude čekat, a trochu si s ním pohraje. Počká si na něj v garážích jeho domu v tom malém rozvrzaném výtahu, nebo možná v Bažině, když bude mít doslova stažené kalhoty. Teď to ale nevypadalo ani na jedno. Sadowski bude muset improvizovat a to nikdy nebyla jeho silná stránka.

U Bundy se Greer zařadil do levého odbočovacího pruhu, a i když to Sadowskému bylo hodně proti srsti, musel se zařadit přímo za něj a počkat, než je minou protijedoucí auta. Sice věděl, že sedí výš než Greer, má kouřová skla a na sedadle se ještě trochu nahrbil, ale přesně před takovou situací ho na kurzu pro soukromé detektivy varovali. Mezi ním a sledovaným by správně vždy mělo být nejméně jedno auto.

A to ještě nebylo všechno. I když už proti nim žádná další auta nejela, Greer si počkal celou zelenou, dokud neskočilo oranžové světlo, a pak teprve projel křižovatkou až téměř na červenou. Sadowski neměl jinou možnost, než prohnat se křižovatkou za ním. Chlápek z protisměru ho řádně protroubil. Jak jen se Sadowskému stýskalo po jeho hlídkovém voze! Na ten si nikdy nikdo troubit netroufl.

Sadowski si začal dělat starosti, jestli ho Greer nakonec přece jen nespatřil. Schválně se držel co nejvíc pozadu. Nechal před sebe vjet dodávku a na semaforech si nasadil brýle pro noční vidění, aby viděl dopředu a mohl kontrolovat, jestli Greera neztratil. Brýle byly typ Excalibur Generation III se zabudovaným IR-LED a nejmodernější kontrolou jasu. Zprvu si je nechtěl vzít kvůli ceně, stály přes tři tácy, ale nakonec musel uznat, že se to vyplatilo. Byly o hodně lepší než cokoli, co kdy nafasoval v Iráku.

Sadowski stáhl okénko. Chrastění Greerova rozbitého tlumiče bylo slyšet široko daleko. O to jednodušeji ho šlo sledovat. V tuto noční dobu už horko polevilo a ve skutečnosti bylo i trochu chladno. Vypadalo to, že Greer míří k oceánu. Na konci San Vincente zatočil doleva a Sadowski za ním jel po Ocean Boulevard až na parkoviště u mola v Santa Monice. Co tam jen mohl chtít? Snad se nehodlal svézt na obřím kole?

Sadowski zaparkoval o dvě řady dál a čekal, že Greer zamíří ke schodům na molo. Chvíli zvažoval, jestli si ho nemá podat rovnou tady na parkovišti, ale kolem zbrusu nového Cadillacu Escalade zevlovalo pár Hispánců. (Jak mohly ty černý huby vydělat dost peněz na takový auto, uvažoval v duchu Sadowski a rychle si v hlavě spočítal, že i na leasing by byly splátky naprosto nedostupné.) Ne, bude si muset najít nové místo na pozorování někde nahoře. Možná na molu. Když o tom tak přemýšlel, připadalo mu to jako docela dobrý nápad. I když měl za sebou jen první dvě lekce kurzu pro soukromé detektivy, zapamatoval si, co mu říkali hned na začátku. Nikdy nepřerušte slibně se vyvíjející sledování. „Trpělivost přináší růže,“ bylo základní heslo detektiva. Možná, že Greer teď Sadowského k nějakým růžím přivede.

Ale možná šlo jen o nějakého nového dealera.

Greer se jen tak potloukal kolem. Chvíli se ve větru od oceánu pokoušel zapálit cigaretu. Zdálo se, že ho dost bolí noha. Sadowski dokonce chvíli přemýšlel, jestli od al-Kalliho a jeho chlapů nedostal nakládačku. Proč by ho pak ale zval na tu party? Ne, muselo to být něčím jiným.

Na molu bylo plno jako vždycky. Kapela na provizorním pódiu hrála muziku ve stylu New Orleans folk. U stánku s videohrami bylo plno. Zvonky zvonily a bzučáky bzučely. Všichni si užívali chladný noční vzduch. Vedro a sucho člověka přímo nutilo vyrazit někam blízko vody. Sadowski a jeho Synové svobody byli asi jediní v Los Angeles, kdo si přál, aby počasí vydrželo alespoň několik následujících dní. „Čím míň bude pršet, tím míň toho pak bude potřeba vysvětlovat.“ To prohlásil Burt na jejich poslední schůzce. Burt teda fakt uměl mluvit, to se mu muselo nechat.

Greer se pomalu prodíral davem a mířil k horské dráze na konci mola. V jednu chvíli se vedle něj objevil policista na kole a donutil ho zhasnout cigaretu. Pak se zase otočil o celých sto osmdesát stupňů, aby si mohl prohlédnout sexy dívku v nabírané růžové sukni, která ho míjela. Sadowski jen taktak stihl uskočit za jeden stánek.

Greer se dal znovu do pohybu a Sadowski, který na molu párkrát byl – když se totiž Ginger přistěhovala do Los Angeles, trvala na tom, že sem musí zajít –, věděl, že může proběhnout zkratkou mezi stánky s občerstvením a napojit se na Greera u horské dráhy.

Když ale vyšel zpoza rohu, Greer nikde nebyl. Hodně lidí tam stálo frontu na horskou dráhu, která mu rachotila nad hlavou a vozíky svištěly v zatáčkách a spirálách. Tlupa dětí se zakloněnými hlavami ječela jako o život. Ale Greer nikde. Sadowski ho neviděl. Ten parchant, copak se vrátil? Ne, spíš tady někde měl s někým schůzku, ale kde? Sadowski vyšší než skoro všichni kolem něj si ještě stoupl na špičky, odstrčil několik nižších chlápků – jeden z nich vypadal, že si to nenechá líbit, ale jeho kámoš si Sadowského pořádně prohlédl a pak svého kumpána odtáhl pryč –, ale Greera neviděl. Kurva! Co říkali na kurzu? Jaký je postup, když člověk dočasně ztratí cíl z dohledu?

Sadowski se otočil a vydal se zpátky. Zrovna kráčel kolem budek na fotografie, když z jedné z nich se zpoza závěsu vynořila ruka, chytila ho za límec a vtáhla dovnitř. Sadowského to vyvedlo z rovnováhy. Někdo ho přitlačil na kovovou lavici před objektivem tak drsně, až se celá lavice zatřásla.

Greer za ním zatáhl závěs a prohlásil: „Ty seš ten nejhorší zkurvenej detektiv na světě.“

Sadowski se pokusil postavit, ale Greer, který se o něj opíral, ho natlačil zpátky. V budce bylo tak málo prostoru, že šlo stěží i jen dýchat.

„Proč jsi mi nezavolal, když ses se mnou chtěl vidět?“

„Jdi do prdele,“ vyhrkl Sadowski. „A ten tvůj velbloud, na kterým teď jezdíš, taky.“

„Co to má jako znamenat?“ zeptal se Greer. Sadowského hloupost ho vždycky udivovala a do jisté míry i bavila.

„Ty dobře víš, co tím myslím. Ty a ten tvůj kámoš z party. Mohammed al-Kalli.“ Sadowski toho nevěděl moc a musel s informacemi zacházet opatrně. Na kurzu říkali, že jedině tak se člověk dozví něco víc. „Takže dneska tě vyplatil, co? Proto jsi tam večer jel?“

„Byl jsem tam, ty kreténe, protože pro něj pracuju.“

„Cože?“

„Jsem šéf jeho ostrahy.“

Sadowski se rozesmál. „Jasně, a já jsem… King Kong.“

Greer smutně potřásl hlavou. „To bys klidně mohl. Smrdíš na to dost,“ řekl a roztáhl závěs.

Vyšel ven z budky a zamířil k dřevěnému zábradlí. Instinktivně sáhl po cigaretě, ale potom si vzpomněl, že se tu nesmí kouřit. Slyšel, jak se za ním šourá Sadowski a jeho pošramocené ego.

Greer si toho Fordu Exploreru, který ho sledoval, všiml téměř okamžitě, a když pak v Bundy čekal na křižovatce a projel ji až na oranžovou, měl jistotu, že se nemýlil. Nevěděl ale, kdo je za volantem. Nejdřív si myslel, že je to Jakob. I když ho al-Kalli najal a dal ho na výplatní pásku, Greer byl stále ostražitý. Celá ta věc totiž docela smrděla. Proč by ho měl někdo najímat? To nedávalo smysl. On sám by se nenajal. Shrábl tisícovku zálohy a dorazil na party, ale pro jistotu si hlídal záda. A nehodlal s tím přestat.

„Takže ty vážně pro toho Arabáše pracuješ?“ zeptal se Sadowski.

Greer se sklonil a podrbal se na noze. Dnes večer na ní stál už příliš dlouho.

„Protože jestli pro něj pracuješ, tak mi dlužíš podíl.“

„A to jako proč?“

„Vo tom, že tu je, bys neměl ani šajna, kdybych ti to neřekl. Nedostal by ses k tý bráně a taky bys neviděl ty zvířata, vo kterejch jsi mi říkal. Ty divný mrchy, jak jsi tvrdil, že sežraly toho chlapa.“

Toho Greer upřímně litoval. Tehdy večer měl držet jazyk za zuby a neměl Sadowskému nic říkat. Jenomže to, co viděl, byl pro něj naprostý šok. Musel to někomu říct. I když věděl, že to nemůže přinést nic dobrého.

„No, vypadá to, že jsem ten večer byl dost sjetej.“

„Cože?“ vyštěkl Sadowski podezřívavě.

„No, vzal jsem si toho trochu víc.“

„Takže teď chceš tvrdit, žes tehdy kecal?“

„Nebylo by to poprvé.“

Sadowski nevěděl, čemu má věřit. Netušil, jestli mluvil Greer pravdu tehdy, nebo jestli ji říká teď. Už jako jeho velící důstojník byl Greer pěkně slizkej parchant. Sadowskému by nikdo nevymluvil, že tehdy při té misi u Mosulu ho Greer nějak vypekl.

„Mně je úplně u prdele, jestli je to pravda nebo ne.“ Sadowski konečně přišel na to, jak z toho ven. „Reggie mi řekl, žes tam znova přišel a přinesl jsi vyděračskej dopis. A já jsem kvůli tomu dostal padáka. A agentura teď prošetřuje všechny vloupání v těch barákách, který jsem měl na starosti. Dostal jsi mě do pěknejch sraček, Greere.“

Greer si už před časem všiml, že Sadowski přestal používat uctivé oslovení kapitáne Greere, a dokonce mu začal tykat.

Ale na tom, co říkal, něco bylo. A Greer měl dneska večer docela štědrou náladu. Koneckonců, měl u sebe těch tisíc babek, které dostal od Jakoba. Sáhl si do kapsy kalhot a vytáhl peněženku. Odpočítal několik stodolarových bankovek a strčil je Sadowskému do ruky. Sadowski ale nespustil oči z balíčku, který v peněžence zůstal.

Minulo je pár turistů s cukrovou vatou.

„Kolik si vod něj dostal?“ dožadoval se Sadowski. „Můj podíl je půlka.“

„A vodkdy?“

„Vode dneška.“

Greer mohl čekat, že něco takového přijde. Ale i kdyby to věděl, nic by se tím neulehčilo. Něco se v něm zlomilo a on si v duchu řekl: Tohle musíš zarazit hned v počátku, protože jinak to neskončí nikdy. Taky mu neunikla ironie celé situace, protože Sadowski se ho pokoušel vydírat na stejném místě, kde se on kvůli vydírání sešel s al-Kallim. Zahleděl se přes zábradlí na temný zvlněný oceán. Vlny narážely na pilíře mola a tříštily se. Stáli takových pět, možná šest metrů nad vodou.

„Takže ty bys to chtěl teďka takhle?“ zeptal se Sadowského a sehnul se, jako kdyby si chtěl znovu promnout nohu.

„Jo, pochopils.“

V tom Greer popadl Sadowského za nohavice kalhot, pořádně zabral, zvedl ho a přehodil ho přes zábradlí mola. Sadowski zoufale hrábl rukama po zábradlí, ale minul. Padal hlavou dolů do vody a celou dobu ječel. Pak se ozvalo hlasité šplouchnutí. Pár s cukrovou vatou se otočil, aby se podíval, co se stalo. Greer zakřičel: „Zavolejte policii! Nějakej chlap právě skočil dolů z mola!“

Potom vyrazil pryč, jako kdyby se horečně snažil sehnat pomoc. Turisté se opřeli o zábradlí a koukli se dolů. „Podívej, támhle ve vodě někdo je!“ zaslechl ještě, jak volá muž.

Jen těch dvou stovek mu bylo líto.

TŘICET

Buď byl Carter v neobvykle vášnivé náladě – funěl jí do tváře a olizoval ruku – nebo to byl Champ, který chtěl jít ven.

Beth zvedla hlavu z polštáře. Měla pocit, že ji má nějakou těžkou. Podívala se na hodinky. Bylo už dost pozdě. Tři čtvrtě na deset.

Champ stál u postele a ocasem mával rytmicky sem a tam jako metronom.

„Dobře, už vstávám,“ oznámila mu. Pak ji napadlo, že je zvláštní, že Carter nepustil Champa ven. Podívala se na Carterovu stranu postele a hned jí došlo, že tuto noc v ní příliš času nestrávil. Když se vrátili z večírku u al-Kalliho, Beth si šla rovnou lehnout. Carter zůstal v přízemí a oznámil, že má ještě něco na práci. Pak zmizel v garáži, kde měli u stěny uložené ještě nevybalené krabice s knihami.

Beth se posadila a měla dojem, že se jí pohnul mozek v hlavě. Večer u al-Kalliho pila víc, než byla zvyklá. Bylo dost těžké to kontrolovat. Pokaždé, když usrkla z vinné skleničky, nebo ze sklenice na likér později v zahradě, hned se odněkud zjevil číšník a tiše jí skleničku dolil. A výběr vín a jiného alkoholu byl nepřeberný.

„Cartere?“ zavolala nahlas a doufala, že jí odpoví. Ráno bývala vždy trochu ochraptělá, ale dnes jí vlastní hlas zněl spíš jako skřehotání. Odpověď se nedostavila.

Nazula si pantofle a šla se podívat na Joeyho. Ležel v postýlce na zádech, oči měl dokořán a usmíval se. Joey byl nejlepší dítě na světě. Slyšela už tolik hororových vyprávění o kolikách, pláči, o rodičích, kteří se pořádně nevyspali celé měsíce. Nic takového je však s Joeym nepostihlo. Jestli to s dětmi bude vždycky tak jednoduché, pak si určitě pořídí ještě pár dalších.

Osprchovala se a sešla s Joeym a Champem do přízemí. Obývací pokoj vypadal, jako kdyby v něm Carter pracoval celou noc. Na konferenčním stolku a na podlaze ležely rozházené knihy a papíry. Na většině z nich byly nalepené žluté papírky s nějakými poznámkami. Ale na pohovce, kde čekala, že uvidí Cartera s knihou na prsou – nebylo by to poprvé, co by po celonoční práci usnul na gauči –, nikdo nebyl. Jen lampa ještě svítila.

Beth odešla do kuchyně a posadila Joeyho do jeho vysoké židle. Potom otevřela dveře na zahradu, aby vypustila Champa. Vyletěl ven jako střela. Musel zahnat pár veverek, které si troufly narušit hranice jeho království. Když pouštěla kávovar, všimla si, že vedle něj, kde si pravidelně nechávali vzkazy, leží papír vytržený ze žlutého bloku, na který Carter svým obtížně čitelným rukopisem naškrábal: Šel jsem do kanceláře. Pak ti zavolám. Měj se.

Horká voda začala protékat filtrem s kávou a Beth si pomyslela: Neděle. Je přece neděle! To vážně musí do práce i v neděli?

Ale ve skutečnosti to nutkání chápala. Nebýt sjetin překladu tajného dopisu nalezeného pod obálkou Zvířat z ráje, které v posledních dnech nosila neustále při sobě, možná by teď taky byla v muzeu. Byli vskutku povedený pár.

Krmila Joeyho a přemýšlela, co si udělá k snídani pro sebe, jestli vajíčka na měkko, nebo celozrnný toust, když zaslechla, jak před domem zaskřípaly pneumatiky. Když je Carter doma, možná si udělají něco lepšího, třeba francouzské tousty, nebo borůvkové palačinky. Možná by to na tu lehkou kocovinu mohlo pomoct.

Ale pak zazvonil zvonek. Copak ztratil klíče? Beth došla k přednímu oknu a odtáhla záclonu. Vykoukla ven a spatřila zablácený pick-up s obrovskými pneumatikami, který zastavil před domem.

To mohlo znamenat jediné.

„Jestli jsi ještě v posteli, Kůstko, tak koukej vylézt!“ hulákal Del za dveřmi.

Beth spustila záclonu a šla otevřít dveře.

„Jé,“ vyděsil se Del, když viděl, že je ještě v noční košili. „Doufám, že jsem vás nevzbudil.“

„Vůbec ne. Carter tady není, ale pojď dál.“

Del byl oblečený na cestu do hor. Měl na sobě maskáče a pohorky a kolem hlavy s hřívou předčasně zbělelých vlasů měl uvázaný červený šátek.

„Čau, psisko,“ pozdravil Del Champa, který na něj varovně vyštěkl. Del si dřepl a nastavil Champovi hřbet dlaně k očichání. „Ty si na mě nepamatuješ?“

Champ si ho ostražitě prohlédl a pak se ještě podíval na Beth, aby se ujistil, že je všechno v pořádku. Teprve potom Dela nechal, aby ho podrbal na hlavě. „Ta jizva se mu pěkně hojí,“ prohlásil Del a znovu si stoupnul.

„Nedáš si kávu? Zrovna jsem si ji vařila,“ nabídla Beth.

„Rád.“ Del se rozhlídl po obývacím pokoji a zavolal na Beth, která odešla do kuchyně: „Co se tady stalo? To se vám sem vloupal nějakej seminář, nebo co?“

„Skoro to tak vypadá,“ volala Beth, která nalévala Delovi kávu do hrnku. „Dáváš si do kafe něco?“

„Ne, mám ho rád silný a černý, stejně jako ženský.“

Přinesla mu hrnek a našla ho, jak nahlíží do knih a do papírů rozházených po místnosti. „Díky,“ řekl. Zrovna studoval poznámku na jednom lepicím papírku. „Ten tvůj tady má rozpracovanou nějakou hodně divnou teorii,“ prohlásil.

„Proč myslíš?“ zeptala se Beth. Del se protáhl kolem konferenčního stolku a sebral další svazek. Byl otevřený na stránce s obrázkem kostry saichanie z pozdního období křídy, která byla nalezena v poušti Gobi. Usrkl z hrnku. „Dobrý kafe,“ pochválil Beth. Na druhé straně knihy byl obrázek lyceanopse, plaza s určitými rysy savců z pozdního permu. To už bylo Delovo odborné zaměření. Sklonil se nad knihou a převrátil pár stránek k dalšímu papírku s poznámkou. Byl tam černobílý nákres – vůbec ne špatný – homotheria, šavlozubé kočkovité šelmy, která v Severní Americe a v Evropě lovila mamuty, až potom na konci doby ledové v pleistocénu společně se svou oblíbenou kořistí vyhynula. „Má tady totiž rozpracovaná zvířata z nejrůznějších období a nejrůznějších rodů ze všech možných oblastí světa.“ Delovi vrtalo hlavou, co může ty Carterovy poznámky spojovat. Existuje snad něco, co měla zrovna ta
hle zvířata společného? Nějaké pojítko, které Carter objevil, ačkoli on sám na něj za celý svůj život nepřišel? Jestli ho najde, bude se ho muset zeptat.

„Nechal jsem mu několik vzkazů na mobilu. Myslel jsem, že bychom mohli vyrazit do hor. Možná i trochu rybařit.“

„Rybařit? Carter?“ podivila se Beth.

„Jen to nezavrhuj. Ten kluk by si měl trochu odpočinout. Moc pracuje. To jsem mu říkal, už když byl u mě jako doktorand,“ řekl Del.

„No, ale asi vám to nevyjde,“ prohlásila Beth. „Nechal mi tady vzkaz, že jel do kanceláře.“

„Tam jsem volal a nebral mi to,“ vyhrkl Del, a hned toho litoval. Právě se mu podařilo prozradit, že Carter nemluvil pravdu. (Ale proč by to dělal? Proč by lhal?)

„Tys mu volal do kanceláře?“ zeptala se Beth a snažila se, aby to znělo nevzrušeně.

„No, nejspíš bude dole v suterénu v laboratoři s naším kámošem z La Brea.“

Beth si řekla, že to zní docela pravděpodobně. „Zrovna jsem si chtěla udělat snídani. Máš rád borůvkové palačinky?“

„Rád? Ty teda rád nemám, ty přímo zbožňuju,“ zajásal Del.

Beth se vydala do patra převléknout se do trika a šortek. Zdálo se jí, že vařit Delovi snídani v noční košili je přece jen trochu moc familiární. Po cestě přemýšlela o tom, co řekl Del o podivné povaze těch poznámek, které si Carter v noci dělal. Noc předtím, když ho al-Kalli přivedl z té výpravy, která trvala po celou dobu venkovního koncertu, Carter vypadal, že je úplně mimo. Vůbec se nesoustředil, díval se kamsi do dáli. A po cestě domů, když se ho vyptávala, co dělal, ji odbyl s tím, že mu al-Kalli ukázal nějaké kosti ze Sahary a chtěl po něm, aby je určil.

„A byly zajímavé?“ zeptala se Beth.

Ale Carter jako by ji ani neslyšel. Jen zíral čelním sklem ven z vozu a zautomatizovanými pohyby řídil, naladěn zase na nějakou vzdálenou frekvenci. V takovém stavu ho naposledy viděla, když v New Yorku dorazil dopis s fotkami zkameněliny nalezené u jezera Avernus. I tehdy se plně ponořil do vnitřního světa svých teorií. Beth by se s ním bývala ráda podělila o dojmy z večeře, ale nemělo by to smysl. Už ho ale znala tak dobře, že věděla, že nemá smysl brát si to osobně.

Carter byl prostě… Carter.

Beth se vrátila do kuchyně. Del mezitím vytáhl Joeyho z vysoké židle a teď si spolu hráli na dlaždičkách na podlaze. „Má naprosto výjimečně rozvinuté motorické schopnosti,“ prohlásil Del a Beth věděla, že to mínil jako něžnou pochvalu.

„A jak jsi na tom s motorickými schopnostmi ty? Nechtěl bys rozklepnout vajíčka?“

„No, to bych snad zvládnul.“

Společně připravovali palačinky a slaninu – Beth by sice nic takového nesnědla, ale Carter měl slaninu rád. Beth se Dela vyptávala, jak se mu líbí v Los Angeles a jak snáší bydlení u sestry a švagra. Odpovědi byly přesně takové, jaké čekala.

„Bez urážky,“ začal, když první placky vyklopili z lívanečníku a slanina zasyčela na rozpálené pánvi, „ale vážně nechápu, jak tady vůbec někdo může bydlet. Je tady prostě moc lidí, moc aut, moc rámusu. Člověk ani neslyší, jestli mu to ještě myslí.“ Vzal si od Beth sirup a talíř s palačinkami a položil je na stůl v snídaňovém koutu. „A vzduch je tady tak strašnej, že ho člověk vidí dřív, než se ho nadechne.“ Vytáhl zpod stolu židli a posadil se. „Ale tohle vypadá vážně moc dobře.“

„Tak nečekej a pusť se do nich,“ vyzvala ho Beth, ale když se ohlédla a podívala se na něj, zjistila, že výzvy ani nebylo třeba. Del už se dávno cpal. Jedl soustředěně a s chutí, jako člověk, který je zvyklý jíst sám.

Beth napadlo, jestli zná nějakou ženu, kterou by Del mohl zaujmout. V Gettyho muzeu bylo pár svobodných žen, ale ty měly vytříbený vkus a byly uhlazené. A ačkoli byl Del nesmírně inteligentní a laskavý člověk, nikdy by nebyly schopny proniknout jeho divokou a drsnou slupkou. Podívaly by se na něj a hned by utekly na Beverly Hills.

„Říkal ti Carter, jak jsme posledně v horách narazili na tu osamělou chatu? No, spíš bych měl říct chatrč. Povídám ti, ještě pár nocí na balkoně na Wilshire Boulevard, a radši se přestěhuju tam.“

Ne, Beth upřímně nebyla schopná mezi svými známými najít nikoho, kdo by se k Delovi hodil. Odnesla slaninu na stůl a přisedla si k němu.

Padlo mezi ně tíživé ticho, za které mohl Carter, nebo přesněji řečeno Carterova nepřítomnost. Snažili se najít jiná témata, sucho, nedávnou rvačku na policejním oddělení, probíhající debatu o tom, jestli by ilegální imigranti měli dostávat řidičák, ale oba věděli, že je to jen mlácení prázdné slámy. Takže když Del dopil poslední doušek kávy a zhltnul poslední sousto slaniny, byla docela úleva, když konečně řekl: „Tak co myslíš, mám ho začít stopovat, nebo mám počkat, až se objeví sám?“

Beth už na to také myslela. A rozhodla se, že v tak horkém a slunečném dni, jako byl tento, na otupělou hlavu nezabere nic lépe než koupel v místním bazénu. Patřil celé čtvrti, ale většinu času u něj vůbec nikdo nebyl, a i když tam náhodou někdo dorazil, tak jedině s knížkou nebo časopisem a se sluchátky v uších.

„Myslela jsem, že bych vzala Joeyho a šli bychom si k bazénu zaplavat.“

„Vy máte bazén?“ zeptal se Del.

„My ne, ale na Summit View bazén je. Je to jenom kousek, na konci ulice.“

Okamžitě poznala, že ho to zaujalo. „Mohl by sis třeba půjčit Carterovy plavky,“ navrhla.

„No, to ne. Ale mám v auťáku náhradní trenky.“ Otřel si pusu, odnesl talíř do kuchyně a řekl: „Tak na co čekáme, jde se k vodě!“

Sklidit stůl, posadit Joeyho do kočárku a převléct Dela do trenek jim zabralo jen chvilku a už kráčeli i s Champem po chodníku směrem k bazénu. Champ držel hlavu u země a nosem rejdil v sežehlé trávě (omezení kropení trávníků se zpřísňovala den ode dne). U vchodu k bazénu byla cedulka, podle které psi dovnitř nesměli. Nechali ho tedy ve stínu u vchodu a vodítko zahákli za sloupek plotu. Usadili se pod jedním z velkých žlutých slunečníků a Champ na ně od brány vysílal žalostné pohledy. Dokonce ani v tak horkém nedělním ránu, jako bylo to dnešní, u bazénu téměř nikdo nebyl. Jen na druhé straně se opalovaly dvě mladé holky pokryté krémem a pak tam byl ještě jeden muž s dlouhýma bílýma nohama, který měl hlavu ponořenou do novin.

Del ze sebe serval tričko, hodil ho na lehátko a jako kluk, který byl moc dlouho zavřený doma, skočil rovnou do hlubší části bazénu. Když vyplaval nad hladinu a zatřepal hlavou, bílé vlasy mu lítaly na všechny strany a Beth ze všeho nejvíc připomínal Poseidona, který se vynořil z mořských hlubin.

„Pojď taky, voda je skvělá,“ volal na Beth.

„Za chvíli,“ řekla Beth, opřela si hlavu o lehátko a zavřela oči. „Za chviličku,“ opakovala, ale jak tak ležela jen v jednodílných plavkách a na kůži cítila lehký vánek, měla pocit, že už se nikdy nebude chtít pohnout.

Jediné zvuky široko daleko bylo chrastění suchých lístků na keřích v kaňonu a občasné šplouchnutí, jak Del krauloval z jednoho konce bazénu na druhý. Beth si opřela ruku o madlo kočárku a druhou si posunula sluneční brýle. Přemýšlela, kde teď asi je Carter. Včera večer ho něco muselo skutečně hodně zaujmout. A teď si svoje teorie někde ověřoval, to bylo jasné. V duchu si musela přiznat, že kdyby její objev toho tajného dopisu vyžadoval něco podobného, zachovala by se stejně.

Naštěstí to ale nutné nebylo. Překlad byl skoro hotový. Příběh, který popisoval, se zdál téměř neuvěřitelný. Vynikající řemeslník a umělec, který nabízel své služby po celé Evropě a Britských ostrovech, se přidal k první křížové výpravě, pravděpodobně proto, aby se vyhnul trestu za nějaký násilný čin, a nakonec se stal nejdřív čestným hostem a pak vězněm arabského sultána. Jenom v samotném dopise bylo tolik materiálu k výzkumu, že by z něj Beth mohla sepsat celou knihu. Taková myšlenka ji samozřejmě už napadla. Dopis popisuje nesmírnou nádheru sultánova paláce, nekonečné bankety, na kterých obsluhovaly celé legie otroků, mramorové sály a mozaiky na podlahách veřejných místností, hedvábné závěsy a těžké koberce, které zdobily ložnice, bílé hřebce, které chovali a cvičili pro závody v aréně, zahrady prodchnuté vůní květin, termální koupele, propracovaná bludiště – to vše pro zába
vu sultána a jeho vzácných hostů. Nic z toho ale Beth nezajímalo tolik jako umělcovo vyprávění o vlastním díle.

Psal o něm tak, jako ještě žádný iluminátor před ním. Nevyjadřoval se jen k technikám, jak připravit a nanést barvu nebo inkoust (Beth by si bývala přála, aby v těchto pasážích byl ještě sdílnější), popisoval i to, jak se rozhodoval o kompozici a vrstvení iluminací. V takových chvílích se vyjadřoval jako malíř z mnohem pozdější doby, zejména když prohlašoval, že během práce na Zvířatech z ráje si „nepředstavoval vůbec nic, protože všechnu svou inspiraci čerpal ze zázraků a hrůz, které se odehrály přímo před jeho očima“. Tvrdil, že maloval pouze to, co viděl, což bylo zároveň úžasné – pro umělce jedenáctého století bylo něco takového naprosto nebývalé a odvážné –, ale i absurdní. Mohutní ptáci se zvedali z hořících plamenů, lvi s křídly, draci pouštějící oheň a dým. Bylo zřejmé, že to nemohla být pravda. Ale byla to právě nehoráznost toho tvrzení, která na ni udělala dojem.

„Páni, to byla paráda,“ řekl Del, který vylezl z bazénu a otřásal se jako mokrý pes. Beth cítila, jak jí na vyhřátou kůži na nohou dopadly drobné kapičky. „Měla bys to taky zkusit.“

„Třeba to vyzkouším,“ prohlásila Beth, sundala si sluneční brýle a položila je na horký beton pod lehátkem. Del čekal, až z něj steče voda. Zůstal stát na slunci a nechal se hřát paprsky. Paže, nohy a krk měl opálené dohněda a zbytek těla byl bílý jako sýr. Beth zaslechla, jak Champ u brány štěká, a neměla mu to nijak za zlé.

„Dávej pozor na Joeyho,“ nakázala Delovi, postavila se na kraj bazénu a palcem nohy zkusila teplotu vody. Na zčeřeném povrchu se třpytilo slunce. Musela přiznat, že bazén stejně jako všechna další zařízení na Summit View je udržován v perfektním stavu. Nasadila si plavecké brýle, aby se jí chlor nedostal do očí, a pak už do lákavě chladné vody vystřihla dokonalou šipku.

Pod vodou zůstala tak dlouho, jak vydržela zatajit dech. Několika mocnými tempy paží se posunula kupředu. Cítila se tak dobře, že si přála, aby to nikdy neskončilo. Když konečně vyplula nad hladinu, aby se nadechla, zvolila prsa a plavala až na konec bazénu. Tam se otočila a pomalu plavala další kolečko. V duchu se ptala, proč něco takového nedělá častěji. Nejméně posté si umiňovala, že začne chodit o něco dřív z práce a plavání v bazénu zařadí mezi každodenní činnosti.

Možná, že by k něčemu takovému mohla zlákat i Cartera. V ty dny, kdy pracoval v asfaltových jámách, byl nehledě na to, jak důkladně se potom ve sprše drhnul, vždycky trochu cítit asfaltem. Vůně chloru by byla mnohem příjemnější.

Kromě toho by bylo krásné, kdyby se pro ně něco takového stalo rutinou. Někdy si dělala starosti, že ona i Carter pracují příliš, a mrzelo ji, že se nedokážou společně dost bavit a odpočívat. V New Yorku spolu mohli čas od času zajít na oběd, nebo po práci navštívit nějakou vernisáž. Mohli i zajet ke svým známým na venkov, kde měli Ben a Abbie dům (i když jejich poslední návštěva v ní zanechala dost strašlivé vzpomínky). S další otočkou ze sebe setřásla nepříjemné myšlenky a následující kolo plavala kraulem.

Bez velkého úsilí se pohybovala vodou a myslela na to, že tady v Los Angeles mají s Carterem od sebe kanceláře daleko. Tady nejde jen tak skočit na autobus a být za čtvrt hodiny u toho druhého. A ani si tady zatím nenašli žádné opravdové přátele. S pár lidmi se přátelila v práci, Carter měl zase Dela, ale jako pár se společenského dění příliš neúčastnili. Ale to se možná stane i jiným manželům, když si pořídí děti. Při další otočce si všimla, že u mělčího konce bazénu stojí něčí nohy.

A na Summit View bylo naprosto nemožné se s někým seznámit. Tady nebylo nic než pečlivě udržované domy se zavřenými vraty od garáže a okny, kterými nebylo vidět dovnitř. Sousedy měli jen z jedné strany a Beth je do dnešního dne nikdy neviděla. Jednou spatřila, jak z jejich garáže vyjelo porsche a uhánělo dál dolů z kopce. Ale nic víc. Říkala si, že by se mohla zeptat toho muže, který jim dům pronajímal, kdo bydlí vedle, ale nechtěla ho s tím obtěžovat. Nabídka, kterou jim udělal, byla tak velkorysá, že raději nechtěla ani upozorňovat na to, že existují. Začínala být unavená – ta včerejší party ji skutečně hodně sebrala. Rozhodla se, že si zaplave poslední bazén. Když doplavala na konec bazénu, položila si ruce na betonový okraj a na chvilku si užívala, jak jí slunce hřeje týl a ramena. Věděla, že opalování kůži nesvědčí, ale když člověk chytil trochu barvy, vypadalo to o mnoho lépe.

Líně se přetočila a zahleděla se na druhý konec bazénu, kde matně rozeznávala obrys kočárku, Dela a ještě někoho jiného. Věděla, že to není Carter. Tenhle člověk na sobě měl bílé tenisové šortky. To bude nejspíš ten, co si tu četl noviny. Stáhla si z očí plavecké brýle a navlékla si je na zápěstí.

Zrovna když myslela na to, že seznámit se s někým na Summit View absolutně nepřipadá v úvahu, Del to právě dělal.

Odrazila se od kraje a plavala zpátky k nim. Hlavu držela nad vodou. Když se dostala blíž, ten cizí muž zrovna vystoupil ze stínu slunečníku a Beth si všimla, že je hodně vysoký… a má velice světlé vlasy. Zarazila se a pořádně si ho prohlédla.

Voda v bazénu pleskala, takže hovor téměř nebylo slyšet. Ten muž se už otáčel a mířil k východu.

Beth pod vodou kopala nohama a plavala výš. Přitom stále pozorovala, co se děje. Když doplavala ke schůdkům, brána za tím neznámým zrovna cvakla. Champ, který byl přivázaný hned vedle brány, neštěkal.

Beth vylezla z vody a zeptala se Dela: „Kdo to byl?“

„No, tos mě dostala. Měl takovej cizí přízvuk,“ odpověděl Del.

„A co chtěl?“

„Jenom pozdravit Joeyho. Byl docela milej.“

„A on věděl, jak se Joey jmenuje? Oslovil ho jménem?“ vyslýchala Dela Beth.

„Eh,“ heknul Del rozpačitě, „když se na to teď ptáš, tak si tím nejsem vůbec jistej.“

„Zůstaň tady,“ zavolala, hodila plavecké brýle na lehátko a přehodila přes sebe sarong.

Vyrazila k bráně. Mokré šlápoty toho muže se ostře rýsovaly na betonovém povrchu v místě, kam dopadal stín. U brány na ni skočil Champ a radostně ji přivítal. Beth se ostražitě rozhlížela oběma směry po ulici, ale nikde, jako obyčejně, ani živáčka. Beth se znovu zadívala na šlápoty. Začínaly usychat a zbývaly z nich jen obrysy. Ale pár kroků od brány v místě, kde bylo křoví vyšší, najednou končily. Dál už nebyla ani jedna stopa, ani jedna kapička.

Beth se znovu rozhlédla po silnici. Hledala nějaké odjíždějící nebo alespoň zaparkované auto. Ale nikde nic. Na Summit View bylo třeba parkovat auta buď v garáži nebo na vlastní příjezdové cestě.

Beth znovu sjela pohledem na stopy, ale ty se mezitím vypařily. Jako kdyby tam ani nikdo nebyl.

Champ se vzpínal na vodítku. Chtěl, aby ho také pustili k bazénu.

„Je všechno v pořádku?“ zavolal na ni Del.

Beth si nebyla jistá, jak na to má odpovědět. Vzduch svěže voněl, jako kdyby někdo těsně předtím spustil rozprašovače.

„Beth?“

„Ano,“ zavolala přes rameno. „Všechno je v pořádku.“

Vrátila se k bazénu a dvě mladé dívky, které na sebe právě natíraly další vrstvu krému, ji sledovaly nechápavým pohledem.

„Kdybych tušil, že se s ním tak děsně toužíš setkat, řekl bych mu o vizitku.“

„Jen jsem na chvíli měla dojem, že jsem ho poznala.“

„No, nebyl to typ, na kterej by člověk lehce zapomenul,“ poznamenal Del a natáhl se na lehátko s časopisem v ruce. „Ale nemusel by to tak přehánět s kolínskou.“

TŘICET JEDNA

Carter po cestě k al-Kallimu dvakrát zabloudil. Příliš spěchal a kromě toho noc předtím téměř vůbec nespal. Silnice na vrchol Bel-Air se hodně točila.

U brány musel strážnému dvakrát vysvětlovat, kdo je, než ho přesvědčil, aby zavolal do domu. Po minutě hovoru už na něj mával, aby jel dál. Pak zase musel čekat, než se jednomu majestátnímu pávovi uráčí konečně přejít přes cestu, aby mohl projet.

Dveře mu otevřel Jakob a afektovaně se na něj usmál. Přes rozlehlou vstupní halu ho odvedl dozadu stejně jako včera. Společně prošli přes dlážděnou terasu a pak k bazénu. V něm al-Kalli plaval jednu délku za druhou. Jakob Carterovi ukázal na židli vedle stolku se skleněnou deskou a potom kamsi odešel. Vedle Cartera se zjevil sloužící a nabídl mu šálek kávy, který Carter vděčně přijal.

Ranní slunce vrhalo šikmé paprsky na rozlehlý zelený trávník, na modrý povrch bazénu i na fialové květy stromů poblíž. Nahoře ve větvích cvrlikali ptáci a listy se chvěly v jemném vánku. Bylo to zcela idylické. Takhle nějak si Carter představoval ráj. Napadlo ho, že možná není tak úplně špatné být bohatý.

Pak pomyslel na to, jak zvláštní je, že tohle dokonalé uspořádání v sobě ukrývá něco tak nečekaného a neobvyklého jako bestiář.

Al-Kalli doplaval poslední bazén a rychlým a plynulým pohybem se vzepřel na rukou a vylezl z vody. Byl úplně nahý, což Cartera poněkud překvapilo. Na těle barvy mědi neměl stejně jako na hlavě ani jeden chlup. Vypadal ale dobře a byl svalnatý. Od hlavy až k patě se pořádně vysušil pruhovaným ručníkem, který byl položen po straně bazénu u odrazového můstku, oblékl si bílý župan a po cestě ke Carterovi si zavazoval pásek.

„Dokonce ani já jsem nečekal, že byste dorazil tak brzy,“ řekl a posadil se ke stolu. Zvedl bradu a sloužící se objevil znovu, tentokrát se stříbrným podnosem, na kterém byly dvě misky s čerstvým ovocem, košík s mufiny a pečivem a orosený džbánek, jehož obsah Carter odhadl na čerstvou šťávu guavy. Když bylo vše naservírováno na stůl, al-Kalli se otázal: „Nechtěl byste ještě něco jiného? Vajíčka, párky?“

„Ne, děkuji, tohle úplně stačí.“

„Když jsem chodil do školy v Anglii, nikdy jsem nedokázal pochopit, co vidí na těch svých uzenkách, sledích a podobných jídlech. Zvlášť vzít si je ráno jako první sousto.“ Nalil si do kávy trochu smetany a usrkl. Ze safírového prstenu mu visela kapka vody a po chvíli spadla na stůl. „Anglické chutě, stejně jako spoustu jiných věcí, prostě nechápu.“

Na to Carter neměl vyhraněný názor.

„No, alespoň se vás nemusím ptát, co vás sem přivádí,“ uzavřel al-Kalli monolog s úsměvem. „Spal jste na dnešek vůbec?“

„Ani ne.“

„To velice rád slyším. Znamená to totiž, že jsem na vás včera udělal dojem. A přesně v to jsem doufal.“

„Dojem není to pravé slovo.“

„Možná ne, ale pokud jde o tuto záležitost, pravá slova se opravdu velice těžko hledají. Můj bestiář je dost obtížné popsat, co říkáte?“

„To skutečně ano,“ souhlasil Carter. Ale přišel sem, aby s al-Kallim probral velice důležité věci, a nehodlal to odkládat. „Velice jsem přemýšlel o tom, co jste mi říkal.“

„A?“

„A nejsem schopen přijmout všechno, co požadujete. Nemůžu souhlasit s tím, aby se tento objev nadále držel v tajnosti. Máte tady nejskvělejší a nejzázračnější… zoo,“ – Carter stále ještě nepřišel na to, jak to přesně pojmenovat, a říkat tomu bestiář mu připadalo příliš zvláštní – „nejúžasnější, jakou kdy kdo v celých lidských dějinách dal dohromady. Víte vůbec, jaká zvířata přesně tady máte?“

„Víme, jak jim moje rodina odnepaměti říkala.“

„Celou noc jsem to dohledával, a i když samozřejmě budu potřebovat mnohem víc času a studia, abych svoje domněnky potvrdil, myslím, že už dnes jsem schopen vám některé podrobnosti sdělit. Chcete to slyšet?“

„Nic by mi neudělalo větší radost.“

„Váš bazilišek,“ drmolil vzrušeně Carter, „je pravděpodobně to, čemu paleontologové říkají saichania. V mongolštině to znamená ‚nádherný‘. Pochází z rodu ankylosaurů, býložravý dinosaurus, který používal krunýř jako ochranné brnění. Žil v pozdní křídě.“

Al-Kalli se tvářil zaujatě a lžičkou lovil kousky ovoce z misky. „To je zajímavé, pokračujte,“ vybídl Cartera.

„A gryf? Váš gryf je – ale znovu podotýkám, že abych to ověřil, budu potřebovat ještě dost času na další výzkum –, myslím ale, že ten gryf je zvíře, kterému vědci říkají homotherium. Druh kočkovité šelmy, blízké příbuzné šavlozubého tygra, která vyhynula někdy na konci poslední doby ledové asi před čtrnácti tisíci lety.“

„Spíš jste se domníval, že vyhynula.“

„Ano, domnívali jsme se, že vyhynula.“ Carter se musel zasmát. Jeho smích ale zněl poněkud šíleněji, než by si sám přál. Musí trochu zvolnit. A taky se musí vyspat.

„A co fénix?“

„Jenom hádám, ale nejvíc se mu blíží argentavis magnificens. Úplná kostra se nikdy nenašla. Měl rozpětí křídel dvakrát větší než kterýkoli jiný známý pták. Patří do rodu supů a žil někdy v pozdním myocénu.“

„Je ale mnohem krásnější než jakýkoli sup, kterého jsem kdy viděl,“ poznamenal al-Kalli, kterého se nejspíš zmínka o supech trochu dotkla.

„To máte pravdu,“ souhlasil Carter. „Je nádherný. Ale jak jsme to mohli vědět? Nikdo z nás nikdy žádného neviděl.“ Mluvil příliš rychle. Musel zpomalit. Potřeboval se zklidnit.

„Dejte si mufin,“ nabídl mu al-Kalli a podal mu košíček s pečivem. „Kuchař je peče každé ráno čerstvé.“

Carter si jeden vzal, rozlomil ho a začal mechanicky jíst, aniž by chuti věnoval pozornost. K nejúžasnějšímu ze všech exemplářů se zatím vůbec nedostal. „A pak tu máme tu mantichoru, jak jí říkáte,“ pokračoval.

„Ano, to je chlouba mého bestiáře.“

Carter zapil mufin, který si vůbec nevychutnal, sklenkou džusu. „Jedná se o therapsida. To je druh plaza, který byl přímým předchůdcem savců.“

„Takže vy říkáte, že mám v bestiáři dinosaura?“

„Ne, tenhle tvor byl ještě něco jiného, je starší než dinosauři. Víme toho o něm málo. Nálezy jeho kostí jsou velice vzácné. Nejčastěji byly zaznamenány v poušti Karoo v Jižní Africe, což je jedno z nejnehostinnějších míst na světě.“

Al-Kalli dolil kávu nejdřív Carterovi a pak i sobě. „Tak pomyslete, o kolik jednodušší bude studovat mantichoru –“

„Gorgonu,“ opravil ho Carter. „Nebo spíš gorgonopsida.“

Al-Kalli přikývl, protentokrát byl ochoten to uznat. „Chtěl jsem říct, o kolik jednodušší bude studovat gorgonu živou a v pohodlí na Bel-Air. Není tohle přesně příležitost, kterou muž jako vy ocení?“

Bylo to tak. Carter by si nikdy nic takového nedovedl ani představit. Vlastně by to nemohlo napadnout nikoho. Celá situace byla od začátku do konce úplně absurdní. Jak by taková stvoření mohla přežít? Kdekoli na světě? Jak to, že je jedna rodina dokázala shromáždit a uchovat? Byli sice mocní a bohatí, postavili kvůli tomu paláce uprostřed pouště, ale přesto… A jak je potom dostali sem do Los Angeles v Kalifornii? Přímo do středu filmového průmyslu a hvězd. To se vymykalo rozumu. Beth mu vyprávěla některé historky, které o mocném rodu al-Kalliů kolovaly. Strašlivé zvěsti o jejich barbarství, o okultních silách, které ovládali, o rodokmenu, který sahal tak hluboko do historie lidstva, že se ztrácel kdesi v mlhách času. Ale on to připisoval předsudkům a ústní tradici legend.

Mohammed al-Kalli, jak Beth neustále opakoval, je jenom člověk – bohatý člověk, o tom nebylo sporu, ale stále jenom člověk. Nebyl to kouzelník, Prospero ani Merlin.

Nebo snad ano? S touhle myšlenkou si Carter pohrával už několik hodin.

„Můžu vám poskytnout všechno, co byste snad mohl k práci potřebovat,“ sliboval al-Kalli. „Stačí říct, a máte to.“

„Teď nevím přesně, co všechno budu potřebovat. Nejdůležitější myslím je, abych mohl jít zpátky do bestiáře a znovu se na zvířata podívat.“

„Copak pochybujete o tom, co jste včera v noci viděl?“ zeptal se al-Kalli chápavě. „To je docela pochopitelné. Ale já tady neprovozuji žádnou turistickou atrakci. Jistě jste ocenil, že nikdo kromě rodiny a několika mých zaměstnanců nikdy bestiář neviděl.“ Pravda, pomyslel si al-Kalli, nechal toho podřadného tvora Greera, aby si to uvnitř prohlédl, ale Greer bude již brzo postradatelný. „Takže pokud vám mám povolit přístup ke zvířatům, musím vědět, jestli hodláte přijmout mou nabídku.“ Opřel se do křesílka. Jeho safírový prsten odrážel sluneční paprsky a leskl se jako kus ledu. „Chci se ujistit, že mi pomůžete má zvířata zachránit.“

Copak Carter mohl takovou výzvu nepřijmout? Ale na druhou stranu, jak ji má přijmout? „Jsem paleontolog,“ prohlásil. „Nejsem veterinář.“

„Mám veterináře – Rašída. Viděl jste ho. Má to nejlepší dostupné vzdělání. Ale ten už neví, jak dál. Zvířata jsou nemocná. Umírají. A on neví, jak tomu čelit.“

„Pak ale musíte najít někoho lepšího, zkušenějšího,“ namítal Carter.

„Těžko bych taková zvířata mohl odvézt k běžnému veterináři. A i kdyby to šlo, co by s nimi mohl dělat? Nic. Nevěděl by ani, co má před sebou.“

„Ale já si tím taky nejsem jistý.“

„Mám ve vás velkou důvěru,“ řekl al-Kalli. „Možná vám věřím víc než vy sám sobě. Jsou poslední svého druhu. Když jsem byl nucen opustit Irák, musel jsem tam nechat téměř veškerý svůj majetek. Bůh ví, co s tím potom Saddám a jeho jednotky udělali. Neměl jsem čas zachránit dokonce ani tu knihu, kterou vaše manželka teď překládá. Musel jsem potom podniknout jisté další kroky, abych ji dostal ven ze země.“ Odložil šálek na podšálek z nejlepšího limogeského porcelánu a naklonil se ke Carterovi. „Kdo jiný než vy by věděl lépe, co jsou tato stvoření zač. Víte, jak žili a jak se rozmnožovali. Pomozte mi je zachránit,“ prosil. „A pak, až bude nebezpečí zažehnáno, můžeme naše tajemství společně odhalit světu.“

Carter pečlivě poslouchal každé slovo, nebyl si ale jist, že jim tak docela věří. Myslí to al-Kalli vážně? Skutečně chce svůj bestiář představit světu? Nebo je to jen úskok, kterým si zajistí Carterovu spolupráci?

„Teď ještě není doba na to, abychom o nich někomu řekli,“ ujišťoval ho znovu al-Kalli. „Jak se o nich jednou někdo dozví, bude velice složité, nebo pravděpodobněji naprosto nemožné mít nad nimi kontrolu. Ale když mi dáte čas a pomůžete mi, udělám to.“

Jeho temné oči zářily naprostou upřímností, ve tváři měl výraz umírněné naděje. Carter mu chtěl věřit – a nebo možná někde ve skrytu duše chtěl, aby to tajemství mohl ještě chvíli uchovat. Je pravda, že pokud se o zvířatech dozví svět, nebudou už mít vliv na to, co s nimi bude dál. Zvířata budou přemístěna do nějakého supermoderního zařízení bůhvíkam, sjedou se k nim vědci z celého světa a budou je studovat. Co když k nim Carter ztratí přístup? Co když pak bude jeho přínos úplně zapomenut? S vědou si poradit dokázal, ale jak přišlo na politiku a byrokracii, které čím dál častěji zasahovaly do odborné práce, byl naprosto ztracený.

„Dokud budou zvířata tady, budu k nim mít nepřetržitý přístup?“ ujišťoval se Carter.

„Samozřejmě,“ odpověděl al-Kalli. Opřel se a rozpřáhl ruce. Věděl dobře, že má vyhráno. „Pokud jde o mě, klidně se můžete nastěhovat do mého domu.“

„A když něco doporučím, i kdyby to mělo znamenat, že se se zvířaty bude muset hýbat, nebo že bude zapotřebí přibrat dalšího experta, uděláte to?“

„Ano,“ odpověděl al-Kalli s dobře zahraným nadšením.

Carter nevěděl, jak by za takových podmínek mohl nabídku odmítnout. A vlastně ani nechtěl. „Tak se dáme do práce,“ prohlásil a zvedl se ze židle.

Al-Kalli se na něj usmál. „Skvělé,“ řekl a zatleskal na Jakoba. „Udělal jste mi velikou radost.“ Hned jak se Carter ráno objevil, bylo al-Kallimu jasné, že tuhle bitvu vyhrál, ale bylo potřeba to nějak formálně uzavřít. Bylo tak snadné přesvědčit lidi, aby dělali to, co chtěl. A stejně jednoduché pak bylo se jich zbavit.

TŘICET DVA

„Já ti nevěřím.“

To byl přesně styl Greerovy matky. Kdykoli za ní přišel s dobrou zprávou – i když musel přiznat, že to moc často nebylo –, myslela si, že jí lže.

„Ukaž mi výplatní pásku,“ dožadovala se.

„Platí mě v hotovosti.“

Odložila hrnek s čajem na tác vedle talíře s toustem s marmeládou a odšourala se s ním zpátky do obývacího pokoje.

„Podrž mi to,“ požádala Greera a usadila se do křesla. „Tak a teď to můžeš položit přes područky.“

Greer si přál, aby jí to mohl nějak dokázat. Potřeboval by IČO firmy, nebo smlouvu nebo aspoň uniformu. „Vzpomínáš si, jak volal ten chlápek z armády?“

„Jo,“ odpověděla. Roztírala si marmeládu na toust a víc než Greerovi věnovala pozornost pořadu v televizi.

„Ten, jak jsem ti říkal, že jsem s ním vyplňoval ty dotazníky.“

„Myslela jsem si, že o tom jsi mi taky lhal.“

Měla ho dost dobře přečteného. „Úplnou pravdu jsem ti neřekl. Chtěl vědět, co teď v civilu dělám, a já jsem mu řekl, že mám dost problémy najít si slušnou práci.“

Na to zareagovala hned. „Jasně že si nemůžeš najít práci. Protože žádnou nehledáš.“

Že se vůbec snaží. Proč měl vlastně dojem, že se jí s tím má svěřovat? Ale zkoušel to dál. Chtěl už to mít za sebou. „Dal mi kontakt na jednoho chlápka – hodně prachatýho chlápka z Bel-Air –, kterej shání někoho, kdo by mu dělal šéfa ostrahy. Doporučil mě k němu a on mě vzal.“

Stál po straně jejího křesla a ona se dívala na televizi. Ta scéna mu nepříjemně připomněla situaci, kdy jako malý kluk přiběhl domů a oznámil jí, že se stal kapitánem baseballového týmu, a ona se přitom dívala na televizi. Byla to taková ta stará televize, na které ještě stála anténa. A místo toho, aby mu řekla: „To je skvělé!“ nebo „Jsi pašák!“, utrousila jen: „Tvůj táta vod nás už zase utek. A myslím, že tentokrát už je to nadobro.“

„A kdy ta tvoje takzvaná práce začne?“

„Už jsem začal pracovat, vždyť jsem ti to řekl.“

Matka ukousla kus toustu, na kterém už bylo víc marmelády než těsta a pokrčila rameny. „A najdeš si vlastní bydlení?“

Nedokázal odhadnout, jak tu otázku myslela. Nevěděl, jestli doufá, že se odstěhuje, nebo si naopak přeje, aby se neodstěhoval. Když se vrátil z Iráku, nepřivítala ho zrovna s otevřenou náručí, ale byl zraněný a nemohla se na něj jen tak vykašlat. A pak si zvykla, že s jeho invalidním příspěvkem je víc peněz na nájem i na jídlo. Kdyby se ho někdo ptal, řekl by, že je nejspíš rozpolcená.

„Možná,“ řekl a nechal ji trochu se v tom vymáchat. „Ještě přesně nevím, jaký budu mít plat.“

Slovo „plat“ se mu líbilo. Znělo to opravdově. Bylo to mnohem víc než jen svazek bankovek, které po něm hodil Jakob.

„A když máš teda práci, jak to, že v ní nejseš?“ vyštěkla matka, která si mohla reakci chvíli rozmýšlet.

„To není práce na píchačky. Nemusím tam bejt vod do. Jsem ve vedoucí pozici.“

Matka se zatvářila podezřívavě.

„A kromě toho tam teď zrovna jdu.“ To vážně nikam nevedlo. Otočil se a zamířil ke dveřím. Sáhl ještě na věšák pro větrovku a těsně předtím, než za sebou zavřel dveře, slyšel, jak na televizi přidala zvuk.

Měla pravdu, i když o tom třeba ani nevěděla. Už byl nejvyšší čas, aby si našel vlastní bydlení. Takovouhle buzeraci neměl zapotřebí.

Po cestě na kliniku, kam ve skutečnosti mířil, v autě poslouchal pásku Grand Funk Railroad. Tahle stará hudba byla pořád nejlepší, zvlášť když ji pustil dostatečně nahlas. Konečně si začal dávat život do pořádku, i když trochu zvláštním způsobem. Začalo to přece vyděračským dopisem. Ten ale nebyl moc dobrý, protože vlastně nepřišel na to, jak účinně zapůsobit. Nakonec ale díky tomu dostal pořádnou práci. Ptal se al-Kalliho, jestli se může označovat jako „manager bezpečnosti“, a al-Kalli prohlásil, že je to v pořádku. Takže teď z něj byl veterán z války v Iráku oceněný vyznamenáním, který v Los Angeles pracoval pro arabského miliardáře a hlídal houf jeho… dinosaurů – jestli to tedy byli dinosauři. Ten chlápek, kterého viděl v televizi, ten Carter Cox, byl přece paleontolog, a proto ho taky al-Kalli nejspíš pustil dovnitř. Jediný další cizí člověk, kterého Greer ve zvěřinci viděl, už se ve n nikdy nedostal.

A al-Kalli ho nejspíš považuje za něco víc než jen šéfa bezpečnosti. Proč by ho jinak pozval na tu nóbl večeři? I když jídlo, co tam podávali – bože, bylo to to nejhorší, co Greer jedl od doby, kdy byl nasazený v Iráku.

U nemocnice zaparkoval na svém oblíbeném místě. Na stinném kousku za rohem budovy blízko vchodu. Zapsal se ve vrátnici a když byl v polovině chodby, strážný na něj zavolal: „Kapitáne, počkejte!“

Co mohl provést? Nejspíš se zapsal na špatnou řádku. Armáda vás byla schopna popotahovat kvůli mnohem banálnějším proviněním…

„Mám tady na vás hlášení,“ prohlásil strážný. „Máte se dostavit do kanceláře dohledu.“

„Nejdřív musím na proceduru,“ odbyl ho Greer. Prosklenou stěnou viděl, že v místnosti, kde probíhaly terapie, se Indira starala o Marianiho na kolečkovém křesle. Chtěl s ní mluvit. Potřeboval s ní mluvit. Chtěl mluvit s někým, komu na něm záleží.

„Ne, to nemusíte,“ vyštěkl na něj ostře strážný a vyšel zpoza půlkruhového pultu, za kterým seděl. „Uděláte okamžitě vlevo v bok a budete se hlásit v kanceláři dohledu. Jsou to poslední dveře na konci chodby…, kapitáne.“

Greera tohle děsně štvalo. Ten chlap byl sice v uniformě, ale nejspíš se neúčastnil ani jedné bitvy. Greer si byl naprosto jistý, že by na něm nenašel jedinou jizvu po zranění z boje. Greer se znovu zahleděl do rehabilitační místnosti a všiml si, že se na něj Indira dívá. Zvedl jeden prst a jen ústy neslyšně naznačil: „Hned se vrátím.“ Pak se vydal chodbou do určené kanceláře.

V kanceláři sídlil doktor Foster, který vypadal, že je v o dost horším stavu než většina jeho pacientů. Byl vyhublý na kost, šilhal, a i když klimatizace v kanceláři běžela naplno, měl tvář zalitou potem a v očích štvaný výraz kuřáka, který zoufale hledá, kde by si mohl beztrestně zapálit. Greer zkusil štěstí, vytáhl z kapsy balíček cigaret a nabídl mu.

„Nebuďte směšný,“ prohlásil doktor Foster, i když pohled mu na cigaretách ulpěl o zlomek vteřiny déle, než by bylo u nekuřáka normální. „V téhle budově se nesmí kouřit a vy byste stejně neměl kouřit vůbec. Dejte to pryč.“

Greer balíček zasunul zpátky do kapsy a snažil se usadit se co nejpohodlněji na plastové židli. Byla vylisovaná do tvaru těla, ale rozhodně ne jeho. Byl v pokušení zeptat se doktora, jak se má, ale o armádním protokolu toho věděl dost, takže pro jistotu mlčel a byl ochoten vypustit jen ty informace, které musel.

Doktor Foster se zatočil na židli, z hromady spisů za sebou vytáhl jednu složku a položil ji na zaneřáděný stůl. Kdesi v místnosti – možná dokonce ukryté v jedné ze zásuvek – hrálo laciné rádio tiše nějakou vážnou hudbu.

„Ve světle nových informací, které se k nám dostaly, jsme byli nuceni ve vaší složce provést jisté úpravy.“

Nových informací? Greer by se nejraději zeptal, jakých informací. Ale nezeptal se a dál mlčel.

Foster se hrabal v jeho papírech. „Jak dlouho máte problémy s drogovou závislostí?“ zeptal se.

Greer mlčel.

„Které drogy v současnosti berete?“ Zvedl v očekávání hlavu a pero držel v pohotovosti, aby zapsal vše, s čím se mu kapitán Greer svěří. „Takže?“

„Máte tady na klinice záznamy, ne?“ poznamenal Greer. „Zeptejte se mojí terapeutky Indiry Singhové, jaké léky mám předepsané.“

„O lécích, které máte předepsané, víme. Ale máme informace o tom, že berete i látky, které na předpis nejsou. A jestli máte problémy s drogovou závislostí, mohlo by to negativně ovlivnit léčbu, kterou vám zde poskytujeme.“

„Ale jak jste na něco takového přišli?“

„Nejsme zmocněni vám tuto informaci poskytnout, ale to není důležité. Důležité je jedině to, jestli to je, nebo není pravda.“

„Není to pravda,“ prohlásil Greer. „Takže můžu jít?“

„Pracujete v současné době?“

To bylo jako levý hák. „Proč?“

Foster pokrčil rameny. „Musíme o tom vést záznamy, zejména z toho důvodu, že musíme zjistit, jestli by vám nový zaměstnavatel nebyl ochoten poskytnout nějakou formu soukromého zdravotního pojištění. Jsme tady od toho, abychom veteránům pomáhali, ale jsme samozřejmě rádi, když si i veteráni dokážou pomoci sami.“

Greer musel uznat, že tohle začíná smrdět.

„Takže jste v současné době zaměstnán a pokud ano, tak kde?“

To vážně nevypadalo dobře. Greer musel rychle přemýšlet. Musel přijít na to, jak se z toho dostat ven. Okamžitě ho napadlo, že by měl zalhat. To totiž dělal vždycky a neviděl jediný důvod, proč by tuto tradici měl najednou měnit. „Ne.“ Sice ještě stále plánoval, že to řekne Indiře, ale taky ji požádá, aby si to nechala pro sebe.

Šilhavý doktor Foster na něj nepřítomně zíral. Greer přemýšlel, jestli vidí normálně, nebo jestli má šilhavost za následek, že vidí věci dvojitě. „Takže jste nezískal nedávno místo ostrahy?“

Greer se zasmál, jako kdyby to, co slyšel, bylo naprosto absurdní. „Jasně, mrzák se zničenou nohou a bez zkušeností a referencí. A kde bych jako měl pracovat? U Wells Fargo nebo ve Fort Knoxu?“

„Na zkreslování údajů nepohlížíme zrovna shovívavě, kapitáne Greere. Pokud by se ukázalo, že jste uváděl nepravdivé údaje nebo jste nenahlásil důležité změny, veteránská správa může přijmout, a ujišťuji vás, že přijme příslušná opatření.“

„Nic jiného bych ani nečekal.“

„Váš případ nebudeme uzavírat,“ pronesl důrazně doktor Foster a nechal složku ležet otevřenou na stole. „A radil bych vám, abyste nám veškerý vývoj ve vašem osobním životě ve vlastním zájmu hlásil. Jak ze zdravotního, tak i profesního hlediska.“

„To určitě udělám, ale teď už musím jít, jsem objednaný na proceduru,“ řekl Greer a začal se zvedat ze židle.

„Vaše procedura asi bude muset počkat.“ Foster odtrhl z bloku formulář se spoustou černobílých kolonek a řekl: „Odneste tohle k hlavní recepci.“ Greer si všiml, že několik kolonek už je zaškrtnutých – rozbor moči a krve atd. Člověk nemusel být zrovna špičkový vědec, aby poznal, kam takové vyšetření míří.

„Nejsme tady od toho, abychom vás za něco trestali,“ pronesl doktor Foster chlácholivě, i když pohled, který na Greera upřel, v sobě měl tolik obvinění, kolik jen dokázal zahrnout. „My vám chceme pomoct.“

„Cítím se o moc líp,“ odpověděl Greer.

Na chodbě si Greer nacpal formulář do kapsy kalhot. Dneska nemělo smysl nechat si dělat nějaké testy. Namátkou si vzpomněl hned na tři zakázané látky, které mu kolovaly v žilách. A krevní tlak taky neměl zrovna nejlepší. Myslel jen na to, že musí najít Sadowského, toho zasranýho parchanta, a zabít ho. To tomu grázlovi nedošlo, že on toho na něj má taky dost? Nemohl ho nechat vyhodit z práce, protože to už udělal. Ale ten arzenál, který doma schovával, nebo ta jeho tajná organizace Synové svobody? Co vlastně měli v plánu? Třeba by to federály docela zajímalo. Greer měl dojem, že mají za lubem něco většího, a už brzy. Ta označkovaná mapa z Blue Bayou, noví rekruti, to setkání, u kterého Sadowski tak hrozně stál o to, aby na něm Greer byl. Něco chystali, a jak Greer znal Sadowského a jeho guru Burta Pitta, musela to být nějaká hrozná pitomost. Nejspíš to bylo nebezpečné a jistě násilné.

Ale to teď nebylo důležité, na to měl času dost. Teď musel vyřídit tu záležitost s Indirou. Šance, že by z ní vymámil další předpis, byla dost mizivá – Greer si byl naprosto jistý, že jeho jméno teď figuruje na nějakém interním seznamu –, ale byla by škoda nevyužít možná poslední možnost. Kromě toho si s ní stále ještě chtěl promluvit. V současnosti to byl jediný upřímný člověk, kterého znal. Ona mu snad bude věřit, že ta jeho nová práce není vymyšlená, a nebude mít pocit, že ji jen balamutí.

Nepozorovaně proklouzl kolem vrátnice, ze které strážný neustále kontroloval hlavní vchod, a vešel rovnou do rehabilitační místnosti. Indira přitáhla Marianiho kolečkové křeslo k jednomu ze stolů a Mariani pod jejím dohledem tiskl jednu z těch kovových svorek, podle kterých se dala změřit síla stisku. Jedna z mála procedur, při které si Greer stále ještě vedl dobře. Mariani tiskl, Indira sledovala měřidlo, aby si mohla poznamenat výsledek, a Greer tiše čekal stranou od nich, až budou hotovi.

Někdo nový, nebo alespoň někdo, koho tady Greer ještě nikdy neviděl, s protézou místo levé nohy neobratně kráčel po běžeckém pásu. Na uších měl sluchátka a na hlavě čepici se znakem baseballového týmu Yankees. Zvedl ruku a zamával Greerovi na pozdrav. Greer také mávl rukou a v duchu děkoval bohu, že neskončil s amputovanou nohou. Jaké to asi je?

„Čekáte na pás?“ zeptal se ho muž, sundal si sluchátka z uší a stáhl si je dozadu na krk.

„Ne,“ odpověděl Greer. „Já bych na tom zatraceným krámu nevydržel ani dvě minuty.“

„To já taky ne,“ prohlásil muž a těžce oddychoval. „Rozhodně ne s touhle nádherou na noze. Ale je to na hovno. Když jde člověk do normálního fitka, každej se hned vyptává, co se mi stalo.“

Greer velice dobře věděl, o čem mluví. „Zatímco tady je to každýmu volný.“

Chlápek přikývl a nasadil si zpátky sluchátka.

Indira odvezla Marianiho k recepci a s rukama zabořenýma hluboko do kapes bílého pláště se vrátila ke Greerovi. Poznal, že ví o všem, co se stalo.

„Máte na mě dneska čas?“ zeptal se Greer a předstíral, že všechno je, jak má být.

„Došel jste si do laboratoře na ty testy?“ zeptala se.

„Až příště,“ mávl rukou Greer.

„Nemůžu vám sehnat vůbec nic. To jistě víte. Doktor Foster teď osobně dohlíží na vaši léčbu a musí všechny léky schvalovat.“

„Předpokládám, že mi asi nemůžete říct, co za tím vším je.“ Greer to sice dobře věděl, ale neškodilo opatřit si i nezávislé potvrzení.

„Já to nevím,“ řekla a bylo poznat, že mluví pravdu. „Ale i kdybych to věděla, nesměla bych vám to říct.“

„Jo? Tak pak vám asi ani neřeknu, že to s tou mojí prací byla pravda.“

„Cože? Vy máte práci? Skutečně máte práci?“ vyhrkla Indira.

Buďto byla lepší lhářka, než by od ní čekal, nebo o tom skutečně nic nevěděla. Kolem nich prošla jiná terapeutka a za ní v závěsu veterán bez ruky. „Jsem moc ráda,“ pokračovala Indira. „To je skvělé, že jste si našel zaměstnání. Práce vám jistě pomůže.“

Zahrabal v kapse pro cigarety, ale pak si vzpomněl, kde je. „No, uvidíme, jak mi to půjde, ale mám docela slušnej plat a řekl bych, že bych tam mohl dokonce i něco dokázat.“ Bylo to zvláštní, ale skutečně se přistihl, jak o své práci naprosto vážně přemýšlí, i když tam zrovna není. Zvažoval, jaké bezpečnostní úpravy al-Kalliho sídlo vyžaduje. Vzhledem k tomu, jak lehce ho Sadowski dostal dovnitř, mu bylo jasné, že dosavadní pravidla byla velice laxní. Zdi se daly bez problémů překonat. Zjistil, kde jsou detektory pohybu, a zvažoval, která místa pokrývají nedostatečně. Zdálo se, že jeho mysl čekala na nějakou podobnou výzvu, kterou by se mohla zabývat mezi jednotlivými dávkami a návštěvami Modré bažiny. Na jedné straně věděl, že al-Kalli je chladnokrevný vrah – viděl ho přece osobně v akci –, na druhou stranu mu chtěl ale ke svému vlastnímu nemalému překvapení dokázat, že najmout Greera bylo chytré rozhodnutí.

„Indiro,“ zavolala druhá terapeutka. „Kdybys měla chvilku, potřebovala bych s něčím pomoct.“

„Hned budu u tebe,“ odpověděla Indira.

„Dobře, máte práci,“ uzavřel to Greer. „Ale já se sem vrátím na ty testy.“

„To udělejte, kapitáne,“ prohlásila Indira a znělo to upřímně.

„A pak bychom to třeba mohli zkusit znovu.“

„Jistě, samozřejmě. Domluvíme si terapii na někdy jindy,“ souhlasila Indira.

Greer měl ale na mysli něco jiného a teď přemýšlel, jestli to ona věděla, nebo ne. Protentokrát se však rozhodl, že to nechá plavat. „Dobře.“

Když vycházel ven z budovy, strážný ve vrátnici ho požádal, aby se odepsal. Greer ho nevnímal a kráčel dál.

Strážný za ním křičel: „Kapitáne Greere, při odchodu z budovy se musíte odepsat!“

Greer se ani neotočil, jen mu ukázal vztyčený prostředníček na levé ruce a kráčel dál.

Venku za dveřmi se zastavil a zapálil si vytouženou cigaretu. Musel si promyslet, jak bude řešit tu situaci se Sadowským. Možná ho nakonec neměl shazovat z toho mola, i když jen vzpomínka na to mu na tváři vykouzlila úsměv. Zvuk jeho výkřiku a to hlasité šplouchnutí o vteřinu později… Tomu se prostě nic nevyrovnalo.

Slunce rozpalovalo parkoviště a Greer byl rád, že auto zaparkoval na svém tajném stinném místě za rohem. A protože tentokrát neztratil čas nějakým cvičením nebo hloupými testy, měl ještě hodinu dvě volno. Dřív by se bezmyšlenkovitě přesunul do Modré bažiny, nebo třeba i na pláž, kde viděl hrát Zeka. Mohl by si něco šlehnout a pěkně tam vytuhnout. Dnes ale zjistil, že místo toho zcela vážně uvažuje o tom, že by vyrazil na Bel-Air. Přemýšlel o tom, nakolik dobře je zabezpečená zadní brána, ta, u které ho tehdy vyzvedával Sadowski. Mrzelo ho, že mu kdy řekl o těch zvířatech. Informace jsou zbraň a on ji Sadowskému sám strčil do ruky.

Provoz na dálnici číslo 405 sem doléhal jako trvalý hukot, ale jinak tu byl celkem klid. Za rohem, kde Greer parkoval, stálo už jenom jedno další auto – jeden z těch nových hummerů. Jen pohled na to auto dokázal Greera pěkně naštvat. Kdyby to bylo na něm, už by nikdy v životě do hummera nasednout nemusel. Ale tyhle civilisti si teď všichni hráli na vojáčky – včetně toho nabušenýho blbečka, který si nechá říkat Guvernator? – a všichni se teď proháněj po Beverly Hills a Palisades v bourácích, které mají patrně mnohem lepší pancéřování než kterékoli z těch, ve kterých se vozil v Bagdádu. Dokonce už viděl i uměle vyrobené díry po kulkách v zadním nárazníku.

Blížil se ke svojí kraksně – byl pracující muž, takže začal uvažovat o tom, kolik by stálo nechat tu káru přestříkat –, když vtom si všiml, že v hummeru někdo sedí. Někdo byl na místě řidiče a možná i za ním, skla byla kouřová a dovnitř bylo špatně vidět. Greerovi se v hlavě rozezvučel poplašný zvonek. Bylo to podobné, jako když ho něco varovalo, aby v Mosulu neotvíral zavřené dveře, nebo aby nescházel z cesty odvázat psa, kterého někdo dost podezřele přivázal ke stožáru uprostřed pláně. Přesně na to pak dojel jeden černý seržant s měkkým srdcem jménem Gaines.

Zašlápl nedopalek cigarety a s pohledem upřeným na hummera se blížil ke svému mustangu. Ve vzduchu byly cítit cigarety, ale nebyly to ty jeho. Odkud to přicházelo? Zahleděl se na betonovou zeď, která obíhala postranní stěnu veteránské kliniky asi pět metrů od parkoviště. Byl za ní někdo schovaný? Ale i kdyby, Greer se už mezitím rozhodl, že to ke svému autu stihne dřív, než to kdokoli stihne k němu.

Zasunoval klíče do zámku, když zaslechl, jak se dveře hummera otevřely. Následovaly rychlé kroky v těžkých botách. Doprdele. Otočil klíčkem příliš prudce a ten starý zámek se zakousl. Otočil s ním znovu a zvedl hlavu. Spatřil Tatea a Floria, dva nové maníky ze Synů svobody, jak se k němu ženou. Tate měl na sobě úzké černé tričko a Florio byl v červené kombinéze. V rukou drželi něco, co vypadalo jako zbrusu nové hliníkové pálky na baseball.

Otevřel dveře, ale už bylo pozdě. Tate mávnul pálkou, Greer uhnul a čelní okno mustangu se vysypalo. Greer oběhl vůz – ti dva byli naštěstí takoví pitomci, že na něj zaútočili oba ze stejné strany – a čekal, než se přeskupí.

„Copak se Synové svobody na nic lepšího nezmůžou?“ volal na ně zadýchaně. Bylo mu jasné, že kdyby se pokusil doběhnout ke vchodu do nemocnice, museli by ho chytit. Jak se ale má dostat ke zbrani?

„Jdi zezadu,“ radil Tate Floriovi. Florio se začal přesouvat k zadnímu nárazníku auta a po celou dobu z Greera nespustil oči.

Greer neměl na vybranou. Otevřel dveře na straně spolujezdce a vrhnul se na přední sedadlo. Zašátral pod ním, jestli nenahmatá berettu. Tate se na něj nemohl z tohoto úhlu dostat pálkou. Raději ji tedy pustil, až zacinkala o betonový povrch parkoviště, chytil Greera za zadní část trika a chtěl ho vytáhnout ven. Greer už prsty nahmatal tu zatracenou krabici. Dokonce na chvíli ucítil i chladný kov spouště. Zapřel se jednou rukou o spodní část volantu a druhou tápal po zbrani. Pak ucítil, jak ho Florio uchopil za kotníky a snaží se ho dostat ven z auta druhou stranou.

„Držím ho!“ zařval naštvaně Tate. „Koukej ho pustit, kurva!“

Florio zavrčel a pustil ho. Tate ho oběma rukama popadl za vlasy a táhl ho ven z auta hlavou napřed a s prázdnýma rukama. Jak Greer ucítil, že dře tváří o beton, okamžitě se převalil. Tate mu mířil kopanec do žeber, ale Greerovi se ho podařilo za nohu chytit a odtlačit ji. Tate spadl na bok auta, ale na zem se nesvalil. Florio rychle obíhal vůz, aby se k němu mohl přidat. Greer couval po betonu jako krab. Zrovna si říkal, že z tohohle už se nejspíš živý nedostane, když vtom se někde za ním ozval hlas: „Co se to tady děje?“

Greer dál lezl směrem k tomu hlasu, zato Tate a Florio zůstali stát jako opaření. Greer znovu ucítil kouř z cigarety.

„Už jsem volal ostrahu. Nikdo ani hnout!“ zavolal ten muž.

Tate a Florio se podívali jeden na druhého. Tate řekl: „Do prdele!“ a oba vyrazili k hummeru.

„Řekl jsem, abyste zůstali stát!“ opakoval muž a Greerovi se konečně podařilo otočit hlavu tak, aby zjistil, kdo za ním mluví. Byl to doktor Foster. Ten, kterého podezříval, že je to tajný kuřák. Až na to, že teď v ruce nedržel cigaretu, ale mobilní telefon.

Motor hummeru se rozeřval, auto přejelo přímo přes betonovou zábranu na kraji parkoviště a vyrazilo branou ven na Wilshire. Dovnitř právě vjížděla dodávka, jejíž řidič musel strhnout volant, a divoce zatroubil. Greer se zhluboka nadechl a vyškrábal se na nohy. Noha ho pálila jako čert.

„Kapitáne Greere?“ řekl Foster roztřeseně, když přišel blíž.

Greer se zlehka dotkl tváře, měl na ní krvavé šrámy, ale nebylo to nic vážného.

„Co se to tady dělo?“

„Co byste řekl? Kde je ta ostraha, kterou jste zavolal?“ chtěl vědět Greer.

„Ve skutečnosti jsem nikoho nevolal,“ prozradil mu Foster. Rozevřel ruku a na dlani mu leželo malé tranzistorové rádio. Telefon u sebe vůbec neměl.

Greer zaslechl sérii troubení, když hummer najížděl do provozu mířícího na Sepulvedu.

Greer se musel začít smát. Ten doktor byl třída a lépe už to načasovat ani nemohl.

„Vy jste ty muže znal?“

„Jo, ale nebyli to zrovna moji kámoši.“

Foster se nervózně zasmál. „No, to bylo vidět.“

Greer si sáhl do kapsy a vytáhl balíček marlborek. Jednu si dal do pusy a pak nabídl i doktorovi. „Jen si dejte. Já to na vás nikomu neřeknu.“

Foster si od něj vzal cigaretu, ruce se mu stále ještě třásly, potom z kapsy vytáhl zápalky a oběma jim připálil. „Víte, že tohle škodí zdraví?“ dodal ještě, jako kdyby si to prostě nemohl odpustit.

Oba zhluboka potáhli z cigarety a zírali na proud aut valící se po dálnici za parkovištěm. Greer věděl, že ať se mu to líbí nebo ne, teď tomu chlápkovi něco dluží. Jednou, až bude čistý, i když zatím nebylo vůbec jisté, kdy to bude, se sem vrátí a nechá si udělat rozbor krve i moči.

TŘICET TŘI

Carter ve skrytu duše doufal, že si jeho nepřítomnosti nikdo nevšimne. Brzo ale zjistil, že jeho tužba se nenaplnila. Když v pozdním odpoledni dorazil do kanceláře, měl vedle telefonu hromadu papírků se vzkazy. Nejméně dva z nich byly od jeho vzteklého šéfa Gundersona. Když pak otevřel poštu v počítači, nebylo to o nic lepší. Seznam přijatých mailů se táhl donekonečna. Zprávy od všech možných lidí od federálního úředníka, který ho upozorňoval, že jeden z formulářů není vyplněn v souladu s požadavky zákona (nad těmi byrokratickými nesmysly už strávil bezpočet hodin), po nějakého tajemného hackera (jak jen ho ti lidé dokážou vyhledat?), který mu vyhrožoval, že „krev Williama Jestřába Smithe bude pomstěna“. Našel tam i smutný e-mail od Dela, který se ho ptal, jestli si má sbalit a vrátit se do Tacomy, nebo jestli Carter přece jen hodlá v nejbližší době začít znovu pracovat.

Carter si byl vědom toho, že by měl mnoha lidem hodně věcí vysvětlit, problém ale byl, že ve skutečnosti jim nemohl skoro nic říct.

Dokonce i běžné pošty bylo víc, než přihrádka na dopisy dokázala pojmout. Rychle se prohrábl obálkami a zarazil se, když si všiml objemné obálky z laboratoře doktora Permuta na Newyorské univerzitě. S Permutem nevycházel vždy úplně nejlépe, ale jak došlo na analýzu laboratorních vzorků, uznával, že Permut je v oboru absolutní špička. Proto se na něj Carter obrátil i tentokrát. Roztrhl obálku a prohlédl si grafy přišité k průvodnímu dopisu. Rychle našel to, co potřeboval. Lidské kosti, které Carter objevil v jámě číslo 91, byly přibližně devět tisíc let staré, plus minus sto let.

Což přesně odpovídalo nálezu ženy z La Brea, která byla před dlouhými lety objevena hned ve vedlejší jámě.

To byla zpráva, o kterou se mohl podělit s Delem, ale asi nikde v muzeu nebyl. Venku byla tma, a když se podíval z okna, viděl jen vlastní odraz na skle. Nevypadal dobře. Košili měl zmuchlanou, rysy ztrhané a potřeboval by učesat. Od té doby, co spatřil poprvé al-Kalliho zvěřinec, se pořádně nevyspal. Většinu dne strávil dohledáváním informací nebo přímým pozorováním zvířat. Napětí z práce a napětí z toho, že vše musí držet pod pokličkou, mu drásalo nervy.

Bylo mu jasné, že by se měl sebrat a jít domů, měl by se pořádně vyspat a ráno pak jít do práce do muzea, ne k al-Kallimu, ale nemohl si pomoct. Dělo se toho moc a on to nezvládal. Měl špatné svědomí, že nechává doma všechno jenom na Beth, a nedělalo mu dobře ani to, že Dela nechává v práci ve štychu. Možná by měl jen zjistit, kam až došel Del v práci na muži z La Brea, a měl by tam zanést ty výsledky z laboratoře. Dela určitě zaujmou stejně silně, jako zaujaly jeho.

Nejdřív ale musí přemluvit Hectora, aby ho pustil dolů do suterénu, kde Del zařídil improvizovanou laboratoř. Vzhledem k tomu, že Gunderson vyhlásil naprostý zákaz pracovat v laboratoři po pracovní době, předpokládal, že narazí na odpor. Odpověď, kterou dostal, však rozhodně nečekal. „Pustím vás tam, jenom když mi slíbíte, že se vrátíte s tím vaším přítelem.“

„Přítelem?“

„S tím mužem s bílejma vlasama.“

Takže Del byl ještě tady?

„Je úplně stejně děsnej jako vy,“ stěžoval si Hector, když otáčel klíčem v zámku výtahu. „Říkal jsem mu, že toho musíte nechat, protože jinak bych mohl přijít o práci, ale on mi řekl, že se o tom nikdo nedozví a že až pude ven na jídlo, přinese mi Big Mac.“ Hector si pohrdavě odfrkl. „Hamburgery si můžu kupovat sám, ale jinou práci si tak lehce neseženu,“ poznamenal.

„Já ho přivedu, slibuju,“ řekl Carter.

Hector si znovu odfrkl. „Nechám puštěný výtah,“ řekl a vrátil se na své obvyklé stanoviště mezi pravlky a obřího lenochoda.

Carter byl nadšený. Může Delovi říct o těch výsledcích určení stáří a zároveň se může omluvit za to, že ho tu nechal samotného. Ale jak mu to celé vysvětlí? Delovi bude jasné, že to, co Cartera donutilo opustit práci na muži z La Brea, musí mít zcela zásadní význam. I když to bylo přesně tak, Carter mu k tomu nemohl sdělit žádné podrobnosti.

V suterénu bylo zapnuté tamní nedostatečné osvětlení a zezadu z dálky, kde si postavili novou laboratoř, sem doléhala hudba. Carter kráčel chodbou, tenisky s gumovou podrážkou tlumily zvuky, takže kráčel téměř neslyšně. I sem ho ale v hlavě pronásledovala al-Kalliho zvířata. Tvořila tu nejpozoruhodnější sbírku, jakou si byl člověk schopen představit. Čím déle je Carter studoval, tím jasněji mu docházelo, odkud se brala mytologická jména jednotlivých zvířat. Bazilišek, jehož dech podle legendy dokáže zabít, byl druh ankylosaura, který dýchal pomocí spirálovitého průduchu v lebce, jehož pomocí ochlazoval a zvlhčoval horký pouštní vzduch dřív, než dorazil od plic. Gryf – neboli homoterium – vešel do mýtů jako okřídlený lev, ale křídla byla ve skutečnosti jen mohutná hříva hustých černých chlupů, která se vzdouvala, když zvíře útočilo na kořist. A fénix, prehistorický sup, samozřejmě nedokáza
l vstát z vlastního popela, ale je dost možné, že jeho mláďata by bylo možné zaměnit s malými rudými plamínky. Carter ještě neměl čas prozkoumat hnízdo, aby se podíval, jestli v něm náhodou nejsou mláďata. A pokud jde o mantichoru, nebo spíš gorgonu, jak by ji označil vědecký svět – její zlověstný pohled a strašlivé čelisti naprosto postačovaly k tomu, aby si v legendách vysloužila pověst masožravého predátora.

Ale jestli měl Carter přijít na to, co zvířata sužovalo, a ještě je vyléčit, potřeboval na jejich pozorování a studium mnohem více času. A jak dal al-Kalli dost jednoznačně najevo, času jim mnoho nezbývalo.

Del pracoval s hlavou skloněnou v kruhu světla, který pod sebe vrhala lampa s nastavitelným stojanem, kterou sem donesli. Dlouhý prodlužovací kabel se vinul až na druhý konec chodby. Na kovové skříni s ostatky ženy z La Brea byl položený magnetofon. „Dele,“ promluvil Carter, ale přes muziku ho nebylo slyšet. Carter popošel ještě o pár kroků blíž a jeho stín padl na kosti, na kterých Del zrovna pracoval. Del trhnul hlavou, až se mu bílé vlasy rozlétly kolem obličeje. V očích se mu zračilo nelíčené překvapení.

„Ježiši Kriste,“ řekl a hlasitě si oddechl. „Mohl jsi mě aspoň varovat.“

„Zkoušel jsem to, ale máš to puštěný moc nahlas,“ bránil se Carter.

Del si sedl na vysokou stoličku, která stála za ním, a složil ruce do klína. „Je to vod tebe hezký, že ses tu stavil,“ popichoval. „Je to už dost dávno. Dobře, žes nezapomněl, kde sídlíme.“

„Jasně,“ nebránil se Carter, který tušil, že to pěkně schytá. „Omlouvám se, že jsem se tomu teď moc nevěnoval.“

„Tak mě jenom ujisti, že to není proto, že by ses věnoval něčemu nebo někomu jinýmu.“

„O čem to proboha mluvíš?“

„No, že v tom není nějaká ženská, třeba to kotě Miranda, která s tebou pracovala v jámě.“

„Jak si můžeš něco takovýho myslet?“ nechápal Carter.

Del pokrčil rameny. „Prostě mě nenapadá nic dost důležitýho, co by tě mohlo odvést od takovýhle práce. Zvlášť když o tom nic neví ani Beth. V neděli neměla ponětí, kde jsi, a dneska sem volala a hledala tě tu.“ Sehnul se a z podlahy zvedl plechovku Sprite. „To se ti nepodobá, Kůstko.“

Carterovi bylo jasné, že Del má pravdu. Tohle se mu skutečně nepodobalo. Ale věděl, že k tomuhle konfliktu dojde. Měl se na něj připravit. Měl si dopředu vymyslet nějakou výmluvu. „Gunderson mi dejchá na krk kvůli těm problémům se zákonem o ochraně hrobů a repatriaci domorodých Američanů,“ improvizoval statečně. „Pokud nechceme tyhle kosti vracet na nějaké domorodé pohřebiště, musím s nimi spolupracovat a vyplnit všechno do poslední čárky přesně.“

„Říká se do puntíku přesně,“ opravil ho Del.

„Jo, jasně.“

Del se na něj dlouze zadíval a nakonec zavrtěl hlavou. „Už ti někdy někdo řekl, že jsi ten nejhorší lhář na světě?“ Usrkl limonádu z plechovky a opatrně ji postavil zpátky na bezpečné místo na zem vedle nohy stolu, kde nemohla nijak poničit odkryté zkameněliny. „Takže mi nezbejvá než doufat, že mi pravdu řekneš, až na to budeš připravenej.“

„Můžu se na něco zeptat?“ osmělil se Carter a přistoupil k Delovi blíž, aby se mohl podívat, co přesně dělá.

„Jasně.“

„Proč jsi předtím, když jsem přišel, tak vyváděl? Málem jsi vyletěl z kůže.“

Del nezvedl hlavu, ale trochu rozpačitě s ní pohnul. „Nebylo to nic zvláštního. Jenom je to tady dole trochu hrůzostrašný.“

Carter se zasmál. „Cože? Ty se tu bojíš? Ty, kterej ses plazil v jeskyních po břiše? Kterej si v Kazachstánu spal přímo ve výkopu?“

Del se usmál. „Na tomhle chlápkovi je něco moc divnýho,“ řekl a ukázal na kosti na stole před sebou. „Člověk se tomu pocitu po chvíli nevyhne. Je to, jako kdyby mi jeho duch pořád koukal přes rameno. Párkrát už jsem se dokonce nahlas omluvil, když jsem musel do kosti silnějc škrábnout.“

„A prominul ti to?“

„Tak dobře, nechme toho,“ prohlásil Del a dal tím jasně najevo, že pošťuchování právě odzvonilo. „Měl by sis spíš vyhrnout rukávy a trochu mi s tím pomoct.“

„Moc rád,“ řekl Carter, vzal tu radu doslova a už si vyhrnoval rukávy bílé košile.

„A můžeš začít tím, že mi řekneš, co se stalo s tím záhadným předmětem, který měl v ruce.“

„S čím?“

„S tou věcí, kterou měl v ruce, když umíral. Můžu se jenom dohadovat, žes to někam uklidil, aby to bylo v bezpečí.“ Del na Carterea vrhl přes stůl zkoumavý pohled. „Doufám, že víš, kam jsi to dal.“

Carter přikývl a otočil se. Chvíli lovil v kapse a hledal klíč od zámku zásuvky, ve které je ukryta žena z La Brea. Pak si ale s hrůzou všiml, že ho nebude potřebovat. Zámek na zásuvce, do které uložil i záhadný objekt, byl odemknutý a volně visel v petlici. Po celé kovové skříni byly hluboké vrypy.

Carter odsunul petlici a škubnutím zásuvku otevřel. Děsil se toho, co uvidí, nebo spíš neuvidí.

V zásuvce zbyl jen jeho bílý kapesník, do kterého předmět zabalil, když ho tu uschoval. Kosti byly pryč, lebka byla pryč. Jen v místech, kde kosti dlouhá desetiletí nerušeně odpočívaly, byl papír, kterým byla zásuvka vyložena, trochu promáčknutý.

„To mě taky mohlo napadnout,“ ozval se za ním Del. Z místa, kde stál, si nemohl všimnout, že zásuvka byla vykradena. „Bylo přece úplně jasný, že bys to nikam daleko nenosil.“ Del založil do magnetofonu další kazetu.

Carter nebyl schopen slova. Nedovedl si představit, jak k tomu došlo. Stál a zíral do prázdné zásuvky, jako kdyby tím mohl vyčarovat kosti zpátky, kam patřily.

Nová páska začala hrát. Tentokrát to byl Johnny Cash. Del se vrátil k práci na muži z La Brea. „Tak to sem přines,“ volal na Cartera vesele. „Vyřešíme už jednou provždy tu hádanku našeho záhadného kamene.“ Del měl teorii, že by se mohlo jednat o nějaký posvátný artefakt.

Carter nevěděl, co má dělat nebo říkat.

„Cartere, jsi v pořádku?“ zeptal se Del.

„Je pryč,“ zamumlal Carter.

„Co je pryč? Ten kámen?“ Del došel ke Carterovi, stoupl si po jeho boku a zadíval se do prázdné zásuvky.

„Je to všechno pryč.“

„Co všechno? Co tam bylo?“

„Žena z La Brea.“

„Ježíši!“ Del teprve vstřebával význam toho, co mu Carter právě řekl. Nadzvedl kapesník, aby se přesvědčil, jestli nezbylo něco pod ním, a pak ho nechal spadnout zpátky. „Jak mohli vědět, že je tady?“

„Koho tím myslíš?“

„No, ty demonstranty,“ zadíval se na Cartera a nechápal, že si to ještě nespojil. „Vždyť přece chtěli vrátit i její kosti, chtěli je pohřbít na nějakém jejich posvátném pohřebišti. A teď ji mají.“ Del se podrbal na hlavě. „Ale to by mě zajímalo, jak se sem mohli dostat. Obejít Hectora není zrovna snadný.“

Carter v duchu uvažoval, jestli se to stalo skutečně tak. Skutečně to měli na svědomí příznivci Williama Jestřába Smithe a zákona o indiánských hrobech? Vážně to byla jen rafinovaná a dokonale provedená krádež?

„Ale proč?“ podivoval se Carter. „Proč by si brali ji a jeho tady nechávali?“ zeptal se a pohlédl zpátky na kosti rozložené po stole. Bylo by přece tak jednoduché odnést všechno najednou.

I Del se nad tím musel na chvíli zamyslet. „Nejspíš to udělali v době, kdy už jsi tu ukryl ten kámen, ale ještě jsme sem nepřesunuli kosti. Kdybys sem chodil častějc, přišel bys na to mnohem dřív.“ Del okamžitě zalitoval, že něco takového vypustil z úst, ale na druhou stranu to vlastně byla pravda. A kromě toho Delovi velice záleželo na rozluštění záhady toho opracovaného kamene. Měl zlost. „Budeme muset zavolat policii. Možná dokonce FBI. Vlastně vůbec nevím, kdo by měl mít takový případ na starosti.“

Ale to bylo to poslední, co by Carter potřeboval. Zatloukl by tím pravděpodobně poslední hřebíček do vlastní rakve působení v Pageově muzeu, a když uváží, co se mu přihodilo na Newyorské univerzitě, mohl by to také klidně být i hřebík do rakve jeho profesní kariéry. Jeden malér může být zapomenut. Dva by z něj ale udělaly buď neschopného zločince, nebo by ho začali považovat za prokletého.

Kromě toho nevěřil, že se to stalo tak, jak říkal Del. Měl neodbytný pocit, že se tady odehrávalo něco docela jiného. Něco mnohem méně pochopitelného.

„Dej mi den. Třeba to dokážu vyřešit,“ požádal Carter Dela.

„Jak chceš tohle vyřešit?“ zděsil se Del. „Nějakej bláznivej hajzl se sem vloupal, zničil zámek a ukrad naše kosti. Na to nepotřebuješ detektiva Columba, aby sis dal dohromady, co se tu stalo.“

„Nejspíš máš pravdu,“ otočil se Carter k Delovi. „Ale zkus se nad tím zamyslet. Jak tohle jednou vyjde najevo…“ Nemusel ani větu dokončit. Del hned pochopil, kam tím míří. „Tak dohodnuto?“

Del překousl vlastní nutkání zavolat okamžitě policii a řekl: „Tak jo, Kůstko, chápu to.“ Smutně zavrtěl hlavou nad prázdnou zásuvkou. „Ale nedávej těm hajzlům moc velkej náskok.“

„Nedám,“ slíbil mu Carter. I když pokud měl Del se svou teorií pravdu, kosti už teď mohly být zahrabány úplně kdekoli a nikdo by je už nikdy nenašel.

„A tyhle uložíme někam, kde je vážně nenajdou,“ ujišťoval se Del s pohledem upřeným na kosti muže z La Brea.

TŘICET ČTYŘI

Východní obloha bledne. Můj čas se naplnil. U dveří stojí stráž, na okně jsou mříže, a i kdyby třeba nebyly, věž je vysoká a pod ní jsou jen skály a písek.

Ruka mi zemdlévá únavou. Musím si seříznout další brk.

Beth si to dokázala naprosto přesně vybavit. Seděl v přítmí u úzkého okna a ořezával špičku brku (na psaní se nejčastěji používaly husí brky, ale na takhle drobné písmo možná použil spíš vraní nebo havraní) a pak se vrátil k práci, aby využil poslední chvíle, kdy mohl pracovat, než si pro něj přijdou sultánovy stráže a odvedou ho na smrt.

Vím dobře, co mě čeká, neboť jsem to viděl na vlastní oči. Viděl jsem vězně s rozvázanýma rukama a nespoutanýma nohama, jak ho odvedli do arény, kde na vysokém pódiu seděli al-Kalli a jeho hosté. Pod nimi bylo bludiště s množstvím chodeb a s vysokými stěnami spletenými z trnitých větví a zelených listů hlohu. Bludiště je rozlehlé a záludné. Kdyby tomu tak nebylo, hra by skončila příliš brzy. Vězeň se zprvu zaraduje. Je volný, může běžet, může se bránit. Po soku není ani památky. Však nepřítel tu jest, neboť nad touto nesvatou zahradou vládne had strašlivý jako sám Satan.

Beth četla anglický překlad tohoto tajného dopisu a cítila, že se noří do tisíc let staré minulosti. Bylo to jako pozorovat události, o kterých nikdo nevěděl. Události, o jejichž pravdivosti neměla sebemenší pochybnost. Když začala číst ten fantastický příběh, samozřejmě jí blesklo hlavou, že je to jen dobře propracovaná hra, nebo nějaký středověký žert. Ale v jedenáctém století by něco takového bylo naprosto neobvyklé; psaní vůbec, a ještě k tomu znalost latiny, byly tak vzácné dovednosti, že ten, kdo je zvládl, je využíval výhradně pro plnění pracovních úkolů, které si nechal slušně zaplatit. Pergamen nebyl zrovna levný a práce byla nesmírně náročná, a to i fyzicky. Namíchat inkousty, vypnout kůže, připravit pera, ručně vykreslit každé písmeno zvlášť vyžadovalo nezměrné množství energie, a umění, které písař nebo iluminátor ovládal, bylo považováno za božský dar, jehož lehkovážné zneužití by bylo pokládáno za svatokrádež. Ne, tenhle dopis byl pravdivý.

Stále mě navštěvuje otrokyně Salima a teď pláče na mém loži. O Salimě četla Beth už dřív. Byla to konkubína, kterou si písař se sultánovým svolením vybral z mnoha jiných v jeho soukromém harému. Ale plakala kvůli tomu, co ho čekalo, nebo byla odsouzena spolu s ním?

Bude na ní odnést tento dopis mému spolupracovníkovi, který ho pak ukryje do tajného hrobu. Kéž bude ušetřena, aby mohla tento úkol vykonat. Nic víc se o ní Beth nedozvěděla, ale mohla dovozovat, že otrokyně zůstala naživu alespoň tak dlouho, aby mohla dopis doručit.

Těsně před ní najednou někdo začal mluvit. „Altánky, které právě vidíte, jsou vyrobeny z oceli a jsou porostlé různými druhy bugenvilií,“ pronášel průvodce provázející skupinku asi tuctu návštěvníků, která se zastavila přímo před altánem, pod kterým seděla Beth. Bylo horko a slunečno, ale tady ve stínu, který vrhala kovová konstrukce pokrytá květy, se Beth krásně četlo, a mělo to ještě jednu výhodu. Riziko, že ji tady bude otravovat paní Cabotová, bylo minimální. Jenom její asistent Elvis věděl, kde ji má hledat.

„Počkejte, já vám uhnu ze záběru,“ řekla Beth, když několik turistů zvedlo fotoaparáty a jali se květy fotit.

„Ne, ne, jen tam klidně zůstaňte,“ volal na ni průvodce. Byl to takový starší pán. „Ty altánky ještě nikdy nevypadaly tak krásně jako s vámi.“

Beth se usmála, ale přesto vstala a s papíry v ruce přešla na kraj centrální zahrady. Ta byla uspořádána do tvaru soustředných kruhů, cestičky mezi nimi byly sypané štěrkem a končily u jezírka, jehož břehy byly osázené azalkami. Beth připadalo, že zahrada byla také svého druhu bludištěm. Bylo zvláštní, že četla v dopise o bludišti zrovna v okamžiku, kdy se sama k jednomu dostala. Místní rostliny nebyly dost vysoké ani husté na to, aby skryly člověka, nebo aby se v nich dalo zabloudit, ale uspořádání nepochybně bylo inspirováno tvary klasického bludiště.

A když o tom přemýšlela dál, vzpomněla si, že to bylo právě tady, kde poprvé spatřila al-Kalliho. Přišel tehdy na večírek, aby jí představil svůj iluminovaný rukopis. Sice takovým věcem nikdy nevěřila, ale tady se zdálo, jako kdyby se věci odehrávaly podle nějakého předem připraveného plánu.

Stála v letních šatech v kruhové zahradě a slunce jí pálilo do odkrytých ramen. Vrátila se k textu dopisu. Už toho moc k přečtení nezbývalo a Beth zmírala nedočkavostí.

Nad ránem, dokud je vzduch v poušti ještě chladný, budu odveden do bludiště. Koho asi sultán pozve, aby zhlédl mou smrť? Jakou krmi a pití jim předloží, zatímco já se budu zoufale snažit uniknout té stvůře? Sultán pravil, že podívaná nikdy netrvala dost dlouho, aby si mohl vychutnat celou hostinu.

Beth nemohla uvěřit tomu, co četla. Působilo to jako opravdový příběh samotného Thesea a Minotaura. V myšlenkách si zopakovala tu legendu. Každých devět let platili Atéňané králi Minóovi strašlivou daň. Smlouvou byli zavázáni k tomu, že pošlou skupinu mladých žen a mužů – po sedmi od každého, pokud si dobře vzpomínala – jako potravu pro obávaného Minotaura, který žil v labyrintu, z něhož nebylo úniku. Nechal sultán Kilidž al-Kalli vybudovat své bludiště podle starověkého labyrintu? A byla to skutečně nějaká stvůra, která v tomto jeho vražedném divadle lovila? Věděla, že Minotaurus neexistoval. Byla to jen legenda. Ale co to tedy ve skutečnosti bylo? Lev? Tygr? Něco ještě exotičtějšího a mnohem nebezpečnějšího?

Vězeň zprvu hledá cestu ven, prochází jednou úzkou uličkou za druhou, ale jen z výšky, ve které sedí sultán, je vidět celé uspořádání. A jedině z tohoto vyvýšeného místa (trůnu) je poznat, že bludiště žádný východ nemá. V srdci bludiště pak spí stvůra na vzrostlém terebintu.

O terebintu se v textu mluvilo již dříve. Beth dohledávala, o jaký strom jde, a zjistila, že je to mohutný strom s dost omezeným výskytem, který botanikové znají pod názvem palestinská pistácie. O tomto druhu je známo, že může žít déle než tisíc let. Často se objevoval pod jinými jmény a vystupoval i v mnoha biblických textech. Pod tímto stromem byl pohřben král Saul. V jeho silných větvích byl chycen a následně zabit Abšolon, ve vlastních očích veliký. A údolí Elah, kde podle legendy přemohl David pelištejského obra Goliáše pouhým prakem, bylo těchto stále zelených stromů plné.

Jak se však vězeň blíží, stvůra zvedne hlavu. Má zázračně citlivý čich a její hlad po krvi nemůže být nikdy nasycen. Vězeň nemá ani tušení o tom, že zrůda je již tak blízko. I kráčí hlouběji do pasti, neboť nevidí skrz stěny z trnitých větví a jasně bílých květů hloží. Vězeň se odvažuje dál do točité zahrady, i stvůra však se budí ze své strnulosti, staví se na čtyři nohy s ostrými drápy. Vězeň hledá cestu ven ze zeleného vězení (pasti), zato stvůra slídí po nabídnuté kořisti. Na vlastní oči, a Bůh je mi věčným a velikým svědkem, jsem viděl, jak byli vězňové – muži jako já, kteří mu věrně sloužili a nikdy ho nezradili – uvrženi do bludiště, kde byli dohnáni a roztrháni na kousky. Říká se, že když už člověk nedokáže sultánovi sloužit, má pro něj sultán jen jedno využití – stát se potravou pro jeho prokleté zvíře. Zvíře, kterému říká mantichora.

Beth spustila ruce, kterými stránky držela, volně podél boků. To, co četla, bylo příliš zvláštní. Příliš neuvěřitelné. Přesto však nezpochybňovala jediné slovo. Měla dojem, že písař ten příběh šeptá přímo jí do ucha. A to jen posílilo její první dojem z iluminací, totiž pocit, že se nejedná jen o výplody fantazie, ale že je umělec maloval podle živého modelu. Cítila z nich, že malby věrně reprodukují to, co měl umělec přímo před očima.

Až na to, že to bylo zcela nemožné.

„Tady jsi,“ volal na ni Elvis, který k ní v šortkách a sandálech spěchal po jedné ze štěrkových cestiček. Na přímém slunci měl tak bílou pleť, že působila až průhledně. „Shání tě paní Cabotová.“

„Proč?“

Elvis si poupravil široké sluneční brýle. Rozhlížel se kolem sebe, jako kdyby denní světlo viděl poprvé v životě takhle zblízka. „Nevím to jistě. Ale je tam děsnej zmatek. Ten Arab –“

„Pan al-Kalli.“

„Jo, ten se tady asi před půlhodinou objevil i s osobním strážcem a chce všechno vrátit.“

„Chce zpátky tu knihu?“

„Jo, a taky všechen překlad, kterej jsme stihli udělat. Dokonce už byl dole u Hildegardy a knihu si vyzvedl osobně.“

„To si dovedu představit, jak musela být Hildegarda nadšená.“

„Nemusíš si nic představovat, klidně ti to řeknu. Dovedl jsem ho tam, takže jsem to viděl. Nebyla nadšená. Přišila zpátky přední desky – nevím proč, ale měla je pořád oddělené.“

Na Bethinu žádost.

„A hned jak to dodělala, řekl té své gorile –“

„Jakobovi.“

„Jo. Řekl mu, aby ji vrátil do té kovové krabice, ve které ji přinesli.“

Beth se nemohla ubránit dojmu, že v Elvisově podání to zní, jako kdyby strkali kazetu do autorádia.

„– a pak se vrátili nahoru a začali tě hledat,“ dokončil Elvis vyprávění a vytřepal kamínek z boty. „Je tu děsný vedro. Určitě fouká Santa Ana.“

Beth neochotně přeložila stránky s dopisem. Zbývalo jí dočíst už jen malý úsek. Věděla ale, že nezbývá nic jiného než vrátit se do jámy lvové. Al-Kalli byl nahoře v její kanceláři a chtěl zpátky své texty i překlad. Beth mu je ochotně vydá. Počítačové překlady textu bestiáře byly bezpochyby zajímavé, ale byly také víceméně formální. Zvířata od chimér po leviathana byla vypočtena a popsána rutinním způsobem křesťansko-ikonografického stylu té doby. Oheň plivající bazilišek byl například znázorněn jako chtíč a ďábel a v textu byla bez většího nápadu doplněna pasáž z Vulgaty: Super aspidem et basiliscum ambulabis. O mnoho let později byl tento verš přeložen: „Po lvu a po zmiji šlapat budeš, pošlapeš lvíče i draka.“ Beth v tom textu poznávala naprosto běžný a standardní odkaz na Kristovo vítězství nad Satanem. Gryf, nejspíš proto, že měl na nohách čtyři drápy a zároveň křídla, by
l v souladu s knihou Levitikus 11,13-20 zařazen mezi nečisté tvory. Fénix, jehož tělo bylo nepomíjející, neboť po třech dnech povstalo z vlastního popela, byl samozřejmě popsán jako symbol vzkříšení. A mantichora, smrtící stvůra, před kterou nikdo neobstál a která divoce lačnila po lidském mase, a stejně jako ďábel sám nebyla nikdy sytá. Tolik křesťanské symboliky v knize původem z Blízkého východu sice působilo poněkud překvapivě, ale Beth to přičítala křesťanské víře jejího autora.

Počkala, než kolem ní prošla další skupina turistů, která stoupala pozvolným svahem zpět k muzeu, a pak se po klikaté pěšince vydala za nimi. Zahrady Gettyho muzea byly pečlivě a složitě navrženy tak, aby působily dojmem neuspořádanosti. Dřevěné můstky se klenuly přes úzké potůčky s umně naaranžovanými horskými balvany, které, když přes ně proudila voda, vydávaly různé zvuky. Zdánlivě náhodné shluky květin, kostřavy, muškátů, levandule a tymiánu vytvářely strategicky složité barevné vzorce. „Chceš, abych jim vytiskl kopie úplně všech našich materiálů?“ zajímal se Elvis.

„A co seznam těch klíčových hesel?“

To byl samozřejmě seznam slov, která Beth dovedla k objevu tajného dopisu. Co by z toho ale al-Kalli dokázal vyčíst? Když se tehdy před ním Elvis podřekl, neudělalo to na něj žádný velký dojem. A o dopise nevěděl dokonce ani Elvis. Beth celý text do jejich pracně vybudované databáze naskenovala sama. Zabralo jí to celé hodiny. Jediný, kdo kromě ní a Cartera o existenci dopisu věděl, byla Hildegarda a Beth si byla naprosto jistá, že ta bude mlčet. Hildegarda si totiž myslela, že většina bohatých lidí, kteří vlastní ty nejvzácnější umělecké předměty, se o ně mizerně stará, a jen zřídkakdy se jim svěřuje s informacemi, které podle jejího názoru nedokážou ocenit. Přesto jí Beth raději zavolá, aby se o tom ujistila.

V okamžiku, kdy na to pomyslela, si uvědomila, že vlastně nechtěně dospěla k rozhodnutí. Zjevně měla v plánu si písařův dopis ponechat. Svým způsobem ji to šokovalo. Bylo to špatné. Bylo to neetické. A profesionálně jí to mohlo velice ublížit. Vždyť bez odhalení zdroje by nikdy nemohla závěry svého výzkumu uveřejnit.

Ale pokud al-Kallimu prozradí, že dopis existuje, a vrátí mu ho, je také dost možné, že už nikdy v životě nespatří světlo světa. A Beth by pak nikdy nedostala příležitost provést analýzu pergamenu a inkoustu. Nemohla by své závěry předložit světu. Nemohla by dokázat, že výpověď očitého svědka první křížové výpravy nebo popis jeho uvěznění a smrti je něco víc než jen smyšlenky frustrovaného učence. Už tak bylo dost hrozné, že Zvířata z ráje pravděpodobně na dalších tisíc let zmizí lidem z očí, ale představa, že i tento naprosto výjimečný a ojedinělý dopis upadne v zapomnění, byla naprosto nesnesitelná.

Možná měla Hildegarda pravdu. Nejspíš tyto poklady patřily špatným lidem.

Když se blížila ke kanceláři, spatřila nejdřív Jakoba s velkou a těžkou kovovou krabicí, ve které Zvířata z ráje poprvé spatřila. Pak zaslechla hlas paní Cabotové: „Jsem si jistá, že je někde v areálu muzea. Ostraha garáží mi hlásila, že tam má zaparkované auto.“

Z nervózního tónu jejího hlasu Beth poznala, že nálada v kanceláři není zrovna dobrá. Nasadila svůj nejzářivější úsměv, prošla kolem Jakoba a vrazila do kanceláře.

„Pane al-Kalli,“ prohlásila a podala mu ruku na uvítanou. Al-Kalli stál u rohu jejího stolu a pokud mohla Beth soudit, poočku nakukoval do papírů, které měla rozložené na desce. „Moc ráda vás zase vidím.“

Paní Cabotová vypadala, že každou chvíli omdlí únavou.

„Můj asistent Elvis mi říkal, že jste se přijel podívat na dosavadní výsledky práce.“ Ve skrytu duše doufala, že se jí ho přece jen podaří přemluvit, aby jim knihu nechal.

Al-Kalli jí podal ruku, ale to gesto bylo velmi chladné. Oblečen byl elegantně jako vždy. Měl na sobě tmavomodrý oblek a hedvábnou žlutou kravatu přichycenou u límečku zlatým špendlíkem.

„Náš počítačový program zpracovává nejdokonalejší a nejpřesnější anglický překlad, jakého jsme kdy dosáhli.“ Hlavně zdůrazňuj, že děláme pokroky. „A je to mnohem rychlejší, než kdyby na tom pracovala celá hromada učenců.“

„Přesto se obávám, že to není dost rychlé,“ odtušil al-Kalli. „Chci, abyste mi připravila všechny materiály, které jste doposud stihli pořídit.“

„Už jsem přikázala Elvisovi, aby to pro vás připravil. Je ve vedlejší kanceláři a dává to dohromady.“ Nedokázala se udržet a sklouzla pohledem ven na chodbu, kde stál Jakob a držel krabici s knihou. „Když ale nebudeme mít knihu k dispozici, bude další práce na překladu mnohem náročnější. Chtěli jsme vytvořit úplnou databázi písmen a jejich doprovodný překlad a doufali jsme, že by bylo možné zpřístupnit naši práci prostřednictvím internetu vědcům po celém světě.“

„Skutečně?“ podivil se al-Kalli suše. „Tak s tím já jsem nikdy nepočítal.“

Beth už sice měla s al-Kallim určitou zkušenost a počítala u něj s tím nejhorším, ale tohle jeho prohlášení jí na chvíli vzalo dech. „Jak to, že ne?“ zeptala se po chvíli.

„Chtěl jsem – potřeboval jsem jedině – znát přesný význam každého slova v mé knize. Pak, až by kniha sama byla restaurovaná, by vaše práce skončila.“

„Takže vy jste nikdy nepočítal s tím, že byste se o Zvířata z ráje podělil se zbytkem světa?“

Vešel Elvis a al-Kalli se podíval ke dveřím. Elvis přinesl štos barevných desek, z nichž každé obsahovaly určitou část knihy, na které pracovali, a položil ho na Bethin stůl před al-Kalliho.

„Ne,“ odpověděl al-Kalli, prohlédl si jednotlivé složky a přečetl štítky, které naznačovaly jejich obsah. Potom se spokojeně podíval na Jakoba, který vešel do kanceláře, položil desky na krabici a znovu vyšel ven.

Al-Kalli sáhl do náprsní kapsy a vytáhl z ní útlou obálku v barvě slonoviny. „Nechci ale, abyste si mysleli, že nejsem štědrý,“ řekl a podal obálku Beth. Otočil se na podpatku dokonale vyleštěné boty, kývl na paní Cabotovou, která se nezmohla ani na slovo, a vyšel ven. Ve vzduchu za ním zůstala lehká vůně jeho kolínské.

Beth i paní Cabotová zůstaly v šoku stát, dokud Elvis neřekl: „No, pořád ještě máme od všeho vlastní kopie.“

To byla pravda, ale bez skutečné knihy to vůbec nic neznamenalo, povzdychla si Beth v duchu. Bylo to jako číst úžasnou recenzi na film, který nikdy nikdo neuvidí, nebo článek o obrazu, který nikdy nebude vystaven, výklad textu, který si nikdo nemůže přečíst. Bylo to ještě mnohem horší. Nebylo možné veřejně na nic odkázat, takže jakékoli informace o knize by byly dobré jen jako cvičení ve fantazii. Nic z toho by nemohlo být a taky by nebylo bráno vážně.

Beth otočila obálku v dlani. K jejímu údivu byla zalepená a zapečetěná rudým pečeticím voskem, ve kterém byly vytlačeny iniciály MAK. Kromě filmů, kde lidé jako sir Thomas More dostávali dopisy od arcibiskupa z Canterbury, nikdy nic takového neviděla. Rozlomila pečeť a ven vytáhla dva vyplněné šeky. První zněl na milion dolarů a patřil muzeu. Beth ho beze slova podala paní Cabotové. Neměla ale ponětí, co udělat s tím druhým. Byl vypsán na její jméno a zněl na částku sto tisíc dolarů. Elvis jí nakoukl přes rameno a obdivně zahvízdal.

„Páni! Skoro bych řek, že je v tom započítanej i docela tučnej bonus pro výkonného asistenta,“ ohodnotil situaci.

Beth chtěla říct, že nic takového nemůže přijmout, ale al-Kalli už byl pryč. Paní Cabotová k ní přistoupila a Beth jí strčila svůj šek pod nos. „Mám ho prostě roztrhat?“ zeptala se jí.

„Je to pokladní šek,“ poznamenala paní Cabotová. „To by bylo jako trhat skutečné peníze.“

„Ale co s tím mám teda dělat?“ chtěla vědět Beth.

Paní Cabotová byla stejně zmatená jako ona. V hlavě přemílala všechny etické standardy, ale nemohla přijít na to, který přesně by přijetí takového šeku porušovalo. Al-Kalli Beth nežádal, aby o něčem lhala. Nepodporoval ji v žádném pochybném nároku. Nechtěl ani, aby kryla nějakou podezřelou dodávku nebo aby prohlásila nějaké dílo za dílo starých mistrů. Ve skutečnosti naopak objekt zájmu zcela stáhl z dohledu. Takže to zjevně nebyl úplatek. Byl to pouze dar. Ale Gettyho muzeum zastávalo velice přísnou a tvrdě vyžadovanou politiku, podle které museli zaměstnanci hlásit cokoli, co by mohlo být třeba jen okrajově považováno za konflikt zájmů. A podle těchto pravidel musel ten šek být nejdřív nahlášen a teprve potom mohlo být rozhodnuto o jeho osudu.

„Bejt tebou, tak ho okamžitě vyberu,“ prohlásil šeptem Elvis a pak vystřelil z místnosti dřív, než mu paní Cabotová stihla vynadat.

„Tohle musím odnést do účtárny,“ řekla paní Cabotová o šeku na milion dolarů. „A ten váš můžu vzít taky, aby byl v bezpečí,“ pokračovala a vyškubla Beth šek z ruky. „O tom, jestli ho smíte nebo nesmíte přijmout, rozhodne muzejní rada.“

I paní Cabotová odešla a Beth se náhle ocitla sama a okradená ve vlastní kanceláři. Zvířata z ráje byla pryč, a teď jí sebrali i královské bolestné, které jí patřilo. Absolutně nepochybovala o tom, že ten šek už nikdy neuvidí. Paní Cabotová ho buď vrátí al-Kallimu, pokud ten bude souhlasit, nebo ho uloží do muzejních trezorů. Muzejním kurátorem se člověk nestává kvůli penězům…, i tak ale bylo příjemné cítit se na pár minut bohatá.

Jedna věc jí ale přesto zůstala. Otevřela poslední zásuvku psacího stolu, vyndala složku, která byla schválně chybně nadepsána jako osobní pošta, a vytáhla z ní originál dopisu z jedenáctého století, dopisu, který byl ukryt v deskách bestiáře. Vzala křehké listy do ruky a najednou věděla, že označení té složky vlastně nebylo vůbec zavádějící. Cítila, že ten dopis byl napsán jí, jako kdyby právě ona byla tím nejpozornějším a nejpatřičnějším adresátem. Nebýt její detektivní práce, nikdo by na něj nikdy nepřišel. A kdyby tak zásadně neporušila profesionální etiku, byl by ten dopis v rukou právoplatného majitele na cestě zpět na Bel-Air a v zapomnění. Věděla, že by se kvůli tomu měla cítit mizerně. V Londýně i v New Yorku jí vždy vštěpovali ty nejvyšší profesionální etické standardy. Přesto však, měla-li by k sobě být zcela upřímná, přiznala by, že místo špatného svědomí má pocit zadostiučinění z toho, že zachránila něco tak cenného.

TŘICET PĚT

Věděl sice, že to není pravda, ale bavilo ho, že al-Kalliho rezidence na první pohled vypadá, jako kdyby byla schválně navržena jako pevnost. Vedla k ní jediná vyvýšená cesta, lemovaná kamennou zdí, ve které, když se nepočítala hlavní brána, byl jen jeden vchod. I tak si ale Greer všiml spousty věcí, které by snesly vylepšení. Například nebyl vůbec důvod neumístit na boční a zadní zdi ostnaté pletivo; jistě, obyvatelé Bel-Air se museli řídit všelijakými pravidly a restrikcemi, ale kdo o nic nežádá, tomu se nic nezakazuje, no ne? A pokud by se to pletivo zakrylo nějakými keříky – což by nebylo složité –, tak by to jistě nebyl problém. Ta zadní brána, kudy Greer poprvé pronikl do areálu, by taky potřebovala pár úprav. Měla by se tam instalovat širokoúhlá teleskopická kamera s nočním viděním a záznamy z ní by se měly vysílat přímo do kontrolního střediska v hlavní budově, nebo alespoň k hlavní brán, která byla tak jako tak hlídána dvacet čtyři hodin denně. Greer se svěřil s několika těmito nápady al-Kallimu, který ho ale odbyl slovy „dělejte, co uznáte za vhodné“ a šel dál. Greer měl pocit, že ho něco opravdu trápí.

Tušil, co to asi bude. Byl to ten jeho podivný, zatracený zvěřinec. To místo Greerovi nahánělo husí kůži a to se nedalo říct, že by toho v životě zažil málo. Zvenčí nebylo nic slyšet ani cítit; bylo to uzavřené těsně jako trezor. Ale aspoň jednou denně měl Greer pocit, že by tam měl v rámci své denní obchůzky nakouknout. Dnes ráno tam narazil na toho paleontologa Cartera Coxe. Byl tam společně s Rašídem. Rašíd ve svém obvyklém bílém plášti se snažil cosi vysvětlit o jednom ze zvířat – o tom, co jednou Greerovi plivlo ten zelený hnus na krk – a Cox, jak Greer hned poznal, jen čekal, až doblábolí, aby mu mohl říct důležité noviny.

„Ten vzduch,“ řekl nakonec Cox, „je velmi čistý – tomu rozumím.“

„Máme nejlepší filtry, dovezené z Německa,“ brebentil dál Rašíd, „jsou vyrobené pro jaderná zařízení.“

Cox pohlédl na Greera, kývl, a pak se obrátil na rozhořčeného Rašída. „Je příliš čistý, v tom je část problému.“

„Jak může být dobrý vzduch špatný?“ oponoval mu Rašíd.

„Tahle zvířata mají nesmírně komplikované dýchací mechanismy,“ vysvětloval Cox. „Potřebují si filtrovat vzduch sama, aby vdechovala a zpracovávala specifické prvky. Je to takový stimulující mechanismus.“

Rašíd vypadal udiveně.

„Udržuje to jejich plíce a průdušky čisté a funkční.“

„To dělá ta vlhkost,“ svolil nakonec Rašíd. „Neustále ji v zařízení udržujeme na konstantní hodnotě.“

Cox vypadal stále více netrpělivý. Greer z toho získal dojem, že Rašíd nedělá nic jiného, než že tomu Coxovi hází klacky pod nohy.

„Saichania –“

„Bazilišek,“ opravil ho Rašíd.

„Tak dobře, bazilišek je schopen si zvlhčovat vzduch sám. Dokonce to potřebuje. Když totiž vdechuje vlhký vzduch, s každým nádechem si ho zvlhčuje ještě víc. Proto mají tolik problémů s dýcháním.“

Greer se v duchu ptal, jak ten Cox může tohle vědět. Ale zdálo se, že o tom opravdu hodně ví. Dokonce i Greer poznal, že zvířata na tom nejsou zrovna dobře. Potácela se ve výbězích, jako kdyby byla opilá. Na pečlivě uhrabaných podlahách se válely chomáče srsti. A ptákovi, pokud se to obrovské létající zařízení skutečně dalo označit za ptáka, vypadávala dlouhá rudá brka. Greer se nikdy nemohl dočkat, než se dostane zase ven z té hrozné budovy a pročistí si plíce. Smrdělo to tam jako v jednom zvířecím útulku, kde byl jako malý v létě na brigádě.

Ale tam ta zvířata pravidelně likvidovali.

Když byl hotový s obchůzkou areálu, většinou se ještě chvíli zdržel a potloukal se kolem. Chtěl, aby to vypadalo, že si vydělává prací, ne že jen dostává plat za to, aby mlčel. Kromě toho si říkal, že když se nad tím pořádně zamyslí, dokáže tady něco i změnit k lepšímu. V otázkách bezpečnosti měl přirozený talent. (Osobně se vloupal do desítek domů.) A kdyby mu to tady šlo, možná by mohl začít uvažovat o tom, že by si založil vlastní bezpečnostní agenturu. Něco ve stylu Stříbrného medvěda. Mohl by zaměstnat další veterány, možná i pár chlápků z kliniky, nabrnknout si pár bohatých klientů a pak už jen sedět a vybírat peníze. Sadowski by mohl puknout vzteky.

Hledal Sadowského od chvíle, kdy ho ti jeho povedení kamarádi ze Synů svobody – Tate a Florio – napadli na parkovišti u nemocnice. Dnes už u al-Kalliho udělal v podstatě všechno, co se tady dělat dalo. V duchu přemýšlel, že by mohl zajít do Modré bažiny a trochu to tam rozvířit. Toužil po tom předvést Sadowskému, že v téhle hře má navrch on.

Na Bažině byla jedna věc skvělá. Nehledě na to, v jakou denní nebo noční hodinu tam člověk přišel, uvnitř byla vždycky půlnoc. Světla kromě pódia byla tlumená, muzika hrála nahlas a barman Zeke měl vždy dost široký výběr všelijakých přípravků. Greer si přitáhl stoličku, objednal si pivo a rozhlížel se kolem sebe. Pozoroval pár podivných týpků, kteří se tu touhle dobou potloukali. Blondýna na pódiu klečela na všech čtyřech a kroutila zadkem do rytmu písně Crazy od Aerosmith.

„Moc jsem tě tady v poslední době nevídal,“ prohodil Zeke, který hadříkem otíral mokrou skvrnu na barovém pultu.

„Měl jsem práci.“

Zeke se zasmál. „Jasně.“

Proč jen každý považoval samotnou představu, že by mohl pracovat, za vtipnou?

„Ani ten tvůj kámoš se tady v poslední době moc neukazuje,“ dodal Zeke.

„Myslíš Sadowski?“

„Nejspíš má někde nějakej melouch.“

„Jo, to je možný. Umí toho vážně hodně,“ řekl Greer s úsměvem. „U něj je to těžko říct.“

„Ginger tvrdí, že má rozjetýho něco velkýho.“

„Fakt?“ Tohle začínalo být zajímavé. „A není tady Ginger dneska náhodou?“

Zeke se rozhlédl po baru. „Musí bejt vzadu se zákazníkem. V Modrým pokoji.“

Greer měl času dost. Pil pivo a pozoroval, jak si blondýna pohrává s jedním staříkem, který jí s největší pravděpodobností naházel na pódium už většinu svých měsíčních sociálních dávek. Přitom přemýšlel, co to může být, co má Sadowski za lubem. Plánovali snad Synové svobody na čtvrtého července seznamovací grilování pro rodiny členů?

O deset minut později vyvedla Ginger zezadu za ruku potrhlého týpka s brýlemi slepenými neprůhlednou páskou – někdo by mu aspoň mohl říct, že prodávají i průhlednou, řekl si Greer. Ginger na sobě měla lesklé modré tílko bez ramínek, pásek v barvě a boty s podpatkem, ve kterých vystupovala. Greer věděl, že sebevědomí má dost, ale pár centimetrů navíc jí rozhodně neuškodilo.

Ginger si Greera okamžitě všimla, ale ještě neskončila s tím cvokem. Podržela jeho ruku o zlomek vteřiny déle, aby to působilo, jako že ho jen nerada pouští. Potom se usmála a odloudala se pryč. Nechala ho, aby se vlastní představivostí dopracoval k další objednávce.

„Ahoj,“ pozdravila Greera a vyšvihla se na stoličku vedle něj. „Jestli hledáš Stana, tak ten tu není.“

„A proč bych měl hledat Stana, když jsi tady ty?“

Pokynula Zekovi, který jí předtím přinesl zelený drink, který jí tak chutnal. „A proč je na tebe vůbec tak naštvaný?“

„On je na mě naštvaný?“ zeptal se Greer.

„Tys ho podvedl?“

Greer přemýšlel, kolik toho mohla vědět o jejich bývalých aktivitách – především o loupežích, se kterými její přítel pomáhal. Soudě podle toho, jak byl Sadowski bystrý, věděla nejspíš všechno. Ale za to, že mu řekl o al-Kalliho zvěřinci, se mohl Greer jedině nakopat; to tedy nebylo moc bystré. Jasně, byl trochu v šoku, když to viděl poprvé, ale to nebyla žádná výmluva. Informace představují moc; nikdy se o ně neděl, pokud nemusíš. Greer věděl, že by se měl sám víc řídit vlastními radami.

„Co to vlastně piješ?“ zeptal se, aby změnil téma.

Odtáhla sklenici od úst. „Cr?me de menthe,“ odpověděla. Na rtech jí stále trocha zůstávala. „Chceš ochutnat?“

Greer se nepohnul, ale Ginger se k němu naklonila a otřela se svými rty o jeho. Tu chuť už znal, minule ji ochutnal také z jejích rtů. Bylo to posledně, kdy spolu byli vzadu. Možná si to taky pamatovala. Možná proto to udělala znovu.

„Zeke mi říkal, že Stan chystá něco velkýho.“

Naoko se zamračila, zmuchlala mokrý koktejlový ubrousek a hodila ho po Zekovi, který stál na konci baru.

„Za co?“

„Nedokážeš držet jazyk za zuby.“ Ale nevypadala, že by jí na tom opravdu záleželo. „Já jen vím, že má tolik práce, že mě nemůže vyzvedávat po práci. Nemá čas opravit mi tlumič v autě – už mi to slibuje měsíc. Většinou ke mně dorazí ve čtyři ráno a čeká, že ho budu obskakovat – řekla jsem mu, že je venku spousta holek, které jsou za to placené –, a taky smrdí.“ Svraštila obličej a pronesla „fuj!“

„A to chodí cvičit?“

„Jo, procvičuje ukazovák na spoušti.“ Usrkla z drinku a prohlédla si dva nové zákazníky, kteří právě vpustili do klubu proud posledního denního světla. Jeden z nich byl černoch; Greer přemýšlel, jestli by se ještě odvážila porušit Sadowského pravidlo a jít s tím chlapíkem dozadu. „Všechno jeho oblečení,“ pokračovala otráveně, „páchne po střelném prachu a tom dalším – jak se tomu říká?“

„Myslíš kordit?“

„Jo, asi.“

Z lovu to nebylo. Několik ran vystřelených v přírodě by to nezpůsobilo. Pokud vám oblečení páchne střelným prachem a korditem, tak jste museli být na střelnici. A Greer věděl přesně, o kterou střelnici šlo.

„Řekla jsem mu,“ povídala Ginger, „že holky jedou na víkend čtvrtého července do Las Vegas a že bychom tam taky měli jet. Bude tam zpívat Elton John a já jsem chtěla použít nějaké jeho songy ve svých vystoupeních; je to dost důležitý pro mojí kariéru.“

Greer se musel rozpomenout na to, že se Ginger nepovažovala za striptérku, ale za tanečnici a umělkyni (která se jen tak náhodou skoro celá svlíkala). „Chceš jet do Vegas,“ pronesl, „já tě do Vegas vezmu.“ Co by Sadowského naštvalo víc než tohle?

„Fakt?“ zeptala se Ginger a rychle zkalkulovala všechna pro a proti. „Tenhle víkend?“

„To je trochu brzy.“

„Ale tenhle víkend tam bude Elton John. A Stan říkal, že tenhle víkend vůbec nemůže. Synové svobody – říkám jim Synové zkurvení,“ dodala s úsměškem, „ale on to nesnáší. Prostě, Synové svobody plánují velkou akci, kdoví, co to znamená. Zeptala jsem se, jestli tím myslí skupinovou masturbaci, a on mě málem přerazil.“ Zvážněla. „Řekla jsem mu, že jestli mě někdy opravdu uhodí, tak je konec. Tohle už jsem zažila a na druhý úder nikdy nečekám.“

Dva noví zákazníci zabrali stůl u pódia a čekali na další tanečnici. Greer viděl, jak po nich Ginger pokukovala, celá žhavá do akce.

„Zdržuju tě?“

„Co?“ otočila se tváří k němu. „Jo, no jo, víš, šéf bejvá dost vzteklej, když mě vidí moc dlouho vysedávat na jednom místě.“

Greer věděl přesně, kam tím míří.

„Nechtěl bys jít se mnou dozadu?“ zeptala se s lehkým úsměvem. „Mohla bych ti předvést svou generálku na Vegas.“

„Jen si to nech až tam,“ řekl Greer a svezl se ze stoličky. Dal své levé noze ještě krátký oddech a dodal: „Musím jít, mám něco na práci.“

Najednou pocítil neodolatelné nutkání zastřílet si na terč. Půjde na střelnici Svoboda.

„A s tím Las Vegas jsi to ale myslel vážně?“ ujišťovala se. „Protože, víš, já a Stan nejsme rozhodně něco jako manželé. Určitě víš, co tím chci říct.“

Greer o tom potřeboval chvíli přemýšlet, ale pak přišel na to, že to myslel vážně. „Jasně, za pár tejdnů můžeme vyrazit.“

„Ale co Elton John?“

„Toho vem taky,“ řekl Greer a prstem se letmo dotkl její tváře. Pak vyrazil ke dveřím. Snažil se ze všech sil nekulhat. Nenáviděl tu představu, že se za ním někdo dívá a vidí ho, jak kulhá.

Po cestě na střelnici se musel stavit pro benzin. Vždycky přitom musel myslet na Irák, na vrtné věže a hořící ropná pole. Dvacet dolarů. Dvacet pět. Třicet. Ale benzin tekl dál. Proboha, tak k čemu tam vlastně lezli, když si tam ani nevzali všechnu ropu, co tam je? Armáda tam prostě měla přijet a postavit pěkný, vysoký, ale hodně vysoký elektrický plot kolem všech místních ropných zařízení a u každého by zůstal jeden pluk, aby ho hlídal. A co je komu po tom, co se stane se zbytkem země? Iráčanům to bylo zjevně úplně jedno, jenom nechtěli, aby se tam všude potloukali Američani. Greer nikdy pořádně nepochopil, k čemu celá ta akce byla. A když ho začala bolet noha, rozuměl tomu ještě míň.

Nakráčet na střelnici nebylo tak jednoduché ani tak bezpečné jako vejít na neutrální půdu Modré bažiny. Tady najde Sadowského. A ten bude mít bouchačku a bude tady spousta dalších členů Synů svobody. Jedna věc ale byla jasná. Za chvíli bylo čtvrtého července a demonstrace vlastenectví na čtvrtého července, to bylo to pravé.

Na parkovišti si nebyl jistý, jestli tam je Sadowského auto. Bylo tam hodně černých SUV, pár harleyů a nových Hummerů 3 – stejných, jakým přijeli k nemocnici Tate a Florio. Cítil se, jako kdyby právě vyhrál ve sportce. Objel blok a otočil se, aby stál předkem auta směrem k nejbližšímu výjezdu na dálnici, a zaparkoval pod nejbližší rozsvícenou lampou. Nemělo smysl snažit se o něco se pokoušet uvnitř. U vchodu byly detektory kovu a v recepci člověk musel odevzdat všechny zbraně. Když si sem někdo přišel zastřílet, vrátili mu pistoli, až když byl uvnitř. Ale Greer dneska nehodlal ztrácet čas střelbou.

V recepci nebylo po majiteli Burtovi Pittovi ani památky. Na povel to tam měl starší muž se skleněným okem a přes neprůstřelné sklo na střelnici Greer zaznamenal taky jen jednoho člena obsluhy. Kde ale pak byli všichni ti majitelé aut venku? Greerovi nemusel nikdo radit.

„Jestli jdete střílet, tak potřebuju vidět vaši občanku, nebo jinej doklad s fotkou,“ drmolil muž u vchodu. „Možná pozdějc, zatím se tu chci jenom trochu rozhlídnout,“ odbyl ho Greer.

Vzal si do ruky drátěný košík a jal se přehrabovat zboží a munici naskládané v regálech. Ze střelnice se ozýval tlumený zvuk střelby. Greer měl dojem, že slyší pumpovací brokovnici ráže dvanáct. V obchodě nikdo kromě něj nebyl. Stařík u vchodu počítal tržbu a Greer se postupně propracovával dozadu k záchodkům a ke dveřím do učebny. Vchod byl až v chodbě a od vstupních dveří na něj nebylo vidět.

Dveře do třídy byly zavřené a na cedulce na nich byl nápis BEZPEČNOSTNÍ ŠKOLENÍ – ZÁKAZ VSTUPU. Greer přiložil na dveře ucho a zaslechl Burtův hlas. Ale to, co říkal, neznělo jako běžné bezpečnostní školení o zacházení se zbraní. Burt mluvil tiše, ale rozumět mu bylo. „Časovače musí být nastavené přesně a koordinovaně.“ Greer nevěděl o žádné zbrani, na které by se používal časovač. Potom hlas uvnitř ještě zeslábl. Burt nejspíš přecházel sem a tam po místnosti. Když se znovu přiblížil, Greer zaslechl, jak říká: „A rozhodně nekupujte nějaký japonský šmejdy. Pořiďte si na to Timex.“

V místnosti se rozezněl smích. Podle zvuku bylo uvnitř tak tucet chlápků. Burt pokračoval: „Pokud to nevybuchne všechno tehdy, kdy má a kde má, tak to dokážou ukočírovat. Jak to jednou spustíme, musí to být naprosto nezadržitelné.“ Burt nejspíš stál přímo za dveřmi. Greer přestal i dýchat.

Někdo v místnosti se na něco zeptal, ale Greer mu nerozuměl. Burt na to odpověděl: „Předpověď je výborná, když budeme mít štěstí, začne dokonce i foukat vítr. Jinak ale horko a sucho.“

„Co kdybychom si udělali přestávku?“ zavolal kdosi. „Potřeboval bych vyvenčit.“

„To je dobrej nápad,“ souhlasil Burt, „já sám jsem protek už před deseti minutama.“

Ozval se smích a pak skoro dřív, než Greer stihl odlepit ucho od dveří, někdo zmáčkl kliku. Greer se otočil a vpadl do prvních dveří, které měl po ruce. Na dámské záchodky. Byla to malá místnost s dvěma kabinkami, prasklým zrcadlem a seschlým kusem mýdla na umyvadle. Moc dobře umýt by se s ním asi nedalo. Najednou Greera napadlo, že mezi Syny svobody by mohly být dokonce i nějaké dcery. Greer zaklel a schoval se v jedné z kabinek. Zamkl se a nezbývalo, než se modlit.

Zvenku se blížil Burtův hlas. Byl slyšet úplně jasně. „Jsou to skvělý podmínky,“ jásal. „Lepší bysme si vůbec nemohli přát.“ Pak zašel do vedlejší místnosti na pány a pokračoval o něco tlumeněji. Greer zvedl hlavu a uviděl, že místnosti spojuje zaprášený větrák. Na pány vešlo dalších pár hochů. Byl slyšet proud moči. Burt vykládal cosi o nějaké zkoušce, kterou provedl. Greer opatrně vylezl na mísu a přitáhl hlavu k větráku.

„Helikoptéry to zvládly za míň než patnáct minut. Stopoval jsem jim to. Hlas zněl ostře a jasně.

„Ale i tak to byla sranda. Moc jsme si to užili, že jo?“ ozval se další hlas.

I ten Greer znal. Byl to Sadowski.

Burt se zachechtal. „A byla by to ještě větší sranda, kdyby nás nevyrušili.“

Greer přemýšlel, o čem to můžou mluvit. Nevzpomínal si, že by mu Sadowski o něčem takovém říkal.

Třetí muž pronesl něco, čemu Greer skoro nerozuměl. Něco o nějakých vetřelcích. Někdo hlasitě zaprděl.

„Jestli to dokážem, tak budou muset,“ ujišťoval třetího muže Burt.

„A hlavně nic nezapomeňte. Každej ať kouká přinést to, co má,“ řekl Sadowski a jeho další slova zanikla ve zvuku tekoucí vody z kohoutku. Alespoň jeden z nich si myje ruce, řekl si Greer. Tihle Synové svobody nebyli zrovna drsní zastánci hygieny.

„Jdu dovnitř!“ zavolal někdo a vzal za kliku dámských záchodů. Greer jen taktak stihl sklonit hlavu. „Nikdo tu není!“ volal muž na někoho dalšího v chodbě. Greer slyšel, jak si v druhé kabince někdo rozepíná zip kalhot. Druhá kabinka měla naštěstí dveře dokořán, takže zamířil tam. Co když se ale ten druhý chlápek bude chtít přidat?

Greer balancoval na míse a levá noha se mu začala třást. Jedna věc byla postavit se rovně na mísu a druhá udržet na ní rovnováhu v podřepu. Chlap v druhé kabince nadzvedl prkýnko botou a vypustil do mísy mocný proud moči, který nepřestával. Kolik piv asi měl, pomyslel si Greer. Dlaněmi se opíral o chladnou obloženou stěnu a noha mu cukala.

Dveře toalety se znovu otevřely a z chodby sem dolehl halas mužských hlasů. Dovnitř vešel někdo další. Greer rychle uvažoval, co má dělat. Možná kdyby dal pomalu nohy na zem, ten chlap by si myslel, že tady celou dobu byl. Nemohl vyrazit ven a utéct, nepovedlo by se mu to. Noha potřebovala pár minut oddych, než bude zase schopná fungovat.

Dveře kabinky byly zavřené na západku. Greer zadržel dech a otočil hlavu. Mezi dveřmi a stěnou kabinky byla centimetrová škvíra. Skrz ni Greer viděl záda muže, který stál u zrcadla a zálibně a pečlivě si česal mastné černé vlasy. Na předloktí měl vytetovaný znak zvonu svobody.

Byl to Florio.

Což znamenalo, že ten druhý v kabince je s největší pravděpodobností Tate.

A taky to znamenalo, že jestli ho objeví, nemá žádnou šanci, že by odsud odešel živý a zdravý.

„Myslíš, že to zabere?“ zeptal se Tate, který konečně vykonal potřebu a hlasitě si zapnul poklopec.

„To je přece jedno!“ odbyl ho Florio a uplácl si neposedný pramen vlasů. „Jestli jo, bude to fantastický. A jestli ne, tak pár bohatejch zmrdů zjistí, že už nejsou tak úplně bohatý.“

Tate se zasmál a přešel k zrcadlu. „Můžu si to půjčit?“ zeptal se a sápal se po hřebenu.

„Ne,“ ohradil se Florio a zastrčil si hřeben zpátky do kapsy. „K čemu bys to, prosím tě, potřeboval?“

Florio vyšel ven a Tate si na ruce pustil studenou vodu z kohoutku. Potom si rukama uhladil řídnoucí hnědé vlasy k lebce. Greer cítil, jak se prkénko, na kterém stál, začíná naklánět. Modlil se, aby nespadlo. Tate otevřel pusu a zblízka si ji prohlédl v zrcadle. Zdálo se, že hledá něco mezi zuby… Chvění v Greerově noze přešlo v pravidelný třes. Tate si strčil prst do pusy, odtáhl si tvář na stranu a něco uvnitř hledal. Greerova levá zpocená ruka sklouzla po dlaždičkách. Greer měl dojem, jako kdyby mu v levém koleni někdo zapálil sirku, prkénko tiše zavrzalo.

Ale Tate to nejspíš slyšel, protože se v zrcadle podíval za sebe a zeptal se: „Je tu někdo?“

Greer položil nohy na podlahu.

„Jo,“ zavrčel.

„Kurva, vůbec jsem nevěděl, že tu někdo je.“

Sklonil se k zemi a podíval se pod dveřmi. Viděl Greerovy nohy namířené špatným směrem.

„Mám prostatu jako míček na softbal,“ postěžoval si Greer zoufale.

„No a?“ vyzvídal Tate podezřívavě.

Greerovi bylo jasné, že musí říct něco, čím ho uklidní. „Řekni Burtovi, že dorazím, až se ta zasraná přehrada protrhne.“

Zmínka o Burtovi Tatea konečně uklidnila. „Jasně, tak koukej dorazit brzy,“ radil Tate a vzal za kliku. „Musíme ještě probrat závěrečný instrukce.“

Když byl konečně pryč, Greer se mohl předklonit a vydal ze sebe bolestné zavytí. Rukama si pevně stiskl nohu a snažil se, aby signály bolesti nedorazily do mozku.

Z chodby se ještě ozýval hluk. Greer počkal, než zcela utichl. Potom zahrabal v kapse, našel nějaký vicodin a vyšel z kabinky. Chvíli poslouchal, jestli z chodby něco zaslechne, ale bylo tam ticho. Natočil si studenou vodu do dlaně a spolkl pár prášků. Pomalu otevřel dveře a vystrčil hlavu. Dveře učebny byly zavřené a zevnitř se ozývaly tlumené hlasy.

Prošel chodbou a vrátil se do obchodu k vystavenému zboží. Starší prodavač přebíral od jediného střelce bezpečnostní vybavení a vystavoval mu účtenku. Když se Greer kolem nich mihl a mířil k východu, zeptal se ho: „Můžu vám nějak pomoct?“

„Ne, díky, jen se dívám,“ odpověděl Greer a vyšel ven do stále ještě teplé noci. Kulhal po ulici a modlil se, aby léky zabraly rychle. Došel k omlácenému mustangovi. Jediné, co se na něm lesklo, bylo okénko u řidiče, které musel nechat vyměnit poté, co ho Tate rozflákal baseballovou pálkou.

Tate a jeho Hummer 3.

V tu chvíli sáhl pod sedadlo a vytáhl ven box s berretou. Zařadil rychlost a pomalu vyrazil podél obrubníku, dokud nebyl blíž k parkovišti střelnice Svoboda. Nechal zařazeno, otevřené dveře a volným krokem došel až na parkoviště. Zastavil se u hummera, rozhlédl se a nikoho neviděl. Potom pažbou pistole udeřil silně do okna u řidiče.

Klakson začal zběsile troubit a reflektory se rozblikaly. Sice nepřipadalo v úvahu, že by tohle sklo mělo stejné neprůstřelné a nárazu odolné složení, jako jejich v Iráku, ale první úder přesto ustálo. Greer o krok ustoupil a tentokrát bouchnul ještě větší silou. Sklo popraskalo, ale drželo. Doprdele. Greer ohnul ruku v lokti a tentokrát do skla praštil vší silou. Trefil se přímo do jedné praskliny a sklo se vysypalo na zem a rozpadlo se na tisíc drobných modrých střípků. Pár jich spadlo i dovnitř na kožené čalounění.

Teď, když už věděl, jak na to, obešel auto a rozbil ještě sklo na druhé straně. Troubící klakson mu rval uši.

Potom si zastrčil zbraň za opasek, sedl si zpátky do mustanga a poté, co pečlivě zkontroloval provoz za sebou, se zařadil do pruhu a odjel.

Když na rohu projížděl na zelenou, zaslechl za sebou rozzlobené hlasy z parkoviště. Nevěděl, jestli je to čirá radost, nebo ty prášky, ale noha ho přestala bolet.

TŘICET ŠEST

Carter nesnášel tajemství a teď se mu zdálo, že jejich dům jich je plný. Beth byla ve sprše a on ukládal Joeyho do postýlky. V myšlenkách se ale bez přestání vracel ke stejným tajnostem – to podivné postavení, které přijal u al-Kalliho, fantastický zvěřinec, který dostal na starost, kosti, které se ztratily ze suterénu v muzeu. Za normálních okolností by Beth byla první, kdo by o tom všem věděl. Byla by první a pravděpodobně jediná, komu by se svěřil. Nikomu jinému nevěřil víc. Ničího úsudku si tolik nevážil. Nikomu jinému by se se svými obavami, pochybnostmi nebo strachem nesvěřil s takovou důvěrou jako Beth. Ale nemohl. Al-Kalli ho zavázal slibem mlčení a Carter měl dojem, že kdyby do toho Beth zasvětil, mohl by ji tím nějak ohrozit. A pokud se jedná o kosti, tam zase cítil, že to celé byla jeho chyba a že je jedině na něm, aby to zase dal nějak dohromady. A kromě toho mu to bylo trapné. Nedokázal si předs
tavit, že by se něco takového mohlo přihodit Beth. Beth by nikdy neztratila ani nepoškodila něco tak nenahraditelného.

Joey na něj upřel pohled jasných modrých očí a vesele zakopal nohama do vzduchu. Carter si nemohl pomoct, musel myslet na to, že všechny divné a záhadné věci se musí vždycky udát zrovna jemu. Lékaři mu naprosto jednoznačně oznámili, že nemůže mít děti, a teď tu byl najednou Joey. A ačkoli si Beth s Carterem mysleli, že když odjedou z New Yorku, nechají za sebou konečně i tu strašlivou dobu, kdy je po několik měsíců pronásledoval Arius, přesto však Carter tušil (nebo to snad věděl? možná to věděl, ale odmítal si to přiznat), že i v tom se mýlil. V duchu uvažoval, jestli je to prostě jen život. Jestli všechno, co člověk dělá, všechno, co se mu kdy stane, ho pak pronásleduje po celý zbytek života. Los Angeles mělo pro ně být novým začátkem. Ale existovalo vůbec něco takového jako nový začátek?

Joey zabrblal cosi, co nápadně znělo jako „dada“. Carter se zasmál. „To mluvíš se mnou?“ zeptal se a napodobil hlas De Nira. „To mluvíš se mnou?“

Joey se zasmál a zabušil pěstičkami do matrace. Pokus ale nezopakoval.

Carter se sklonil nad postýlkou a se zavřenýma očima políbil syna na hladkou, hebkou kůži čela. Joey měl chladnou, suchou a voňavou pleť a Carter u něj chvíli zůstal jen tak skloněný, sehnutý jako jeřáb, který zvedá cosi z vody. Cítil, jak ho Joey tahá za vlasy a ušní lalůčky. Tohle je jediné, na čem záleží, pomyslel si. Tohle… a Beth. Chvíli se na tu myšlenku plně soustředil a ostatní úplně vytěsnil. Tohle… a Beth. Tohle… a Beth. Až najednou… na zlomek vteřiny mu v hlavě probleskla vzpomínka na zelený les voňavý po dešti.

„Potřeboval přebalit?“ zeptala se Beth ode dveří.

Carter otevřel oči a otočil se. Beth na sobě měla modrý župan a sušila si vlasy ručníkem. „Přebalit?“ Vidina lesa okamžitě zmizela. „Ne, nepotřeboval. Je v pohodě.“

Beth došla k nim a zálibně se zahleděla do postýlky. „Je skvělý, že ano?“ řekla.

Něco v jejím hlase ale znělo nepřirozeně. „Říkáš to, jako kdyby sis tím nebyla úplně jistá,“ poznamenal Carter.

Beth zavrtěla hlavou. Nebo si jen urovnávala vlasy? „Samozřejmě, že jsem si jistá. Co to vedeš za řeči?“

Carter zkroušeně mlčel. I když pocit, že v Bethině hlase zaslechl něco nesouhlasného, nezmizel.

Stáli spolu s Beth chvíli bez hnutí, jako kdyby tím mohli rozptýlit všechny obavy.

Nakonec se Carter zeptal: „Kde je Champ?“ Venku končil další dlouhý letní den a už se začalo stmívat.

„Myslím, že je na dvorku,“ řekla Beth. „Možná bys pro něj měl dojít.“ Nic dalšího nemusela dodávat. Carter beztak poznal, že myslí na kojoty z rokle.

Přikývl a vyšel ven z místnosti. Sešel ze schodů do přízemí. Bydleli v domě už několik měsíců, ale on se tu přesto cítil trochu jako vetřelec. Všechno tu bylo hezké, vkusně zařízené, nově vymalované, pohodlné, ale nebylo to jeho. Neměl tady žádné vlastní věci. Staré houpací křeslo, poškrábaný konferenční stolek, knihovny – to všechno nechali ve starém bytě. Převážet to do Los Angeles by bylo zbytečně drahé, zvlášť když se stěhovali do zařízeného domu. Kromě toho i to bylo součástí jejich plánu na nový start. Zbavit se všech starých věcí plných škrábanců, kazů a vzpomínek a začít úplně znovu s novými.

Foukal horký a suchý vítr a Carterovi pod nohama chrastila krátká suchá tráva. Kaňon vedle domu byl zalit měsíčním světlem a vzdálené úbočí hor nad Santa Monikou se temně rýsovalo proti obloze plné hvězd. Carter si uvědomil, že v New Yorku nic takového není. To však přesto neznamenalo, že by se mu vůbec nestýskalo po výhledu z okna na Washington Square. Občas se ptal, jestli to má co dělat s jeho prací. Trávil tolik času nad dlouho mrtvými předměty, že na konci dne potřeboval cítit kolem sebe lidskou aktivitu. Dělalo mu snad dobře, když mohl stát v tlačenici s ostatními? Byl to způsob, jak se ujistit, že kolem něj pulzuje život? Potřeboval vyměnit suché kosti (hlavou mu znovu, snad po milionté probleskla myšlenka na ztracené kosti ženy z La Brea) za teplé maso?

Z dálky zaslechl nezaměnitelné zvuky prskajících rachejtlí. Někdo už se nemohl dočkat a pouštěl si ohňostroj o den dřív. Věděl, že policie i hasiči mají pohotovost. Celý týden se všude kolem ozývalo jedno varování za druhým před nebezpečím, že rachejtle mohou způsobit v suchém porostu požár. Carter nikdy žádný požár nezažil, ale viděl záběry těch předešlých na CNN. A také smutné rozhovory s lidmi, kteří bojovali o život, o to, aby před plameny zachránili svá zvířata, alba s fotkami a rodinné stříbro. Jeden chlápek ujel před ohněm na kole a v ruce svíral obrovský pohár z bowlingu, který jediný ze všech svých věcí se rozhodl zachránit.

Carter se rozhlédl po malé oplocené zahradě a Champa slyšel dřív, než ho spatřil. Většinu těla měl schovanou pod keřem, odkud se zjevně snažil něco vyhrabat. Byl z něj vidět jen rozcuchaný ocas.

„Champe!“

Pes zavrtěl ocasem, ale pokračoval dál v započaté činnosti.

„No tak, Champe. Pojď už domů.“

Carter došel blíž, ale stále neviděl víc než prohnutý hřbet a mávající ocas. „Co to tu provádíš?“

Carter chytil Champa za kyčle a jemně ho vytáhl zpod keře. Champ se nijak nebránil, ale ani se nedalo říct, že by spolupracoval. Prostě se nechal vytáhnout pozpátku na trávník. V tlamě držel kořist – vypadalo to jako roztrhaná mrtvolka čerstvě ulovené veverky. Nezdálo se, že by se jí Champ hodlal vzdát.

„K čemu něco takovýho potřebuješ, prosím tě?“ divil se Carter. „Copak tě dost nekrmíme?“

Champ se na něj díval, ale nevypadal příliš přesvědčeně.

„No tak, tak to přece pusť,“ domlouval mu Carter. Posadil se na bobek a pokusil se mu vytáhnout maso z tlamy. Champ ale výstražně zavrčel, tak ho Carter nechal a otřel si špinavé prsty o trávník.

V duchu uvažoval, jak se má zachovat. Má jít dovnitř a přinést něco, co má pes opravdu rád, třeba velké balení burákového másla? Třeba by kvůli ještě lákavějšímu soustu byl ochoten tohle odevzdat.

Champ kořistí zatřásl, jako by se ujišťoval, že v ní nezbyla už ani jiskřička života. A vtom to Cartera napadlo. Champ by mohl vyřešit alespoň jeden z jeho problémů. Jak to, že ho to nenapadlo dřív?

Vyskočil a běžel do kuchyně. Sebral burákové máslo, vynesl ho ven a navlékl sklenici Champovi na čumák. Špičkou tenisky odkopl opuštěnou veverku přes plot do rokle.

„Nechceš si se mnou trochu vyrazit? Co bys říkal vyjížďce?“ zeptal se Champa, který se však plně věnoval nové lahůdce. Když si pak dal pauzu, Carter mu na obojek připnul vodítko a vzal ho zpátky do domu. Zamířil do ložnice, kde našel Beth v posteli opřenou o polštáře, jak si s nosem zabořeným do nějaké složky čte. „Musím ještě něco zařídit,“ oznámil jí.

„Cože?“ zeptala se překvapeně. „Teď?“

„Zapomněl jsem něco v práci.“

„V muzeu? A to to nemůže počkat do zítřka?“

„Zítra je tam zavřeno. Je přece čtvrtého července.“

„Ale teď už bude taky zavřeno. Vždyť je noc.“

„Znám se s nočním vrátným, určitě mě pustí dovnitř.“

„To to vážně nemůže počkat?“ zkusila to ještě jednou Beth, i když svého muže znala a bylo jí jasné, že ať je to co je to, počkat to rozhodně nemůže.

„Budu hned zpátky,“ prohlásil Carter. „A mimochodem, beru si s sebou Champa.“

Dřív než na to stihla zareagovat, už dusal dolů ze schodů.

Champ byl naštěstí z vyhlídky na projížďku nadšený. Stačilo, aby Carter otevřel u džípu dveře u spolujezdce a Champ si okamžitě vyskočil na sedadlo, připraven absolutně na všechno.

Je ale připraven na to, co po něm Carter bude chtít? Carter zařadil zpátečku a vycouval na silnici. Ve skrytu duše doufal, že jeho nápad není příliš bláznivý.

Když dorazil do muzea, bylo zavřené už i parkoviště, takže musel zaparkovat na ulici před ním. Měl plastovou propustku do vchodu pro zaměstnance, takže sebe i Champa dokázal dostat dovnitř bez problémů. Věděl, že Hector bude někde na obchůzce a nerad by tomu dobrému muži přivodil srdeční záchvat tím, že na něj nečekaně vybafne.

„Hectore?“ zavolal. „Hectore? To jsem já. Carter Cox.“

Žádná odpověď.

„Hectore? Jsi tu někde?“

Champ byl naprosto fascinovaný všemi těmi novými vůněmi. Tolik nohou, které prošly po podlaze muzea. Carter ho pozoroval, jak rejdí čumákem u země, a naděje se v něm rozhořela. Možná to nakonec přece vyjde.

Odvedl psa k zadnímu výtahu podél stěny s nasvětlenými lebkami pravlka, kolem otevřených dveří do laboratoře, kolem atria vedoucího do zahrady, kde se rád procházel Geronimo, a znovu zkusil zavolat: „Hectore? Jsi tady?“

Zaslechl cinkání klíčů a hlas: „Je tu někdo? Ani hnout!“

„Hectore? To jsem já – Carter. Neblázni!“

Hector vydechl úlevou. Zrovna vyšel zpoza modelu obřího lenochoda napadeného šavlozubým tygrem.

„Co tady sakra děláte?“ zeptal se. „Muzeum je zavřený. A od pana Gundersona mám ohledně vaší osoby zvláštní instrukce.“ Pak si všiml Champa. „Vy jste se snad zbláznil. Proč sem taháte toho čokla? Sem psi nesmí.“

„Musel jsem ho přivést,“ řekl Carter.

„A k čemu potřebujete v noci v muzeu psa?“

Carterovi bylo jasné, že bude muset přednést krátkou, ale přesvědčivou řeč. Jinak Hector spolupracovat nezačne. „Potřebuju, aby mi pomohl něco najít.“

Na Hectora to dojem neudělalo. Vyčkával. „Najít co?“

Tohle byl hodně důležitý moment. Když prozradí Hectorovi, co se ztratilo, a Hector to nahlásí Gundersonovi, rozpoutá se hotové peklo. Když mu to ale neřekne, tak se dolů nedostane.

„Scházejí nám nějaké kosti. Dost důležité kosti ze sbírky dole v suterénu.“

Hector se zatvářil znepokojeně. Cokoli, co chybělo, zvlášť pokud by se přišlo na to, že to zmizelo během jeho služby, mohlo potenciálně znamenat problémy. „A hlásil jste to?“ zeptal se a povytáhl si opasek u kalhot do pasu.

„Ještě ne,“ přiznal se Carter. „Doufal jsem, že bych je dokázal najít sám. Nebo bych aspoň přišel na to, co se stalo.“ A pak dodal: „Tolik jsi mi pomohl, když jsi mě po pracovní době pouštěl dolů, tak jsem doufal, že bychom to spolu mohli vyřešit dřív, než by jeden z nás musel odpovídat na nějaké nepříjemné otázky Gundersonovi, nebo dokonce policii.“

Hector nebyl hloupý a okamžitě pochopil, kam tím Carter míří. Bude spolupracovat, a možná problém zmizí, bude lpět na pravidlech a riskovat, že se sveze spolu s Carterem do maléru. Proč vlastně Carterovi a tomu jeho příteli s dlouhými vlasy vycházel vstříc, ptal se sám sebe. Vždyť ani Big Mac nemá moc rád.

„Co budete potřebovat?“ zeptal se a Carter se zaradoval.

„O nic nejde. Jen potřebuju na pár minut zase dolů do suterénu.“

Hector váhal. Přemýšlel, jestli se náhodou nežene ještě do horšího maléru. Potom otočil klíčem v zámku výtahu. Půjde s Carterem a tím jeho čoklem a bude dávat pozor, aby se už nic dalšího nestalo.

Carter a Champ vlezli do výtahu za ním a Carter, který se bál, aby neplácl něco hloupého, raději celou cestu mlčel. Když se dveře otevřely, řekl: „Jestli chceš, můžeš klidně zůstat tady.“ Ale Hector nehodlal nic ponechat náhodě.

„Jdu s váma,“ prohlásil. „A ať tady ten pes nic nevyvede. Víte, co myslím.“

„Má skvělý muzejní výcvik,“ zavtipkoval Carter. Hector se ani neusmál.

Hector rozsvítil, stiskl vypínač a stropní světla se rozblikala k životu. Rozsvěcela se řadu po řadě jako vlna, které se prohnala až na konec chodby. V prostoru se rozlilo bledé, strašidelné světlo, ve kterém byly vidět tisíce prachových částic poletujících vzduchem.

Champ, který měl normálně velice dobrodružnou povahu, se jako mírná ovečka držel u výtahu.

„No tak pojď,“ pobídl ho Carter. „Máme práci.“

Vydali se centrální chodbou a Champ se držel Carterova boku jako klíště. Hector šel o krok za nimi. Procházeli kolem nekonečných řad kovových skříní s mělkými zásuvkami, v nichž spočívalo bezpočet zkamenělin, které byly po dlouhá desetiletí nacházeny a vyzvedávány z asfaltových jam La Brea. Kosti působily suše a vyprahle. Hector za Carterem občas zakašlal. Blížili se k improvizované laboratoři, kterou si Carter s Delem v suterénu zařídili, a Champ chtěl popoběhnout pár kroků dopředu. Zjevně něco ucítil. Možná Delův pach, nebo kosti pokryté asfaltem, které ještě nedávno ležely na pracovním stole. Teď byly přesunuty a ukryty v jiném podlaží ve skříni, kde byla chemická činidla a rozpouštědla.

Carter sem ale mířil pro to, co zůstalo ve vykradené zásuvce. Zničená petlice stále ještě visela ze zásuvky. Carter ji otevřel a spatřil pomačkaný kapesník, ve kterém sem nedávno přinesl ten záhadný objekt, jenž muž z La Brea svíral v ruce. Kus látky bylo jediné, co zbylo. Ulpěly však na něm kousky asfaltu a také drobné šupinky kosti a samotného předmětu.

„Nebyly tady ty kosti tý ženský?“ ujišťoval se Hector znepokojeně.

„Byly.“

„A nejsou to náhodou nejstarší kosti z celýho muzea?“

Zdálo se, že si Hector začíná plně uvědomovat závažnost celé situace.

„Nejsou sice nejstarší, ale jsou zdaleka ty nejvýznamnější,“ vysvětlil Carter ochotně.

Hector tiše hvízdnul. Carter opatrně vyndal kapesník ze zásuvky. Nechtěl nijak porušit pachovou stopu. Podržel ho Champovi u čumáku. Pes se nejdřív odvrátil, jako kdyby ho to ani nezajímalo. Carter mu provlékl prst obojkem a podržel mu hlavu. Tentokrát si Champ přičichl důkladně.

Potom se podíval na Cartera, jako kdyby se ptal: No a?

„Chci, abys to vystopoval,“ řekl mu Carter. Věděl, že mu pes nerozumí ani slovo, ale lidé se zvířaty často takhle jednají. Mluví na ně, jako kdyby rozuměli obsahu slov. A někdy to dokonce funguje.

Champ se otočil a rozhlédl se. Vypadal, jako že neví přesně, co má dělat. Carter ho dovedl pár kroků zpátky uličkou – jedinou cestou, kterou odsud zloděj mohl odejít – a ještě jednou mu kapesník přitiskl na čenich. Champ nasál pach a ušel pár kroků. Natáhl přitom celou délku prodlužovacího vodítka. Carter šel za ním, nechal vodítko navinout a dal Champovi naposledy čichnout kapesníku. Tentokrát se zdálo, že se Champ do hry konečně plně zapojil. Sklonil hlavu k podlaze pokryté linoleem, potom ji zvedl do vzduchu a pak zase sklonil zpět k zemi. Občas se zarazil a začal čichat u nějaké jiné skříně. Carter se v duchu ptal, jestli jednotlivé zkameněliny mohou vůbec mít různý pach. Počítal ale s tím, že tenhle vzorek je čerstvější než všechny ostatní, a podle toho by ho Champ mohl odlišit od jiných zkamenělin, které ležely ve skříních všude kolem.

„Tohle je ten nejpitomější nápad, co jsem kdy viděl,“ brblal nespokojeně Hector. „Za tohle určitě přijdu o práci.“

„Možná ne,“ uklidňoval ho Carter a následoval Champa.

Když se ale pes vracel po jejich stopách přímo k výtahu, začal i on pochybovat. Možná, že je Champ prostě jen vede zpátky stejnou cestou, kterou přišli. Možná si myslí, že je to to, co po něm chtějí.

Vzápětí se však pes zarazil, otočil se a s čumákem u země prošel kolem výtahu za roh. „Co je tam vzadu?“ zeptal se Carter přes rameno.

„Nic moc,“ odpověděl Hector. „Je tam skladiště, pár přístrojů, šachta schodiště.“

Champ zatočil kolem ocelového sloupu a Carter za ním pospíchal, aby ho dohnal. Pes stál před zamčenými kovovými dveřmi, na kterých bylo červenou barvou napsané varování, že pokud se je někdo pokusí otevřít, spustí se alarm.

„Kam tyhle dveře vedou?“ zeptal se Carter.

Hector o tom musel chvíli přemýšlet. Díval se na strop, jako kdyby uvažoval, co je přímo nad nimi. „Na zahradu,“ řekl nakonec.

„Myslíš na tu, co je uprostřed muzea?“

„Jo.“

Champ strkal čumák pod dveře a packou pod nimi hrabal.

„Můžeš je otevřít?“

Hector ho obešel a zkusil univerzálním klíčem vypnout alarm. Carterovi to připadalo, že alarm stejně nejspíš nefunguje, potom do dveří strčil a ty se se strašlivým skřípěním otevřely. Znělo to, jako kdyby dveře nikdo už celé roky neotvíral. Uvnitř byla naprostá tma a Carterovi přes tvář přejela pavučina. Hector klouzal světlem baterky po vnitřku místnosti, dokud nenašel vypínač. Ze stropu visela holá žárovka, v jejímž světle se objevila zrezlá sekačka, pár kousků zahradnického nářadí, holínky a několik starých plechovek s barvou. Zdálo se, že tady už hodně dlouho nikdo nebyl, a tím méně, že by tudy pronesl ukradené kosti. Ale Champ se celý nedočkavý hnal dál.

„Tak jo, chlapče, dám na tebe,“ řekl mu Carter, i když moc jistý si nebyl.

Champ prošel mezi harampádím, a než se Hectorovi podařilo zavřít za nimi dveře, už vyběhl první patro schodů. Carter prohlížel prach na schodech a pátral po nějakých stopách, které by svědčily o tom, že tudy někdo nedávno prošel. Ale v slabém světle žárovky, a ani nemluvě o spěchu, ve kterém se snažil držet krok s Champem, stěží viděl ty schody. Champ počkal na odpočívadle, aby se ujistil, že má stádo za sebou celé. Pak vyběhl další část schodiště, které končilo u druhých zamčených dveří. U těchto dveří začal Champ kňučet, jako kdyby vytoužená kořist čekala přímo za nimi. Když dorazil zadýchaný Hector, vypnul zase alarm a dveře s hlasitým skřípěním otevřel. Cartera okamžitě pohltila vůně mokrého listí a jehličí. Ozval se zvuk rozstřikovačů.

Champ vyrazil na zahradu tak rychle, že Carterovi vyklouzlo vodítko z ruky. Podél cestičky byly rozestavěné po pár metrech lampy vrhající teplé žluté světlo, jinak zahradu osvětloval jedině měsíc, který dovnitř svítil otvorem ve střeše. Carter slyšel, jak umělohmotná rukojeť vodítka drhne o chodníček, potom o můstek, jak ji Champ táhl za sebou. Prostor sice nebyl plánován přísně jako krajina pleistocénu, ale byly zde vysázeny rostliny, které se v tom období ve zdejším regionu vyskytovaly. Zahrada byla obehnána skleněnou stěnou a návštěvníci muzea tak měli pocit, že hledí na nedotčený kus přírody. V jednom rohu rostl pokroucený jinan dvoulaločný, listy štíhlých palem šustily v lehkém vánku, hnízdo tu měly i želvy a v zadní části zahrady dokonce hučel malý vodopád. Vtom si Carter všiml, že se Champ snaží přetáhnout vodítko přes nízký val porostlý kapradím.

„Počkej na mě, Champe. Čekej!“ volal na něj Carter, ale Champ se ani neotočil. Zdálo se, že se snaží vyhrabat něco na dně pod vodopádem. Carter mu svlékl obojek. Nepřipadalo v úvahu, že by se pes mohl ztratit z uzavřeného atria. Champ se okamžitě rozběhl po cestě k místu, odkud byl k vodě lepší přístup. Vyběhl do malého svahu až do míst, odkud vodopád padal. Carter si nejdřív myslel, že má možná jen žízeň, ale pak to spatřil. Na jednom velkém plochém kameni tam ležel předmět, který muž z La Brea svíral v ruce.

Teď ale, snad proto, že ho proudící voda částečně očistila, zářil jako mlecí kámen, kterým bezpochyby kdysi byl.

Na jeho povrchu byly vrypy vytvořené jiným kamenem, pravděpodobně červené barvy. Champ na kámen nedosáhl a tak jen stál nad jezírkem, ze kterého vodopád vytékal. Carter neměl z cesty příliš dobrý výhled, tak z ní sešel. Přidržel se útlého kmínku mladého smrčku a vytáhl se nahoru k vodopádu. Champa musel odstrčit, aby se dostal ke kameni. Zahrada byla okrasná a nepočítalo se s tím, že by tu někdo chodil po cestičkách. Ale půda kolem něj nevypadala tak upraveně jako zbytek trávníku. Pár keřů bylo přesazených o kousek dál a půda byla v jednom místě čerstvě přerytá.

Champ na potvrzení svého nálezu zaštěkal. Carterovi došlo, na čem stojí, a instinktivně couvl o krok zpět.

„Co je tam?“ zeptal se Hector.

Carter si nebyl jistý, jak na to má odpovědět. „Myslím, že je to hrob,“ řekl nakonec.

Hector se pokřižoval.

Carter se zahleděl na kámen, který ležel v potoce jako značka, a pak na rozhrabanou půdu kolem. Bylo to, jako kdyby vstoupil na nějaké pravěké pohřebiště.

„Co tím chcete říct, že je to hrob?“ dožadoval se Hector vysvětlení. „Čí hrob?“

To bylo Carterovi jasné. Byl to hrob ženy z La Brea, která zahynula jen pár desítek metrů odsud před více než devíti tisíci lety. Ale kdo ten hrob vykopal, to se neodvažoval ani hádat.

„Zatraceně, tohle budeme muset nahlásit,“ rozčiloval se Hector.

„To zatím nebude nutné,“ uklidňoval ho Carter. Raději by se nejprve dozvěděl nějaké detaily o tom, k čemu tady došlo. A pak si taky chtěl promyslet, jaké by to mělo důsledky. „Já se o to postarám.“

Hector se tvářil pochybovačně, ale zároveň byl i rád, že se ho to nebude týkat. „A řeknete, že to nebyla moje chyba? Řeknete, že jsem svou práci dělal dobře?“ ujišťoval se.

„Jistě,“ prohlásil Carter a podrbal Champa vděčně na hřbetě. „Úplně tě z toho vynechám.“

Hector se zatvářil spokojeně.

Ale Carter ještě klid neměl. Prohlížel jak kámen, nejdražší věc, kterou muž z La Brea svíral v okamžiku smrti v ruce, tak rozrytou půdu, ve které byly otisky kostěných prstů, a mozek mu jel na plné obrátky.

TŘICET SEDM

Sadowski měl dojem, že čas se zastavil. Byl večer před čtvrtým červencem a on se cítil jako dítě na Štědrý den, kdy se nemohl dočkat večera. Pamatoval si, jak ani den předtím nemohl usnout, dokonce nedokázal ani ležet v posteli, a jednou v noci, tehdy mu bylo asi pět, se vkradl do obýváku a začal rozbalovat dárky. Dostal za to pořádně na zadek. Teď už byl ale dospělý a nemohl to ničím omlouvat.

Nesměl o tom mluvit ani s Ginger. Všechno bylo přísně tajné. Ne že by tomu mohla rozumět. V poslední době nemluvila o ničem jiném než o tom, jak pojede do Las Vegas, aby tam viděla toho teplouše Eltona Johna v nějakém kasinu. „Potřebuju to kvůli svýmu vystoupení,“ opakovala pořád dokola a Sadowski jí neustále dokola sliboval, že ji tam vezme jindy, i když mu unikal smysl toho, proč by měl brát na vlastní pěst striptérku do Vegas. V Las Vegas bylo na čtvereční metr víc prostitutek a striptérek než kdekoli jinde na celé planetě. Tak proč si tam brát vlastní. To by bylo jako nosit si pití do baru.

„Stane, copak ty dneska vůbec nepůjdeš do postele?“ volala na něj teď zpod peřiny. „Budíš mě.“

V bytě byly jen dvě místnosti a mezi nimi nebyly pořádné dveře, jen takové posuvné z tenkých panelů. Sadowski se díval na televizi a klopil do sebe šesté nebo sedmé pivo toho večera. „Nejsem ospalej,“ vyštěkl na ni podrážděně. „Tak si běž k sobě domů, protože já chci spát.“

Měla pravdu, i když to by samozřejmě nikdy nepřiznal. Přišel sem jen proto, aby si trochu užil, což už se stalo, a nebyl jediný důvod, proč by se nemohl vrátit do svého bytu.

Měl tam úplně všechno nádobíčko a bylo mu jasné, že by si s ním začal okamžitě hrát.

Díval se na televizi až do konce pořadu. Byla to jedna z těch detektivek, ve které usvědčí chlápka, protože po deseti letech podle DNA zjistí, že nalezené sperma je jeho. Pak už cítil dost velké zadostiučinění z toho, že Ginger nenechal tak dlouho usnout. Hodil prázdnou plechovku do odpadkového koše a hlasitě říhnul. Z vedlejšího pokoje se ozvalo znechucené zabrblání. Pak vyrazil ven z bytu.

Noční vzduch byl příjemný. Bylo relativně chladno, jen něco kolem dvaceti stupňů, ale stále bylo velké sucho. Jediné, co by jim mohlo překazit plány, byl déšť, a na ten to ani trochu nevypadalo. Když během detektivky, na kterou se díval, vysílali reklamy, vždycky přepínal na kanál s předpovědí počasí, jen aby znovu vyslechl, jaké sucho v této době trápí Los Angeles. Stále opakovali spousty rad, jak se chovat na čtvrtého července při oslavách. „Všechno je suché jako troud,“ hlásila blondýna s načesanou hlavou, „takže na nějaké odpalování rachejtlí raději zapomeňte.“

No, nebyly to zrovna rachejtle, které se chystal příští večer odpálit.

Jel domů ve svém černém exploreru a dával si velký pozor, aby nespáchal nějaký dopravní přestupek a nezastavila ho policejní hlídka. Dokonce ani při své tělesné konstituci by nedokázal po šesti pivech nenafoukat nějaký ten alkohol v krvi. (Jednou už ho zastavili a tehdy nafoukal pár promile dokonce jen po třech.) Hlavně klid, opakoval si. Hlavně klid.

Měl pronajatý omšelý byt nad opravářskou dílnou, do kterého se chodilo po dřevěném schodišti z ulice. Ginger u něj nikdy nebyla. Vlastně u něj nikdo nikdy nebyl. A Sadowski ani nechtěl, aby k němu někdo lezl. Místo vstupních dveří, které u bytu byly, nechal na vlastní náklady namontovat drahé bezpečnostní ocelové dveře s ochranou proti vykopnutí a se zámkem, který by měl vydržet úplně cokoli. Uvnitř byl labyrint malých tmavých pokojů, z nichž poslední měl dveře na zámek. Sadowski z kapsy vyndal klíč, otevřel dveře a rozsvítil. Místnosti říkal Bitevní pokoj.

Sada světel na stropě se rozsvítila a pokoj zalilo ostré bílé světlo. Na stěnách byly vylepené topografické mapy Los Angeles a pár plakátů s obrázky zbraní, které dostal od Burta ze střelnice. Uprostřed místnosti stál starý otřískaný stůl a židle a za ním řada zelených skříněk, které zachránil z šatny jedné tělocvičny určené k demolici. Ve skříňkách měl schované své polní vybavení.

Neměl by se převléct a vyrazit? Věděl, že se tohle stane. Bylo mu jasné, že jen co se dostane blízko ke svému nádobíčku, bude k neudržení.

Pamatoval si ale, co jim Burt stále dokola opakoval. „Jestli se s tím začne příliš brzo, tak se to celý podělá.“ Nejdůležitější bylo, aby zápalné bomby rozmístili do všech určených míst a aby vybuchly přesně v určenou dobu. Pak bude účinek naprosto drtivý, protože požáry v takovém množství nedokážou zvládnout. Když totiž hasiči vyšlou jednotky, aby zvládli jeden, okamžitě vypukne další. Burt o tom věděl naprosto všechno, dělal v Northwest dobrovolného hasiče a měl pečlivě nastudovaný terén Los Angeles. Pokud budou všichni dělat to, co mají, celou západní část Los Angeles od Westwoodu až po Pacific Palisades zachvátí takový oheň, jaký ještě nikdy nikdo neviděl. A Synům svobody se podaří nevídané. Za jedinou noc se jim podaří postavit ilegální imigranty a teroristy z jihu do středu hledáčku celé společnosti.

Burt měl to celé vymyšlené i dál. Zaonačí to tak, aby to vypadalo, že to mají na svědomí nějací bývalí agenti cizích mocností (tuhle část plánu Burt stále ještě držel trochu pod pokličkou), a válka za udržení amerických hranic jejího úžasného bílého dědictví bude na spadnutí.

Sadowski nedokázal odolat a otevřel skříňky, aby se ještě jednou pokochal pohledem na svou výbavu. Armádní uniforma – tuhle akci Sadowski považoval za pokračování služby své vlasti –, baterka, polní láhev (teď v ní byla sladká limonáda, aby si Sadowski udržel energii), pistole Browning Hi-Power ráže čtyřicet s pažbou ze dřeva posledního přeživšího Stromu svobody, a ze všeho nejdůležitější, žáruvzdorná azbestová kombinéza; taková, jakou používali hasiči na severu, když se například při lesních požárech nechali shodit padákem na postižená místa. Kombinézy s sebou měli pro případ, že by se octli uvěznění mezi plameny. Burt jim ukázal, co mají v takovém případě dělat. Musí se co nejrychleji vykopat díra v zemi, navléct kombinéza a zevnitř ji zavřít od hlavy až k patě. Když oheň nebude postupovat dost rychle, člověk se stejně upraží „jako kukuřice v mikrovlnce“, vtipkoval Burt. Když ale bu
dou mít kliku a oheň se přes ně rychle přežene, kombinéza jim může zachránit život.

V batohu pod složenou sítí proti komárům měl šest zápalných bomb s časovačem, všechny schované v prázdných krabicích od Kleenexů. Bylo neuvěřitelné, jak lacino je Burt pořídil. Použil na ně budík na baterii, sáček hnojiva a pár kousků pepa na podpálení zahradních grilů. Sadowski nedokázal pochopit, jak to, že když je to tak levné, nevěnuje se žhářství mnohem víc lidí. U žhářství byla jen mizivá šance, že člověka chytí. Naprostá většina důkazů totiž vždycky shoří. (Burt se dokonce vychloubal, že ho už několikrát zatkli, ale nikdy ho z žádného trestného činu, který by souvisel s požárem, neobvinili.) V jednom rohu stála na ledničce malá přenosná televize. Sadowski ji zapnul. Detektivku vystřídal jiný jeho oblíbený pořad – Americká spravedlnost. Moderátor Bill Kurtis byl člověk, o kterém si Sadowski myslel, že by spolu výtečně vycházeli. Vypadal jako naprosto obyčejný chlápek. Sadowski s
i z lednice vytáhl studené pivo a svalil se na rozvrzanou židli vedle stolu. Pořad byla repríza – šlo o ženu, která přejela manžela na parkovišti supermarketu poté, co zjistila, že je jí nevěrný. I tak to ale bylo dobré. A mohl se díky tomu odpoutat od myšlenek na to, co ho čeká přesně v pět hodin odpoledne následujícího dne na elegantních svazích Bel-Air.

V duchu doufal, že jeho bývalý kámoš z armády – kapitán Derek Greer – dostane po tomhle fiasku pořádnýho padáka. I když to na čtvrtého července nebylo moc pravděpodobné, stejně si přál, aby se tam s ním u toho Araba potkal. Pomsta by byla mnohem sladší, kdyby Greer věděl, kdo ho dostal do těch sraček.

TŘICET OSM

Ačkoli bylo čtvrtého července, Beth došlo, že u Coxů vládne stejně pracovní nálada jako obvykle. Carter zmizel hned ráno do Pageova muzea, aby tam dotáhl něco, co nemohl odložit – nebo to alespoň tvrdil. A Beth se podařilo přemluvit Robin, aby k nim alespoň na pár hodina zašla a pohlídala Joeyho, aby i ona mohla zaskočit do práce. Muzeum bylo zavřené a zaměstnanci se chystali na oslavy a grilování a Beth došlo, že by jen stěží hledala lepší příležitost, jak naskenovat do počítače posledních pár odstavců písařova dopisu, dostat z něj překlad a konečně zjistit, jak celé to drama dopadlo.

Provoz byl hustý – byl další horký a suchý den a všichni v Los Angeles mířili na pláž. Naštěstí ale Summit View nebyl od Gettyho muzea daleko. V garážích samozřejmě nebyla skoro žádná auta až na pár těch, která patřila personálu ochranky. Beth měla své vlastní přidělené místo, to ale bylo poměrně daleko od výtahů, proto ho dnes nevyužila a zaparkovala na cizím. Garáže byly na úpatí kopce a tramvaj, která vozila turisty nahoru k muzejnímu komplexu, neměla na palubě nikoho jiného. Úzký klimatizovaný vagon se šplhal do kopce a Beth se dívala na dálnici pod sebou. Směrem na přilehlý Bel-Air se na ní auta posunovala po centimetrech, nárazník nalepený na nárazníku. Docela nahoře na kopci, i když dokonale skryté za skupinkami stromů, bylo sídlo al-Kalliho… sídlo, ve kterém byla ukryta kniha, již Beth považovala za největší skvost mezi knihami všech dob. Kniha, kterou pravděpodobně už nikdy nikdo neuvidí.

I jen sama ta myšlenka ji bolela.

Vešla na travertinové nádvoří a jediný člověk, kterého spatřila, byl strážný, se kterým se znala. Zamávala mu a on na ni také mávl. Na zaměstnaneckou kartu se dostala do budovy, kde byla její kancelář. Chodby s podlahou pokrytou kobercem nikdy nebyly příliš hlučné. Dnes na nich však bylo hrobové ticho. Telefony nezvonily, kopírky nevrčely. Bylo to tak, jak si přála.

Ale jen dokud se nepřiblížila ke své kanceláři. Světlo bylo rozsvícené a z otevřených dveří se rozlévalo až na chodbu. Slyšela cvakání kláves na klávesnici v neuvěřitelně rychlém tempu. V tempu, o kterém věděla, že je ho schopen vyvinout jen jediný člověk – její asistent.

Zastavila se a nakoukla dovnitř. Elvis k ní seděl zády a zíral na obrazovku. Prsty mu svištěly po klávesnici a hlavou kýval do rytmu zvuků, které se linuly z počítače.

„Elvisi, co tady děláš?“ zeptala se.

Z toho, jak se okamžitě otočil, bylo jasné, že ho pěkně vyděsila. Tvářil se provinile. Beth zabloudila pohledem k obrazovce. Snad si tady nestahoval porno? Ale to, co spatřila, připomínalo spíš nejnovější přetechnizovanou verzi dračího doupěte. Kouzelník s krátkým fousem právě kráčel po klikaté cestě směrem k hradu se spoustou bran. V levém dolním rohu blikala různá čísla a v horní části obrazovky se posouvala nějaká slova.

„Ty jsi mi hlásil, že tady dnes budeš?“ podivila se Beth.

„Ne,“ Elvis se zasmál. „Sám jsem nevěděl, že tady skončím,“ dodal.

Z počítače se ozval vrzavý zvuk. U jedné z bran se začal spouštět padací most. „Do háje!“ zaklel Elvis. „Můžeš chvilku počkat?“ Otočil se zpátky k obrazovce a rychle něco naťukal do klávesnice. Počítač jeho akci přivítal tím, že spustil zvuk bijících zvonů a obrazovka zmodrala.

„Proč musíš chodit sem, abys mohl hrát nějaké hry?“ zajímala se Beth.

„Je to mnohem složitější.“ Z krátkých rukávů trička mu trčely nezdravě bílé paže. „Tahle hra je totiž na síti, hrajou to lidi z celý planety. A tady jsou mnohem rychlejší a výkonnější počítače než ten křáp, co mám doma.“

„Ale nezdá se ti, že venku je docela hezky? Je čtvrtého července: měl bys být někde venku.“ Okamžitě jí došlo, že opakuje věty, které slýchala od svojí matky.

Elvis si toho nejspíš také všiml. „Jasně, mami,“ prohlásil s úsměvem. „Jestli to nepovažuješ za trochu troufalé, tak dovol, abych ti připomněl, že to samé platí i pro tebe.“

Beth v ruce držela složku s dopisem a ani ona se zjevně nechystala vyrazit na pláž.

„Dobrá, tak vítej v blázinci,“ pokračoval Elvis. „Mám tady sušenky a limonádu,“ dodal a ukázal na příšerné jídlo, které leželo na stole. „Nedáš si?“

„Ne, díky,“ zavrtěla hlavou Beth a prošla kolem jeho stolu do vlastní kanceláře, „taky se připojím.“

Za pár vteřin se z Elvisova stolu znovu ozvalo vítězné troubení trubek a skřípání, jak se padací most znovu spouštěl dolů. „Mohl bys to trochu ztišit?“ poprosila ho a Elvis odpověděl: „Jasně, pustím si to do sluchátek.“

Beth doufala, že tady bude sama, a teď přemýšlela, jak se vyrovná s tím, že jediný asistent v celém Los Angeles, který dneska místo toho, aby byl na pláži a hrál volejbal, tráví čas v práci u počítače, je ten její. Nakonec ale zatáhla žaluzie – odpolední slunce zářilo s oslepující intenzitou – a rozprostřela po stole papíry. Otevřela si databázi jednotlivých písmen, rozdělila obrazovku na dvě části (to ji naučil Elvis) a začala skenovat a přemisťovat zbylé odstavce latinského textu. Měla ovšem pořád zvláštní pocit, že za ni text překládá počítač. Připadalo jí to příliš pohodlné a neprofesionální, ale vzhledem k náročnému a komplikovanému rukopisu, a také samozřejmě dost archaickému jazyku, musela uznat, že to byla nejbezpečnější a nejrychlejší cesta, jak se dobrat výsledku. A kromě toho mohla (a také toho často využívala) následně překlad kontrolovat a uhlazovat nedokonalé formulace.

Z písařova skrytého poselství jí zbývalo už jen několik posledních odstavců.

Čekala, než počítač údaje zpracuje, a přemýšlela, že by mohla zavolat Carterovi. Atmosféra u nich doma se jí v posledních dnech moc nezamlouvala. Ve vzduchu mezi nimi viselo hodně nevysloveného a Beth si říkala, jestli to Carter také cítí. Nikdy předtím před Carterem netajila nic tak důležitého jako své současné rozhodnutí nevrátit nalezený dopis majiteli, a trápilo ji, že to napětí mezi nimi by mohlo být způsobeno právě tím. Nebo si to snad celé jen představovala? Carter měl vždycky sklony k tomu, ponořit se zcela do svých vědeckých hádanek a možná měl jen jedno ze svých intenzivních období. A když o tom tak přemýšlela, musela uznat, že i ona sama sedí v horký a sluneční sváteční den v kanceláři, a jak velice trefně poznamenal před chvílí Elvis, neměla co říkat.

V myšlenkách se vrátila k ránu, kdy našla Cartera v kuchyni, jak krmí Champa plátky syrové slaniny.

„Granule už mu nestačí?“ zeptala se ironicky, když posadila Joeyho do židličky.

„Tenhle pes dostane ode dneška všechno, co bude chtít,“ prohlásil rozhodně Carter, ale čím si Champ takovou poctu vysloužil, už dál nevysvětlil. Beth se zajímala, jak dopadl jeho noční výlet do muzea. Carter jí stručně odpověděl, že se mu podařilo něco vyřešit, ale opětně to dál nerozvíjel.

I kdyby Beth měla náladu a chtěla se svěřovat se svým pokleskem, Carterovo mlčení by ji od toho stejně odradilo.

Připadalo jí ale směšné řešit problémy s komunikací tím, že spolu nemluvili. Vzala do ruky mobil a stiskla Carterovo číslo. Zvedl to až po několikátém zazvonění a zeptal se: „Je všechno v pořádku?“ Jeho hlas zněl vzdáleně a tlumeně.

„Kde jsi?“ zeptala se Beth. „Zní to, jako kdybys mluvil z bunkru.“

„Tos trefila skoro správně. Jsem ve skříni,“ přiznal Carter.

„Ale tak to rozhodně nezní,“ ozval se jiný mužský hlas.

„Del je tam taky? Co děláte?“ chtěla vědět Beth.

„Pracujeme na muži z La Brea v prostoru, do kterého se demonstranti nedostanou. Jsme ve skříni.“ Ani tentokrát neprozradil, co je donutilo uchýlit se k takovým opatřením. „Děje se něco?“

Bylo jasné, že se chce co nejdříve vrátit k práci. „Ne, jen jsem ti chtěla zavolat. Chtěla jsem se zeptat, jestli máš chuť zajít večer na tu oslavu.“ Critchleyovi, starší manželský pár, který nešetřil sponzorskými dary pro Gettyho muzeum, je pozvali na večeři na své sídlo v Brentwoodu. Předkové paní Critchleyové přijeli do Ameriky na lodi, která přistála hned po Mayfloweru.

„A tobě se tam chce?“ Carter zněl pochybovačně. „Jestli myslíš, že bychom se tam měli objevit, že je to důležité…“

Nechal tu zcela legitimní otázku viset ve vzduchu. Beth si uvědomovala, že na jednu stranu by bylo vhodné se tam ukázat. Na druhou stranu to ale nebyla příliš lákavá vyhlídka. Zaslechla Delův tlumený hlas, ale tomu, co říkal, nerozuměla. Carter odpověděl: „Možná že to rozpouštědlo musí působit déle…“

„Ještě ti zavolám,“ ukončila hovor Beth a Carter se nepřítomně zeptal: „Cože? Co jsi říkala?“

Ukazatel na obrazovce naznačoval, že analýza písmen je téměř hotová. „Zavolám ti z domova. Můžeme se rozhodnout později.“

„Tak jo,“ souhlasil Carter.

Bylo jasné, že se celou dobu soustředil na něco úplně jiného. „Tak ahoj.“

Zavěsila a chvíli přemýšlela o tom, jestli se jí komunikační propast mezi nimi podařilo překlenout, nebo spíš rozšířit. Poslední týden to vypadalo pořád stejně.

Tiché cinknutí počítače oznámilo, že úkon je hotový a že se konečně může podívat na výsledek. Klikla myší na ikonu tisku a rychle se zvedla od stolu. Za pár minut dostane odpověď na otázku, co se stalo s tím záhadným písařem a iluminátorem. Prošla kolem Elvise, který se s hlavou skloněnou plně věnoval své hře. Na obrazovce před ním bylo pole, na jehož konci stál drak. V místnosti s kopírkami a tiskárnami bylo zhasnuté světlo. Když vešla, senzory světlo opět rozsvítily a Beth si z podavače vyzvedla vytištěný text.

Číst začala hned cestou zpátky do kanceláře.

Stálo tam: Stráže už vykročily do dvora pod námi. Salima je zdrží a já si budu moci dopřát ještě poslední modlitbu za to, aby můj plán vyšel.

Plán? Takže on měl plán, pomyslela si Beth. Možná přece našel způsob, jak uniknout smrti.

Tajemství výroby inkoustu, pokračoval a Beth si zprvu pomyslela, že se databáze musela pomást. Proč by teď najednou odbočil na takové téma? – je také tajemstvím travičským.

Aha, takže on měl v plánu otrávit stráže, až si pro něj přijdou, aby ho odvedly do bludiště té nestvůry.

Z mízy akácie a ze sal martis (nebyl nalezen ekvivalent), pokračoval text, ale Beth věděla, že je to termín, který se užíval pro označení zeleného vitriolu, nebo zelené skalice, což byla běžná přísada do železnato-duběnkových inkoustů, smíchané s arabskou gumou a několika dalšími přísadami, lze vytvořit smrtící směs. A tou jsem naplnil svatou nádobku, kterou již dlouho nosím u sebe na krku. Nádobku, kterou mi ani sultán nedokázal odepřít. Stříbrné tělo našeho Spasitele je jen dutá skořápka a ta teď v sobě ukryje mé vykoupení.

Beth měla dojem, že postupně rozeznává jeho úmysly.

Až přijde můj čas, vzdám se a budu osvobozen. Ve stejném okamžiku se dočkám i své pomsty. Ať mantichora lačnící po mé krvi spolu s ní vypije i jed, který v ní bude kolovat.

Najednou měla pocit, že se ocitla na stránkách nějaké krvavé jakubovské tragédie.

A nechť má kletba, kletba Ambrože z opatství Bury St. Edmunds, dopadne na sultána Kilidže al-Kalliho a všechny jeho potomky, i na strašlivé stvůry, které Pán chtěl (alt. zamýšlel) nechat utopit při své potopě. Nyní i navěky. Amen. Těmi slovy dopis skončil. Pod nimi byla už jen řada hvězdiček a strohé hlášení Konec dokumentu.

Beth seděla bez hnutí na židli a přemýšlela, jestli to všechno skutečně přečetla, nebo jestli se jí to jen zdálo. Nešlo jen o to, že jí byl odhalen písařův poslední plán. Byl nesmírně důmyslný, ačkoli jeho výsledek už se nikdy nikdo nedozví. Ne, mnohem víc ji šokovalo, že do textu vložil vlastní jméno – tak alespoň ona věděla, kdo ten nenapodobitelný písař a iluminátor je! –, a nakonec i ta kletba, která uzavírala dopis jako kolofon.

Tolik se podobala kletbám, které použil ten záhadný písař, o kterém se domnívala, že vytvořil všechny rukopisy, jež vybrala na výstavu v Gettyho muzeu.

Písař, kterého se už tolik let marně pokoušela identifikovat.

Jak jen mohla být tak slepá? Jak to, že si nevšimla, že má v rukou dílo stejného mistra? V hlavě stále dokola přemílala, co jí bránilo v tom, aby si třeba jen představila, že se jedná o stejného člověka. Zaprvé to byl původ té knihy – Zvířat z ráje. Pocházela z Blízkého východu. Dokud neobjevila ten tajný dopis, nikdy ji nenapadlo, že autorem knihy může být někdo jiný než některý ze sultánových poddaných, nebo alespoň nějaký místní umělec. A pak ta náhodnost toho všeho. Jaká byla šance, že se v Gettyho muzeu objeví plutokrat a ze všech lidí právě ji pověří prací na vrcholném a posledním díle potulného umělce, jehož totožnost se snažila už tolik let odhalit? Bezpočet hodin výzkumu v zaprášených archivech a ztichlých knihovnách od Londýna po New York, Oxford a Boston, ale tady, v horkém a suchém Los Angeles jí odpověď spadla doslova do klína.

Bylo to až příliš neuvěřitelné.

A aby tomu mohla skutečně uvěřit, potřebovala se přesvědčit na vlastní oči. Musí ten dopis porovnat s rukopisem na vystavených dílech, která shromáždila pro výstavu. Popadla vytištěné stránky a originál dopisu a vyběhla ven z kanceláře.

„Kam tak letíš?“ zeptal se jí Elvis, když kolem něj proběhla.

„Na výstavu rukopisů,“ křikla na něj od dveří.

„Tos sis ji ještě neprohlídla?“ posmíval se jí Elvis. „Vždyť jsi ji sestavovala.“

Venku na nádvoří horký vítr, který vál přes vrchol kopce, na němž Gettyho muzeum sídlilo, chrastil uschlými listy topolů. Nikde nebyla ani noha, dokonce ani ostraha nebyla na svém místě. Beth spěchala k severnímu pavilonu a klapot jejích podpatků se odrážel od kamenných stěn kolem. Nad vchodem do severního pavilonu visel červenozlatý pruh látky s nápisem GÉNIUS KLÁŠTERA: ILUMINOVANÉ RUKOPISY JEDENÁCTÉHO STOLETÍ. U vchodu nejdříve na bezpečnostním panelu vyťukala svůj vlastní kód a následně kód, který otevíral dveře. Zaslechla tiché bzučení v zámku a rychle vešla dovnitř. Těžké skleněné dveře se za ní zavřely a tiše cvakly. Pohybové senzory rozsvítily stropní světla.

Na rukopisy to ale nestačilo. Byly tak vzácné a náchylné na světle blednout, že muselo být světlo v prostoru ztlumeno na minimum. Každý rukopis byl umístěn zvlášť do skleněné vitríny, kterých bylo kolem asi na dva tucty, a byl nepřímo nasvětlen wolframovými halogenovými lampami nainstalovanými uvnitř vitríny. Tak bylo docíleno toho, že rukopisy zářily jako majáky, zlaté barvy se blýskaly jako podzimní listí a lazurit se třpytil jako Středozemní moře. Červené, modré a fialové drahokamy na deskách a vazbě připomínaly krasohledy. Když Beth výstavu viděla poprvé kompletně nainstalovanou, zůstala nad tou nádherou chvíli bez dechu stát.

Teď ale přistoupila k nejbližší vitríně, ve které spočíval misál iluminovaný pro katedrálu převorství v Canterbury. Kniha byla otevřena na frontispisu, kde bylo vylíčeno seslání Ducha svatého na apoštoly při Letnicích. Tentokrát se Beth na text dívala úplně jinýma očima. Už ho nevnímala jako dílo sice brilantního, ale anonymního potulného umělce, ale jako možný příklad díla Ambrože z Bury St. Edmunds. Skutečně se v něm dala nalézt stejná technika, jakou po tolik týdnů studovala ve Zvířatech z ráje? Pohyby apoštolů, ruce zdvižené k nebi, skutečně působily živým dojmem. Ale dokonalosti iluminací jeho poslední velké práce pro sultána Kilidže al-Kalliho se nemohly rovnat. Beth se přesunula k první vitríně v další místnosti. V té nalezla herbář, pojednání o rostlinách a jejich využití v medicíně, který vznikl na objednávku anglického opatství sv. Augustina. Obrázek stvolu s květy, jejichž původně
karmínové okvětní plátky postupem věků vybledly do červenohněda, zabíral téměř celou stránku. Text spíše ve stylu starověkých řeckých textů než výsledek praktického pozorování obraz ze všech stran obtékal. Představivost, kterou autor při úpravě textu projevoval, byla na tu dobu udivující. Beth se nemohla ubránit pocitu, že jí ten bombastický design připomíná některé současné módní časopisy. A písmo, jak si teď všimla, mělo nezaměnitelný sklon tak charakteristický pro al-Kalliho bestiář. Ano, všechno to do sebe zapadalo!

Ale nemohla být spokojená, dokud si neprohlédla další kolofon – další vzkaz od písaře na konci textu. A Beth věděla přesně, kde ho hledat. Naprosto skvělý příklad byl v poslední místnosti v knize Apokalypsy z Východní Anglie. Pamatovala si, že na konci textu je připojena kletba.

Vstoupila do místnosti a čidla okamžitě rozsvítila lampy. I tak byla však tato místnost z celé výstavy ta nejtmavší. Vitríny měly mezi sebou větší rozestupy a stíny mezi nimi byly hlubší a temnější. Beth sice často pracovala sama v prázdných muzeích někdy i dlouho do noci. Vůči tomuhle poněkud strašidelnému aspektu své práce však stále ještě nebyla zcela odolná. V duchu si připomněla, že venku je teprve odpoledne, že slunce pálí a Elvis sedí v její kanceláři a hraje tam nějakou pitomou počítačovou hru. Kromě toho jí to ani moc času nezabere. Přiloží prostě kolofony jeden vedle druhého a prohlédne si je, aby mohla zahnat všechny zbylé pochybnosti. Pak bude její výzkum u konce.

Přešla rychle k poslední vitríně v místnosti, kde byla vystavena Apokalypsa, protestantské tradici známější jako Kniha zjevení. Na obrázku byla sedmihlavá saň zmítající se v moři plamenů. Beth si pamatovala, že když pracovala na přípravě výstavy, všimla si, že poslední slova biblického textu vedle obrázku saně obsahují varování pro všechny, kdo by se odvážili změnit nebo přepsat něco z Apokalypsy. Pokud by to někdo udělal, jeho jméno by tím bylo navěky vymazáno ze samotné knihy života. Pod tím pak, odděleno miniaturou dítěte pozdviženého k nebesům, byl další kolofon, který opakoval poslední řádky Apokalypsy. Elegantní latinou se v nich pravilo, že kdokoli by se odvážil poškodit nebo znesvětit tuto knihu, bude rovněž vyškrtnut z knihy života.

Sice to ani nebylo potřeba, Beth však přesto vytáhla a rozložila list s Ambrožovým dopisem. Zbylé papíry položila na podlahu a dopis podržela proti světlu, které vycházelo z vitríny. Kletby si byly v obsahu, a netřeba zmiňovat rytmus řeči, až překvapivě podobné. A rukopis, těsný a skloněný k levé straně, byl prostě nezaměnitelný. Ambrož z Bury St. Edmunds – umělec a voják, lotr i křižák, neznámý génius, kterého jeho pouť zavedla z kláštera v Canterbury až k děsivé smrti v bludišti sultána, byl autorem obou textů a pravým Michelangelem své doby.

A Beth jediná o tom věděla.

Ještě si ani nestihla vychutnat své zasloužené vítězství, když se z přítmí vedle ní ozval tichý hlas: „Neboj se.“

Najednou byla vyděšená jako ještě nikdy v životě.

Stín se začal spojovat, jako by na sebe bral tvar… tvar muže – vysokého a elegantního, s dokonale řezanými rysy, oblečeného v obleku, který snad byl ušit ze samotné tmy. Udělal krok směrem k Beth. Jeho téměř bílé vlasy, které měl sčesané z čela, stříbrně zářily ve světle lamp. Oči schovával za brýlemi s jantarově žlutými skly.

„Ale ty strach máš, že?“ pronesl s lehounce cizokrajným přízvukem.

Galerie se naplnila vůní lesa po svěžím drobném deštíku.

Beth se chtěla otočit a utéct. Muž, jako kdyby to vycítil, zůstal stát na místě, ale Beth se stejně dokázala stěží pohnout.

„Zkus se nad tím zamyslet,“ hovořil muž. „Kdybych chtěl ublížit tobě nebo tvému synovi, už bych to přece dávno udělal, nemyslíš?“

Nejhorší z jejích nočních můr se právě stala skutečností. Arius byl naživu. Byl tady. Celou dobu se snažila přesvědčit sama sebe, že si to jen představuje, že si něco namlouvá…, ale to byla lež.

A v hloubi srdce to vždycky věděla.

„Proč jsi tu? Co tady chceš?“ chtěla se ho zeptat, ale v puse měla takové sucho, že nebyla schopná promluvit. Ale ani nemusela. On jí přesto odpověděl.

„Byl jsem tu stále a chci jen to, co jsem chtěl vždycky, tvé dobro.“

Její dobro? Bethiny vzpomínky na něj nebyly nikdy úplně ostré, jako kdyby se všechno odehrávalo někde za závojem. Překryté průsvitnou oponou, přes kterou viděla jen některé záblesky zvláštních a matoucích událostí. Nikdy jí ale nepřišlo, že by se ji Arius v těch vzpomínkách snažil chránit. Ani náhodou. Všechny její vzpomínky na něj byly temné a hrůzyplné. Stačilo na něj znovu pohlédnout a dělala se jí husí kůže.

Aniž by se viditelně pohnul z místa, dokázal se k ní zase o kus přiblížit. Vůně deštěm omytého listí zesílila. A i když osvětlení místnosti bylo jen slabé a tlumené, zdálo se, že se všechno soustředí u něj. Stál v černém obleku a za ním byl černý stín, jeho tvář slabě zářila jakýmsi vnitřním ohněm. Tmavé čočky brýlí zakrývaly barvu jeho očí, ale Beth si jeho pohled vybavovala v jedné strašlivé vzpomínce. Ve vzpomínce na oči, které žhnuly, měnily se a pronikaly jako ostrý nůž vším, na co pohlédly.

„A abych ti dokázal, že mluvím pravdu, přišel jsem jen proto, abych tě varoval.“

„Před čím?“

„Jdi domů k Joeymu. Hned!“

Beth měla pocit, že dostala ránu elektrickým proudem. „Stalo se něco? Je něco s Joeym?“ Obavy o dítě dokázaly přehlušit i vlastní strach.

„Máš ještě čas. Ale vyraž ihned. Musíš teď být u něj.“

Beth mu věřila, i když pro to neměla žádný důvod. Neměla důvod ho poslechnout, ale touha vyrazit domů byla najednou nezadržitelná. Nemohla se ale k němu otočit zády. Snad toho ani nebyla schopná. Jeho přítomnost byla děsivě fascinující, pohled jeho částečně zakrytých očí měl jakoby hypnotické účinky.

Ustoupil o krok a jeho tvář se schovala ve stínu.

Dělal to schválně?

„Půjdu domů,“ prohlásila Beth tiše a roztřeseně. „Ale řekni mi proč? Co se má stát?“

Znovu se bez pohybu dokázal o něco vzdálit. Bílé světlo, které mělo nasvěcovat poslední stránky Apokalypsy, se lehce dotklo jeho tváře a bílozlatých vlasů.

Najednou naklonil hlavu ke straně, jako kdyby něco zaslechl. Zlomek vteřiny předtím, než i Beth uslyšela šustění otvíraných dveří o tři místnosti dál a zvuk chůze. „Haló? Paní Coxová, jste tady?“

Byl to člen ostrahy, zrovna ten, kterému zamávala, když vystoupila z tramvaje.

Beth nejdřív neodpověděla, a nevěděla ani přesně proč. Snad se nesnaží chránit Ariuse před prozrazením?

„Paní Coxová?“ Hlas se blížil, a i když byla všechna světla na výstavě zapnutá, po temných zákoutích ještě bloudilo světlo baterky.

„Jsem tady,“ zavolala Beth.

Strážný – pamatovala si jen, že jeho jméno začíná na G – obešel přepážku a zeptal se: „Je všechno v pořádku? Zaznamenali jsme neoprávněné vniknutí.“

Beth se podívala na místo, kde předtím stál Arius. Ten už byl ale pryč.

„Já jsem svůj kód vyťukala,“ ujišťovala strážce.

„To vím. Máme to tam zaznamenané. Ale alarm se spustil až po tom, co jste vešla.“ Posvítil baterkou kolem dokola tmavé místnosti a nakoukl mezi dvě vitríny. „Asi to byla porucha,“ pokrčil rameny.

Beth si všimla, že jeho jméno vyryté na plastové cedulce je Gary Graydon.

Ale kam zmizel Arius? Z místnosti vede jen jediný východ. Copak se mohl kolem strážného nepozorovaně prosmýknout?

„Co to je támhle na zemi?“ zeptal se Graydon a Beth se podívala směrem, kterým ukázal. Na podlaze ležely papíry, které tam položila a docela na ně zapomněla. Sklonila se a zvedla celou složku. Rychle mezi papíry vsunula i originál dopisu, který držela v ruce. Dokonce i na něj dokázala zapomenout. Naposledy se rozhlédla kolem sebe a řekla: „Já jsem hotová.“

„To je dobře,“ usmál se Graydon. „Dneska beztak máme plné ruce práce.“

„Co tím myslíte?“ chtěla vědět Beth, která za ním kráčela směrem k východu.

„Ty požáry přece.“

Beth se zarazila. „Kde?“

„Snazší je říct, kde nehoří,“ posteskl si Graydon. „Propukají naprosto všude od Bel-Air po Palisade. Jako kdyby pořád nevysílali ty varování, že lidi nemaj dělat ohňostroje, když je takhle sucho. Některý lidi prostě nikdy neposlechnou.“

Beth toho víc slyšet nepotřebovala. Stiskla složku s papíry pevně v podpaží a uháněla přes náměstí přímo k tramvaji. Ariusovo varování, že nemá na nic čekat a má běžet okamžitě domů, jí znělo v uších.

TŘICET DEVĚT

Carter byl tak zabrán do práce, že když mu mobil poprvé zavibroval v kapse, ani to necítil. Zvonění vypnul, hned jak dorazil do muzea. Nechtěl, aby někdo – a zvlášť ne Gunderson – přišel na to, že je na čtvrtého července v budově schovaný v suterénu ve skříni a pracuje na jednom z nejdůležitějších nálezů z jam v La Brea. To, co se přihodilo v posledních několika dnech, by nikdy nevysvětlil.

„Podívej se na tu prasklinu tady,“ řekl Del a ukazoval skalpelem na tenkou linii v lebce, která se táhla spánkovou kostí. „A teď mi řekni, že to nemá od úderu.“

Mobil v Carterově kapse znovu zavibroval a tentokrát si toho Carter všiml. „Vydrž chvíli,“ řekl.

Spojení bylo tady dole jako obvykle velmi špatné. Volala Beth a mluvila velice vzrušeně. Říkala něco, co znělo jako… Arius.

„Počkej,“ řekl Carter a instinktivně se vzdálil od stolu dál do chodby. „Ztrácíš se mi.“

„Byl tady,“ říkala. „Arius byl tady v muzeu.“

Byl to zase jen planý poplach? Už několikrát si mysleli, že mají důkaz o tom, že Arius přežil a pronásleduje je. Ale co když to tentokrát bylo doopravdy? Navzdory všem obavám a podezřením se s ním ani jeden z nich prozatím nestřetl tváří v tvář.

Beth říkala něco dalšího, ale zaniklo to v praskání a šumění.

„Vůbec tě neslyším,“ stěžoval si Carter a přemýšlel, jestli Beth slyší jeho. „Jsi v pořádku? A Joey je v pořádku?“ Nic jiného nebylo důležité.

„Ano.“

To slyšel zřetelně. Pak se ozvalo něco, čemu nerozuměl, a pak ještě: „…v tramvaji. Jedu domů. Jedu hned za Joeym. Ty ohně se šíří.“

„Jaké ohně?“

„…nejspíš z ohňostrojů…“

Ohňostroje už stihly založit nějaké požáry? Vždyť bylo teprve odpoledne. Myslel si, že tohle nebezpečí vypukne až s příchodem tmy.

„Na Summit View se ještě nic…,“ pokračovala Beth, „ale už je to na Sunset, Palisades… Bel-Air.“

Při zmínce o Bel-Air Carter nastražil uši. Nějaké požáry se blížily k Bel-Air? K sídlu al-Kalliho? K bestiáři?

„Zavolám ti domů,“ řekl, ale linka už byla hluchá. „Beth, slyšíš mě?“ Spojení se ještě úplně nepřerušilo, ale Carter neměl tušení, jestli ho Beth slyší. „Vyrážím z muzea. Uvidíme se doma. Budu se snažit dostat se tam co nejrychleji. Beth?“

Telefon už však byl úplně hluchý.

Nacpal si telefon zpátky do kapsy a vešel do skříně. „Musím jet pryč, teď hned,“ řekl.

Del se zatvářil ohromeně a trochu i naštvaně. Carter si byl vědom, že je kvůli jeho vyhýbavým vysvětlením a neochotě věnovat se jejich důležitému projektu naplno už delší dobu podrážděný. Nejednou už si přál, aby mu býval mohl všechno jednoduše říct, nejen proto, že se mu příčilo tajit něco tak významného před jedním ze svých nejstarších přátel, ale také proto, že Del by mohl se svou odborností k řešení problému zásadně přispět. Nahoře v Bel-Air se totiž nacházel po Darwinovi bezpochyby ten nejvýznačnější objev z historie zvířecí říše, který dával nahlédnout do nejranějšího původu plazů, savců a ptáků. A kdo na světě by něčemu takovému mohl rozumět lépe než Del?

„Co tím myslíš, že už musíš jít? Máme to tady celý pro sebe. Nikdo nás tu neruší. Copak ti není jasný, že za pár hodin bychom dneska mohli sfouknout velkou spoustu práce?“

„Samozřejmě mi to jasný je. Moc se omlouvám.“

Del zavrtěl hlavou a vzdychl a upustil skalpel na stůl. „Kůstko,“ řekl důrazně, „jednou mi budeš muset pořádně vysvětlit, co se to s tebou děje.“

„Přísahám, že ti to jednou všechno řeknu,“ dušoval se Carter.

Už se otáčel, že vyrazí pryč, když vtom se Del zeptal: „Takže teď jedeme kam?“

V tom okamžiku si Carter uvědomil, že tam nemá svoje auto. Ráno ho totiž Del vyzvedl a měli v plánu, že budou pár hodin pracovat v muzeu a potom si vyjedou společně na výlet do hor. Del říkal, že má něco, co mu chce ukázat.

Del se zasmál, když viděl výraz v Carterově tváři. „Tys zapomněl, že tu nemáš auto, co?“ zeptal se a zacinkal ve vzduchu klíči. „Já řídím.“

Carter ztratil řeč. Najednou nevěděl, co dělat.

Del se znovu zasmál. Rychle zakryl kosti, zvedl ze země batoh a řekl: „Tak, kamaráde, teď jsi zcela v mé moci! Budeš mi muset prozradit, kde je to tajné místo, na které máš namířeno.“

Del vyrazil chodbou ke dveřím a bílé vlasy za ním vlály. „A nezapomeň zhasnout!“ křikl na Cartera přes rameno.

Zatraceně, pomyslel si Carter, proč jen zrovna dnes nemůžu mít s sebou vlastní auto. Zhasl a vyrazil za Delem, který nemířil k výtahu – to by vyžadovalo, aby do celé akce zapojili Hectora –, ale ke schodišti do zahrady v atriu.

Do zahrady, ve které teď v neoznačeném hrobě spočívaly kosti ženy z La Brea.

Ani s tím se Carter ještě Delovi nesvěřil.

Venku, kde Carter Dela konečně dohnal, vál horký vítr. Vzduch byl úplně vyprahlý. Del nasedl za volant svého zaprášeného terénního vozu usazeného na čtyřech obludně velkých pneumatikách, který měl na střeše držák na zbraně a na nárazníku nálepku s dinosaury. Carter se vyšplhal na místo vedle řidiče. V duchu rychle propočítával, jestli pro něj bude výhodnější, aby ho Del hodil domů, kde by si mohl vzít vlastní auto, nebo jestli se má nechat vysadit rovnou na Bel-Air. Podíval se na Dela, který nastartoval a zařadil rychlost.

„Tak kam to bude, šéfe?“

„Na Bel-Air,“ řekl Carter.

„Jasně. Takže kam teda?“

„Vážně na Bel-Air.“

Del poznal, že to Carter myslí smrtelně vážně. „Ta záhada se mi líbí čím dál tím víc.“

Vyjeli z parkoviště a Carter si stáhl okénko. Červenomodro-bílá vlajkosláva namotaná na sloupy veřejného osvětlení na Wilshire Boulevard se houpala a pleskala ve větru. Slunce pražilo na zem zpoza závoje jemných bílých obláčků. Carter uvažoval, co by měl Delovi prozradit, jestli vůbec něco. Neexistoval žádný důvod, proč by mu z bestiáře měl něco ukazovat. Jistěže bude zvědavý, ale prozatím mu Carter nemusí prozrazovat vůbec nic, a pak by mohl třeba naběhnout na samotného Mohammeda al-Kalliho a přesvědčit ho, že Del je naprosto důvěryhodný a velice zkušený kolega, jehož znalosti a rady by mohly zvířatům jedině prospět. Tím by se to vyřešilo nejlépe, i když nebylo moc pravděpodobné, že by to al-Kalli povolil.

Provoz nebyl nijak silný, ale dvakrát museli zastavit a uvolnit cestu hasičským vozům, které se prohnaly kolem nich se zapnutými sirénami. Z dálky bylo slyšet další sirény. Na ulicích bylo tíživé ticho. Podobnou atmosféru Carter znal ze Středozápadu, když se blížilo tornádo. Zapnul rádio a z výkonných reproduktorů zakvílela bluegrassová hudba. Carter rychle přeladil na zpravodajskou stanici, kde hlasatel právě oznamoval, že další ohnisko požáru se objevilo asi sedmdesát kilometrů jižně od Los Angeles poblíž Claremontu. „Všichni hasiči v okrese San Bernardino mají na čtvrtého července pohotovost,“ tvrdil hlasatel, „a bohužel to vypadá, že budou mít co na práci.“

Aspoň že tyhle nové ohně byly dost daleko od nich. Ale jak se vůz přibližoval k Bel-Air, ve vzduchu se objevil štiplavý pach.

Carter zalovil v kapse a vytáhl mobil. Chtěl zavolat Beth. Teď už bude nejspíš v pořádku doma, ale chtěl mít jistotu. Vytočil číslo, ale vyzvánění bylo velmi slabé. Zkusil to ještě jednou a tentokrát zkontroloval stav baterie. Byla skoro vybitá. Možná i proto měl dole v muzeu tak špatné spojení. Myslel si, že je to tím, že stojí pod zemí.

„Voláš Beth?“

„Mám vybitou baterku.“

„Moc rád bych ti pomoh, kamaráde, ale víš, že ani žádnej mobil nemám,“ řekl Del.

To Carter věděl. Del vždycky říkal, že když ho nejde sehnat k telefonu, je to zejména proto, že se telefonům vyhýbá.

„Chceš, abych někde zastavil a najdem budku?“

„Ne, to je dobrý,“ řekl Carter. „Máme dobrý čas. Jen jeď dál.“ Čím dřív dojedou na al-Kalliho sídlo a ujistí se, že zvířata jsou v pořádku – měl trochu obavy, jestli nebude potřeba přenastavit filtry –, tím dřív se dostane večer domů. Tenhle sváteční den se tedy opravdu vydařil.

U brány na Bel-Air čekalo několik drahých aut, aby se mohla zařadit do provozu na zaplněném Sunset Boulevard. Carter tam předtím nikdy neviděl čekat víc než jednoho rolls-royce nebo jaguara.

„To jsou tví kámoši?“ zeptal se Del, když v protisměru míjeli bentley se starším manželským párem na předních sedadlech a dvěma velkými pudly, kteří seděli vzadu.

„Intimní přátelé,“ ujistil ho Carter.

„Mám prostě jet dál?“ zeptal se Del a Carter odpověděl: „Jo, až úplně nahoru.“

Del mlasknul. „Teda Kůstko, ty se fakt pohybuješ v těch správnejch kruzích.“

Carter nereagoval.

„Ale řekneš mi, proč tam nahoru jedeme,“ ujišťoval se Del.

A Carter najednou cítil, že už ho dál nemůže jen tak odbývat.

„Bydlí tam člověk jménem Mohammed al-Kalli. A já pro něj tak trochu pracuju.“

„Melouchaříš? A co pro něj děláš?“

„On je něco jako… amatérský přírodovědec.“

„Přírodovědec?“ vyprskl Del. „Prosím tě Kůstko, tohle slovo nikdo nepoužil už asi tak sto let. Budeš mi toho muset říct trochu víc.“ Zpomalil a zeptal se: „Na týhle vidlici doprava, nebo doleva?“

Carter ukázal doprava a Del podřadil, aby motor lépe zvládnul strmější kopec. Carter přemýšlel, co víc by ještě mohl prozradit. Bylo mu jasné, že tím, jak je záhadný, jen situaci zhoršuje.

„On je strašně bohatý…“

„To už mi došlo,“ řekl Del a rozhlédl se po nejbližším okolí, které bylo s každým metrem luxusnější.

„A požádal mě o konzultaci kvůli nějakým zvířatům, která chová.“ Carterovi bylo okamžitě jasné, že právě zašel příliš daleko. Al-Kalli by ho zabil, kdyby se o tom dozvěděl.

Del jel dál a mudroval: „Nějaká zvířata?“ přemítal nahlas. „Co je to za zvířata, Kůstko? Bez urážky, ale jediná zvířata, kterým rozumíš, jsou už pěkně dlouho vyhynulá.“

Carter právě dobruslil až na samou hranu pravdy, ale dokud nebude muset, nebo dokud k tomu al-Kalli nedá výslovné svolení, nebyl oprávněn říct cokoli dalšího. „Tady se drž vlevo,“ dirigoval a Del se držel podél vysokého, pečlivě zastřiženého živého plotu, který se táhl nejméně další stovky metrů dál. „Jeď až na úplný vrchol, dokud neuvidíš střeženou kamennou bránu,“ pokračoval Carter.

Na poslední Delovu otázku neodpověděl a bylo mu jasné, že Del na odpověď stále čeká. Jak se blížili k vrcholu, na konci cesty se objevila brána. Carter uviděl Leea, asijského strážného, který si clonil oči dlaní a díval se východním směrem.

„Příští zastávka Jurský park,“ pronesl Del teatrálně.

Carter po něm střelil pohledem, ale nezdálo se, že by si Del něco domyslel. A mohl si vůbec něco domyslet? Jen si dělal legraci. Kdyby ale jenom věděl, jak blízko pravdě se právě dostal!

Lee se otočil k nim a zvedl ruku, aby vůz zastavil. Samozřejmě ho nemohl znát. Když Del zastavil a sroloval okénko, Carter se naklonil na jeho stranu a pozdravil: „Ahoj, Lee.“

„Á, doktor Cox,“ poznal ho okamžitě Lee. „Pan al-Kalli vás dneska čeká?“

„Ne, jen jsem sem zaskočil, abych něco zkontroloval.“ Carter si uvědomoval, že ani personál ostrahy o zvěřinci nemá ponětí. Věděl o něm jen ten, u koho byla taková znalost nezbytná. A tato nezbytnost rozhodně nebyla vykládána nijak extenzivně. Zahrnovala Rašída a Bašíra, kteří se starali o zvířata, tělesného strážce Jakoba a toho nového Dereka Greera, armádního veterána, jehož přístup nebyl zrovna vstřícný. Carter si nebyl jistý, jestli o zvířatech ví al-Kalliho syn Mehdi, i když udržet takové tajemství před zvídavým klukem by bylo dost náročné.

„Kouř je cejtit dokonce už i tady nahoře,“ stěžoval si Lee, když jim otvíral bránu. „Pávi z toho málem šílej.“

Del se na Cartera podíval, jako by se chtěl zeptat: Pávi? Ale Carter na něj mávl, aby prostě jel dál.

„Hlavně žádnýho páva nezajeď,“ radil mu. „Al-Kalli je na ty svoje ptáky strašně háklivej.“

„Zajímavý, moc zajímavý.“ Víc Del neřekl a řídil dál auto po klikaté příjezdové cestě, kolem honosné fontány na nádvoří před palác z šedého kamene. Před domem už stála dvě auta. Al-Kalliho černý mercedes a kobaltově modrý scion se surfařským prknem přivázaným ke střeše. Velké dubové dveře se rozletěly, a i když Carter čekal, že uvidí al-Kalliho, objevil se v nich Mehdi se skupinkou přátel. Nesli si ručníky a ledničku a na nohou měli plážovky. Postupně se skládali do scionu a Carter se zeptal: „Kde máš otce, Mehdi?“

Během nakládání věcí do auta, a aniž by se k němu otočil, Mehdi řekl: „Je někde támhle.“ A kývl hlavou k západní části panství. Mehdi dokázal každého přimět, aby se cítil jako sluha.

Zvěřinec byl přesně tím směrem a Carter nepochyboval, že al-Kalli je právě tam. I se vší výkonnou klimatizací a s čidly teploty se al-Kalli bude o svá zvířata bát. Jsou velice citlivá a jistě už přišla na to, že se něco děje. A pokud je Carterův odhad správný, tak Rašíd teď nejspíš panikaří.

A do toho přijde Carter s neoficiálním vetřelcem.

„Pojď se mnou,“ řekl a Del vystoupil z auta. „A slib mi, že neřekneš ani neuděláš nic, dokud ti nepovím.“

„Uvědomuješ si, jakou máš kliku, že nejsem ten typ, kterýho je snadný urazit?“ ohradil se Del.

„Na to jsem spoléhal.“

Carter šel první, obešli garážové křídlo domu a vydali se přes dlouhý trávník.

„Nezdá se, že by tenhle chlap dodržoval omezení pro zalévání zahrad,“ podotkl Del.

„Al-Kalli žije podle vlastních pravidel,“ pokrčil rameny Carter.

„Zdá se, že si to může dovolit.“

Jejich kroky právě duněly na dřevěném mostku, když se z nedalekého hájku ozval přidušený výkřik. Carter se podíval tím směrem a zahlédl, jak jeden z pávů zrovna rozložil svůj krásný modrofialový ocas.

„Ono jich je tady víc?“ zajímal se Del.

„Je jich tu tak dvanáct. Nikdy jsem to nepočítal,“ řekl Carter.

Prošli kolem stájí, které vypadaly, že jsou skoro prázdné. Vrata od stájí byla dokořán a Bašír zrovna vyváděl ven štíhlého bělouše. Zvedl ruku a zamával Carterovi a Delovi, a pak se znovu musel věnovat zjevně rozpustilému koni.

„Kde ten chlap sebral všechny ty peníze?“ divil se udýchaný Del.

„To je strašně starý majetek,“ vysvětloval Carter. Nad korunami stromů se objevil vrchol budovy zvěřince. „Pochází z Iráku.“

Del hvízdl. „Takže Saddámův stoupenec?“

„Kdepak,“ ohradil se Carter. „Jeho zapřisáhlý nepřítel.“

Carter zpomalil a Del také ubral. „Jednou, až zrovna nebudeme muset běžet, bys mi to mohl vyprávět,“ řekl Del. „Zdá se, že je to docela napínavá historka.“

„To je,“ souhlasil Carter, ale už se měl na pozoru, protože se blížili k bílým zdem zvěřince. Přímo před branou byl zaparkovaný golfový vozík.

„Co to je? High-tech stodola?“ zeptal se Del.

„Něco takovýho,“ potvrdil Carter a otočil se s naléhavým výrazem k Delovi. „Teď mi budeš muset prostě důvěřovat. Chci, aby ses někde schoval a nevylejzal. Schovej se třeba támhle za ty stromy,“ poradil mu a ukázal na staré eukalypty se silnými pokroucenými kmeny. „A nesmíš vylézt, dokud ti nedám znamení.“

Del se zachechtal, jako kdyby to celé byla nějaká povedená hra. „Dobře. A taky doufám, že odteďka mi budeš říkat už jedině Bond. James Bond.“ Myslel si, že si Carter zaručeně dělá legraci.

Carter však k němu přistoupil blíž a zahleděl se mu přímo do očí. „Myslím to naprosto vážně, Dele. Už to, že jsem tě přivedl sem, je dost nebezpečné. Tohle jsou nebezpeční lidé. Musíš udělat, co ti říkám.“

Del pochopil. Pohled do Carterovy tváře vylučoval, že by to mohla být jen legrace. „Tak dobře, Kůstko. Beru to vážně,“ řekl a zmizel za stromy.

Carter se blížil ke vchodu do zvěřince a ve vzduchu ucítil kouř. Tentokrát ale jen cigaretový. A dokonce věděl, ke komu ho může přiřadit.

„Kapitáne Greere?“ zavolal a Greer vyšel zpoza druhé strany budovy. Cigaretu držel v dlani.

„Co tady děláte, Coxi?“ zeptal se Greer. „Je přece svátek. Nechcete si vzít volno?“

„Mohl bych se vás zeptat na to samé.“

„A já bych vám neodpověděl.“

Carter nikdy nevěděl, na čem s tímhle Greerem je. Obvykle spolu jen takhle chlapácky žertovali, ale na Greerovi bylo něco nebezpečného. Neuměl odhadnout, jestli ho Greer považuje za nějaký druh hrozby, nebo jestli ho má jen za jednoho z dalších al-Kalliho přisluhovačů.

„Je vevnitř?“ zeptal se Carter a Greer přikývl.

„Ale radši bych ho teď ničím nerozčiloval,“ poradil Carterovi a zašlápl cigaretu do štěrkové cestičky. „Zrovna trhá Rašída zaživa na kusy.“

To Cartera nijak nepřekvapovalo. Od chvíle, kdy začal se zvířaty pracovat, stal se již mnohokrát očitým svědkem ponižování a dokonce i fyzického týrání Rašída ze strany al-Kalliho. A ani jednou neztratil ze zřetele skutečnost, že pokud se mu nepodaří navrátit zvířatům výborné zdraví, stane se terčem jeho hněvu brzy i on. Ani na chvíli nepochyboval o tom, že by se al-Kalli nezdráhal přistoupit k jakémukoli, třeba i drastickému opatření v případě, že by zjistil, že někdo je jeho nepřítelem, nebo i jen neschopným podřízeným.

„Myslel jsem si, že zvířata budou nervózní,“ oznámil Carter. „Doufám, že s tím budu schopen něco udělat,“ pokračoval. Greer kulhal jen o krok za ním a snažil se, aby to vypadalo, že ho doprovází a plní tak úkoly šéfa bezpečnosti, který monitoruje příchody a odchody úplně každého. Když šlo o al-Kalliho, nikdo si nemohl dovolit být mimo službu a nikdo si také nebyl svým postavením jistý.

A Rašíd už vůbec ne. Jen co Carter vešel, spatřil, jak mu al-Kalli uštědřil tvrdou ránu otevřenou dlaní přes tvář. Úder ho odhodil, až dopadl na kolena.

„Jak to, že to nevíš?“ řval al-Kalli vztekle. Jakob stál vedle něj s rukama složenýma na prsou. „Je to tvoje práce! Po staletí to byla práce celé tvé rodiny! Zaplatil jsem ti to nejlepší vzdělání na světě.“ Opřel si nohu o mužovu hruď a odkopl ho na špinavou zem. „Měl jsem jim tě nechat už dávno!“

„Ale o zvířatech, jako jsou tahle, nikdo nic neví,“ bránil se Rašíd. Otevřený laboratorní plášť se kolem něj rozprostřel. „Nejsou o nich žádné knihy ani články.“ Náhle pohledem spočinul na Carterovi s Greerem. „Ale je tu doktor Cox!“ zvolal jásavě. „Třeba on dokáže pomoct! Ano, doktor Cox jistě ví, co se má udělat!“

Al-Kalli se otočil, ale pohled plný naprostého opovržení na jeho tváři se téměř nezměnil. Dnes na sobě neměl svůj tradiční oblek, jen skvěle střižené tmavé kalhoty a zářivě bílou košili s širokými rukávy. Manžetové knoflíčky s rubíny zářily jako oheň. I jeho lebka se leskla pod stropními světly. „Doktore Coxi, přišel jste v pravou chvíli,“ řekl a znělo to, jako kdyby anglický šlechtic na svém sídle vítal rodinného lékaře. „Zvířata jsou dnes velice neklidná a vzrušená.“

„Myslel jsem si, že tomu tak bude,“ pokýval hlavou Carter. „Mají vysoce vyvinutý čich a i jen slabý závan kouře je dokáže rozrušit.“

„Myslel jsem si, že kvůli tomu máme celý ten filtrační systém.“

„To ano, ale je pravděpodobné, že rozeznávají nějaké vibrace půdy nebo něco takového. Existují zvířata, která umí předpovídat zemětřesení. Možná, že ta vaše zvířata dokáží předvídat požáry.“

Al-Kalli posměšně zavrtěl hlavou. „Je pravděpodobné, že to dokáží. Je ale možné, že dokáží i něco jiného. Nerad to říkám, ale začínáte mluvit jako tenhle bezcenný póvl Rašíd.“

Carter už to nehodlal dál snášet a přistoupil k Rašídovi. Napřáhl ruku a chtěl mu pomoct postavit se na nohy.

„Tak tohle bych nedělal,“ prohlásil al-Kalli tiše, ale tón jeho hlasu byl zlověstný. „Máme takové staré přísloví: Nech mrtvé ležet tam, kde upadnou.“

Jakob se mezi ně postavil a znovu založil ruce na prsou.

„Když jsem vás najímal, řekl jsem vám, že tomu, kdo to dokáže dát do pořádku, dám cokoli.“

„Určitý pokrok už jsme ale udělali,“ namítl Carter.

„Co jsem vám ale neřekl,“ pokračoval al-Kalli, který naprosto ignoroval Carterovu poznámku, „je, že s těmi, kdo mě zklamou, mám jen velice malou trpělivost. Nemyslíte, že tak je to spravedlivé?“

Zatímco Carter přemýšlel, jak má odpovědět, al-Kalli se překvapeně zahleděl k otevřeným dveřím zvěřince. Jakob si sáhl na opasek černých kalhot, ale dříve než mohl vytáhnout zbraň, kterou tam měl zastrčenou, Carter uslyšel hlas, jenž zavolal: „Tak na to zapomeň, čmoude!“

Carter se otočil a s ním i Greer. Uviděli muže ve vojenské uniformě. Vysokého muže s krátkým sestřihem a s batohem hozeným přes rameno. Vešel dovnitř a na jedné ruce mu volně visela zbraň. Co bylo horší, po boku měl dva další muže také v armádních uniformách, kteří zcela nemístně v rukou drželi baseballové pálky.

Zdálo se, že jediný Greer okamžitě poznal, co se stalo.

„Sadowski,“ řekl a zavrtěl hlavou. „Tak teď jsi to ale vážně posral.“

„Vopravdu? Mně to totiž tak nepřipadá,“ ohradil se Sadowski a prohlížel si prostorné zařízení. „Tak tohle je ta zoo, vo který jsi mluvil? Protože já tady žádný zvířata nevidim.“

Al-Kalli probodl kapitána Greera pohledem. „Vy toho muže znáte?“ zahřímal. „A řekl jste mu o tomhle místě?“

V tom okamžiku ho poznal i Carter. Byl to jeden z těch dvou, na které narazili s Delem v horách v Temescalu. Byl to ten, co napadl tu dívku a jejího přítele. Taky mu hned došlo, že pokud se nebudou všichni chovat velice, ale velice opatrně, mohl by někdo přijít k úhoně, nebo k ještě něčemu horšímu.

„Sloužil pode mnou v Iráku,“ vysvětloval Greer.

„Jak že se to jmenujete – Sadowski?“ oslovil al-Kalli narušitele. „Vstoupil jste na můj pozemek a já mám plné právo vás na místě zastřelit.“

Sadowski o kousek pozvedl zbraň a místo odpovědi vypálil ránu do podlahy před al-Kallim. Ke Carterově údivu však sebou al-Kalli ani netrhnul. Choval se, jako kdyby byl nezranitelný.

Zvířata ale střelbu samozřejmě slyšela, z gryfovy klece se ozvalo zavytí a od baziliška hlasité frkání. Fénix v hnízdě vysoko nad nimi vydal drásavý skřek, tisíckrát horší, než dokázali vyloudit pávi venku v zahradě. Dokonce i Sadowski se vyděšeně zahleděl vzhůru.

„Co to sakra bylo?“ zeptal se. Obrovský pták byl stále skrytý v hnízdě ze slámy.

„To vůbec nechtěj vědět,“ informoval ho Greer. „Ty a ty tvoji hoši vocaď koukejte vypadnout, dokud to ještě vůbec jde.“

Carter se nemohl rozhodnout, čeho se bojí víc: toho, že by se něco mohlo stát lidem kolem, nebo že by se něco stalo zvířatům, jednoznačně posledním svého druhu, která jen hotovým zázrakem dokázala přežít až do dnešní doby.

„Co máte v plánu, vojáku?“ posmíval se mu al-Kalli. „Nebo jste tak pošetilý jako všichni Američané, kteří strkají nos do věcí, do kterých jim nic není, a pak netuší, jak se z toho dostat ven?“

„Jen se nebojte. Plán máme,“ usmál se Sadowski a podíval se na masivní černé a chromované náramkové hodinky. „A můžete mi věřit, že s naším plánem se brzy seznámíte.“

„A co budeme dělat do té doby?“

Carter zaslechl skřípění kovu a viděl Rašída, který se mezitím nepozorovaně postavil, jak škube za páčku v betonové zdi.

Sadowski zařval: „Co to děláš?“, ale Rašíd se otočil a začal utíkat k prosklené kanceláři na druhé straně zvěřince. Kličkoval jako zajíc a temeno hlavy si chránil složenýma rukama. Sadowski zaklel a vypálil další ránu někam do podlahy. Zbloudilá střela se odrazila od mříží gryfovy klece.

Fénix znovu zakřičel a Carterovi bylo jasné, že tentokrát se ze svého hnízda vznese. Podíval se nahoru právě v okamžiku, kdy nad nimi přes okraj hnízda vykoukl mohutný zahnutý zobák. Sadowski a oba jeho komplicové zůstali stát s otevřenou pusou a jen zírali ke stropu.

Fénix se náhle, až trochu neohrabaně, spustil z hnízda, roztáhl křídla do šířky školního autobusu a proletěl jim nad hlavami. Vojáci za Sadowským o krok couvli. Pták nad nimi přeletěl o něco níž a Carterovi najednou došlo, že míří k otevřeným vratům. Jeden z vojáků, ten který měl na holém předloktí tetování, po fénixovi divoce máchl baseballovou pálkou. Koncem pálky se trefil do jednoho z drápů a ozvalo se křupnutí. Pták zavřeštěl bolestí, rychle se ve vzduchu otočil a vyrazil na druhý konec zvěřince.

„Dostal jsem ho!“ hulákal potetovaný muž a v hlase se mu radost a hrůza snoubily stejnou měrou. „Dostal jsem toho hajzla!“

Ale fénix ještě zdaleka neskončil. Jen opsal velký kruh a pak jedním mocným máchnutím rudých křídel, máchnutím, které rozvířilo vzduch v celé budově, vyrazil zpět k otevřeným dveřím. Sadowski vystřelil, ale minul. Pták roztáhl pařáty. Z očí mu sršely blesky a hlavu, podobnou supí, přitáhl blíž k tělu. Mířil přímo na útočníka, a než ten stihl znovu udeřit pálkou, popadl ho a zvedl ze země. Zdálo se, že jeden z drápů mu projel tělem skrz naskrz. Pták stáhl křídla k tělu a jako střela proletěl otevřenými dveřmi a zmizel z dohledu.

Vzduch se naplnil prachem a jediné, co zbylo z tetovaného muže, byla pálka pohozená na podlaze.

„Doprdele, Ježíši Kriste!“ zaklel Sadowski nevěřícně. „Copak jsem ti neříkal, žes to pěkně posral?“ připomněl mu Greer.

Druhý muž s pálkou stál bez hnutí a díval se na místo, kde ještě před chvílí stál jeho parťák. Pak odhodil pálku, otočil se a beze slova vyběhl ven ze dveří. Nechal Sadowského, aby si s tím poradil sám.

Až tehdy se Carter podíval na klece a zjistil, že páčka, za kterou Rašíd zatáhl, je všechny najednou otevřela. Zvířata ještě nepřišla na to, že jsou volná, ale nebude jim to dlouho trvat. Greer nejspíš dospěl ke stejnému závěru, protože se najednou sebral a vyrazil k páčce.

„Tak počkat!“ křikl na něj Sadowski a znovu vypálil. Greer se svalil na zem a z pravého stehna mu cákala krev. „Ty jsi idiot, Sadowski! To byla moje zdravá noha!“

„Říkal jsem ti, že se nemáš hýbat.“

Teď už se ale hýbalo i něco jiného. V té nejvzdálenější kleci, v té s gorgonou. Zvíře vytrčilo špičku obrovského čenichu ven z klece, jako kdyby se chtělo ujistit, jestli to není past. Pak se objevila celá hlava. Kývala se ze strany na stranu jako obří kyvadlo. Zvíře si prohlíželo prostor kolem sebe.

Jakob se postavil mezi al-Kalliho a blížící se stvůru a vytasil zbraň. Al-Kalli mu ji však vztekle vyrazil z ruky. „Co si myslíš, že děláš?“ vykřikl rozčileně.

Jakob se zatvářil zničeně. Myslel si, že dělá svou práci.

„Mně přece nic neudělá.“

Carter si uvědomil, že Mohammed al-Kalli je blázen.

Zvíře se blížilo. Stále kývalo hlavou ze strany na stranu, takže oči posazené až daleko vzadu na lebce mohly sledovat celý prostor. Bylo to jako dívat se na tank, který se opatrně pohybuje v zaminované krajině.

Jakob couvl směrem k Sadowskému a nespouštěl oči ze zvířete. Sadowski se nebyl schopen ani pohnout.

Zato al-Kalli dokonce udělal několik kroků kupředu. Rozpřáhl náruč, rukávy bílé košile se rozevlály, a řekl zvířeti cosi, co nebylo anglicky.

Carter věděl, že zvíře bude reagovat na pohyb. Všimne si všeho, co se bude hýbat. Proto se snažil ustupovat co nejúsporněji. Když čenich zvířete mířil přímo na něj a byl tedy na chvíli mimo dohled, udělal velký krok zpět. A pak o vteřinu později další. Ohlédl se, ale Jakob a Sadowski už byli pryč.

I Greer se belhal k východu a baseballovou pálku využil jako hůl, o kterou se opíral. Za ním zůstávala krvavá stopa. Dveře byly stále dokořán a sluneční paprsky jimi pronikaly dovnitř na udusanou hlínu ve vchodu.

Al-Kalli znovu promluvil, patrně arabsky, a Carter si všiml, že v kleci gryfa a baziliška už je také čilý ruch. I tato zvířata se každou chvíli mohou vydat ze svých velkých výběhů do ještě většího světa kolem.

Gorgona se na svých podsaditých nohou rozplácla jako ropucha jen pár metrů od al-Kalliho. Plaz a savec zároveň, podivný předek dinosaurů i obřích pravěkých savců, vykazoval skutečně zvláštní vlastnosti. Měl zelenou šupinatou kůži jako krokodýl, ze které však tu a tam rašily chomáče černé srsti. Oči měl široké jako ještěrka. Neměl uši, jen takové mělké zářezy hned za očima. Z horní čelisti mu vyrůstaly zahnuté tesáky podobné psím. A po zemi za sebou táhl dlouhý silný ocas.

Al-Kalli znovu promluvil konejšivým tónem, kterým by člověk uklidňoval například nervózního hřebce, a dokonce natáhl ruku, jako kdyby chtěl vyčkávající zvíře pohladit po krku.

Carter ještě nikdy zvíře neviděl tak jasně jako právě teď. Obvykle se schovávalo v zadní části výběhu, nebo přímo v tmavé jeskyni. Nerado se ukazovalo celé a stranilo se světla. Carter si prohlížel jeho držení těla – strašlivou hlavu mělo vztyčenou vysoko, nohy s drápy pevně zabořené do podlahy, čelisti rozevřené – bylo jasné, k čemu se chystá. Ale i kdyby přišel na to, jak al-Kalliho varovat, jak mu sdělit, že stojí proti tomu nejbezcitnějšímu dravci, jaký kdy chodil po zemi, on by mu to stejně nevěřil.

A kromě toho na to nebyl čas.

Carter viděl, jak se gorgona přikrčila, nabrala sílu a pak obrovským skokem přistála s roztaženými drápy přímo na al-Kallim a hned ho začala trhat. Al-Kalli jednou vykřikl, ale tomu gorgona rychle učinila přítrž, protože rozevřela čelisti a ukousla mu bleskovým trhnutím do strany hlavu. Hlava se skutálela na zem a s otevřenou pusou a očima dokořán zírala, jak gorgona trhá kusy z těla, na kterém dřepí.

Carter věděl, že teď už opravdu není času nazbyt. Vyrazil tryskem ke dveřím. S al-Kallim bude zvíře rychle hotové a hned potom půjde lovit dál. Vyběhl ven a téměř vrazil do Dela, který se právě chystal vběhnout dovnitř.

„Co se to děje?“ vykřikl Del a popadl Cartera za ramena. „Co je tam uvnitř?“

„Řeknu ti to později,“ vyrážel Carter udýchaně. „Teď se musíme dostat pryč.“

„Tady za stromama mám chlápka, kterej dost zle krvácí,“ upozornil ho Del.

To musel být Greer. Carter se podíval na golfový vozík, ze kterého teď zbyl jen vrak povalený na bok. Bezpochyby práce unikajícího fénixe. S tím raněného Greera neodvezou.

Carter běžel za Delem pár desítek metrů k místu, kde na zemi seděl Greer a opíral se o kmen stromu. Z rukávu košile si právě v místě, kam ho Sadowski střelil, vázal škrtidlo.

„Já věděl, že se něco takovýho stane. Věděl jsem, že se něco podělá!“

„Musíme se odsud dostat!“ volal Carter. Popadl sténajícího Greera v podpaží a zvedl ho na nohy. S Delem ho podpírali každý z jedné strany a tak se jim ho dařilo vléct od zvěřince zpátky k domu. Když ale doběhli k dřevěnému můstku, Greer už řval bolestí a prosil je, aby ho nechali na chviličku odpočinout.

„Dobře,“ souhlasil Carter. „Ale budeme si muset zalézt pod most,“ dodal naléhavě.

Del se na něj nechápavě podíval, ale pak sledoval jeho ustaraný pohled a spatřil něco neuvěřitelného. Na trávníku za nimi i v eukalyptovém hájku se procházela dávno vyhynulá zvířata. Obrnění dinosauři (nějaký druh ankylosaura) dusali mezi stromy a drbali si ostnatá záda o jejich kmeny. Nedaleko od nich se po štěrkové cestičce procházelo nějaké velké kočkovité stvoření se skvrnitou srstí, které mělo na plecích úsek lesklé černé hřívy, jež se ježila a nadouvala, takže vypadala jako křídla. Del se díval dál a spatřil hyenovitou šelmu (je možné, že by to bylo homoterium? Vždyť to přece vyhynulo na konci pleistocénu asi před čtrnácti tisíci lety.), která se zcela nepozorovaně přiblížila k jednomu z pávů, jenž si v dopoledním slunci čistil peří, a vrhla se na něj plavným pohybem letícího tygra. Kolem se rozlétly chomáče nachového peří.

Del se podíval na Cartera. Potřeboval potvrdit, že to, co vidí, je skutečné. Carter jen přikývl a strčil Greera ještě hlouběji pod most. Greer nabral do dlaně studenou vodu a omyl si tváře. Z úst se mu řinul nekonečný proud tichých nadávek a kleteb.

„Možná bychom měli dojít pro pomoc a vrátit se pro vás,“ navrhl Carter, ale Greer rozhodně zavrtěl hlavou. „Ztrácím moc krve, nevydržel bych tu.“

„Tak vás zkusíme znova postavit,“ řekl Carter, i když pochyboval, že by se Greer mohl dostat daleko.

„Dobře,“ souhlasil Greer a opřel se o pálku. Del pak zkontroloval, jestli jsou od nich zvířata dost daleko – šelma stále ještě hodovala na pávovi –, a pak společně vyrazili k prázdným stájím a dál dolů ze svahu směrem k nádvoří domu…, kde stály zaparkované Delův terénní vůz a al-Kalliho mercedes.

„Musíme ho dostat do auta,“ řekl Carter a Del otevřel dveře u spolujezdce. Greer zahodil pálku a vykřikl: „Já to dokážu. Dokážu to!“ Vytáhl se nahoru na sedadlo a po noze mu stekl proud krve.

„Odvez ho do univerzitní nemocnice. Ta je nejblíž!“ radil Carter. „A ty jdeš kam?“ zeptal se Del.

Ale Carter už měl v hlavě plán a doufal, že bude mít štěstí. Doběhl k limuzíně, nakoukl dovnitř a ano, Jakob nechal klíčky v zapalování. Proč také ne, když auto stálo před jejich vlastním domem s ostrahou? „Já jedu domů,“ křikl Carter na Dela. Ohně se kolem šířily a teď se tu ještě potloukala smečka prehistorických zvířat. Carter se musel dostat k Beth a Joeymu a ujistit se, že jsou v pořádku. Na ničem jiném teď nezáleželo.

ČTYŘICET

Než Sadowski doběhl k zadní bráně, která sloužila jako služební vchod, byl tak zadýchaný, že měl dojem, že mu vybuchne hrudník. Rozrazil dveře a když byl konečně venku a v bezpečí, zastavil se a opřel se o zeď s hlavou skloněnou a s dlaněmi opřenými o kameny porostlé psím vínem.

Proboha, co se to tam vlastně stalo?

Původně bylo v plánu, že provedou jen takový malý nečekaný nájezd. Asi takový, jaký si sám al-Kalli objednal v Mosulu. Ale tehdy Sadowského podvedli. On dobře věděl, že Greer si domů odnesl mnohem víc v té plechové krabici. O to, co v ní bylo, se s ostatními kluky nikdy nerozdělil. A Sadowski měl teď možnost trochu poopravit skóre. A taky chtěl nabourat tu novou dohodu, kterou Greer s tím Arabem uzavřeli, i když vůbec nevěděl, čeho se týká. Stačilo mu, že ví, že Greer od něj dostává peníze.

Ale všechno se to nějak zvrtlo. Florio byl mrtvý – ten obří pták mu prostě probodl drápem hrudní koš – a kdo ví, co se stalo s Tatem, s tím podělaným zbabělcem. Sadowski těžce polkl. V puse neměl ani jednu slinu. Podíval se na hodinky. To, co nemělo zabrat víc než deset, patnáct minut, se protáhlo na podstatnou část hodiny. Jestli odsud rychle – ale skutečně rychle – nevypadne, usmaží se spolu se vším, co patří tomu zasranýmu Arabovi.

Včetně těch strašných bestií.

Trhaně, ale zhluboka se nadechl a podíval se na silnici. Čekal, že jeho explorer tam nebude. Ostatně všechno ostatní se taky podělalo, tak proč ne tohle. Ale auto tam stálo. Přesně v místě, kde ho zaparkoval, ve stínu pod starými duby.

A pokud ho nešálil zrak, tak za volantem právě seděl Tate a kutil něco pod volantem… nejspíš se snažil nastartovat přes dráty.

Sadowski si nadhodil batoh přes rameno a dorazil k autu. Tate ho neslyšel, i když měl dveře otevřené. Zvedl hlavu, až když před ním Sadowski zacinkal klíči a řekl: „Měl bych tě tu nechat usmažit.“

„Stane!“ vyhrkl Tate v předstíraném nadšení. „Tak ses z toho dostal. No, to je skvělý! Už jsem měl strach!“

Sadowski ho popadl za límec a vytáhl ho ven z auta. Browning hodil na sedadlo spolujezdce, ale než nastoupil dovnitř, nasál vzduch. Všude už bylo cítit kouř. Z proschlého křoví o pár metrů dál dolů z kopce se zvedal dým. Podíval se na hodinky. První zápalná bomba tedy vybuchla přesně na čas. Plameny se ale pohybovaly ještě rychleji, než počítal. Už je dokonce viděl. Byly oranžové a hladově se hnaly suchou travou ke kmenům suchých stromů, které okamžitě začaly olizovat. Uschlé koruny dubů a eukalyptů, nejdřív jedna a pak další, vybuchovaly plamenem jako rachejtle při ohňostroji. Ještě ani nestihl zařadit rychlost, když o pár metrů dál spadla na silnici hořící větev.

„Počkej na mě!“ vykřikl Tate a oběhl vůz, aby se dostal na sedadlo spolujezdce.

Ale Sadowski už couvl a doufal, že tím získá dost prostoru, aby mohl objet tu hořící větev.

„Stane! Počkej!“ řval Tate a rukama se snažil zachytit bok auta. „Počkej na mě!“

Tak na tohle měl myslet, když zahodil tu pálku a nechal ho samotného v té pekelné zoo, pomyslel si Sadowski.

Přeřadil a chtěl vyrazit dopředu, ale před kapotu mu naběhl Tate, křičel a mával rukama. Přes kamennou zeď panství se valila oblaka černého kouře a dostala se už i na silnici. Sadowski zavrtěl hlavou a mávl na Tatea, aby uhnul. Dokonce na něj i zatroubil, ale Tate se položil na kapotu a chytil se ozdoby, kterou si Sadowski nechal zvlášť poslat z Philadelphie – zvon svobody.

Sadowski ujel pár metrů kupředu s Tatem na kapotě, když vtom se snad všechno zbláznilo. Na kapotu nejspíš spadl celý hořící strom. Čelní sklo se roztříštilo, střecha se promáčkla a dovnitř vletěly tisíce žhavých rudých jisker. Nádrž mohla každým okamžikem vybuchnout.

Dveře byly pomačkané a zničené. Sadowski do nich musel třikrát strčit ramenem, než se mu je podařilo otevřít. Skutálel se na vozovku a propletl se změtí hořících větví a listí. Nevěděl ani, kterým směrem běží. Kouř byl tak hustý, že téměř nemohl udržet oči otevřené. Věděl ale, že se musí dostat co nejdál od auta. Když se konečně dostavil výbuch, smetl ho ze silnice a on udělal kotrmelec. Zůstal ležet tam, kam dopadl. Pod sebou neměl asfalt, ale hlínu. Alespoň to byl schopen rozeznat. Na to, aby kopal prohlubeň, ale teď nebyl čas. S očima zavřenýma vytáhl z batohu azbestovou kombinézu. Rozepnul ji, do jednoho konce si navlékl nohy a do druhého nasoukal zbytek těla a hlavu. Potom ji popálenými prsty zevnitř zapnul. Jestli se přes něj oheň převalí rychle, zbude mu dost kyslíku a on přežije. Jestli ale ne, nedopadne líp než Tate, ze kterého teď jistě nezbylo víc než škvarek uprostřed silnice.

ČTYŘICET JEDNA

Jen co za sebou Carter zavřel dveře limuzíny, hned mu bylo jasné, že nesedí v nějakém obyčejném autě. Dveře byly těžší a pevnější než jakékoli jiné dveře jakéhokoli vozu, ve kterém kdy seděl. Úder, který zaklapnutí dveří vydalo, připomínal spíš zvuk, se kterým se zavírá bankovní trezor. A když se pak podíval na palubní desku, jeho podezření se potvrdilo. Bylo tam dost budíků a všelijakých ukazatelů, aby to vystačilo na kokpit Boeingu 747. Tomuhle se tedy říká obrněné auto vybavené tou nejmodernější technikou. Přesně něco takového by člověk od muže formátu Mohammeda al-Kalliho čekal.

Muže, který však již tou dobou byl nebožtík.

Myšlenku na jeho smrt Carter rychle odehnal. Bude mít ještě dost času myslet na hrůzy, jichž byl dnes svědkem. Teď jen potřebuje sjet s tímhle autem z kopce z Bel-Air, přejet dálnici a vyjet znovu do kopce, tentokrát na Summit View. Za normálního dne by mu to netrvalo ani patnáct minut. Teď už se ale pomalu stmívalo a s těmi požáry všude kolem, bůh ví, kolik času mu to dnes zabere.

Vzhledem k tomu, jak bylo auto veliké a těžké, se překvapivě jednoduše a hladce ovládalo. Carter s ním objel malý kroužek na prostranství před domem, a když míjel schodiště, všiml si, že se dveře do domu otvírají. Stál v nich Jakob s kovovou krabicí v ruce a tvářil se ohromeně. Carter ho sledoval zpětným zrcátkem a viděl, že na něj Jakob něco křičí. Potom položil krabici na zem a nahmatal něco na opasku. Carter neslyšel, co na něj Jakob křičí. Auto bylo prakticky zvukotěsné. Zato ale dobře věděl, že nemá smysl to zjišťovat.

Sešlápl trochu víc pedál plynu a limuzína plynule zrychlila. Carter se vůbec neodvažoval odhadovat, kolik koňských sil by takový motor mohl mít. Netroufal si ale ani hádat, k čemu všemu slouží jednotlivé kontrolky a tlačítka.

Jedna z nich ale musela být telefon. Nespustil oči z cesty na víc než na vteřinu nebo dvě. Vlastně jen střelil pohledem po desce a zahlédl tlačítko s nápisem KOMUNIKACE. Pomyslel si, že by to mohlo být ono a zmáčkl tlačítko. Čekal, že se ozve nějaký hlas, ale nestalo se nic. Zmáčkl ho tedy ještě jednou a tentokrát se ozvala ohlušující siréna. Ten zvuk byl tak hlasitý, děsivý a tak táhlý, že by to klidně mohl být řev nějakého prehistorického tvora, jako jednoho z těch, na jehož záchraně se snažil pracovat ve zvěřinci. Siréna ječela několik vteřin a potom zmlkla. A když už si Carter pomyslel, že je po všem, rozječela se znovu. Zničehonic mu přes cestu přeběhlo několik pávů, kteří poděšeně křičeli a táhli za sebou barevné ocasy. Když pak Carter projel další zatáčku kolem fontány, spatřil na pravé straně na nebi růžovou záři. Okna byla silná a nepochybně neprůstřelná. I přes ně však dokázal C
arter rozeznat plameny, které se jako zářící vlna valily mezi stromy po západní části pozemku. A před nimi se sice trhavě, ale rychle hnal přes kopečky temný stín.

Siréna začala znovu troubit. Zněla jako děsivý nářek, který se prořezával vzduchem, a zdálo se, že temný stín změnil směr. Teď mířil přímo k obrněnému autu.

Bože! Carterovi došlo, že tím kvílením přivolává gorgonu. Bouchl jednou rukou do kontrolek na palubní desce, zatímco druhou vedl auto dolů z kopce. Siréna sice přestala kvílet, ale modrý maják blikal dál. Carter neměl tušení, co to znamená. Zjišťování polohy? Tichý alarm?

Pár desítek metrů před sebou spatřil vstupní bránu, ale gorgona teď šla už jasně po něm a dokonce měnila kurz tak, aby ho odřízla dříve, než se dostane k výjezdu. Carter sešlápl plyn a vůz zareagoval jako plnokrevník. Cesta ale byla úzká a klikatá. Najednou mu před vůz skočil bílý kůň s Bašírem na hřbetě. Carter dupl na brzdy a auto se zastavilo těsně před koněm, který se vzepjal na zadní. Chlapce shodil a ten spadl na kraj cesty. Než ale Carter stihl stáhnout okénko a zavolat na něj, chlapec už se zvedl a utíkal jako o život. Kůň zaržál a kopyty kopal do vzduchu. Nejdřív se zdálo, že proti sobě má jen temný stín, ale vzápětí Carter zjistil, že je to něco víc. V záři blížících se plamenů se zaleskly zelené šupiny a ostrý ocas, který švihal kolem jako bič. Gorgona. Jak se jen mohla dostat tak rychle až sem? Vrhla se na koně a začala ho drásat. Carter začal mačkat volant, kde se dalo. Auto začalo tr
oubit, ale s gorgonou to ani nehnulo. Kůň chtěl utéct. Pohodil zakrvácenou bílou hřívou, ale gorgona se mu vrhla jako nějaký obludný jezdec zezadu na hřbet a pod koněm se podlomily nohy a padl na břicho.

Carter sešlápl plyn a chtěl zvíře objet. Místo toho mu ale najel na ocas. Přední pneumatiky poskočily přes jeho masitou špičku. Gorgona jednou tlapou hrábla po podvozku auta. Drápy děsivě zaskřípaly na černém laku karoserie. Zvíře odvrátilo hlavu od koně a chňaplo po zadním nárazníku vozu.

Výjezd byl kousek od nich, ale po Leem ani stopy a brána byla zavřená… Carter ale počítal s tím, že auto se ven dostane. Sešlápl plyn až na podlahu, pořádně se v sedačce opřel a s nataženýma rukama chytil pevně volant. Vrazil do brány. Kov zařinčel, odlétlo pár modrých jisker a brána vylétla z pantů. Auto opsalo půlkruh a pneumatiky zakvílely, než se Carterovi podařilo znovu nad ním získat kontrolu a vyrazit dolů z kopce.

Nevybuchly airbagy. Nejdřív ho to udivilo, ale pak mu došlo, že takováhle auta jsou stavěná na to, aby dokázala prorážet překážky. Airbag by řidiči jedině překážel a znemožňoval by další jízdu. Al-Kalliho auto bylo sestrojené tak, aby zmařilo jakýkoli útok ze zálohy a pokračovalo v cestě.

Teď po něm ale Carter chtěl, aby ho bezpečně provezlo naprosto neskutečnými podmínkami – jemné obláčky na nebi měly rudý nádech, vzduch kolem byl cítit kouřem, listy palem nad ním chrastily jako suchý pergamen – až k jeho ženě a synovi. Sjížděl z kopce dolů tak rychle, jak to jen šlo, a potkával desítky dalších aut, které obdobně rychle vyrážely z bran domů. Celou cestu měl jedno oko upřené na cestu před sebou – cestu dolů do města – a druhým okem stále kontroloval zpětné zrcátko. Říká se, že se člověk nemá otáčet, protože ho možná někdo sleduje. Jemu by ale nikdo nevěřil, co právě nechal za sebou. A nechtěl ani pomyslet na to, že až se tam tudy požár přežene, možná z toho vůbec nic nezbude.

ČTYŘICET DVA

Sadowski nikdy nebyl zrovna zanícený náboženský typ. Bůh, pokud na něj vůbec kdy myslel, pro něj byl nějaký stařík někde na nebi, kterému se možná bude muset jednou omluvit. Když teď ale ležel v azbestovém spacáku a kolem něj zuřilo peklo, modlil se se zanícením, za které by se nemusel stydět ani fanatický středověký mnich. Zoufale vdechoval kyslík, který měl uzavřený ve vaku, a každý dech zadržoval tak dlouho, jak jen to šlo, a doufal, že ten oheň nějak přečká. Naštěstí se zdálo, že ležel v místě, kde už tráva předtím shořela a nikde v bezprostředním okolí nebyly žádné keře ani stromy. Oheň se přes něj totiž vždycky přehnal velmi rychle a hledal si novou potravu jinde. Bože, prosil v duchu, nenech mě tady shořet zaživa. Nenech mě umřít. Nechtěl jsem tam Tatea ve skutečnosti nechat. Přísahám, že bych ho do toho auta pustil. A nechtěl jsem ani střelit na Greera – i když si to docela zasloužil.
A ty lidi, který jsem zastřelil v Iráku, tak to bylo za války a stejně to byli muslimové. Ty v tebe nevěří. Nebo spíš věří nějaký tvojí divný verzi, která není ty. A kromě toho nemyslím, že je hřích, když se snažíš zabít někoho, kdo se první snaží zabít tebe.

Kolem sebe neustále slyšel praskání ohně v okolním křoví a občas i zadunění, když se od kmene odlomila hořící větev a dopadla na silnici. Páni, ty zápalné bomby, které Burt popsal jako spolehlivější než peklo, skutečně odvedly svou práci. Až na to, že on tady možná přijde o krk. Uvažoval, jestli i ostatní bomby budou tak účinné. Členové Synů svobody se s nimi rozmístili všude od horského hřbetu u Santa Moniky a parku Topanga přes Rivivera Country Club po Palisades Highlands a Summit View. Všechno bylo načasováno tak, aby škody byly co největší. Bomby vybuchovaly po patnácti minutách. Pokaždé, když hasiči vyrazili likvidovat jeden požár, vybuchla další bomba o mnoho kilometrů dál. Na západním pobřeží nebude dost hasičů ani vybavení, aby zvládli takovou zkázu.

A jestlipak se Amerika neprobudí pátého července s docela novým přístupem k politice otevřených hranic, které představují takovou hrozbu?

Vzduch ve vaku pomalu docházel a Sadowski cítil, jak mu po zádech stéká horký pot. Oblečení se na něj lepilo jako mokrý neoprén. Hluk kolem něj trochu ustoupil a Sadowski si řekl, že je možná čas pootevřít zip a vyzkoušet, jestli by se nedalo dýchat i venku. Jen to udělal, sesypal se na něj černý popel a on prskal, aby ho dostal z pusy a rtů. Žádný oheň ale neviděl, alespoň pokud mohl skrz ten maličký otvor ve vaku soudit. Pootevřel zip ještě o něco víc – strašně se zadrhával –, když vtom zaslechl něco, co znělo jako kroky, které se k němu blížily z ulice. Tate, napadlo ho. Tak to nakonec přece jen přežil. A nejdřív ho napadlo, že začne volat o pomoc – vždyť nebezpečí už bylo zažehnáno, tak by z nich mohli být zase kámoši. Ale nebylo jisté, jestli to Tate bude vidět taky tak. Možná, že bude chtít využít toho, že je teď Sadowski bezmocný – zabalený ve vaku – a začne do něj mlátit hlava nehlava.

Kroky se zastavily a Sadowski se snažil odhadnout, co si Tate myslí. Možná přemýšlel, proč mu Sadowski nedal taky takový azbestový vak. Byl hodně popálený? Bude na pohled vypadat děsně?

A co má on, Sadowski, teď dělat? Neměl by dělat mrtvého? Nebo by se měl raději zavrtět nebo něco říct, aby bylo poznat, že přežil. Prsty instinktivně hmatal po zbrani, ale hned si uvědomil, že ji nechal v autě, a zalitoval toho.

Kroky se blížily, ale zněly těžkopádně a tvrdě. Možná byl Tate v posledním tažení. To by nakonec tak hrozné nebylo. Kdyby umřel, Sadowski by mu mohl sebrat peněženku a řidičák a jeho tělo by tak pravděpodobně nikdy neidentifikovali. Zítra nejspíš bude nalezeno hodně ohořelých těl.

Buď jak buď, Sadowski hlavně doufal, že Tate má u sebe plnou polní láhev. Pěkně mu vyschlo v krku a svůj příděl vody si nechal v autě.

Sadowski nic neslyšel, ale cítil, že něco je blízko. A dokonce i tím malým otvorem dovnitř pronikal zvláštní pach. A nebyl to pach lidského těla nebo potu, dokonce ani trochu připáleného lidského masa. Tyhle pachy Sadowski až příliš dobře znal z dob, kdy při útocích na vzbouřence v Iráku používali fosfor. Ne, tohle bylo něco úplně jiného, i když ho to také ve vzpomínkách přeneslo do pouště v Iráku. Vrátilo ho to do dne, kdy k nim kapitán Greer promluvil o jedné mimořádné misi za Mosulem. Tenhle pach cítil v té opuštěné zoo u al-Kalliho paláce… tam, kde mříže klecí byly zohýbané, jako kdyby do nich někdo mlátil těžkou palicí… a Lopez, ten ubohej mrtvej mizera, pomáhal stlačit křídla tomu železnému pávovi… a tím odhalil tu krabici, o které Greer tvrdil, že ji nikdy neotevřel.

Rozhodl se, že nebude volat. Nebude se ani hýbat. Nebude radši jevit žádné známky života.

Ale kroky se přesto blížily. A bylo na nich ještě něco zvláštního. Nezněly totiž jako kroky dvou nohou…, ale čtyř.

Sadowski se pokusil zapnout znovu zip, ale byl zaseknutý.

Pach spálené srsti a kůže ještě zesílil.

Sadowski ztuhnul a téměř ani nedýchal.

Přímo nad ním ale cosi dýchalo velmi intenzivně. Nakoukl ven dírou ve vaku a spatřil oko. Zelené oko velké jako baseballový míček. Po noze mu začala stékat moč, zahřála ho.

Zvíře si odfrklo. Jeho dech smrděl hůř než tlející skládka. Sadowski cítil, jak mocná tlapa doráží na horní část vaku a hledá cestu dovnitř.

Ježíši, Marie, matko Boží, Bože všemohoucí… Sadowského nenapadala slova dost rychle. A nemohl přijít na nic, co by měl udělat. Stejně skoro nemohl hýbat rukama ani nohama.

Jemné šťouchání zesílilo a Sadowski by mohl přísahat, že slyšel cvaknutí, to jak zvíře z tlapy vytasilo drápy. Jeden z nich, zlověstný zahnutý dráp, se objevil v malém otvoru a stáhl zip dolů lehce jako zkušený krejčí. Sadowski ležel jako sardinka v otevřené konzervě a nad sebou spatřil cosi, co vypadalo jako obrovská hyena, zvíře se skvrnitou srstí a tesáky a mohutným hrbem černých chlupů za krkem a na plecích.

Sadowski by rád vyskočil a utíkal, ale nohy měl stále zakleslé v spodní části vaku. Když se je snažil kopáním osvobodit, zvíře se postavilo na zadní a černá srst za krkem se mu vzdula jako kápě. Jako netopýří křídla. A pak – zrovna když Sadowski nasbíral v puse dost slin na to, aby zařval – zvíře zvrátilo hlavu dozadu a hlasitě zavylo. Ten zvuk pronikal až do morku kostí a bylo to hrozivější než cokoli, co Sadowski doposud slyšel, jeho vlastní výkřik se v tom zvuku zcela utopil.

Potom zvíře vycenilo zuby a vrhlo se na něj. Černá srst zahalila jeho hlavu jako páchnoucí závoj.

ČTYŘICET TŘI

Sunset Boulevard byl plný přesně tak, jak předpokládal. Auta se posouvala po centimetrech kupředu navzdory policistům, kteří na hlavních křižovatkách řídili dopravu a snažili se odklánět auta jinam. Carter se znovu opřel o klakson a pak využil limuzínu jako sněžný pluh. Všechno před sebou prostě odhrnul do stran. Vůbec nepochyboval o tom, že tohle auto to dokáže. Pokaždé, když musel úplně zastavit, zkoumal ovládací prvky na palubní desce a nakonec se mu podařilo najít telefon.

„Číslo prosím,“ požádal ho automatický ženský hlas.

Carter si oddechl a odříkal číslo k sobě domů.

Ale místo toho, aby ho spojil, mu hlas oznámil: „Neidentifikovaný volající. Udejte jméno, prosím.“

Na co to asi zareaguje, přemýšlel Carter. Na al-Kalliho? Nebo spíš na Jakoba? A bude potřebovat Jakobovo příjmení? To totiž neznal.

Carter to prostě zkusil. „Jakob,“ řekl.

Automatický hlas neodpověděl.

Carter zkusil Mohammeda al-Kalliho.

Ale ani na toho se mu nedostalo odpovědi.

„Udejte jméno, prosím,“ opakoval hlas po chvíli.

Tentokrát už naprosto frustrovaný Carter udal svoje vlastní jméno.

„Neidentifikovaný volající. Udejte jméno, prosím.“

Carter to vzdal. Nejspíš to bude na nějaké heslo; nebo to třeba pozná jedině Jakobův hlas. Modrý maják vedle sirény stále modře blikal. Co to mělo znamenat? Nesignalizovalo to nakonec spojení na policii, přes které bylo automaticky nahlášeno, že vozidlo bylo ukradeno?

„Na shledanou,“ zacvrlikal ženský hlas.

„Přesně tak,“ odpověděl Carter. „A přeji krásný den.“

Policista ho pustil přes zablokovanou křižovatku. Podařilo se mu ujet délku tří jiných aut, než musel zase zastavit docela. Sklonil hlavu, aby se přes kouřová skla mohl podívat na nebe. Nadýchané mráčky, které viděl předtím, byly zakryty vrstvami kouře, který se zvedal ze všech směrů. Připomnělo mu to obrázky z Kuvajtu, kde prchající Iráčané zapalovali ropné věže.

Co se to, proboha, děje? Copak celé město shoří? Vzpomněl si na ty muže ve vojenských uniformách – Sadowski a ti jeho kumpáni –, kteří se objevili ve zvěřinci. A jejich vůdce říkal něco jako: „Ale my máme plán,“ nebo něco takového, a pak se podíval na hodinky, jako kdyby se ujišťoval, že všechno jde podle rozvrhu. Zdálo se to nemožné i nepochopitelné zároveň. Proč by to vlastně někdo dělal? Cartera ale napadlo, že to, co se děje, možná nejsou jen náhodné požáry, které vznikly od ohýnku nebo nepozorných dětí s rachejtlí. Třeba to celé je šílený a předem připravený plán. Posunul se o dalších asi deset metrů kupředu. Nad hlavou mu přeletěla helikoptéra. Vyvolala další vzpomínku na válku na Blízkém východě. Strach o Beth a Joeyho v něm ještě vzrostl. Byli doma? Čekali na něj? Nebo už uprchli někam do bezpečí?

Hasičský vůz se přímo před Carterem prosoukal křižovatkou a s policejním doprovodem, který mu čistil cestu, se sunul kupředu směrem na Sepulvedu. Pravá kola hasičského vozu jela po chodníku a obrubníku. Carter v tom spatřil šanci a chtěl ji využít. Šlápl na plyn a zařadil se za hasiče. Hasič, který vzadu obsluhoval žebřík, se ho snažil odehnat. Mával na něj a něco křičel, ale Carter mu nerozuměl. Sice pochopil smysl toho, co na něj volal, ale ve skutečnosti mu to bylo úplně jedno. Byl odhodlaný dostat se domů na Summit View a tohle byl jediný způsob, jak to udělat. I policisté na něj několikrát pokřikovali megafonem. A jednou už se Carter tak naštval, že je protroubil. Jeho klakson byl mnohem hlasitější než cokoli v širokém okolí, včetně hasičské sirény. Také si všiml, že na jednom z displejů se rozsvítil nápis INTERCOM ZAPOJEN. Dotkl se displeje a řekl: „Zkouška.“

Jeho hlas zahřměl nad ucpanou silnicí.

Ach bože! Bylo něco, co by tohle auto nesvedlo?

„Úřední záležitost. Prosím, uvolněte cestu,“ sdělil venkovnímu prostoru.

Doufal, že to by mohlo policisty trochu zneklidnit. Na dalším rohu se od něj odpojili a jali se asistovat u nějaké dopravní nehody. Carter nepochyboval, že si zapsali jeho poznávací značku, a kdyby al-Kalli byl naživu, jistě by měl co vysvětlovat.

Al-Kalli. Carter si vybavil, co se přihodilo ani ne před hodinou. Jeho hlava se kutálela po špinavé podlaze zvěřince a pokud se Carter nemýlil, ještě vnímala. Stále tomu nemohl uvěřit, jako kdyby mu mozek vypověděl službu a odmítal to celé zpracovat. Nedokázal přijmout všechno to, čeho byl dnes svědkem.

Ještě nebylo ani moc pozdě, ale šero se dnes dostavilo dřív. Slunce zakryla houstnoucí mračna kouře a popela. Lidé v autech stojících v zácpě vypadali zaraženě a vystrašeně. Někteří dokonce z aut vystoupili a šli pěšky. V náručí nesli psy a dětské sedačky se řvoucími miminy. V jednom místě si u cesty všiml hloučku, který klečel kolem muže hispánského původu. Ten držel v ruce bibli a s hlavou skloněnou se společně s nimi modlil. Kolem nich létaly vzduchem saze a popel. Carter si nemohl pomoci. Hned si vzpomněl na jedenácté září.

Chvilku se potýkal s páčkami kolem volantu, než našel tu, která ovládala stěrače a ostřikovače. Jak stěrače přejely přes okno, to se zprvu ještě víc zamžilo a upadalo, ale s další dávkou kapaliny z ostřikovačů se krásně vyčistilo.

Rádio, napadlo ho najednou. Ale když ho našel, zjistil, že je naladěné na nějakou blízkovýchodní hudební stanici. Potřeboval mít obě dvě ruce na volantu, ale kdykoli to šlo, šátral po kontrolkách a přelaďoval tak dlouho, dokud nenašel stanici vysílající zpravodajství. I pak byl ale signál tak hrozný, že nerozuměl všemu. „Požáry… v kaňonu Temescal, ještě posílené větrem Santa Ana…“, následovalo praskání a poruchy vystřídané hlášením důstojníka hasičů: „Prosím, zůstaňte ve svých domovech, dokud nebude vydán příkaz k evakuaci.“ Carter poslouchal dál. Hlasatel teď četl nekonečný seznam ulic a dálnic, které byly zcela neprůjezdné, potom seznam uzavřených ulic a seznam ohrožených čtvrtí. O Summit View nepadlo ani slovo, díky Bohu. Hasiči zahnuli jiným směrem už před několika bloky a Carter teď jel po krajnici, leckdy dvěma koly zcela mimo vozovku. Vysloužil si tím troubení, vzteklé nadávky a
občas i varování z policejních megafonů. Čas od času využil tlampač na voze a opakoval osvědčené hlášení o úřední záležitosti a prosbu o uvolnění cesty. Při jedné obzvláště komplikované situaci o sobě dokonce prohlásil, že je starosta města. Černá limuzína s kouřovými skly působila v tomto ohledu docela přesvědčivě.

Když se ale dostal do Sepulvedy a chtěl odbočit na Summit View, zjistil že příjezdová cesta je blokována dvěma hasičskými a několika policejními vozy. Z kopce dolů sjížděl nepřetržitý proud aut, z nichž některá byla naložena narychlo sbalenými věcmi. Carter musel zastavit. K jeho vozu přišel mladý policista s bílou maskou přes obličej a zaťukal baterkou na sklo. Carter stáhl okénko.

„Nahoru jet nemůžete,“ vyštěkl na něj. „Evakujeme celou oblast.“

„Ale já tam bydlím. Mám tam nahoře rodinu!“ namítl Carter.

„Tam nahoře už nikdo není. Všichni sjíždějí dolů.“ Mávl baterkou a řekl: „A teď jeďte!“

Policista od něj poodešel a Carter místo toho, aby se zařadil do proudu vozů, které jely z kopce dolů, vyrazil nahoru. Policista ho uviděl, strhl si masku a zařval: „Co jsem vám teď říkal?“

Carter zavřel okénko. Policista za ním vyrazil a Carter ve zpětném zrcátku viděl, že si dokonce na opasku rozepnul pouzdro pistole. Carter si byl jistý, že auto má neprůstřelnou karoserii, ale přesto to nechtěl zkoušet.

„Stůj!“ volal policista a několik dalších jich vystoupilo z aut, aby se koukli, co se děje. Policejní vozy parkovaly jeden vedle druhého, nárazník na nárazníku, aby tak zablokovaly pravý pruh cesty. Carter je musel objet. Stočil limuzínu na chodník a z něj na trávník a pak zpátky na cestu mezi palmami, které lemovaly silnici.

Zaslechl výstřel. Podíval se do zrcátka a spatřil toho mladého policistu, jak s rozkročenýma nohama míří do vzduchu. Jedno z aut, které blokovalo průjezd, nastartovalo a vydalo se za ním. Maják blikal a siréna houkala.

Třeba je to úplně k ničemu, napadlo Cartera. Co když je Beth v pořádku v jednom z těch aut, které sjíždějí dolů z kopce. Pohledem pravidelně kontroloval levou stranu cesty a vyhlížel její bílé volvo. Nikde ho ale neviděl. A taky neviděl zelené SUV, které se řítilo z kopce a snažilo se předjet ostatní auta v koloně. Spatřil ho, až když už bylo téměř pozdě. SUV na něj zatroubilo a on odpověděl svým klaksonem. Všechno kolem se roztřáslo hrozivou ozvěnou toho zvuku. SUV sebou trhlo ke straně. Vozy se minuly tak těsně, že se z Carterovy limuzíny urazilo boční zrcátko. Carter si všiml, že za volantem sedí vyděšená žena s mobilem u ucha a vzadu jsou dvě děti. Pak viděl, jak strhla volant, aby se vyhnula stromu. A vzápětí zaslechl náraz. Žena se čelně srazila s policejním autem. Oba vozy měly pomačkané kapoty a vycházela z nich oblaka páry. Z policejního vozu vyskočili dva policisté a Carter se vrátil s limuzín
ou na silnici. Zatímco v pruhu vedoucím dolů z kopce stále ještě čekalo asi tucet aut, směr nahoru do kopce byl úplně volný a Carter přidal, jako by byl na dálnici. Mercedes zařval a vzepjal se jako nadšené zvíře, které může konečně volně jet.

Čím výš do kopce se dostával, tím zakouřenější a špinavější byl vzduch kolem. Z východu se sem valil dým a vypadalo to, jako kdyby měla každou chvíli padnout tma. Carter minul ještě další dvě auta spěchající dolů z kopce. Jedno z nich byl otevřený kabriolet, kde na sedadle spolujezdce seděla bronzová socha nahé nymfy. O něco dál pak spatřil malé červené požární auto, z něhož hasič megafonem hlásil, že probíhá evakuace, aby všichni opustili své domy. Rychle zabočil do postranní ulice a po zadní cestě pokračoval dál do kopce. Ulice, ve které bydleli, Via Vista, se na tuto napojovala jen o blok nebo dva výš. Na pečlivě udržované domy a trávníky a na prázdnou ulici se z nebe sypaly saze jako sněhové vločky.

Pneumatiky zaskřípaly a Carter vjel zpět na ulici Via Vista, kde už teď zbývala jen jedna řada domů nad zlomem, za kterým pak začínala strmá stěna tmavého kaňonu. Obyčejně odtud bylo vidět pohoří Santa Monica naprosto zřetelně. Dnes z něj zbyla jen temná šmouha kdesi v dálce. Sloupy vysokého napětí, které se tyčily nad vysokými stromy a keři, zmizely úplně a jen červená kontrolní světla na jejich vrcholcích sem tam probleskla kouřem. Carter spěchal do kopce, projel kolem tenisových kurtů a plaveckého bazénu a mířil k jejich domu. V okně se svítilo. Beth je doma! Joey je doma! blesklo mu hlavou. Posadí je všechny do mercedesu i s Champem – nesmí přece zapomenout na Champa – a dostanou se odsud, dokud je ještě čas.

Zastavil auto hned vedle vlastního džípu a vyběhl ven dřív, než zhasnul motor. Přeběhl trávník – slyšel, jak Champ uvnitř štěká.

„Beth, jsi tady?“

Nikdo neodpovídal. Champ mu skákal po nohavicích.

„Přestaň!“ okřikl ho. Odstrčil ho stranou a vyběhl nahoru po schodech. „Beth! Beth!“ křičel z plných plic. Pes letěl za ním.

Strčil hlavu do dveří dětského pokoje, ale postýlka byla prázdná. V jejich ložnici taky nikdo nebyl.

Zastavil se, aby nabral dech, když vtom zaslechl hlas. Beth volala z přízemí: „Champe! Champe!“

„Jsme tady!“ odpověděl Carter a doběhl ke schodišti.

Beth stála dole a v ruce držela vodítko. Vlasy měla přikryté baseballovou čepicí a na sobě měla šedivou mikinu s nápisem Getty a šedé tepláky. Překvapeně hleděla na Cartera.

„Kde ses tu vzal?“ vyhrkla. „Čekali jsme na tebe –“

„Na to teď není vůbec čas. Pojď rychle,“ křikl Carter a seběhl schody po třech.

„Joey je v autě, ale tvůj džíp stál v cestě a nemohla jsem –“

Carter ji popadl a pevně stiskl, letmo ji políbil na čepici a řekl: „Pojď za mnou.“

Vrata do garáže byla otevřená. Carter vběhl dovnitř a vzal Joeyho se sedačkou.

„Co to vyvádíš?“ zeptala se Beth nechápavě. „Proč neodjedeš s tím džípem?“

„Věř mi,“ řekl jen Carter a vyběhl s Joeym ven, oběhl džíp a zamířil k limuzíně. Jestli je nějaké auto může dostat z tohohle pekla, pak je to tenhle mercedes.

Otevřel zadní dveře a mávl na Beth a Champa, aby nastoupili. Champ se rozběhl a skočil dovnitř. Beth rychle nalezla za ním a zapnula si pás. Carter jí podal syna. Tentokrát i Joey, dítě, které nikdy nic nemohlo rozházet, vypadal dost ustaraně. Na blonďatých kudrlinách se mu usadil černý popel.

Beth se nemusela ptát, kde Carter to auto sehnal.

Carter si sedl za volant, rychle vycouval na cestu a vyrazil dolů z kopce. Za dobu, kdy auto stálo před domem, se mu na čelním skle znovu usadila silná vrstva popela. Carter spustil stěrače a ostřikovače. Ale nános byl tak silný, že se stěrače nemohly skoro ani hýbat. Carter se nahnul dopředu, aby lépe viděl, a potom si otevřel okénko a vystrčil hlavu ven. Bylo to jako scéna z pekla.

Obloha byla plná mračen černého dýmu. Postupující požár vše nasvěcoval rudými plameny. Pouliční lampy, které ovládaly světelné senzory, se všechny rozsvítily a vrhaly žluté světlo na popel a saze v úzkém okruhu kolem sloupů.

Carter znovu zápolil s páčkami, až našel dálková světla a zapnul je. Zpomalil a hledal odbočku na hlavní, když vtom se jen pár metrů před vozem cosi pohnulo a on dupnul na brzdy.

Nejdřív nepoznal, na co se dívá. Pak mu ale došlo, že je to něco jako zvířecí exodus. A dokonce na přechodu pro chodce! Přes cestu přebíhalo malé stádo jelenů a za nimi následovala smečka kojotů, kteří se tak zoufale snažili uniknout ohni, že se ani nesnažili na jeleny útočit. Další v řadě byli dva mývalové, kteří se batolili přes obrubník, a skupinu uzavíral jeden skunk.

„Proč zastavujeme?“ zeptala se Beth a houpala Joeyho v náručí. Champ štěkal na zavřené okno.

„Přes cestu běželi jeleni,“ vysvětloval Carter a stiskl klakson. Auto hlasitě zahoukalo. Jeleni utekli, kojoti se rozprchli a Carter znovu vyrazil. Pak sem ale z východní strany z hor dolehl oblak dýmu a plamenů a na chvíli ho oslepil. Zatáhl hlavu do kabiny a zavřel okno, Vtom ucítil, jak se auto na jedné straně nadzvedlo a podvozek začal dřít o beton. Vzápětí narazil do něčeho, co neviděl už vůbec a o co se auto zastavilo docela.

Zařadil zpátečku, ale slyšel, jak se kola otáčejí ve vzduchu.

Vyskočil ven z auta, aby se podíval, co se stalo. Koruny palem na druhé straně ulice začaly v tu chvíli vybuchovat plamenem. Jedna po druhé se měnily v ohnivé koule jako odkvetlé hlavy pampelišek, do kterých foukne vítr.

Limuzína najela na vysoký obrubník hned vedle bazénu. Byl navržený tak, aby u něj rodiče mohli bezpečně vyzvedávat své ratolesti. Zůstala na něm napíchnutá a kola se jí zvedla několik centimetrů do vzduchu. Cesta pod nimi vypadala neprůchodná… a bazén, sice vypadal jako černá špinavá laguna, ale byl hned vedle.

„Vystupte! Rychle ven z auta!“

Beth kopla do dveří a vystoupila s Joeym v náručí. Champ vyrazil ven a zuřivě štěkal na poletující saze i na postupující plameny.

„Do bazénu!“ zavolal Carter. „Rychle si vlezte do bazénu!“

Klakson začal znovu troubit a Carter si zacpal uši. Nahnul se dovnitř na přední sedadlo a vypnul motor. Klakson však ještě dobrých deset vteřin troubil, i když motor už neběžel. Konečně přestalo blikat i to modré světlo na palubní desce.

Když Carter doběhl k bazénu, Beth už se brodila v mělké části i s Joeym, kterého držela pevně na prsou. Champ vyčkával na okraji bazénu a štěkal.

„Tak pojď!“ přemlouval ho Carter a sám skočil do vody. Hladina byla tak pokrytá popelem, že voda ani nešplouchla, jen se zhoupla jako bahno. Carter prošel vodou až k Beth a Joeymu a objal je mokrými pažemi. Champ stále ještě váhal. Lehl si vedle vody, natahoval k nim přední packy a kňučel.

Klakson znovu zatroubil.

„Myslel jsem, že už jsem to vypnul,“ řekl Carter a snažil se popadnout dech.

„Cože?“ zeptala se Beth, která ho přes hlasité houkání neslyšela. Joey si opřel hlavu o otcovo rameno, podíval se na něj a v modrošedých očích měl výraz… čeho?… nesmírného soucitu? Účasti? Určitě ne strachu. Carter neměl s dětmi mnoho zkušeností, ale Joey mu jako už potolikáté připadal prostě jiný. Neměl by teď například plakat? Neměl by být alespoň vzrušený? Dokonce se zdálo, že i klidně dýchá.

Klakson konečně zmlknul. Když ale byl klid, Carter zaslechl hučení větru Santa Ana. Rozdmýchával plameny a hořící listí na druhém svahu proti bazénu hlasitě praskalo. Bylo stále těžší nechat oči otevřené. Ale když je chvíli otevřené udržel, stejně už nebylo nic vidět. Bethin obličej vypadal, jako kdyby si na něj namazala černou barvu, kterou si ostřelovači roztírají pod oči. Mrkala a snažila se střást saze, které se jí usadily na řasách.

Přiložil jí ústa až k uchu a řekl: „Dej mi Joeyho.“

Přikývla a opatrně mu dítě podala.

„A teď zkus ponořit hlavu pod hladinu, a pak rychle vyjet nahoru. Třeba si tím oči omyješ,“ radil jí Carter.

Beth přikývla, pořádně se nadechla a ponořila se pod černou hladinu. Když se znovu vynořila, třásla hlavou a voda z ní stříkala na všechny strany. Mokré vlasy jí létaly kolem hlavy a oči měla pevně zavřené.

„Pomohlo to?“ zeptal se Carter.

„Ano… ano. Ale…,“ upřela pohled přes bazén na ulici. Mercedes byl stále nabodnutý na obrubníku a ohnivá stěna plamenů viditelná i přes hustý oblak kouře se valila dolů ze svahu a právě zachvátila dvoupatrový dům.

Carter se v duchu ptal, jestli jejich vlastní dům už také podlehl zkáze.

„Myslíš, že tady umřeme?“ zeptala se Beth suše a Carter důrazně zavrtěl hlavou. Navzdory všemu na nic takového ani nepomyslel. Bez ohledu na to, co se mělo stát, bez ohledu na to, co je ještě čekalo, hodlal zařídit, aby jeho žena a jeho syn neutrpěli žádnou újmu.

„Tohle přežijem!“ volal na Beth a snažil se překřičet burácení ohně a větru. „A jestli se oheň stočí na nás, tak se prostě schováme pod hladinu.“ Nevěděl sice, jestli takový plán může fungovat, ale teoreticky to znělo dobře. Tedy pokud bazén nepraskne a voda z něj nevyteče do kaňonu.

„Teď si umyj oči ty,“ pobídla ho Beth. „Vážně to pomáhá.“

Natáhla ruce a vzala si od něj Joeyho. Carter se ponořil. Čím hlouběji se nořil, tím čistší mu voda připadala. A také byla chladnější. Chvíli se tam zdržel a navzdory tomu běsnění, které pokračovalo nad hladinou, si užíval relativní ticho a pocit, že je čistý.

Když ale znova vyplaval nad hladinu a otřel si oči, našel Beth, jak se strnulým výrazem hledí na stráň naproti. Podíval se tím směrem a také to uviděl. Spatřil velký tmavý obrys, větší než nosorožec, ale pohybovat se dokázal stejně rychle, jak se žene dolů z kopce. Na kůži se mu leskly zelené šupiny. Vypadal jako salamadr, legendární plaz, kterému nemohl ublížit oheň. Pak se zastavil mezi dvěma pruhy hořících plamenů a vyčkával.

Klakson začal znovu troubit. Zvíře zvedlo hlavu a zařvalo. Dokonce i přes závoj dýmu Carter viděl, jak gorgona pohledem vypouklých očí probodla limuzínu, která visela na obrubníku bezmocně jako velryba na pláži…, ale v očích gorgony nejspíš představovala soupeře.

Spustila se dolů ze svahu s novým cílem. Překvapivě hbitě se prodírala mezi plameny, ale dokázala projít i skrz ně. Carter i Beth se dívali, jak míří přímo k mercedesu. Sklonila mohutnou hlavu a narazila do vozu takovou silou, že ho odhodila až na chodník. Klakson, který se buď rozbil, nebo zrovna skončil s cyklem, zmlknul a gorgona se postavila na čtyři podsadité nohy a vítězoslavně zařvala.

Beth se začala nekontrolovatelně třást a Carter ji k sobě přitáhl blíž. „Vím, co to je,“ řekl a ona k němu vzhlédla s nechápavým výrazem.

To, co viděla, byl obrázek ze Zvířat z ráje, který se nějakým strašným a neuvěřitelným způsobem probudil k životu.

Zvíře znovu zařvalo a pak pravděpodobně ucítilo vodu a začalo čelistmi vytrhávat kovové sloupky plotu kolem bazénu ze země. Potom klidně překročilo dílo zkázy.

Carter přemýšlel, jestli si jich mohlo všimnout. Co když je ucítilo? Zvíře došlo až k okraji bazénu, ale nenapilo se z něj rovnou. Místo toho nejdřív ponořilo čumák dostatečně hluboko tam, kde byla voda méně znečištěná.

Champ, který se doteď krčil na horkém betonu, se postavil a se vztyčeným ocasem hlasitě zaštěkal.

Carter se modlil, aby ho stvůra s hlavou stále ještě ponořenou do vody neslyšela. Pak ale hlavu zvedla a Champ ji dalším vzteklým štěknutím vyzval na souboj. Stvůra rozkývala hlavu ze strany na stranu a tentokrát viděla vše, co leželo před ní. Včetně Cartera, Beth a Joeyho, kteří se ve vodě tiskli jeden k druhému.

„Drž se dole,“ zamumlal Carter. „A pomalu se posuň na hloubku.“

Třeba to zvíře neumí plavat.

V tom okamžiku však gorgona zvedla jednu tlapu do vzduchu a položila ji na hladinu. Sunula ji stále hlouběji, dokud nenarazila na dno. S hlavou natočenou tak, aby mohla sledovat pohyb Cartera a jeho rodiny, vnořila do vody i druhou nohu. A pak spokojeně vklouzla do vody celá jako obludně velký krokodýl, který se svezl z břehu do řeky. Voda se zvedla jako při přílivové vlně a vynesla Beth s Joeym přes okraj bazénu, zatímco Carterem udeřila o stěnu pod skokanským prknem. Špinavá voda se mu přelila přes hlavu a on začal prskat, aby se mohl nadechnout. Stvůra plavala přímo k nim. Po dalším tempu už by byli v dosahu jejích strašlivých tesáků. Carter rychle vylezl ven z bazénu. Podíval se na druhou stranu, kde Beth s Joeym v náručí prchala do domku u bazénu. Carter, místo toho, aby se vydal za nimi, začal mávat rukama a křičel. Potřeboval, aby se gorgona soustředila na něj.

„Tady!“ volal. „Jsem tady. Sem se dívej.“

Beton byl rozpálený a kluzký, jak se voda smíchala s horkými syčícími sazemi. Carter bazén oběhl a vydal se kolem gorgony, která okamžitě změnila směr. Carter mířil k rozbitému plotu. Musel prokličkovat mezi polámanými sloupky a dávat pozor, aby se o ně neporanil nebo si nevymknul kotník.

„Chyť si mě!“ volal, ale ani se neohlédl. Tryskem upaloval na chodník k limuzíně ke dveřím řidiče. Vůz už zase stál na všech čtyřech kolech.

Klakson začal troubit a Carterovi málem vybuchly ušní bubínky. Skočil na místo řidiče a zabouchl za sebou dveře. Auto bylo tak dobře obrněné, že hluk zvenku v něm byl téměř snesitelný. Ale jen téměř.

Projednou byl ale rád, že klakson troubí, nepotřeboval už jinak upoutávat pozornost gorgony. Bylo jasné, že ho bude sledovat. A možná by toho mohl i využít.

Nastartoval auto a prošlápl plyn, aby motor pořádně zařval. Čekal, jestli se zvíře chytí na návnadu.

O vteřinu později gorgona zareagovala. Postranním okénkem viděl, jak přelézá zbytky plotu a vydává se za svým protivníkem. Z kůže a chomáčů černé srsti jí stékala špinavá voda a dlouhý ocas, kterým švihala sem a tam, vířil popel u země jako vějíř.

Carter zablikal reflektory a spustil výstražné blinkry. Využil všeho, co by gorgonu mohlo ještě víc vyprovokovat. A když už byla téměř u něj, sjel s limuzínou kus po chodníku dolů z kopce. Trefil se do mezery mezi pouliční lampou na jedné straně a hořícím keřem na druhé. Ve zpětném zrcátku kontroloval, že ho gorgona hbitě sleduje.

Carter čekal na místo, kde bude nižší obrubník, aby mohl sjet zpátky na špinavou silnici. Světla reflektorů přejela přes krajinu plnou hořících stromů a oblaků kouře. Všechny domy na východní straně zachvátily plameny. Když se na ně Carter zadíval, jeden z komínů zrovna spadl. Po zemi se rozsypaly cihly a do vzduchu vylétl oblak prachu.

Gorgona sledovala auto na ulici. Nespouštěla z něj oči, které zlověstně žhnuly. Kličkovala mezi popadanými větvemi a hořícím listím. Carter sice skrz špinavé okno skoro neviděl, ale přesto přidal. Celou dobu uvažoval, co by měl udělat.

Klakson, který byl milosrdně asi minutu potichu, začal znovu troubit a modré světlo neúnavně blikalo. Auto bylo nejspíš sledováno i přes satelit. Cartera na chvíli napadlo, že ho al-Kalli nechal možná vybavit i samopaly, ale stejně netušil, jak by je ovládal.

Hlavně že se mu povedlo odvést tu příšeru od své rodiny.

Jen se modlil, aby je bazén dokázal uchránit před ohněm.

Gorgona v odpověď na ječící klakson znovu zařvala a přidala do kroku. Sledoval ji zpětným zrcátkem. Byla vzteklá – možná ten klakson skutečně zněl jako nějaký její sok ze vzdálené minulosti – a Carter se bál, že se chystá k útoku.

Měl pravdu.

Než se stihl vyhnout hořícímu kmeni palmy, vyrazila gorgona kupředu, s naprosto nepředstavitelnou silou skočila do vzduchu a vrhla se na auto. Střecha se pod vahou jejího těla prohnula a praskla. Světlo v kabině vybuchlo, z oken se vysypaly tisíce lesklých střepů, a dokonce i klakson, který stále ještě troubil, ztlumil a zaskřípal. Kdyby Carter seděl v jakémkoliv jiném autě, už by byl po smrti. Ale posílená konstrukce limuzíny ten nápor vydržela a stačilo, že se Carter na sedadle jen trochu přikrčil. Hlavou narážel na strop a zpocenýma rukama pevně svíral volant. Gorgona se držela na střeše vozu a jednou tlapou už se dobývala chybějícím oknem u strany spolujezdce do kabiny. Drápem, velkým a žlutým jako sloní kel, rozpárala kožené polstrování sedaček a nepochybně se snažila dostat k vnitřnostem toho divného tvora. Stvoření jako tahle byla zvyklá svoji kořist nejdřív vykuchat a pak počkat, až ztráta krve vykoná s
vé. A pokud byla oběť ještě živá, když ji gorgona začala žrát, tak tím lépe. Gorgona měla ráda maso pokud možno co nejčerstvější.

Ale Carter o ní také něco věděl. Věděl, že se bude kořisti držet zuby nehty. Nikdy ji nepustí a nepřenechá jinému predátorovi.

A to byla možná odpověď, kterou už chvíli hledal. Cesta klesala dál a Carter vyhlížel místo, na které čekal. Místo, kde se silnice stáčela zpět z kopce a pryč od domů. Přejel ho – gorgona nad ním vztekle a hladově zařvala, dělila je jen pěticentimetrová vrstva pancéřované oceli – a místo dolů z kopce vyrazil do kopce na druhý konec Via Vista.

Po východním svahu k němu sestupovala stěna plamenů, ale západní část ještě nehořela, alespoň v tomto místě ne. Kaňon byl tmavý a hluboký, zahalený do oblaku hustého kouře, ale ještě nehořel. Carter přidal. Gorgona dál svírala limuzínu v smrtelném objetí a dlouhý ocas táhla po silnici za nimi jako těžký řetěz. Auto se tím sice zpomalovalo, ale ne natolik, aby Carter nemohl přeřazováním a přidáváním plynu nabrat rychlost a blížit se k cíli. Před nimi byl slepý konec ulice, podobný, jako u jejich vlastního domu.

Najednou ucítil, jak mu něco páře rukáv košile. Spatřil dlouhý zahnutý dráp, který mu právě rozsekl kůži na paži. Střecha se prohnula ještě o něco víc – gorgona se na ní nejspíš přemístila – a dveře na straně řidiče nejdřív zasténaly a zavrzaly, a potom odpadly na silnici, kde zařinčely a zůstaly ležet. Carter vyhlédl ven a podíval se nahoru. Zvíře v ten okamžik zrovna sklonilo hlavu a chtělo nakouknout dovnitř.

Tlamu mělo dokořán a Carter spatřil řadu pilovitých zubů přerušenou jen dvěma obřími tesáky, které vyčnívaly z horní čelisti. Byly lesklé od slin a jeden měl odštípnutou špičku. Oči bez víček byly tak široké a konvexní, že by v nich Carter mohl bez problémů zahlédnout svůj odraz.

Ale co si asi myslela gorgona, bezcitný dravec, který vyhynul už před 250 miliony let? Držela se limuzíny s poničenou karosérií řízené člověkem. Carter ani na chvíli nepochyboval, že ho gorgona cítí. Cítí jeho maso i krev, která mu koluje v žilách. Byla schopná uvažovat, nebo ji kupředu hnaly jen pudy a instinkty, jaké ovládají například žraloka? Instinkty, které jí říkají, kdy zabít a žrát a kdy prchnout před nebezpečím nebo ohněm? Pud napadnout a sežrat všechny nepřátele?

Carter především doufal, že alespoň ten poslední bude fungovat. Doufal, že gorgona udělá všechno pro to, aby jí ten lesklý černý sok umřel v náručí. Klakson se znovu rozezvučel, ale tentokrát už byl zvuk tlumený a slabý. Gorgona na střeše zařvala, alespoň jak se Carterovi zdálo, vítězným pokřikem. Nejspíš se domnívala, že soupeř umírá a že boj bude brzy u konce.

Ne však tak brzy, pomyslel si Carter. Tak brzy to jistě čekat nebude.

Znovu sešlápl plyn a zvýšil rychlost. Opatrně, aby gorgonu nesetřásl. Potřeboval, aby zůstala přesně tam, kde byla, aby si užívala poslední smrtelné křeče soupeře. Vyjel na vrchol kopce, klakson troubil, gorgona řvala, a zamířil k hřebenu Summit View, na konec slepé ulice, kde dál již nebylo nic, jen stěna kaňonu.

Ještě dvakrát se musel vyhnout napadanému nepořádku, a jednou dokonce i ohořelému vraku sportovního auta. Ocas příšery ale fungoval jako kormidlo, které drželo ji na střeše a limuzínu na silnici. Střecha se pod nesmírnou vahou prohýbala a skřípala a v dalším okamžiku se roztrhla ve spojích a propadla se. Cater musel auto řídit vleže a jen stěží dokázal ovládat volant a pedály. Ale konec ulice se rychle blížil; už viděl poslední lampu.

Carter se nahnul k levé straně a nohou se opřel o podlahu v místě, kde chyběly dveře. Před sebou viděl prázdnou tmu kaňonu. Sešlápl plyn a připravil se na to, co mohl být jeho poslední čin tady na zemi. S hlavou skloněnou a s napjatými svaly se vymrštil ven z jedoucího auta a odletěl do hořícího křoví, odkud se vykutálel skrz kouř, popel a hromadu střepů.

Cítil, že si vykloubil rameno, a zaslechl, jak mu praskla nějaká kost. V pohybu ale zachytil, jak mercedes s rozsvícenými světly jede k hraně útesu a gorgona s hlavou vítězoslavně vztyčenou sedí na jeho střeše.

Carter se udeřil o něco tvrdého a vyrazil si dech. Viděl, jak auto prorazilo kovové zábradlí na konci cesty a sjelo dolů ze srázu. Gorgona ještě švihla naposledy ocasem vysoko do vzduchu a pak už společně se svou k zániku odsouzenou kořistí padala do kaňonu.

A dřív, než se Craterovi podařilo popadnout dech, se mu všechno ztratilo v mlze… a nakonec zčernalo.

KAPITOLA ČTYŘICET ČTYŘI

Beth odhrnula závěs a vykoukla do zahrady.

Přesně jak očekávala, byla Agnes Critchleyová venku u záhonů a stříhala růže.

Beth nechala závěs znovu spadnout a vzdychla. Cítila se provinile, že se jí stále tak vyhýbá. Koneckonců byli Critchleyovi tak hodní, že je u sebe nechali bydlet, když jejich dům na Summit View pohltily plameny. Teď zrovna ale neměla náladu na další rozhovor o zahradničení a kontrole pesticidů. Bydlení v Critchleyovic domě pro hosty pro ně bylo sice jako požehnání, ale mělo to i svá úskalí.

Joey byl v ohrádce a vesele o sebe bouchal dvěma umělohmotnými kostičkami a Carter se snažil zastrčit konec pravítka do sádry, která mu zpevňovala zlomenou levou ruku.

„Nechceš, abych ti pomohla?“

„Ne, bude lepší, když se některé věci naučím dělat sám,“ pronesl s předstíranou vážností.

„A můžu pro tebe udělat něco jiného?“

Carter se zasmál. „To už je Agnes zase na zahradě?“

Beth provinile přikývla.

„Takže tu budeš se mnou zavřená, dokud neodejde?“

„Tak nějak.“

Joey, když slyšel, jak se jeho otec směje, se taky zasmál a vyhodil červenou kostku ven z ohrádky. „Jestli vážně potřebuješ něco dělat, mohla bys mi pomoct zavázat tkaničky na pohorkách.“

Beth se zamračila. „Ale to bych napomáhala a podílela se na něčem, o čem si myslím, že je to hodně špatný nápad.“

„Já vím, ale na druhou stranu přece chápeš, že musím taky trochu cvičit. Přece nechceš, abych ztloustl,“ namítl Carter.

„To by mi nevadilo,“ řekla, i když v duchu musela upřímně přiznat, že ráda by nebyla. Sklonila se k němu a začala mu utahovat tkaničky na botách. Utahovala pevně, protože nestála o to, aby došlo ještě k nějaké další nehodě. Měla za sebou už tolik vzrušení a hrůzy, že jí to stačilo na zbytek života. Sice jí vlasy doslova nezbělely za noc, ale šedých pramínků, které musela obarvit, jí rozhodně přibylo.

Cítila, že se na ni Carter dívá, jak mu zavazuje boty, a ani se nemusela ptát, na co myslí. Věděla to. Od toho čtvrtého července se na ni neustále díval s hlubokým citem a s pocitem, že ji musí chránit. Bylo to tak intenzivní, že všechny předešlé pocity ve srovnání s tímto bledly. Bylo to, jako kdyby mu nějaká božská prozřetelnost vrátila ženu a syna a on už je nehodlal nikdy ztratit.

Když o tom tak přemýšlela, byl vlastně zázrak, že byl dnes ochoten jít ven a nechat je samotné. Místo toho, aby se starala o jeho zdraví, by ho raději měla podporovat v tom, aby vyrazil ven. Bylo to velice dobré znamení.

„Je to takhle dobré?“ zeptala se a ještě jednou utáhla tkaničky.

„Perfektní,“ pochválil ji Carter a zadupal v nových pohorkách. Všechen jejich majetek shořel při požáru. Oblečení, knihy, nábytek i fotky… a co Beth zvlášť špatně nesla, společně s utajeným dopisem Ambrože z Bury St. Edmunds. Když se ten den Beth vrátila z Gettyho muzea, které požár přestálo – bylo postavené jako nezdolná pevnost – měla dopis bohužel u sebe.

A teď byl pryč.

Stejně jako velice pravděpodobně i Zvířata z ráje. Sídlo al-Kalliho bylo úplně zničeno… podle toho, co jí sdělil Carter, i společně s majitelem.

Jediné, co Beth zbylo, byla jen sbírka souborů s překladem, poznámky a kopie, které se všechny týkaly záhadného předmětu, který už nikdo neuvidí a nikdy ho nelze ničím nahradit. Nejkrásnější a nejoriginálnější rukopis, který svět kdy viděl, vytvořený tím nejúžasnějším umělcem jedenáctého století, zmizel z povrchu zemského a nikdo ho už nikdy nebude mít možnost obdivovat.

Champ zaštěkal a rozběhl se ke dveřím. Beth zaslechla, jak si venku na zahradě Del vyměňuje s Agnes Critchleyovou zdvořilostní fráze.

„Anglické růže David Austin, ty skutečně potřebují pravidelnou zálivku,“ říkal zrovna Del.

„To jistě,“ zašvitořila Agnes. „To jsou velice žíznivé potvůrky.“

Jak toho mohl Del tolik vědět o růžích? Beth byla vždy znovu překvapená šíří témat, o kterých dokázal Del konverzovat.

Otevřela dveře a Del – bílé vlasy stažené modrou gumičkou, v šortkách a v plandavém tričku s emblémem Lakers – řekl: „Prodávám předplatné na časopisy, abych si vydělal na školné…“

Beth ho políbila a Joey vyvřískl. Strejdu Dela měl moc rád.

„Tak kdo se mnou vyrazí na túru?“

Carter se postavil a pravou rukou si přehodil batoh na záda. „Už se nemůžu dočkat.“

„Takže nemáš nic proti tomu, když si ho na pár hodin půjčím?“ ujišťoval se Del u Beth.

„Jen mi slib, že mi ho vrátíš v pořádku.“

Del zavrtěl hlavou. „Ani teď není v pořádku. To snad čekáš, že ti ho dám dohromady?“

Carter obejmul paží v sádře Beth kolem krku a něžně ji k sobě přitiskl. Miloval vůni jejích vlasů, i to, jak zároveň křehká ale i pevná měla na dotek ramena. „Za pár hodin jsem zpátky. Budeme grilovat.“

Než vyšel z domu, ještě jednou se ohlédl. Ale Beth už se skláněla nad Joeym v ohrádce. „Tak co, chceš se podívat na ty překrásné růže?“ zacukrovala na něj.

Carter nechal dveře otevřené. Zahrada byla rozlehlá a pečlivě udržovaná nejen paní Critchleyovou, ale i skupinou najatých mexických zahradníků. Del zaparkoval svůj teréňák na ulici před bránou.

„Kam pojedeme?“ zeptal se Carter, hodil batoh do kabiny a začal se soukat nahoru na sedadlo.

„Na Tamascal,“ odpověděl Del a posadil se za volant.

„Copak to tam úplně neshořelo?“

„Nejspíš jo, ale právě proto tam potřebuju.“

„Potřebuješ?“

„Chci ti tam něco ukázat.“

Proti tomu Carter nemohl nic namítnout. On toho už Delovi ukázal dost, od stvoření, která se procházela po zemi dřív než dinosauři, po místo posledního odpočinku ženy z La Brea… i jejího dávno ztraceného partnera.

Před několika dny se Carter s Delem pod záminkou, že musí do Pageova muzea na telefonickou konferenci, setkali s Jamesem Běžícím koněm stojícím v čele sdružení, které protestovalo proti nakládání s ostatky předků. Sdružení požadovalo, aby kostry ženy a muže z La Brea byly pohřbeny na posvátném pohřebišti původních Američanů. Carter však, veden důvody, kterým sám úplně přesně nerozuměl a byly pro něj záhadou, navrhl jiné vhodné řešení. Začal tím, že Běžícímu koni ukázal poničený a zlomený mlecí kámen, který byl nalezen v roce 1915, kdy byla vyzvednuta z asfaltu žena z La Brea.

„Je to opracovaný kámen, který se používal na domácí práce, jako třeba –“

„Já vím, co to je,“ ujistil ho Běžící kůň odměřeně.

Carter jeho poznámku přešel mlčením. „Teď se ale podívejte na ty rýhy tady i to, jak byl přelomen na dva kusy.“

„No a? Mnoho z těchto kamenů bylo nalezeno zlomených,“ namítl Běžící kůň.

„Ale ne takto. Tento zlom vede napříč vrstvami horniny. Tento kámen někdo zlomil úmyslně. Byl to druh trestu nebo nějaká pomsta.“

Běžící kůň prohlásil: „Zákon o ochraně a repatriaci hrobů původních Američanů nehovoří o mlecích kamenech, ani o hlavicích šípů nebo střepech z keramiky. Je o kostech, doktore Coxi. O lidských kostech.“

„Přesně tak.“

„Takže mi ukažte, kam jste nacpali kosti mých předků, vydejte mi je a já je odnesu tam, kam ve skutečnosti patří.“

„Ale ony už tam jsou,“ namítl Carter.

„Kde jsou?“ vyštěkl nedůvěřivě Běžící kůň.

„Ukážu vám je.“

Del se otočil a přešel přes prázdnou vstupní halu Pageova muzea a zamířil do atriové zahrady. Carter si rozhodně nepřál další souboj s Gundersonem, se kterým své záměry nehodlal konzultovat, proto si pro toto setkání vybral čas, kdy bylo muzeum oficiálně uzavřené.

Bylo překrásné pozdní odpoledne a ptáci ve větvích starého pokrouceného jinanu štěbetali. Zahrada, ve které se jim nad hlavami modralo nebe, byla chráněna skleněnými stěnami a dnes víc než kdy předtím Carter cítil obrovské kouzlo toho místa. Byla malá a klidná, proťatá jedinou úzkou pěšinkou. U čistého potoka hnízdily želvy a ve vodě se proháněly malé oranžové rybky… v celém Los Angeles nebylo jediné místo, které by se tolik blížilo pravěké krajině. Bylo to jako vstoupit zpět do pleistocénu. Carter vedl Běžícího koně až dozadu k vodopádu a doufal, že to místo má na něj podobný vliv.

„Je to tu krásné,“ prohlásil Běžící kůň, „ale tady už jsem byl.“

Carter si nebyl jist, jestli už kouzlo zabralo. Postál proto ještě chvíli u zurčícího vodopádu a nechal Běžícího koně nasávat poklidnou a harmonickou atmosféru toho místa. Del se držel uctivě vzadu jako zřízenec pohřebního ústavu.

„Byl bych rád, kdybyste pro mě něco udělal,“ řekl Carter.

Běžící kůň se tvářil nepřístupně. V očích měl zarytý pohled a brada mu ztvrdla.

„Rád bych, kdybyste zvedl támhleten kámen, ten napravo přímo uprostřed vodopádu.“

Běžící kůň se zahleděl do vodopádu, jenž padal z nízké skalky do malého jezírka. „Proč?“ zeptal se.

„Protože chci, abyste si něco prohlédl.“

Běžící kůň udělal krok mimo cestičku a stoupl si na zatravněnou zem. Potom se zastavil, vyhrnul si dlouhý rukáv bílé košile a naklonil se do malého vodopádu. Sáhl do něj a vytáhl ven malý lesklý kámen.

Když se s ním vrátil na cestu, Carter už v ruce držel kámen, který byl nalezen u ženy z La Brea. „A teď je porovnejte,“ vyzval ho. „Přiložte je k sobě.“ Na Cartera to zjištění udělalo obrovský dojem a doufal, že stejně zapůsobí i na Běžícího koně.

Běžící kůň si od něj vzal ženin kámen a přiložil ho k tomu druhému. Zapadly do sebe přesně.

„A porovnejte i ty škrábance,“ pokračoval Carter.

Běžící kůň se na obě poloviny podíval zblízka. Škrábance a vruby na sebe dokonale navazovaly.

Stále ještě ale nechápal, kam tím vším Carter míří.

„Kosti ženy z La Brea sem byly přineseny a byly tu pohřbeny způsobem, kterému absolutně nerozumím. Jako vědec nedokážu vysvětlit, k čemu tady došlo,“ svěřoval se Carter.

Běžící kůň ho nepřerušoval.

„A my – to znamená Del a já – jsme vedle nich pohřbili i kosti muže z La Brea,“ pokračoval Carter. „Myslíme si, že ti dva spolu sdíleli život a že byli zabiti, nejspíš proto, že přestoupili nějaký zákaz. Takže i ve smrti byli spolu. Ty kameny to potvrzují.“

„Leží tady?“ zeptal se Běžící kůň a v hlase mu poprvé zaznělo něco, co připomínalo porozumění.

Carter ukázal na místo, kde byla vedle cesty ve stínu stromu čerstvě uhlazená zem.

„Na tomto místě žili a tady i umřeli.“ Potom rozpřáhl rukou a ukázal kolem sebe na zeleň a bublající potok. „Takový svět znali a poznají ho i dnes.“

Běžící kůň tiše stál a uvažoval o všem, co vyslechl. Carter s Delem se vzdálili, aby ho nechali v klidu rozjímat a utřídit si myšlenky. Když se k nim vrátil, řekl prostě: „Ať je tomu tak.“ Vrátil zlomený kámen pod vodopád a umístil vedle něj i jeho druhou polovinu. Polohlasem zazpíval nápěv, jehož slovům Carter nerozuměl, a potom se sklonil a dotkl se dlaní čerstvě uhlazené země.

Když se znovu postavil, nenabídl Carterovi ruku ani neřekl nic na usmířenou, ale už ani neprotestoval a dál se nehádal. Vyšel ven ze zahrady a nechal za sebou zaklapnout skleněné dveře… Carter o něm už nikdy neslyšel.

A v noci už v muzeu od té doby panoval naprostý klid.

„Četl jsi dnes ráno L. A. Times?“ zeptal se Del a proplétal se ranním provozem na dálnici Pacific Coast.

„Ne,“ řekl Carter a opřel se o prostřední opěrku mezi sedadly. Tyhle typy aut byly čím dál pohodlnější.

„Je tam velká fotka toho Dereka Greera. Stal se z něj na chvíli hrdina.“

Carter si byl vědom toho, že by měl svědomitěji sledovat zprávy, ale nějak toho nebyl schopen. Bylo příliš toho, o čem nechtěl přemýšlet. „Byl to on, kdo nasměroval poldy na ty hajzly ze Synů svobody,“ pokračoval Del. „Jejich vůdce, chlápka jménem Burt Pitt, chytili na mexickejch hranicích. Zrovna tam,“ zachechtal se Del.

Jeli po dálnici, která kopírovala pobřeží oceánu. I odsud však bylo vidět, jak se oheň zakusoval do horské krajiny a vypaloval křovinatý podrost, dokud mu nedošla potrava, když narazil na asfaltovou silnici a prázdnou a širokou pláž za ní. Plameny ale dokázaly zničit několik stovek domů, což v majetku představovalo nevyčíslitelné miliony, a za oběť jim padlo také několik desítek životů.

Když ale Carter očima přejížděl spálené svahy, vyhlížel něco jiného.

Del měl puštěné rádio – samozřejmě stanici, která hrála country hudbu – a prstem si do volantu vyťukával rytmus. Zpěvačka tvrdila, že existuje důvod, proč bůh stvořil Oklahomu, ale Carter píseň příliš nevnímal, takže se nedozvěděl, jaký důvod k tomu bůh měl.

Na odbočce ke kaňonu Temescal byl křídou psaný nápis, podle kterého byly turistické trasy přístupné, ale nápis doporučoval, aby dále pokračovali jen zkušení horalé. „Nebezpečí ohně stále trvá,“ varoval nápis. „Jakékoli podezření okamžitě hlaste!“

„No ne, podívej se na tohle,“ volal Del a ukazoval na parkovišti na další ceduli s nápisem v místě, kde původně byla cedule s ceníkem za parkovné. „Parkování zdarma“, stálo na ní. Dela nemohlo nic potěšit víc, než když ušetřil. „Bůh mi pomáhej,“ zvolal. „Nakonec začnu mít tohle město rád.“

Tak veliký obrat snad Carter ještě v životě nezažil. Pro muže, který Los Angeles a jeho hluk, zmatek, provoz a lidi s mobily přirostlými k uchu z duše nenáviděl, byla takováhle věta blízka zázračnému obrácení na víru. A byl to ten osudný čtvrtý červenec, neboli soumrak bohů, jak tomu Del rád říkal, co jeho názor tak radikálně změnilo. Toho dne viděl v Los Angeles věci, které by jen stěží mohl zažít někde jinde. Viděl zvířata – živá, dýchající, lovící zvířata –, jejichž zkamenělé kosti celý život studoval. Na trávníku u al-Kalliho domu zahlédl obrázek prehistorického světa starého stovky milionů let. A dokonce i ten hrozný požár, běsnící, nekontrolovatelný a zuřivý živel pro něj představoval důkaz moci, kterou má nespoutaná příroda. Viděl město sužované tou pohromou jako Sodoma, které se před jeho očima přerodilo do nového druhu syrové krásy. Del doslova zahořel pro Los Angeles.

Což, jak Carterovi teď došlo, také vysvětlovalo to jeho fialovozlaté triko klubu Lakers. Del vyskočil z kabiny na zem s plátěným zeleným batohem přes rameno. Carter vystupoval mnohem obezřetněji. Na těle měl ještě plno pohmožděnin a modřin. Skokem z mercedesu si zlomil paži, vymknul rameno, zhmoždil několik žeber a sedřel kůži z obou holení. V šortkách nevypadal zrovna nejlíp, ale tady stejně nebyl, kdo by si ho prohlížel. Parkoviště bylo úplně prázdné, a když vyrazili po stezce, nepotkali živou duši. Dokonce ani zvířecí. Všechno bylo nepřirozeně tiché a vzduch byl cítit popelem a spáleninou. Oheň v celých horách vypálil nečekané a kostrbaté tvary. Některé svahy byly spálené docela, zatímco jiné zůstaly nedotčené. Dokonce i na Summit View, kde jednotka hasičů našla Cartera v bezvědomí, byly některé domy spáleny na prach, zatímco jiné byly ušetřeny a neutrpěly víc, než co zvládl napáchat hustý dým.

Od požáru tam Carter byl jen jednou. Poprosil Beth, aby ho vyvezla na slepý konec Via Vista, nebo spíš to, co z něj zbylo, a zadíval se dolů ze svahu do míst, kde zmizel mercedes. O stovku metrů níž viděl pokroucený vrak vozu, který ležel na střeše bezmocný jako převrácená želva, a napůl čekal, že znovu uslyší ten hrozný zvuk, který vydával klakson vozu.

Nestalo se ale nic. Nic se neozvalo a po gorgoně, která s vozem absolvovala ten pád z výšky, ani stopa. Stromy a keře tam dole byly ohněm téměř nedotčené, stejně tak jako rozsáhlé úseky přírody na severní straně. Odplazila se snad gorgona někam do křoví, kde chcípla? Nebo ji snad oheň přece dohnal a spálil, když Santa Ana přivál plameny až k ní?

Nebo snad přežila a teď se prochází po rozsáhlém území nedotčené přírody a učí se žít v pro ni zcela novém a neznámém světě?

Přes všechno, co kvůli tomu tvorovi vytrpěl, si Carter přál, aby zůstal naživu. A až se on sám dostane do trochu lepšího stavu, vypraví se za ním, aby ho vypátral.

„Viděl jsi ty fotky?“ zeptal se Del, aniž by se na Cartera otočil. „Ty, jak je někdo vyfotil mobilem? Včera večer je ukazovali ve zprávách.“

„Jo, viděl jsem je.“ Zrnité fotky, které pořídili lidé z auta v zácpě. Na nich ohromné zvíře, které dusalo mezi stromy a v jednom okamžiku se dokonce prodralo propustí pod dálnicí. Hasičská helikoptéra pořídila vlastní záběry, když letěla s dávkou vody nad Bel-Air, ale z té výšky a přes všechen dým to vypadalo spíš jako obrněné vozidlo.

Nikdo ze svědků a odpovědných úředníků netušil, o co by se mohlo jednat, ani co by se s tím mělo dělat. Správa města měla plné ruce mnohem naléhavější práce – tisíce lidí skončily bez střechy nad hlavou, prokuratura řešila obvinění ze žhářství a čas od času někde znovu vypukl menší požár. Historky o Godzille v běžných sdělovacích prostředcích ustoupily do pozadí a věnoval už se jim jenom bulvár a televizní stanice Fox Network.

„Tak co jsi mi to chtěl ukázat?“ zeptal se Carter a opatrně překračoval uvolněné kamínky a balvany na stezce. Mnoho z nich vypadalo, jako že se sem svalily teprve nedávno, možná uvolněné ohněm.

„Chci ti ukázat svůj domov daleko od domova,“ prohlásil Del, „tedy pokud ještě stojí.“

Carter netušil, o čem to Del mluví, dokud nedošli na rozcestí, kde se cesta větvila a Del zamířil napravo na strmější svah. Carter si vzpomněl, že tudy šli i při své první výpravě do těchto končin. Také si vzpomněl, že cestou míjeli opuštěnou chatu s vyřezanými nápisy a malůvkami. Možná se Del chtěl podívat, jestli ještě stojí…

Všude kolem byly ohořelé pahýly stromů a keřů, které ještě nedávno poskytovaly útočiště tolika zvířatům od křepelek po rysy. Teď byla ale krajina pustější než poušť. Jen sem tam rostl nedotčený trs trávy nebo býlí, které se tyčilo nad popelem pokrytou půdou.

Z chaty, která při jejich poslední návštěvě měla alespoň střechu a stěny, nezbylo nic než hromádka ohořelých trámů, rozteklé sklo a pár polámaných cihel. Zčernalé větve spáleného platanu se k ní natahovaly, jako by ji chtěly utěšit.

„Je nějaký zvláštní důvod, proč jsme sem šli?“ zeptal se Carter. „Čekáš snad poštu?“

„Budeš se smát. Já jsem tady totiž posledních pár dní bydlel,“ přiznal se Del.

„Co že jsi tady?“ nechtěl věřit Carter.

„Bydlel,“ opakoval Del a opatrně procházel mezi troskami s očima upřenýma na zem.

„A proč? Co bylo tak hrozný u tvojí sestry v tom milionářským bejváku?“ zeptal se Carter.

„Právě ten milionářskej bejvák mojí sestry byl tak zlej. Když jsem tam bydlel, dostával jsem z toho kopřivku. Zato tady nebyl žádnej poskok, kterej by mi zaparkoval auto. A taky tady celou noc nehoukaly klaksony. A můj potrhlej švagr tady nepouštěl Leslieho Nelsona na plný pecky.“

„Tady taky není na čem co pouštět,“ podotkl Carter.

„Měl jsem tu rádio na baterky,“ řekl Del a zastavil se nad rozteklým kusem umělé hmoty velikosti toastem. „To bylo ono.“

Carter najednou pochopil, co tam ve skutečnosti dělají, a začal se také rozhlížet. „Hledáme něco konkrétního?“ zeptal se.

„Měl jsem tady propanbutanovej vařič a pár kusů oblečení. Moc toho nebylo.“ Del kopl do povaleného trámu. „V tom ohni stejně nemohlo nic vydržet.“

Carter se chvíli přehraboval v ohořelých zbytcích. Sem tam se v popelu zaleskla pokroucená lžíce, kovové knoflíky z košile nebo skleněný střep. Už to chtěl pomalu vzdát, když mu přes nohu přeběhla ještěrka, on se za ní podíval a koutkem oka zachytil záblesk něčeho modrého. Sklonil se a odhrnul pryč nějaký nepořádek. Pod ním spatřil tyrkys, a když ho vydoloval ze země, zjistil, že je připevněný na zašlém stříbrném řetězu. K řetězu bylo připevněných ještě několik dalších tyrkysů. Byl to náhrdelník.

Carter ho zvedl. „Tohle je tvoje?“ zeptal se Dela a oklepal ze šperku další nečistoty.

Del přišel blíž a vzal náhrdelník do ruky. „Ne, nikdy v životě jsem nic takovýho neviděl.“

Zato Carter si vzpomněl, kde něco takového už viděl. Viděl to toho strašlivého dne v jámě číslo 91. Toho dne, kdy William Jestřáb Smith alias Geronimo seskočil do jámy a zaútočil na něj nožem. Toho dne, kdy Geronimo umřel, zaživa pohlcen asfaltem v jámě.

Zaslechl ptačí křik. Zvedl hlavu a spatřil jestřába, který jim kroužil nad hlavami. Bylo to stejné, jako když sem dorazili poprvé.

A v ten moment Carterovi došlo, komu tento dům původně patřil.

„Ale to není nic starého,“ zavrtěl hlavou Del. „Ten řetěz je normálně průmyslově vyrobenej.“

Del dál prohrabával spáleniště a hledal zbytky svého pobývání v tomto místě. A když se otočil, Carter opatrně umístil náhrdelník na místo, kde ho našel, a zakryl ho. Jestřáb si sedl na větev platanu a znovu vykřikl.

Jediné, co se nakonec Delovi podařilo zachránit, byl armádní triedr, který se jako zázrakem zachoval. Byl ukrytý v ocelovém pouzdře a chráněný vrstvou cihel.

„Takže jsem nepřišel o všechno,“ prohlásil spokojeně, vylezl ze spáleniště a vrátil se na cestu.

Než se k němu Carter přidal, věnoval shořelé chatě a jestřábovi na větvi, který ji hlídal, ještě poslední pohled. Pokračovali dál po cestě až k vodopádu, ale všechno bylo úplně jiné. Tam, kde byly svahy kopců původně zarostlé a křovinaté, byly najednou holé a otevřené. Většina stromů shořela a ty, které zůstaly stát, působily dojmem kostlivců. Černé a bez listí. Z keřů zbyly jen hromádky popela, které jen stěží mohly poskytnout útočiště živočichům, kteří v nich předtím žili.

V další zatáčce se Carter musel zastavit, aby nabral dech. Beth měla pravdu. Nebyl ve formě. Několik týdnů jenom ležel a tělo měl pořád jako polámané. Za sádru mu začal stékat pot. Del, který kráčel dál, si toho za chvilku všiml a vrátil se. „Dáme si pauzu?“ zeptal se a nabídl Carterovi svou láhev. Carter přikývl a ukázal mu, že v batohu má vlastní láhev. Napil se, pak ještě jednou a zahleděl se do poničeného údolí.

„Nemyslíš si, že je ještě někdy uvidíš?“ Oba dva věděli přesně, o čem mluví. Bavili se s Delem o zvířatech ze zvěřince často. Diskutovali, o jaké druhy přesně šlo a o všem, co se o nich Carter za tu krátkou dobu, kdy je měl na starosti, dozvěděl, a jestli mohla přežít ten požár, který panství zachvátil. S největší pravděpodobností zahynula přímo na Bel-Air. Carter si byl jistý, že baziliška ani gryfa nikdy nenašli. Al-Kalliho malý syn Mehdi a jeho právníci celé místo uzavřeli a Mehdi se postaral, aby jeho rodinné tajemství, i když z něj zbyla jen hromada ohořelých kostí, zůstalo tajemstvím navěky.

Pokud jde o gorgonu, tak tam si Carter nebyl jistý. O svém setkání s ní na Summite View Delovi neřekl. Neřekl o tom vůbec nikomu. To bylo zase jeho tajemství. Jeho a Bethino. A až bude jednou ve formě a život se vrátí do normálu, půjde ji hledat. Pokusí se zjistit, co se s ní stalo. Všechno to Delovi řekne a společně pak vyrazí na výpravu.

Ale teď ještě ne.

„Na,“ řekl Del a podával Carterovi triedr. „Vyrazím nahoru na hřeben. A ty si tady zatím můžeš odpočinout.“

Carter to nepřiznával rád, ale pauzu skutečně potřeboval.

„Díky,“ řekl a posadil se. „Nejspíš máš pravdu.“

„Vždycky mám pravdu, Kůstko.“

Del vyrazil k vodopádu, Carter se zhluboka nadechl a rozhlédl se po kaňonu. Na druhé straně se zvedalo pohoří Santa Monica. Bylo jasně poznat, kde se do něj zakousl oheň a vypálil ho. Za ním viditelná jen z hřebene ležela modrá a klidná hladina Tichého oceánu, která se leskla v letním slunci.

Carter si masíroval lýtka, kde měl kůži stále ještě citlivou, a protáhl si bolavé kotníky. Potom natáhl dlouhé nohy před sebe. Slunce žhnulo a bylo to příjemné. Chvíli přemýšlel, co asi dělá Beth s Joeym. Jestlipak Beth vyšla ven na zahradu a riskovala další sérii konverzace na téma zahrada a péče o ni? Critchleyovi jim jasně řekli, že u nich mohou zůstat tak dlouho, jak si jen budou přát. Nejspíš se jim docela zamlouvalo, že u nich bydlí kurátorka z Gettyho muzea. Ale bylo jasné, že se budou muset začít rozhlížet po vlastním bydlení. To, že teď mohli bydlet na West Side, byla výhra. Tolik lidí ve městě nemělo, kde hlavu složit. Ale na druhou stranu stále ještě inzerovali k pronájmu nějaké byty, které od Pageova muzea a asfaltových jam La Brea nebyly daleko.

Pojede se na ně podívat, až půjde v pondělí do práce. Do té doby si ještě bude užívat zaslouženého odpočinku.

V dálce zahlédl pár míst, kde křovinatý porost nevyhořel, a dokonce i pár míst, kde už rašil nový porost. Na severozápadě kvetly nějaké žluté květy. Del by je určitě poznal i z takové dálky. Bude se mu po Delovi stýskat. Studijní volno se mu krátilo a on se bude muset brzy vrátit do Tacomy.

Pozoroval žluté květy a najednou si všiml, že za nimi vyskočily jakési rudé skvrny, jako kdyby se tam znovu objevily plameny.

Carter se zarazil.

Začal se přehrabovat v batohu a hledal mobil.

Snad tam nevypukl znovu požár?

Ale potom se ta červená skvrna… pohnula.

Carter odložil telefon a místo toho si vzal dalekohled, který mu tu Del nechal. Rozepínal kovové pouzdro a oči nespouštěl z červené skvrny.

Znovu se pohnula a tentokrát se Carterovi zdálo, že její pohyb má nějaký smysl. Posunuje se od jedné květiny k druhé.

Přiložil triedr k očím a snažil se ho rychle zaostřit.

Viděl spálený hřeben hor a sjížděl po něm dolů, dokud nenašel žluté květy. Pomalu otáčel kolečkem, aby zaostřil přesně.

A pak to spatřil. Rudou skvrnu. Až na to, že byla mnohem rozsáhlejší, než si myslel, a uměla se rozšířit a zase smrštit.

Když se pak znovu přesunula, všiml si, že má zvláštní tvar. Tvar ptáka.

Obrovského ptáka.

Srdce se mu rozbušilo.

Sledoval, jak pták roztáhl křídla, využil poryvu větru a přenesl se na něm k další skupince žlutých květů. Na chvíli se mu ztratil; podíval se přes dalekohled, zaostřil a znovu ho našel.

Zahnutý zobák, rudé peří a obrovské rozpětí křídel byly nezaměnitelné.

Instinktivně se postavil, aniž by ze zvířete spustil zrak.

Vzpomněl si na legendu o fénixovi, nesmrtelném ptákovi, který se rodil v plamenech z vlastního popela…, a teď chápal, proč taková legenda vznikla. Přesně tak to totiž vypadalo. Pták s roztaženými křídly vypadal, jako by hořel. Když se pohyboval, přímo žhnul a měnil směr jako oheň.

Jestlipak ho seshora vidí Del?

Pták se zastavil. Carter neviděl, co dělá, tělo měl ukryté ve stínu. Pak ale najednou zvedl hlavu a Carter znova spatřil jeho třpytící se oči. Vycítil ho i na takovou vzdálenost? Poznal, že ho někdo sleduje?

Zdálo se to neuvěřitelné, ale pták sám byl zcela neuvěřitelný.

Roztáhl složená křídla a sklouzl z horského svahu. Letěl ze slunce do stínu a zpět na slunce a jeho rudé tělo vypadalo na pozadí zčernalého svahu bez listí jako hořící maják. Náhle změnil směr, proletěl průsmykem v hřebeni hor a zamířil nad nekonečnou modrou plochu oceánu za obzorem. Jedním mávnutím křídel se dostal přes hory a dalším za ně. Carter se snažil rychle zaostřit dalekohled, ale ztrácel ho. Z fénixe zbyla jen drobná rudá tečka, připomínající kapku krve, která vyteče z prstu, když se někdo píchne.

Znovu máchl křídly a tentokrát už zmizel z dohledu. Bylo jasné, že letěl nad oceán… plachtil mu z dohledu… plachtil ke slunci.

Carter spustil dalekohled…, přemýšlel, jestli ho ještě někdy uvidí. Jestli ho vůbec někdo ještě někdy uvidí. Jedna jeho část – vědec a paleontolog – po tom zoufale toužila. Ale byla v něm i druhá část. Část, která byla jeho srdci z nějakého nepochopitelného důvodu bližší, část, kterou si uchoval od dětství. A ta doufala, že fénix nadobro zmizí. Že odletí ke slunci.

Advertisements